V řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu vedeném vůči žalovaným manželům jako společným nájemcům bytu se odvolací soud při posuzování účastenství v odvolacím řízení na žalované straně musí zabývat i tím, zda společné nájemní právo žalovaných platně vzniklo, případně zda nezaniklo.

Usnesení Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Bilíka a soudců Mgr. Radky Hajdové a JUDr. Pavla Bachratého ve věci žalobce Město Brno – Městská část Brno-Starý Lískovec, proti žalovaným 1/ Jiřímu xxxxx, nar. xxxxx, bytem xxxxx, a 2/ Ivaně xxxxx, nar. xxxxx, bytem xxxxx, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, o odvolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 2.2000, č.j. 55 C 108/99-37, takto: Rozsudek soudu prvního stupně se v napadených výrocích I., II. a III. zrušuje a věc se mu v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: Soud prvního stupně rozsudkem přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 8 ve 2. podlaží domu Sevastopolská 7, v Brně, kterou dal žalobce prvnímu žalovanému s tím, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet od prvního dne měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Prvnímu žalovanému uložil byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů po zajištění přístřeší. Ve vztahu ke druhé žalované pak žalobu zamítl. O nákladech rozhodl tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 1.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání pouze první žalovaný. Navrhl, aby byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a jemu stanovená povinnost vyklidit předmětný byt byla vázána na zajištění náhradního bytu. Poukazoval na to, že do 30. 6.1998, kdy byl vzat do vyšetřovací vazby, mu druhá žalovaná neumožňovala byt užívat. Po dobu pobytu ve vazbě neměl možnost platit nájemné a vzniklý dluh je ochoten uhradit formou splátek. Byt ovšem až do 1.11.1998 užívala druhá žalovaná, která je také uvedena jako nájemkyně bytu ve smlouvě uzavřené se žalobcem, a proto by dlužné nájemné za období do uvedeného data měla uhradit ona. Uváděl, že nemá možnost jiného bydlení, a proto se domáhá přiznání náhradního bytu. Závěrem vyjádřil podivení nad tím, že soud rozhodl bez jeho přítomnosti, ačkoliv se včas a řádně omluvil. Žalobce se k odvolání nevyjádřil. Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 15 zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1.2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí krajský soud přezkoumal podle zák. č. 99/1963 Sb. ve znění platném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek soudu prvního stupně i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že pro potvrzení ani změnu rozsudku v jeho napadené části nejsou dány podmínky. Z odvolání žalovaného bylo možno dovodit, že se domáhá změny toliko výroku o povinnosti byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přístřeší (výroku o bytové náhradě) tak, aby jeho povinnost byt vyklidit byla vázána na zajištění náhradního bytu. Ve sporu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu však jde o věc, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (viz R 28/1993; rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2.1994, sp. zn. 2 Cdo 5/94, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 7/94; R 16/1998), a proto povinností odvolacího soudu je přezkoumat celý meritorní výrok rozsudku soudu prvního stupně, tedy včetně rozhodnutí o přivolení k výpovědi z nájmu bytu (§ 212 odst. 1 písm. d/ o.s.ř.). To platí i v případě, kdy ve sporu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu byla uložena povinnost byt vyklidit ve stanovené lhůtě bez závislosti na zajištění bytové náhrady, anebo pokud tato povinnost byla vázána na zajištění přístřeší (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 7.1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, uveřejněný pod č. 60 v Soudní judikatuře č. 8/1997, a ze dne 28. 8.1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněný pod č. 104 v Soudní judikatuře č. 13/1997). V důsledku tohoto procesního východiska odvolací soud zkoumá nejenom to, zda žalovaný má nárok na bytovou náhradu, případně jakého druhu, ale i to, zda byly naplněny zákonné důvody pro uplatnění použitého výpovědního důvodu, zda žalovaný vůbec je nájemcem předmětného bytu (otázka pasivní legitimace) nebo zda žalobce je pronajímatelem tohoto bytu (otázka aktivní legitimace). V řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu mají žalovaní manželé – společní nájemci bytu ve smyslu ust. § 703 a násl. o.z. – postavení nerozlučných společníků a totéž platí i v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedeném vůči rozvedeným manželům, jimž toto právo dosud nezaniklo (§ 91 odst. 2 o.s.ř.). Zjistí-li však soud v průběhu řízení, že nedílné právo společného nájmu bytu platně nevzniklo, anebo že zaniklo před podáním žaloby k soudu nebo v průběhu řízení před soudem, pak žalovaní manželé postavení nerozlučných společníků nemají (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5.1997, sp. zn. 3 Cdon 122/96, uveřejněný pod č. 56 v časopise Soudní judikatura č. 7/1997). Důsledkem uvedených úvah je pro daný případ závěr, že odvolací soud se vzhledem k ust. § 212 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. musí při řešení otázky procesního účastenství v odvolacím řízení zabývat i tím, zda žalovaným dříve platně vzniklo nájemní právo k předmětnému bytu a jaký byl další osud tohoto práva. Pokud by totiž nebyl správný právní závěr soudu prvního stupně, že společné nájemní právo žalovaných zaniklo a výlučným nájemcem bytu se stal žalovaný, resp. pokud by společné nájemní právo žalovaných nadále trvalo, pak i když odvolání podal pouze první žalovaný, je účastnicí odvolacího řízení rovněž druhá žalovaná (§ 206 odst. 2 o.s.ř.). Podle tvrzení v žalobě a přiložené smlouvy o nájmu bytu č. 143/96 ze dne 29.11.1996 byla mezi žalobcem a druhou žalovanou uzavřena nájemní smlouva k předmětnému bytu na dobu určitou do 30.11.1997. K této skutečnosti žalobce uvedl, že po uplynutí stanovené doby nebyla podána u soudu žaloba na vyklizení bytu, a proto nájemní vztah trvá nadále. S uvedeným názorem se odvolací soud ztotožňuje, neboť i na nájem bytu se vztahuje ust. § 676 odst. 2 o.z. (viz R 10/1999, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8.2000, sp. zn. 20 Cdo 1427/99) a v této věci se nejedná o případ, že by k soudu byla podána žaloba na vyklizení bytu. Odvolací soud se však současně musel zabývat i zvláštním ujednáním obsaženým v smlouvě o nájmu bytu č. 143/96 ze dne 29.11.1996 v čl. V., podle kterého po uplynutí sjednané doby nájmu se smlouva automaticky obnovuje, a to vždy na stejné smluvní období v případě, že ze strany nájemce nebudou porušovány povinnosti vyplývající z nájmu bytu. Toto ujednání přitom odvolací soud shledal neplatným podle § 37 odst. 1 o.z., neboť z něj nelze dovodit, že by účastníci smlouvy měli na mysli porušování jakýchkoliv povinností vyplývajících z nájmu bytu a za této situace povinnosti, jejíž porušování by mělo mít za následek neobnovení smlouvy, nejsou vymezeny určitým a konkrétním způsobem. Uzavřela-li tedy druhá žalovaná se žalobcem dne 29.11.1996 platnou smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu určitou, pak tím současně v souladu s ust. § 703 odst. 1 o.z. vznikl společný nájem bytu žalovaných, kteří byli manžely od 26. 7.1996 do 27. 9.2000. Ze skutečností uvedených ve vyjádření žalované k žalobě ze dne 1. 6.1999, v dopise žalované ze dne 20. 8.1998 a v účastnické výpovědi žalované před soudem nalézací soud správně dovodil, že žalovaná nejpozději k 31. 8.1998 učinila právní úkon v podobě trvalého opuštění společné domácnosti a v důsledku toho její společné nájemní právo k bytu zaniklo (§ 707 odst. 1, § 708 o.z.). Byl-li tedy žalovaný již před podáním žaloby k soudu výlučným nájemcem předmětného bytu, pak byl také samostatným společníkem (§ 91 odst. 1 o.s.ř.), a proto jím podané odvolání nemá na zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k druhé žalované suspensivní ani devolutivní účinek (§ 206 odst. 2, § 159 odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k ust. § 212 odst. 2 o.s.ř. bylo povinností odvolacího soudu zkoumat také to, zda se v řízení před soudem prvního stupně nevyskytly vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jednou ze základních povinností soudu při vedení procesu je doručení návrhu na zahájení řízení (žaloby) do vlastních rukou ostatním účastníkům řízení (§ 79 odst. 3 o.s.ř.). Žaloba je přitom základním procesním prostředkem, pomocí něhož se žalovaný dozví, že je proti němu vedeno u soudu řízení, kdo toto řízení vede, jaké nároky a na základě jakých skutečností a důkazů vůči němu uplatňuje. Nejsou-li tyto informace žalovanému známy, pak mu není umožněno účinně se požadavkům žalující strany bránit a realizovat tak svá procesní práva a povinnosti. Z obsahu spisu vyplývá, že žaloba byla prvnímu žalovanému doručována prostřednictvím Vězeňské služby České republiky do Vazební věznice v Brně, odkud však byla vrácena 1. 6.1999 s poznámkou, že adresát byl propuštěn z vazby 11. 5.1999 do bydliště xxxxx. Následná zásilka obsahující žalobu doručovaná žalovanému poštou 625 00 Brno na adresu xxxxx, byla po výzvě ze dne 4. 6.1999 uložena u uvedené pošty 7. 6.1999 a vrácena Městskému soudu v Brně 24. 6.1999 s poznámkou, že adresát byl při dvou pokusech o doručení nezastižen a v úložní době si zásilku na poště nevyzvedl. V souvislosti s nařízením dalšího jednání na 11. 2.2000 již soud prvního stupně zasílal prvnímu žalovanému pouze předvolání k tomuto jednání s poučením o možnosti vydání roz-sudku pro zmeškání a toto předvolání bylo doručeno 4. 1.2000 na adrese xxxxx. Zákon nevylučuje, aby i žaloba v zásilce určené do vlastních rukou adresáta, byla doručena tzv. náhradním způsobem - uložením písemnosti na poště, ale v takovém případě nastanou účinky řádného doručení pouze tehdy, zdržuje-li se adresát v místě doručení v době, kdy jsou poštou činěny pokusy o doručení (§ 47 odst. 2 o.s.ř.). Za účelem zjištění, zda se žalovaný ve dnech 4. až 7.6.1999 zdržoval v bytě na adrese xxxxx, odvolací soud provedl dokazování výslechem žalovaného, svědkyně Jiřiny xxxxx a sdělením obsahu spisů Městského soudu v Brně sp. zn. 22P 369/97 a 1T 116/98. Tvrzení žalovaného, že po propuštění z výkonu vazby dne 11. 5.1999 se v bytě na ulici xxxxxx nezdržoval prakticky až do konce června 1999, jsou výpovědí jeho matky svědkyně Jiřiny xxxxx i skutečnostmi vyplývající z obou uvedených spisů jednoznačně podporovány. V průběhu června 1999 byla totiž žalovanému z Městského soudu v Brně zasílána doporučená zásilka určená do vlastních rukou ve věci sp. zn. 22P 369/97 a po pokusech o doručení učiněných 26. 5. a 27. 5.1999 se vrátila soudu zpět s poznámkami, že adresát nebyl zastižen. Stejný osud měly i další zásilky doručované žalovanému na adresu xxxxx, ve dnech 22. 6.a 23. 6.1999 a 16. 7. a 19. 7.1999. V trestním řízení ve věci sp.zn. 1T 116/98 se zásilku obsahující rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5.1999, sp. zn. 4To 204/99, nepodařilo Jiřímu xxxxx na adresu xxxxx, doručit prostřednictvím pošty (pokusy učiněny 24. 5. a 25. 5.1999) ani prostřednictvím Policie ČR při pokusech činěných v době od 21. 6. do 9. 7.1999. Uvedené skutečnosti tvoří spolehlivý podklad pro závěr, že žalovaný se v době doručování zásilky obsahující žalobu v místě svého bydliště nezdržoval, a proto k doručení v souladu s ust. § 47 odst. 2 o.s.ř. nedošlo. V důsledku toho tedy bylo porušeno nejen ust. § 79 odst. 3 o.s.ř., ale i právo žalovaného na spravedlivý proces (§ 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod – zák. č. 2/1993 Sb.) a z tohoto důvodu musel odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušit a věc mu vrátit v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1, 2 o.s.ř.). Není třeba zdůrazňovat, že prvním krokem nalézacího soudu v dalším průběhu řízení bude řádné doručení žaloby žalovanému, když z této skutečnosti vyplývají pro daný spor i významné hmotněprávní důsledky (viz R 26/1996). Následně prvostupňový soud po hmotněprávní stránce posoudí otázky vzniku a existence nájemního práva žalovaného k předmětnému bytu, platnosti a účinnosti výpovědi z nájmu bytu, jakož i existence uplatněných výpovědních důvodů, aniž by ovšem v tomto směru byl vázán výše uvedeným procesním hodnocením, které odvolací soud provedl v rámci posouzení otázky účastenství v odvolacím řízení (§ 226 o.s.ř.). Z obsahu spisu se jeví, že v průběhu tohoto odvolacího řízení náklady řízení účastníkům nevznikly (§ 224 odst. 3 o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 12. 3.2003 JUDr. Jiří Bilík předseda senátu