Použití cizího právního řádu pro poměry dědické podle § 17 zákona č. 97/1963 Sb. znamená, že se cizí právo použije především při posuzování dědického titulu, stanovení okruhu dědiců a jejich dědických podílů. Podle cizího práva je třeba posoudit i případný nárok, který je v právním řádu České republiky zakotven v § 479 občanského zákoníku, tj. nárok potomka zůstavitele, který byl závětí opomenut (tzv. neopomenutelný dědic).

18 Co 428/2001-44 U S N E S E N Í Krajský soud v Brně rozhodl v senátě v řízení o dědictví po M. S. , posledně bytem v obci M., zemřelé 30.12.2000, jehož účastníky jsou: 1) J. Š., bytem v obci J., 2) A. S., bytem v obci M., 3) R. W., bytem v obci K., 4) R.D., bytem v obci J., o odvolání J. Š., proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 22.6.2001, č.j. 13 D 241/2001 – 22, t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně se v odvoláním napadených výrocích II. a III. z r u š u j e a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Usnesením ze dne 22.6.2001 soud prvního stupně výrokem I. určil obecnou cenu majetku zůstavitelky, výši dluhů a čisté dědictví, výrokem II. potvrdil nabytí celého majetku zůstavitelky pozůstalým dětem, a to J. Š. k id. 4/8, A. S. k id. 2/8, R. W. k id. 1/8, R. D. k id. 1/8, v tomto výroku také uvedl, které věci náleží do dědictví, a výrokem III. rozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů notáře za provedení úkonů v řízení o dědictví. Dne 4.7.2001 podala proti usnesení soudu prvního stupně odvolání R. D., která však toto odvolání, dříve než ho na výzvu soudu prvního stupně doplnila, svým podáním doručeným soudu 27.7.2001 vzala zpět. Dne 12.7.2001 bylo soudu prvního stupně doručeno odvolání J. Š., která jím napadla výslovně pouze výroky II. a III. usnesení ze dne 22.6.2001. Uvedla v něm, že se podle jejího názoru režim dědění ze závěti neměl řídit českým právním řádem, neboť zemřelá byla rakouskou státní občankou. Domnívá se, že nemělo být použito především ustanovení občanského zákoníku o neopomenutelných dědicích. S touto otázkou se soud prvního stupně nevypořádal. Dále uvedla, že má za to, že soudní komisař nevedl účastníky k uzavření odpovídající dohody dědiců o reálném nabytí jednotlivých dědických podílů, a ne zcela objektivně zohlednil složitost budoucí správy nemovitostí v rámci přiznaných spoluvlastnických podílů. Přihlédnuto nebylo ani k míře existujících závazků v péči o nemovitý majetek zůstavitelky ze strany některých dědiců. Za této situace navrhla, aby jejímu odvolání bylo vyhověno, a aby usnesení soudu prvního stupně bylo ve výrocích II. a III. zrušeno a věc vrácena k opětovnému projednání a novému rozhodnutí s možností uzavření dědické dohody. K odvolání J. Š. podala dne 17.9.2001 vyjádření R. D. Uvedla, že je pravdou, že zemřelá M. S. byla rakouskou státní občankou, když touto se stala po uzavření sňatku s jejím otcem. Má však za to, že když podstatnou, ne-li stěžejní, hodnotu dědictví představuje nemovitost nacházející se na území České republiky, je dána pravomoc českých soudů, které by se pak měly řídit českým hmotným právem, jak učinil soud i v dané věci. Ostatně i zůstavitelka učinila závěť v souladu s českými právními předpisy. V tomto směru považuje rozhodnutí soudu prvního stupně, jak po formální, tak i po hmotné stránce, za správné. Pokud odvolatelka namítala, že soud nevedl účastníky k dohodě, má za to, že jestliže nejsou stanoviska dědiců o rozdělení dědické masy souladné, nezbývá soudnímu komisaři než rozhodnout podle občanského práva procesního a hmotného. Vzhledem ke stupni narušenosti vzájemných vztahů dědiců v dané věci však není možno jakoukoli dědickou dohodu uzavřít. Odvolatelka je vpodstatě ochotna uzavřít pouze takovou dohodu, na základě které by R. D. a R. W. nárokovali podíl nižší, než jim náleží podle závěti a zákona, což je pro ni osobně neakceptovatelné. Navrhla, aby odvolání J. Š. bylo zamítnuto. Odvolací soud po zjištění, že odvolání J.Š. bylo podáno v zákonné odvolací lhůtě, osobou oprávněnou k podání odvolání, a směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II. a III., a to v souladu s bodem 15. přechodných a závěrečných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. podle právních předpisů účinných v době smrti M. S., tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen o.s.ř.). Z obsahu spisu, v němž je vedeno řízení o dědictví po M. S. (dále jen zůstavitelka), je zřejmé, že zůstavitelka byla rakouskou státní občankou. Tato skutečnost je uvedena jak v závěti, kterou zůstavitelka pořídila formou notářského zápisu notáře JUDr. J. S. NZ 86/95 dne 21.6.1995, tak i v protokole o předběžném šetření, který byl sepsán dne 14.2.2001 s pozůstalým synem A. S. Za této situace bylo třeba se především zabývat tím, zda je dána pravomoc soudu České republiky k projednání dědictví po zůstavitelce. Vycházeje z ustanovení § 45 zákona č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním (podle něhož projedná český soud dědictví po cizinci, které je v České republice, jestliže zde měl zůstavitel bydliště a žádá-li o to dědic, který se zde zdržuje, a dále vždy také, jde-li o nemovitosti ležící na území České republiky), je pravomoc soudu České republiky dána, neboť zůstavitelka bydlela na území České republiky, její dědici se rovněž zdržují na území České republiky, požádali o projednání dědictví českým soudem, a konečně předmětem dědictví jsou také nemovitosti, které leží na území České republiky. Je-li dána pravomoc soudu České republiky, je třeba dále posoudit, podle jakého hmotného práva bude dědictví projednáno. Podle § 17 zákona č. 97/1963 Sb. se právní poměry dědické řídí právním řádem státu, jehož byl zůstavitel v době smrti státním občanem. Jestliže byla zůstavitelka v době své smrti rakouskou státní občanskou, znamená to, že je třeba podle rakouského práva vyřešit především otázku dědického titulu, okruhu dědiců ze zákona a ze závěti, dědickou způsobilost či nezpůsobilost dědiců, velikost dědických podílů, včetně případného započtení na tyto dědické podíly. K těmto základním otázkám dědického práva, které je třeba řešit podle rakouského práva, nepochybně patří také otázka dědického nároku a možnosti domáhat se dědictví ze strany potomka, který byl závětí jako dědic opomenut. Z odůvodnění odvoláním napadeného usnesení vyplývá, že se soud prvního stupně otázkou použití rakouského práva vůbec nezabýval a opomenutí syna zůstavitelky R. W. v závěti, kterou pořídila dne 21.6.1995, posoudil podle práva českého – podle § 479 občanského zákoníku. Vycházeje z odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, jakož i z obsahu spisu, v němž je zachycen průběh řízení o dědictví v dané věci, dospěl odvolací soud k závěru, že nejsou dány podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích, když tento soud při rozhodování o dědickém právu nevycházel z práva státu, jehož byla zůstavitelka občankou v době své smrti, což mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II. a III. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení podle § 221 odst. 1 písm. a) a odst. 2 o.s.ř. V dalším řízení soud prvního stupně zjistí rakouské dědické právo, a to postupem upraveným v § 53 zákona č. 97/1963 Sb., tj. pokud mu není obsah tohoto práva znám, obrátí se na Ministerstvo spravedlnosti České republiky, které je povinno mu sdělit nejen vlastní text příslušné právní normy, ale i zásady jeho interpretace a aplikace. Podle takto zjištěného práva, za použití procesním předpisů práva českého, ve věci rozhodne, včetně rozhodnutí o nákladech řízení. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2003 předsedkyně senátu