Bytová náhrada není zajištěna, jestliže se nabízený náhradní byt nachází v domě, který byl vlastníkem pronajat na dobu neurčitou nikoli oprávněnému, neboť takový byt není právně volný. Bytová náhrada není zajištěna ani v případě, kdy se oprávněným nabízený byt nachází v domě, jenž se před rozhodnutím o nařízení provedení výkonu rozhodnutí stal předmětem nařízení exekuce prodejem nemovitostí.

Usnesení Krajský soud v Brně rozhodl ve věci oprávněného Ing. Ladislava xxxxx, nar. xxxxx, bytem xxxxx, zastoupeného Josefem Štegnerem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Smetanova 2799, proti povinným 1/ Milanu xxxxx, nar. xxxxx, bytem xxxxx, a 2/ Vladislavě xxxxx, nar. xxxxx, bytem xxxxx, zastoupeným JUDr. Milanem Holomkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Vodní 1972, o výkon rozhodnutí vyklizením bytu, o odvolání povinných proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20.11.2001, č.j. 13 E 479/97-147, takto: I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že návrh oprávněného na provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu povinných č. 274/4 v domě č.p. 274 v Lukově, sestávajícího ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství a přestěhováním povinných do bytu o velikosti 3 + 1 první kategorie ve víceúčelové budově č.p. 309 Obchodního a zemědělského družstva Podhoran se sídlem v Lukově, v katastrálním území Lukov u Zlína, se zamítá. II. Oprávněný je povinen nahradit povinným, oprávněným společně a nerozdílně, náklady řízení o provedení výkonu rozhodnutí před soudy obou stupňů ve výši 9.929,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Milana Holomka. Odůvodnění: Soud prvního stupně usnesením nařídil provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu přestěhováním povinných a všech, kdo s nimi bydlí na základě jejich práva, z bytu v domě č.p. 274 v Lukově, sestávajícího ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, do náhradního bytu v přízemí víceúčelové budovy č.p. 309 v Lukově, Obchodního a zemědělského družstva Podhoran, Lukov, sestávajícího rovněž ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství. O nákladech řízení o provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal. Proti usnesení soudu prvního stupně podali odvolání povinní. Navrhli, aby bylo usnesení soudu prvního stupně změněno a návrh na nařízení provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu byl zamítnut, případně, aby bylo usnesení soudu prvního stupně zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Soudu vytýkali, že závěr o přiměřenosti nabízeného náhradního bytu a o tom, že tento byt zajišťuje lidsky důstojné bydlení, učinil toliko na podkladě jediného důkazu v podobě ohledání náhradního bytu. Vzhledem k tomu, že se soud v odůvodnění rozhodnutí vůbec nevypořádal s tvrzeními a důkazy předloženými z jejich strany, považovali napadené usnesení za výsměch závěrům nálezu Ústavního soudu a současně za políček jejich právu na spravedlivý proces. Podrobněji namítali, že podlahová plocha nabízené bytové náhrady je menší, než podlahová plocha obytných místností v bytě jimi doposud užívaném, že v nabízeném náhradním bytě není žádné příslušenství, a že nabízený byt z hlediska hluku, hygieny a vůbec celkového prostředí neodpovídá běžnému standartu bydlení a nemůže povin-ným a jejich nezletilým dětem zajistit lidsky důstojné bydlení. Poukazovali zejména na to, že v téže budově v blízkosti bytu je velký sál, kde je během roku pořádáno několik plesů, hudebních produkcí, svateb a jiných akcí, navíc v sousedství bytu je velkokapacitní kuchyně. V osmi bodech dále prezentovali výhrady vůči kvalitě bytu především z hlediska tepelného zabezpečení, přípojky k elektrické energii, požární bezpečnosti, nadměrné hlučnosti, zatékání, zastínění a pronikání pachů a výparů do bytu. Závěrem uváděli, že náhradní byt jim nebyl nabídnut v souladu se zákonem, neboť po přestěhování do něj by neměli žádný právní důvod k bydlení. Nebyla totiž uzavřena nájemní smlouva v jejich prospěch a návrh na uzavření nájemní smlouvy ze strany vlastníka objektu z roku 1998 nebyl učiněn platně, poněvadž v rozporu se zákonem nebyl podepsán dvěma členy představenstva družstva. Oprávněný v písemném vyjádření k odvolání navrhl potvrzení napadeného usnesení. Podle jeho názoru bylo na místě samém prokázáno, že náhradní byt je podle místních podmínek zásadně rovnocenný bytu, který se má vyklidit. Z projevů povinných je zřejmé, že se domáhají bytu nadstandardního a tím zřejmě sledují vylepšení své bytové situace. Dosavadní jejich kroky v řízení vypovídají o tom, že vůbec nehodlají respektovat výpověď z nájmu bytu, ke které bylo soudem přivoleno. Dále považoval za absurdní, že po dobu osmi let trvajícího soudního řízení se jej doposud nikdo nezeptal na to, jak bydlí on a jeho děti, pro jejichž byto-vou potřebu nájem povinným vypověděl. Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 15 zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1.2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 27 zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zák. č. 99/63 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro řízení o výkon rozhodnutí vyklizením nemovitosti, bytu nebo místnosti, za něž je třeba zajistit povinnému náhradu, použijí dosavadní právní předpisy, byl-li výkon rozhodnutí vyklizením nařízen přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Byť to z odůvodnění napadeného usnesení jednoznačně nevyplývá, lze především z jeho výrokové části dovodit, že o nařízení provedení výkonu rozhodnutí bylo rozhodnuto podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31.12.2000 (před novelou č. 30/2000 Sb.). Tento postup soudu prvního stupně byl správný, neboť o nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu povinných bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. 7.1997, č.j. 13 E 479/97-33, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27.11.1997, sp.zn. 13 Co 487/97, kterážto rozhodnutí v části týkající se nařízení výkonu rozhodnutí nabyla právní moci 19. 1.1998. Napadené usnesení tedy bylo vydáno po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, a proto i krajský soud v rámci své přezkumné činnosti vzhledem k citovanému bodu 15 přechodných a závěrečných ustanovení k zákonu č. 30/2000 Sb. postupoval podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“). Krajský soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně i řízení mu předcházející a v intencích nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 4.10.2000, sp. zn. IV. ÚS 511/98, dokazování ještě doplnil o ohledání nabízeného náhradního bytu a stávajícího bytu povin-ných, přehrátí videozáznamu z provedeného ohledání na místě samém, přečtení záznamu o provedeném ohledání ze dne 26. 9.2002, přehrátí videozáznamu pořízeného povinnými 12. 1.2002, sdělení obsahu reprodukcí šesti fotografií části budovy, v níž se nachází nabízený náhradní byt, sdělení obsahu zpráv Obecního úřadu Lukov z 27.11.2002, Podhoran Lukov, a.s., ze dne 10.12. a 20.12.2002 s připojeným přehledem akcí, Obchodního zemědělského družstva Podhoran ze dne 20.12.2002 s připojeným přehledem akcí a sdělení obsahu spisu Stavebního úřadu Magistrátu města Zlína zn. SÚ 2055/97/HEJ/Vá, zejména pak kolaudačního rozhodnutí ze dne 10. 6.1997. Ke zhodnocení skutečností vyplývajících z uvedeného dokazování však nakonec odvolacímu soudu nevznikl prostor, neboť z jiného dokazování provedeného sdělením obsahu nájemní smlouvy a předávacího protokolu z 2.1.2001, výpisu z katastru nemovitostí listu vlastnictví č. 968 pro katastrální území Lukov u Zlína ze dne 17.12.2002 a záznamu z 18. 2.2003 vyplynuly najevo takové skutečnosti, které odvolacímu soudu bránily v posouzení doposud sporné otázky, zda oprávněným nabízený náhradní byt je bytem přiměřeným a zda současně pro povinné bude tímto bytem zajištěno lidsky důstojné bydlení. Zjištění učiněná z posledně uvedených důkazů totiž přinutila odvolací soud opětovně řešit základní problém vyplývající z ust. § 340 odst. 2 o.s.ř. – zda totiž bytová náhrada určená ve vykonávaném rozsudku je pro povinné vůbec zajištěna. V přezkoumávaném případě oprávněný netvrdil, že by bytovou náhradu pro povinné zajistil prostřednictvím obce (§ 2 zák. č. 102/1992 Sb.), a proto k prokázání zajištění bytové náhrady nebylo třeba potvrzení od obce ve smyslu § 4 zák. č. 102/1992 Sb. Oprávněný tvrdil, že bytovou náhradu zajistil sám prostřednictvím jiného subjektu, který je vlastníkem budovy, v němž se nabízený náhradní byt nalézá. V takových situacích se soudní praxe sjednotila na názoru, že zajištění náhrady lze prokázat např. doložením prohlášení vlastníka domu o tom, že je ochoten s povinným uzavřít nájemní smlouvu ohledně náhradního bytu, popřípadě doložením toho, že oprávněný uzavřel s vlastníkem domu nájemní smlouvu ve prospěch povinného (viz. např. R 41/96 nebo nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 328/99 ze dne 20. 1.2000). Při podání návrhu na výkon rozhodnutí oprávněný sice doložil, že povinným učinil nabídku na přestěhování do náhradního bytu ve vlastnictví jiného subjektu, ale listinu, která by jednoznačně prokazovala vůli vlastníka náhradního bytu uzavřít s povinnými nájemní smlouvu nepředložil. V dalším průběhu řízení bylo prokázáno, že vlastník budovy, v němž se nalézá nabízený náhradní byt, učinil povinným nabídku uzavření smlouvy o nájmu bytu dne 26. 9.1997. Vzhledem k tomu, že břemeno prokázání zajištění náhradního bytu tíží oprávněného, je s podivem, že o učinění nabídky uzavření nájemní smlouvy soud informovali povinní a oni také současně předložili fotokopii navržené smlouvy o nájmu bytu. Obsah této smlouvy však nelze považovat za odpovídající nabídku adekvátního náhradního bytu (§ 712 odst. 2 o.z.) především proto, že nájem povinných v doposud jimi užívaném bytě byl sjednán na dobu neurčitou, zatímco v článku II. smlouvy o nájmu bytu ze dne 26. 9.1997 nabízel vlastník bytu nájem na dobu určitou – na pět roků. I když následně došlo mezi účastníky a vlastníkem bytu k další korespondenci, ve které vlastník bytu projevil ochotu uzavřít s povinnými nájemní smlouvu na dobu neurčitou (viz zejména dopis Obchodního a zemědělského družstva Podhoran oprávněnému ze dne 26. 5.1998), jednoznačné a aktuální (§ 254 odst. 1, § 154 odst. 1 o.s.ř.) prohlášení vlastníka domu, v němž je nabízený náhradní byt, o jeho ochotě uzavřít s povinnými nájemní smlouvu, doloženo nebylo. Pochybnosti o tom, že Obchodní a zemědělské družstvo Podhoran se sídlem v Lukově je stále ochotno pronajmout povinným třípokojový byt ve víceúčelové budově č.p. 309 v Lukově, má odvolací soud především kvůli tomu, jakým způsobem vlastník budovy č.p. 309 v Lukově s touto nemovitostí v uplynulé době nakládal (což bude rozebráno níže). Otázkou prokázání zajištění navrhované bytové náhrady však již není třeba dále se zabývat, neboť v průběhu odvolacího řízení vyšly najevo takové skutečnosti, které nutně vedou k závěru, že zde existují jiné právní překážky, které v současné době vylučují, aby byt ve víceúčelové budově č.p. 309 Obchodního a zemědělského družstva Podhoran v Lukově mohl být využit pro povinné jako bytová náhrada ve smyslu ust. § 712 o.z. Jak vyplývá z výpisu z katastru nemovitostí, listu vlastnictví č. 968 pro katastrální území Lukov u Zlína, je vlastníkem budovy č.p. 309, v níž se nachází nabízený náhradní byt, Obchodní a zemědělské družstvo Podhoran, se sídlem v Lukově. Tato právnická osoba však smlouvou o nájmu ze dne 2. 1.2001 pronajala celou budovu č.p. 309 i s přístavbou na dobu neurčitou firmě Podhoran Lukov, a.s., a z textu této smlouvy rozhodně nevyplývá, že by ujednáním účastníků byl jediný byt v budově se nacházející, který jinak je samostatným předmětem občanskoprávních vztahů (§ 118 odst. 2 o.z.), vyňat z režimu pronájmu. Je-li tedy současný právní stav takový, že budova č.p. 309, jíž je nabízený náhradní byt součástí (§ 120 odst. 1 o.z.), je již pronajata třetí osobě, pak ani byt v ní nemůže vlastník budovy samostatně platně pronajmout povinným (§ 37 odst. 2 o.z.). Oprávněným nabízený náhradní byt tedy není právně volný a za této situace nemůže být jako bytová náhrada pro povinné použit (viz např. R 41/96). Nejedná se přitom o výjimečně přípustnou situaci, že by nájemcem předmětného bytu byl sám oprávněný (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 7.2002, sp. zn. 20 Cdo 1518/2001). Ze zmíněného výpisu z katastru nemovitostí listu vlastnictví č. 968 pro katastrální území Lukov u Zlína vyplývá dále to, že na budovu č.p. 309 byly nařízeny exekuce třemi usneseními Okresního soudu ve Zlíně, jednak ze dne 1.10.2002, č.j. 13 Nc 945/2002-13 a 13 Nc 944/2002-16, a potřetí dne 11.10.2002, č.j. 13 Nc 974/2002. Podle § 44 odst. 7 zák. č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) nesmí povinný po doručení usnesení o nařízení exekuce nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb, udržování a správy majetku. Právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatným. Pronájem nemovitosti nebo její části nepokládá odvolací soud za výkon běžné obchodní činnosti, ani za správu majetku, ani za úkon směřující k udržování nemovitosti, nýbrž za nakládání s nemovitostí (§ 123 o.z.). Poněvadž podle věty druhé ust. § 44 odst. 7 exekučního řádu je vyloučeno, aby Obchodní a zemědělské družstvo Podhoran uzavřelo s povinnými platnou nájemní smlouvu k bytu nacházejícímu se v nemovitosti postižené exekucí, nemůže být tento byt z dalšího důvodu považován za byt splňující kritéria náhradního bytu ve smyslu ust. § 712 o.z. Na podkladě uvedených skutečností odvolací soud shledal, že bytová náhrada v současné době není pro povinné zajištěna (§ 340 odst. 2 o.s.ř.) a za této situace je nadby-tečné zabývat se tím, zda nabízený náhradní byt je bytem přiměřeným a zda splňuje podmínku zajištění lidsky důstojného ubytování. Proto napadené usnesení ve výroku I. změnil tak, že návrh na provedení výkonu rozhodnutí zamítl (§ 220 odst. 2 o.s.ř.). Povinní byli tedy ve fázi řízení o provedení výkonu rozhodnutí plně úspěšní, a proto mají právo na náhradu nákladů řízení vůči oprávněnému (§ 254 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.). Podle uplatněných požadavků se na straně povinných jednalo především o náklady právního zastoupení advokátem, jejichž výši za dobu od pravomocného nařízení výkonu rozhodnutí po podání nynějšího odvolání odvolací soud určil vzhledem k ust. § 151 odst. 3 o.s.ř. podle vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen „vyhl.“). Zástupce povinných vykonatel následující úkony právní služby podle § 11 odst. 2 písm. e), odst. 3 vyhl.: 3. 3.1998 písemné podání ve věci samé, 13. 5.1998 odvolání do usnesení o nařízení a provedení výkonu rozhodnutí, 19. 7.2001 účast při ohledání soudu na místě samém a 20. 8.2001 písemné podání týkající se věci samé. V této věci nelze hodnotu práva vyjádřit v penězích, a proto podle § 9 odst. 1 vyhl. je tarifní hodnotou částka 1.000,- Kč, které podle § 7 vyhl. odpovídá odměna 500,- Kč za jeden úkon právní služby. Tuto odměnu je však nutno vzhledem k § 11 odst. 2 písm. e) vyhl. snížit na 50 %, ale výsledná částka 250,- Kč ještě není konečná, neboť advokát prováděl společné úkony při zastupování dvou povinných, a proto se odměna za každou takto zastupovanou osobu snižuje o 20 % (§ 12 odst. 3 vyhl.). Fakticky to znamená, že na každého z povinných připadá odměna 200,- Kč a na dva povinné 400,- Kč za každý z výše uvedených úkonů právní služby, což při čtyřech úkonech dohromady dává částku 1.600,- Kč. Ke každému ze čtyř úkonů právní služby je pak třeba připočíst paušální náhradu výdajů ve výši 75,- Kč podle § 13 odst. 1 a 3 vyhl. Posledním nákladem povinných za dobu řízení před soudem prvního stupně vyplývajícím z obsahu spisu je úhrada 75,- Kč za kolkové známky zaplacené za zhotovení fotokopií listin ze spisů. Dlužno dodat, že vzhledem k ustanovení bodu 10 části dvanácté hlavy I zák. č. 30/2000 Sb. bylo nutno při vyčíslení náhrady nákladů řízení za dobu před nynějším odvolacím řízením postupovat podle dosavadních právních předpisů (tedy nikoliv dle vyhl. č. 484/2000 Sb.), neboť řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno 27. 3.1997, tedy před účinností zák. č. 30/2000 Sb. (1. 1.2001). Jinak je tomu ovšem pokud jde o současné odvolací řízení, které bylo zahájeno až podá-ním odvolání dne 16. 1.2002, takže zmiňovaný bod 10 části dvanácté hlavy I zák. č. 30/2000 Sb. se neuplatní. Odvolací soud proto výši nákladů řízení za právní zastupování povinných určil vzhledem k ust. § 151 odst. 2 o.s.ř. ve znění po novele č. 30/2000 Sb. podle vyhl. č. 484/2000 Sb. Podle § 12 odst. 1 písm. a) bod 2. vyhl. č. 484/2000 Sb. činí sazba odměny za celé odvolací řízení 2.500,- Kč, ale náhradu hotových výdajů je třeba stanovit opět podle § 13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. Poněvadž bylo vykonáno celkem 6 úkonů právní služby (sepis odvolání dne 16. 1.2002, účast u ohledání na místě samém dne 26. 9.2002, zastupování u jednání krajského soudu dne 20.11.2002, sepis podání ve věci samé dne 13. 1.2003, zastupování u jednání krajského soudu dne 19. 2.2003 a účast u vyhlášení rozhodnutí dne 26. 2.2003), jde celkem o částku 450,- Kč (6 x 75,-Kč). Další věcné výdaje měli povinní opětovně za placení kolkových známek jako soudních poplatků za vyhotovení kopií listin ze spisu a to 480,-Kč dne 5.12.2002, 120,-Kč dne 30.12.2002 a 150,- Kč dne 27.1.2003. Konečně ve dnech, kdy se konala jednání odvolacího soudu, vznikly zástupci povinných náklady cestovného, které se podle § 13 odst. 4 vyhl. vyčíslují podle zák. č. 119/1992 Sb. o cestovních náhradách. Vycházeje z počtu ujetých kilometrů u každé ze tří jízd 200 na trase Zlín-Brno a zpět, průměrné spotřeby benzínu dle fotokopie technického průkazu vozidla 7,3 l/100km, ceny benzínu 26,20 Kč/1l dne 20.11.2002 (§ 3 písm. c/ vyhl. č. 445/2001 Sb.), a 25,10 Kč/1l ve dnech 19. 2. a 26. 2.2003 (§ 3 písm. c/ vyhl. č. 569/2002), činí náhrada za spotřebované pohonné hmoty podle § 7 odst. 4, 5 a 6 zák. č. 119/1992 Sb. 382,50 Kč dne 20.11.2002 a 366,50 Kč ve dnech 19.2.2003 a 26.2.2003. Základní náhrada za jeden kilometr jízdy použitého motorového vozidla činila každý z uvedených tří dnů 3,40 Kč, tedy 680,- Kč za den podle § 7 odst. 2 písm. b/ zák. č. 119/1992 Sb. Posledním nákladem povinných byla náhrada za ztrátu času stráveného zástupcem povinných na cestě ze Zlína do Brna a zpět, jedná se přitom vždy minimálně o dvě hodiny času, a proto náhrada činí dle § 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 vyhl. 200,- Kč za každý den jízdy k jednání soudu a zpět. V celkovém součtu pak činí náhrada nákladů řízení o provedení výkonu rozhodnutí 9.929,- Kč, kterou soud vzhledem k povaze nároku a postavení povinných v řízení přiznal povinným společně a nerozdílně a stanovenou částku uložil oprávněnému zaplatit k rukám zástupce povinných (§ 149 odst. 1 o.s.ř., § 224 odst. 2 o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. Proti tomuto usnesení je možno podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky do dvou měsíců od jeho doručení prostřednictvím Okresního soudu ve Zlíně. V Brně dne 26. 2.2003 Hana Charvátová JUDr. Jiří Bilík, v.r. za správnost vyhotovení : předseda senátu Usnesení Krajský soud v Brně rozhodl ve věci oprávněného Ing. Ladislava xxxxx, nar. xxxxx, bytem xxxxx, zastoupeného Josefem Štegnerem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Smetanova 2799, proti povinným 1/ Milanu xxxxx, nar. xxxxx, bytem xxxxx, a 2/ Vladislavě xxxxx, nar. xxxxx, bytem xxxxx, zastoupeným JUDr. Milanem Holomkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Vodní 1972, o výkon rozhodnutí vyklizením bytu, o odvolání povinných proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20.11.2001, č.j. 13 E 479/97-147, takto: I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že návrh oprávněného na provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu povinných č. 274/4 v domě č.p. 274 v Lukově, sestávajícího ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství a přestěhováním povinných do bytu o velikosti 3 + 1 první kategorie ve víceúčelové budově č.p. 309 Obchodního a zemědělského družstva Podhoran se sídlem v Lukově, v katastrálním území Lukov u Zlína, se zamítá. II. Oprávněný je povinen nahradit povinným, oprávněným společně a nerozdílně, náklady řízení o provedení výkonu rozhodnutí před soudy obou stupňů ve výši 9.929,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Milana Holomka. Odůvodnění: Soud prvního stupně usnesením nařídil provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu přestěhováním povinných a všech, kdo s nimi bydlí na základě jejich práva, z bytu v domě č.p. 274 v Lukově, sestávajícího ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, do náhradního bytu v přízemí víceúčelové budovy č.p. 309 v Lukově, Obchodního a zemědělského družstva Podhoran, Lukov, sestávajícího rovněž ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství. O nákladech řízení o provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal. Proti usnesení soudu prvního stupně podali odvolání povinní. Navrhli, aby bylo usnesení soudu prvního stupně změněno a návrh na nařízení provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu byl zamítnut, případně, aby bylo usnesení soudu prvního stupně zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Soudu vytýkali, že závěr o přiměřenosti nabízeného náhradního bytu a o tom, že tento byt zajišťuje lidsky důstojné bydlení, učinil toliko na podkladě jediného důkazu v podobě ohledání náhradního bytu. Vzhledem k tomu, že se soud v odůvodnění rozhodnutí vůbec nevypořádal s tvrzeními a důkazy předloženými z jejich strany, považovali napadené usnesení za výsměch závěrům nálezu Ústavního soudu a současně za políček jejich právu na spravedlivý proces. Podrobněji namítali, že podlahová plocha nabízené bytové náhrady je menší, než podlahová plocha obytných místností v bytě jimi doposud užívaném, že v nabízeném náhradním bytě není žádné příslušenství, a že nabízený byt z hlediska hluku, hygieny a vůbec celkového prostředí neodpovídá běžnému standartu bydlení a nemůže povin-ným a jejich nezletilým dětem zajistit lidsky důstojné bydlení. Poukazovali zejména na to, že v téže budově v blízkosti bytu je velký sál, kde je během roku pořádáno několik plesů, hudebních produkcí, svateb a jiných akcí, navíc v sousedství bytu je velkokapacitní kuchyně. V osmi bodech dále prezentovali výhrady vůči kvalitě bytu především z hlediska tepelného zabezpečení, přípojky k elektrické energii, požární bezpečnosti, nadměrné hlučnosti, zatékání, zastínění a pronikání pachů a výparů do bytu. Závěrem uváděli, že náhradní byt jim nebyl nabídnut v souladu se zákonem, neboť po přestěhování do něj by neměli žádný právní důvod k bydlení. Nebyla totiž uzavřena nájemní smlouva v jejich prospěch a návrh na uzavření nájemní smlouvy ze strany vlastníka objektu z roku 1998 nebyl učiněn platně, poněvadž v rozporu se zákonem nebyl podepsán dvěma členy představenstva družstva. Oprávněný v písemném vyjádření k odvolání navrhl potvrzení napadeného usnesení. Podle jeho názoru bylo na místě samém prokázáno, že náhradní byt je podle místních podmínek zásadně rovnocenný bytu, který se má vyklidit. Z projevů povinných je zřejmé, že se domáhají bytu nadstandardního a tím zřejmě sledují vylepšení své bytové situace. Dosavadní jejich kroky v řízení vypovídají o tom, že vůbec nehodlají respektovat výpověď z nájmu bytu, ke které bylo soudem přivoleno. Dále považoval za absurdní, že po dobu osmi let trvajícího soudního řízení se jej doposud nikdo nezeptal na to, jak bydlí on a jeho děti, pro jejichž byto-vou potřebu nájem povinným vypověděl. Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 15 zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1.2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 27 zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zák. č. 99/63 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro řízení o výkon rozhodnutí vyklizením nemovitosti, bytu nebo místnosti, za něž je třeba zajistit povinnému náhradu, použijí dosavadní právní předpisy, byl-li výkon rozhodnutí vyklizením nařízen přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Byť to z odůvodnění napadeného usnesení jednoznačně nevyplývá, lze především z jeho výrokové části dovodit, že o nařízení provedení výkonu rozhodnutí bylo rozhodnuto podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31.12.2000 (před novelou č. 30/2000 Sb.). Tento postup soudu prvního stupně byl správný, neboť o nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu povinných bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. 7.1997, č.j. 13 E 479/97-33, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27.11.1997, sp.zn. 13 Co 487/97, kterážto rozhodnutí v části týkající se nařízení výkonu rozhodnutí nabyla právní moci 19. 1.1998. Napadené usnesení tedy bylo vydáno po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, a proto i krajský soud v rámci své přezkumné činnosti vzhledem k citovanému bodu 15 přechodných a závěrečných ustanovení k zákonu č. 30/2000 Sb. postupoval podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“). Krajský soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně i řízení mu předcházející a v intencích nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 4.10.2000, sp. zn. IV. ÚS 511/98, dokazování ještě doplnil o ohledání nabízeného náhradního bytu a stávajícího bytu povin-ných, přehrátí videozáznamu z provedeného ohledání na místě samém, přečtení záznamu o provedeném ohledání ze dne 26. 9.2002, přehrátí videozáznamu pořízeného povinnými 12. 1.2002, sdělení obsahu reprodukcí šesti fotografií části budovy, v níž se nachází nabízený náhradní byt, sdělení obsahu zpráv Obecního úřadu Lukov z 27.11.2002, Podhoran Lukov, a.s., ze dne 10.12. a 20.12.2002 s připojeným přehledem akcí, Obchodního zemědělského družstva Podhoran ze dne 20.12.2002 s připojeným přehledem akcí a sdělení obsahu spisu Stavebního úřadu Magistrátu města Zlína zn. SÚ 2055/97/HEJ/Vá, zejména pak kolaudačního rozhodnutí ze dne 10. 6.1997. Ke zhodnocení skutečností vyplývajících z uvedeného dokazování však nakonec odvolacímu soudu nevznikl prostor, neboť z jiného dokazování provedeného sdělením obsahu nájemní smlouvy a předávacího protokolu z 2.1.2001, výpisu z katastru nemovitostí listu vlastnictví č. 968 pro katastrální území Lukov u Zlína ze dne 17.12.2002 a záznamu z 18. 2.2003 vyplynuly najevo takové skutečnosti, které odvolacímu soudu bránily v posouzení doposud sporné otázky, zda oprávněným nabízený náhradní byt je bytem přiměřeným a zda současně pro povinné bude tímto bytem zajištěno lidsky důstojné bydlení. Zjištění učiněná z posledně uvedených důkazů totiž přinutila odvolací soud opětovně řešit základní problém vyplývající z ust. § 340 odst. 2 o.s.ř. – zda totiž bytová náhrada určená ve vykonávaném rozsudku je pro povinné vůbec zajištěna. V přezkoumávaném případě oprávněný netvrdil, že by bytovou náhradu pro povinné zajistil prostřednictvím obce (§ 2 zák. č. 102/1992 Sb.), a proto k prokázání zajištění bytové náhrady nebylo třeba potvrzení od obce ve smyslu § 4 zák. č. 102/1992 Sb. Oprávněný tvrdil, že bytovou náhradu zajistil sám prostřednictvím jiného subjektu, který je vlastníkem budovy, v němž se nabízený náhradní byt nalézá. V takových situacích se soudní praxe sjednotila na názoru, že zajištění náhrady lze prokázat např. doložením prohlášení vlastníka domu o tom, že je ochoten s povinným uzavřít nájemní smlouvu ohledně náhradního bytu, popřípadě doložením toho, že oprávněný uzavřel s vlastníkem domu nájemní smlouvu ve prospěch povinného (viz. např. R 41/96 nebo nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 328/99 ze dne 20. 1.2000). Při podání návrhu na výkon rozhodnutí oprávněný sice doložil, že povinným učinil nabídku na přestěhování do náhradního bytu ve vlastnictví jiného subjektu, ale listinu, která by jednoznačně prokazovala vůli vlastníka náhradního bytu uzavřít s povinnými nájemní smlouvu nepředložil. V dalším průběhu řízení bylo prokázáno, že vlastník budovy, v němž se nalézá nabízený náhradní byt, učinil povinným nabídku uzavření smlouvy o nájmu bytu dne 26. 9.1997. Vzhledem k tomu, že břemeno prokázání zajištění náhradního bytu tíží oprávněného, je s podivem, že o učinění nabídky uzavření nájemní smlouvy soud informovali povinní a oni také současně předložili fotokopii navržené smlouvy o nájmu bytu. Obsah této smlouvy však nelze považovat za odpovídající nabídku adekvátního náhradního bytu (§ 712 odst. 2 o.z.) především proto, že nájem povinných v doposud jimi užívaném bytě byl sjednán na dobu neurčitou, zatímco v článku II. smlouvy o nájmu bytu ze dne 26. 9.1997 nabízel vlastník bytu nájem na dobu určitou – na pět roků. I když následně došlo mezi účastníky a vlastníkem bytu k další korespondenci, ve které vlastník bytu projevil ochotu uzavřít s povinnými nájemní smlouvu na dobu neurčitou (viz zejména dopis Obchodního a zemědělského družstva Podhoran oprávněnému ze dne 26. 5.1998), jednoznačné a aktuální (§ 254 odst. 1, § 154 odst. 1 o.s.ř.) prohlášení vlastníka domu, v němž je nabízený náhradní byt, o jeho ochotě uzavřít s povinnými nájemní smlouvu, doloženo nebylo. Pochybnosti o tom, že Obchodní a zemědělské družstvo Podhoran se sídlem v Lukově je stále ochotno pronajmout povinným třípokojový byt ve víceúčelové budově č.p. 309 v Lukově, má odvolací soud především kvůli tomu, jakým způsobem vlastník budovy č.p. 309 v Lukově s touto nemovitostí v uplynulé době nakládal (což bude rozebráno níže). Otázkou prokázání zajištění navrhované bytové náhrady však již není třeba dále se zabývat, neboť v průběhu odvolacího řízení vyšly najevo takové skutečnosti, které nutně vedou k závěru, že zde existují jiné právní překážky, které v současné době vylučují, aby byt ve víceúčelové budově č.p. 309 Obchodního a zemědělského družstva Podhoran v Lukově mohl být využit pro povinné jako bytová náhrada ve smyslu ust. § 712 o.z. Jak vyplývá z výpisu z katastru nemovitostí, listu vlastnictví č. 968 pro katastrální území Lukov u Zlína, je vlastníkem budovy č.p. 309, v níž se nachází nabízený náhradní byt, Obchodní a zemědělské družstvo Podhoran, se sídlem v Lukově. Tato právnická osoba však smlouvou o nájmu ze dne 2. 1.2001 pronajala celou budovu č.p. 309 i s přístavbou na dobu neurčitou firmě Podhoran Lukov, a.s., a z textu této smlouvy rozhodně nevyplývá, že by ujednáním účastníků byl jediný byt v budově se nacházející, který jinak je samostatným předmětem občanskoprávních vztahů (§ 118 odst. 2 o.z.), vyňat z režimu pronájmu. Je-li tedy současný právní stav takový, že budova č.p. 309, jíž je nabízený náhradní byt součástí (§ 120 odst. 1 o.z.), je již pronajata třetí osobě, pak ani byt v ní nemůže vlastník budovy samostatně platně pronajmout povinným (§ 37 odst. 2 o.z.). Oprávněným nabízený náhradní byt tedy není právně volný a za této situace nemůže být jako bytová náhrada pro povinné použit (viz např. R 41/96). Nejedná se přitom o výjimečně přípustnou situaci, že by nájemcem předmětného bytu byl sám oprávněný (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 7.2002, sp. zn. 20 Cdo 1518/2001). Ze zmíněného výpisu z katastru nemovitostí listu vlastnictví č. 968 pro katastrální území Lukov u Zlína vyplývá dále to, že na budovu č.p. 309 byly nařízeny exekuce třemi usneseními Okresního soudu ve Zlíně, jednak ze dne 1.10.2002, č.j. 13 Nc 945/2002-13 a 13 Nc 944/2002-16, a potřetí dne 11.10.2002, č.j. 13 Nc 974/2002. Podle § 44 odst. 7 zák. č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) nesmí povinný po doručení usnesení o nařízení exekuce nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb, udržování a správy majetku. Právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatným. Pronájem nemovitosti nebo její části nepokládá odvolací soud za výkon běžné obchodní činnosti, ani za správu majetku, ani za úkon směřující k udržování nemovitosti, nýbrž za nakládání s nemovitostí (§ 123 o.z.). Poněvadž podle věty druhé ust. § 44 odst. 7 exekučního řádu je vyloučeno, aby Obchodní a zemědělské družstvo Podhoran uzavřelo s povinnými platnou nájemní smlouvu k bytu nacházejícímu se v nemovitosti postižené exekucí, nemůže být tento byt z dalšího důvodu považován za byt splňující kritéria náhradního bytu ve smyslu ust. § 712 o.z. Na podkladě uvedených skutečností odvolací soud shledal, že bytová náhrada v současné době není pro povinné zajištěna (§ 340 odst. 2 o.s.ř.) a za této situace je nadby-tečné zabývat se tím, zda nabízený náhradní byt je bytem přiměřeným a zda splňuje podmínku zajištění lidsky důstojného ubytování. Proto napadené usnesení ve výroku I. změnil tak, že návrh na provedení výkonu rozhodnutí zamítl (§ 220 odst. 2 o.s.ř.). Povinní byli tedy ve fázi řízení o provedení výkonu rozhodnutí plně úspěšní, a proto mají právo na náhradu nákladů řízení vůči oprávněnému (§ 254 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.). Podle uplatněných požadavků se na straně povinných jednalo především o náklady právního zastoupení advokátem, jejichž výši za dobu od pravomocného nařízení výkonu rozhodnutí po podání nynějšího odvolání odvolací soud určil vzhledem k ust. § 151 odst. 3 o.s.ř. podle vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen „vyhl.“). Zástupce povinných vykonatel následující úkony právní služby podle § 11 odst. 2 písm. e), odst. 3 vyhl.: 3. 3.1998 písemné podání ve věci samé, 13. 5.1998 odvolání do usnesení o nařízení a provedení výkonu rozhodnutí, 19. 7.2001 účast při ohledání soudu na místě samém a 20. 8.2001 písemné podání týkající se věci samé. V této věci nelze hodnotu práva vyjádřit v penězích, a proto podle § 9 odst. 1 vyhl. je tarifní hodnotou částka 1.000,- Kč, které podle § 7 vyhl. odpovídá odměna 500,- Kč za jeden úkon právní služby. Tuto odměnu je však nutno vzhledem k § 11 odst. 2 písm. e) vyhl. snížit na 50 %, ale výsledná částka 250,- Kč ještě není konečná, neboť advokát prováděl společné úkony při zastupování dvou povinných, a proto se odměna za každou takto zastupovanou osobu snižuje o 20 % (§ 12 odst. 3 vyhl.). Fakticky to znamená, že na každého z povinných připadá odměna 200,- Kč a na dva povinné 400,- Kč za každý z výše uvedených úkonů právní služby, což při čtyřech úkonech dohromady dává částku 1.600,- Kč. Ke každému ze čtyř úkonů právní služby je pak třeba připočíst paušální náhradu výdajů ve výši 75,- Kč podle § 13 odst. 1 a 3 vyhl. Posledním nákladem povinných za dobu řízení před soudem prvního stupně vyplývajícím z obsahu spisu je úhrada 75,- Kč za kolkové známky zaplacené za zhotovení fotokopií listin ze spisů. Dlužno dodat, že vzhledem k ustanovení bodu 10 části dvanácté hlavy I zák. č. 30/2000 Sb. bylo nutno při vyčíslení náhrady nákladů řízení za dobu před nynějším odvolacím řízením postupovat podle dosavadních právních předpisů (tedy nikoliv dle vyhl. č. 484/2000 Sb.), neboť řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno 27. 3.1997, tedy před účinností zák. č. 30/2000 Sb. (1. 1.2001). Jinak je tomu ovšem pokud jde o současné odvolací řízení, které bylo zahájeno až podá-ním odvolání dne 16. 1.2002, takže zmiňovaný bod 10 části dvanácté hlavy I zák. č. 30/2000 Sb. se neuplatní. Odvolací soud proto výši nákladů řízení za právní zastupování povinných určil vzhledem k ust. § 151 odst. 2 o.s.ř. ve znění po novele č. 30/2000 Sb. podle vyhl. č. 484/2000 Sb. Podle § 12 odst. 1 písm. a) bod 2. vyhl. č. 484/2000 Sb. činí sazba odměny za celé odvolací řízení 2.500,- Kč, ale náhradu hotových výdajů je třeba stanovit opět podle § 13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. Poněvadž bylo vykonáno celkem 6 úkonů právní služby (sepis odvolání dne 16. 1.2002, účast u ohledání na místě samém dne 26. 9.2002, zastupování u jednání krajského soudu dne 20.11.2002, sepis podání ve věci samé dne 13. 1.2003, zastupování u jednání krajského soudu dne 19. 2.2003 a účast u vyhlášení rozhodnutí dne 26. 2.2003), jde celkem o částku 450,- Kč (6 x 75,-Kč). Další věcné výdaje měli povinní opětovně za placení kolkových známek jako soudních poplatků za vyhotovení kopií listin ze spisu a to 480,-Kč dne 5.12.2002, 120,-Kč dne 30.12.2002 a 150,- Kč dne 27.1.2003. Konečně ve dnech, kdy se konala jednání odvolacího soudu, vznikly zástupci povinných náklady cestovného, které se podle § 13 odst. 4 vyhl. vyčíslují podle zák. č. 119/1992 Sb. o cestovních náhradách. Vycházeje z počtu ujetých kilometrů u každé ze tří jízd 200 na trase Zlín-Brno a zpět, průměrné spotřeby benzínu dle fotokopie technického průkazu vozidla 7,3 l/100km, ceny benzínu 26,20 Kč/1l dne 20.11.2002 (§ 3 písm. c/ vyhl. č. 445/2001 Sb.), a 25,10 Kč/1l ve dnech 19. 2. a 26. 2.2003 (§ 3 písm. c/ vyhl. č. 569/2002), činí náhrada za spotřebované pohonné hmoty podle § 7 odst. 4, 5 a 6 zák. č. 119/1992 Sb. 382,50 Kč dne 20.11.2002 a 366,50 Kč ve dnech 19.2.2003 a 26.2.2003. Základní náhrada za jeden kilometr jízdy použitého motorového vozidla činila každý z uvedených tří dnů 3,40 Kč, tedy 680,- Kč za den podle § 7 odst. 2 písm. b/ zák. č. 119/1992 Sb. Posledním nákladem povinných byla náhrada za ztrátu času stráveného zástupcem povinných na cestě ze Zlína do Brna a zpět, jedná se přitom vždy minimálně o dvě hodiny času, a proto náhrada činí dle § 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 vyhl. 200,- Kč za každý den jízdy k jednání soudu a zpět. V celkovém součtu pak činí náhrada nákladů řízení o provedení výkonu rozhodnutí 9.929,- Kč, kterou soud vzhledem k povaze nároku a postavení povinných v řízení přiznal povinným společně a nerozdílně a stanovenou částku uložil oprávněnému zaplatit k rukám zástupce povinných (§ 149 odst. 1 o.s.ř., § 224 odst. 2 o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. Proti tomuto usnesení je možno podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky do dvou měsíců od jeho doručení prostřednictvím Okresního soudu ve Zlíně. V Brně dne 26. 2.2003 Hana Charvátová JUDr. Jiří Bilík, v.r. za správnost vyhotovení : předseda senátu