Doručení na základě fikce ve smyslu ust.§ 24 odst. 2 zák. č. 71/67 Sb. nelze ve vztahu k právnickým osobám použít

12Co 362/2003 Usnesení Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Bilíka a soudců Mgr. Radky Hajdové a Mgr. Stanislava Zatloukala ve věci oprávněné Okresní správa sociálního zabezpečení v Blansku, se sídlem Blansko, Seifertova 1a, proti povinné PEGRIS, s.r.o., se sídlem v Boskovicích, kpt. Jaroše čp. 107, IČ 65278305, o výkon rozhodnutí, o odvolání povinné proti usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 12.11.1998, č.j. E 1453/98-2, takto: I. Usnesení soudu prvního stupně se v jeho části ohledně nařízení výkonu výkazu nedoplatků ze dne 2.10.1998, č.j. 4451/98, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 30.428,-Kč prodejem movitých věcí povinné potvrzuje. II. V části ohledně nařízení výkonu výkazu nedoplatků ze dne 31. 5.1998, č.j. 3080/98, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 38.982,- Kč se usnesení soudu prvního stupně mění tak, že se zamítá návrh oprávněné, jímž se domáhá nařízení výkonu výkazu nedoplatků ze dne 31. 5.1998, č.j. 3080/98, k uspokojení pohledávky ve výši 38.982,- Kč prodejem movitých věcí povinné. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odůvodnění: Soud prvního stupně usnesením nařídil podle rozhodnutí OSSZ Blansko č. 3080/98 ze dne 31. 5.1998 a č. 4451/98 ze dne 2.10.1998 k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 69.410,-Kč. Proti usnesení soudu prvního stupně podala odvolání povinná. Navrhla (podle obsahu), aby bylo usnesení soudu prvního stupně změněno a návrh oprávněné byl zamítnut. Oprávněná se k odvolání nevyjádřila. Po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (ust. § 201 o.s.ř.), že odvolání bylo podáno ve lhůtě k tomu v zákoně vymezené (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.) a že se týká rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (ust. § 202 odst. 1 ŕ contr. o.s.ř.) krajský soud, který vzhledem k datu vydání napadeného usnesení postupoval podle občanského soudního řádu v jeho znění do novely zák. č. 30/2000 Sb. (část dvanáctá, hlava první, zák. č. 30/2000 Sb.) a který ve věci rozhodl, aniž by bylo třeba nařizovat jednání (ust. § 214 odst. 2, písm. c/ o.s.ř.), přezkoumal usnesení soudu prvního stupně i řízení mu předcházející a nakonec dospěl k závěru, že zde nejsou podmínky ani pro jeho potvrzení, ani pro jeho změnu. Pro posouzení důvodnosti návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí je ve smyslu ust. § 251 a násl. o.s.ř. podstatné to, zda vykonávané rozhodnutí je vykonatelné, jak z hlediska formálních, tak i materiálních znaků jeho vykonatelnosti, a zda právo vykonávaným rozhodnutím přiznané svědčí oprávněnému proti subjektu, který je v návrhu označen jako povinný. Pokud jde o formální stránku vykonatelnosti, zde je ve vztahu k vykonávanému rozhodnutí správního orgánu významné to, zda vykonávané rozhodnutí bylo řádně doručeno (ust. § 24 až 26 zák. č. 71/67 v jeho znění do novely zák. č. 29/2000 Sb. – dále jen správní řád) účastníkům řízení (ust. § 14 správního řádu), zda toto rozhodnutí lze považovat za pravomocné [buď marně uplynula lhůta k podání odvolání (ust. § 52 odst. 1 správního řádu), případně po podání řádného opravného prostředku s konečnou platností rozhodl odvolací orgán] a zda vykonávané rozhodnutí je vykonatelné (ust. § 52 odst. 2 správního řádu). V daném případě je předmětem výkonu rozhodnutí jednak výkaz nedoplatků vydaný oprávněnou ve smyslu ust. § 104g zák. č. 582/91 Sb. dne 2.10.1998, pod č.j. 4451/98 a dále výkaz nedoplatků ze dne 31. 5.1998, č.j. 3080/98. Tyto výkazy nedoplatků, které jsou titulem pro soudní výkon rozhodnutí (ust. § 274 písm. g/ o.s.ř. v jeho znění do novely zák. č. 30/2000 Sb. a ust. § 104h odst. 1, věta první zák. č. 582/91 Sb.), jsou vykonatelné dnem doručení (ust. § 104g odst. 2 zák. č. 582/91 Sb.). Pokud jde o prvně zmíněný výkaz nedoplatků (ze dne 2.10.1998, č.j. 4451/98), který stejně jako druhý z nich doručovala oprávněná povinné do vlastních rukou, ten byl povinné doručen, jak vyplývá z předloženého dokladu, dne 7.10.1998 a lze tedy dovodit, že tento výkaz nedoplatků je vykonatelný, jak z hlediska formálních, tak i materiálních znaků (obsahuje náležitosti předepsané ust. § 104g odst. 1 zák. č. 582/91 Sb.) vykonatelnosti. Jestliže tedy soud prvního stupně v této části svého napadeného usnesení návrhu oprávněné vyhověl, postupoval správně, a proto také odvolací soud k podanému odvolání v této části usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (ust. § 219 p.s.ř.). Co se týká druhého z vykonávaných rozhodnutí, zde je situace v zásadě zcela odlišná. Tento druhý zde vykonávaný výkaz nedoplatků (ze dne 31. 5.1998, č.j. 3080/98) se totiž doručit nepodařilo, když doručující pošta zásilku určenou povinné, která obsahovala tento výkaz nedoplatků, vrátila s poznámkou, že zásilka nebyla v úložní době vyzvednuta. Oprávněná, která považuje vykonávané rozhodnutí za vykonatelné, nepochybně odvozuje právní moc a vykonatelnost svého vykonávaného rozhodnutí od jeho doručení náhradním způsobem s tím, že evidentně dovozuje, že na daný případ lze vztáhnou fikci doručení (ust. § 24 odst. 2 správního řádu). S takovým závěrem se však odvolací soud neztotožňuje. Odvolací soud po zvážení všech skutečností naopak dospěl k závěru, že výše uvedenou zásilku určenou povinné jako právnické osobě, nelze za doručenou považovat, neboť je toho názoru, že doručení na základě fikce ve smyslu ust. § 24 odst. 2 správního řádu nelze při doručování dle zák. č. 71/67 Sb. ve vztahu k právnickým osobám použít. Takový způsob doručení lze použít výhradně a pouze ve vztahu k osobě fyzické. Je sice skutečností, že v právní teorii se objevilo i odlišné stanovisko (toto stanovisko vychází z toho, že zmiňované ust. § 25 správního řádu nelze vnímat bez souvislosti s § 24 správního řádu), nicméně odvolací soud s takovým výkladem bez dalšího v zásadě nesouhlasí. Není důvod pochybovat o tom, že ust. § 24 odst. 2 správního řádu se týká doručování občanům (ve smyslu pojetí o.z. do jeho novely zák. č. 227/97 Sb.), tj. fyzickým osobám. Takto byl od samého počátku správní řád v této jeho části koncipován a ve společenských, ekonomických a právních poměrech, v nichž vznikl, se takto i uplatňoval. Pokud jde o doručování jiným subjektům, zde platí speciální úprava podle ust. § 25 správního řádu. V odstavci druhém tohoto ustanovení je pak řešeno doručování orgánům a organizacím, kam je pak možno terminologicky (organizacím) zařadit (jestliže legislativa až do dnešní doby nereagovala žádným způsobem na změny, které nastaly zejména v období po roce 1989) právnické osoby jako takové. Protože pak právní úprava doručování subjektům obmýšleným v cit. ust. § 25 odst. 1 správního řádu vychází ze společenských a tudíž i právních poměrů panujících před rokem 1990, přirozeně nemůže pamatovat na situace, jaké mohou nastat pro případ, že se subjektům zmíněným v ust. § 25 odst. 1 správního řádu doručit nepodaří (myšleno tím, že se nepodařilo předat zásilku pracovníku oprávněnému přijímat písemnosti určené subjektu, je-muž se doručuje, případně se nepodařilo zásilku předat osobám oprávněným za tento subjekt jednat). V době, kdy byla celá společnost centrálně řízena, se evidentně nepředpokládalo, že by mohly existovat orgány, či nějaké organizace (zejména ne socialistické, které výrazně převažovaly), jimž by nemohla být doručena písemnost z důvodů, které nejsou v současnosti zřídkavé (v místě, které je sídlem právnické osoby, není možno zastihnout nikoho, komu by bylo lze při dodržení procesních předpisů doručit písemnost určenou právě této právnické osobě). Proto také právní úprava, která v tomto ohledu (nepochopitelně) až do současnosti nedoznala prakticky žádných podstatných změn, nepočítá v souvislosti se subjekty odlišnými od fyzických osob s institutem náhradního doručení a tedy s možností doručení fikcí při splnění zákonných předpokladů jako je tomu v případě ust. § 24 odst. 2 správního řádu a jak se stalo v případě změn zakotvených po roce 1990 v občanském soudním řádu. Zde legislativa nereagovala odpovídajícím způsobem na nastalé společenské změny a na přirozeně změněné požadavky na právní úpravu spojenou s doručováním subjektům, které již nepodléhají centrálnímu řízení, jako tomu bylo před rokem 1990. V tomto směru se správní řízení, jak již bylo naznačeno, odchyluje od procesu, který zcela přirozeně postihl občanské soudní řízení, kde je postupnými novelizacemi reagováno na problémy, které s sebou zcela přirozeně přinášejí změněné společenské a ekonomické poměry. Tento stav nastává i přesto, že původní úprava doručování podle správního řádu se v zásadních principech blížila úpravě platné v občanském soudním řízení. Vztah, jaký panuje ve správním řádu mezi ust. § 24 odst. 2 a § 25 odst. 1 je totiž možno přirovnat ke vztahu ust. §§ 46 a 47 a ust. § 48 o.s.ř., kdy prvně zmíněné ust. §§ 46 a 47 se týkají doručování občanům (fyzickým osobám) a ust. § 48, které se týká doručování orgá-nům a organizacím (do 31.12.1991) a orgánům a právnickým osobám od 1. 1.1992 do 31.12.2000). Zatímco úprava doručování vyplývající z občanského soudního řádu byla, jak již bylo naznačeno, přizpůsobena s účinností od 1. 9.1993 (zák. č. 171/93 Sb.) nově nastalému stavu a výslovně zakotvila možnost náhradního doručení právnickým osobám s tím, že soud vychází při splnění zákonných předpokladů z fikce doručení (nová úprava při doručení fikcí pracuje s pojmem „sídlo právnické osoby“ a předpokládá opakované doručování do tohoto sídla), ve vztahu k příslušným ustanovením správního řádu takto postupováno není, když navíc se zde kromě výše uvedeného dále i ještě nyní setkáváme s pojmy jako jsou „organizace“, „advokátní poradna“ apod. Možné použití ust. § 24 správního řádu pro případy, kdy se nepodaří právnické osobě doručit v souladu s ust. § 25 odst. 1 správního řádu, je pojmově vylučována již tím, že ust. § 24 odst. 2 správního řádu předpokládá, že se adresát, jemuž je zásilka určena, v místě doručení „zdržuje“. Použití pojmu „zdržovat“ v dané souvislosti navádí při aplikaci uvedeného ustanovení správního řádu (stejně to platí i pro občanský soudní řád) k tomu, aby za doručenou byla považována pouze ta zásilka, kterou se sice osobně adresátu doručit nepodařilo, nicméně v okamžiku doručování platilo, že místo, kam byla zásilka doručována není pouze formálním místem pobytu adresáta, ale naopak je tím místem, kde skutečně v dané době pobývá (bydlí zde, jde o jeho faktické bydliště, aktuálně se zde nikoliv pouze přechodně zdržuje). Za naplnění tohoto předpokladu se pak považuje ta situace, kdy adresát v místě doručování v okamžiku doručování zásilky sice fyzicky přítomen není, ale tato skutečnost není dána objektivními okolnostmi dlouhodobějšího charakteru (služební cesta, dovolená, lázeňský pobyt apod.), nýbrž vyplývá z přirozených okolností daných každodenním výkonem práce, okolností spojených s využitím volného času, zařizováním osobních záležitostí, návštěvou lékaře apod. Je tedy evidentní, že pojem „zdržovat se“ je možno ve smyslu výše uvedeném reálně vztáhnout pouze k osobě fyzické, u níž lze počítat se všemi zmíněnými atributy, zatímco u osoby právnické je stav naprosto odlišný. Osoba právnická fakticky představuje zcela odlišný „organismus“ než osoba fyzická a tomu nakonec i odpovídá její specifická definice vyplývající z hmotného práva a v hmotném právu zakotvený způsob vzniku, zániku a jejího právního postavení. Právnická osoba nemá a nemůže mít své bydliště (místo, kde bydlí; místo, kde se zdržuje s úmyslem se zde zdržovat). Právnická osoba však musí však musí mít své sídlo (ust. § 19c odst. 1 o.z.). To je pak možno z hlediska právní teorie vnímat jako „sídlo fiktivní“, tedy místo, které je pouze jako sídlo právnické osoby uvedeno v jejím zakladatelském dokumentu a v důsledku toho pak též zapsáno v obchodním rejstříku (tzv. formální koncepce sídla), nebo jako místo, kam je buď soustředěna hlavní činnost právnické osoby, nebo jako místo, kde sídlí její vedení (tzv. materiální koncepce sídla). V každém případě se jedná o místo, které, jak již bylo uvedeno, musí právnická osoba ze zákona mít, aby ostatní právní subjekty měly možnost kontaktu s touto právnickou osobou a to bez ohledu na to, zda v daném okamžiku v tomto místě sídlí vedení právnické osoby, případně je tam, soustředěna její hlavní činnost, nebo tomu tak fakticky není. Jestliže za této situace nebylo ve vztahu k úpravě správního řízení reagováno na nastalé společenské a ekonomické změny jako tomu bylo v případě občanského soudního řízení, nese tato skutečnost s sebou negativní důsledek spočívající v riziku, že v případě neúspěšného doručení písemnosti určené právnické osobě do sídla, jak je zapsáno v obchodním (případně jiném) rejstříku, nebude lze dosáhnou toho stavu, aby se rozhodnutí vydané podle správního řádu stalo pravomocné, vykonatelné a tudíž vymahatelné. Vycházeje z výše uvedeného tedy nelze považovat druhý ze shora uvedených výkazů nedoplatků, jehož výkonu se zde oprávněná domáhá, za vykonatelný, a proto také nemůže být požadavek na jeho nucený výkon odůvodněný. Pokud však soud prvního stupně i přesto návrhu oprávněné v této části vyhověl, nemohl odvolací soud jinak, než napadené usnesení soudu prvního stupně v této části změnit (ust. § 220 odst. 1 o.s.ř.) a návrh oprávněné, jímž se domáhá nařízení výkonu výkazu nedoplatků ze dne 31. 5.1998, č.j. 3080/98, k uspokojení pohledávky ve výši 38.982,-Kč prodejem movitých věcí povinného jako nedůvodný zamítnout. Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů se opírá o ust. § 224 odst. 2, ust. § 142 odst. 2 a § 224 odst. 1 o.s.ř., když úspěch účastníků byl srovnatelný. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 31. 7.2003 JUDr. Jiří Bilík předseda senátu