V závěti pořízené podle § 476c o.z. osobou, která nemůže číst nebo psát, nelze chybějící označení pořizovatele (které je podstatnou náležitostí závěti) nahradit ústním svědectvím těch, kteří působili jako svědci úkonu.

ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě, v právní věci žalobkyně A. F., bytem v obci P., zastoupené JUDr. T. P. dříve A., advokátkou se sídlem v obci P., proti žalovanému R. D., bytem v obci B., zastoupenému JUDr. N. B., advokátkou se sídlem v obci B., o neplatnost závěti, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21.11.2001, č.j. 36 C 102/94 – 198, t a k t o : I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. m ě n í pouze tak, že se určuje, že listina datovaná dne 26.10.1992, kterou předložil žalovaný v notářské kanceláři JUDr. J. Č. jako závěť H. S., nar. 11.2.1902, zemřelé 27.10.1992, posledně bytem v obci B., která je zapsána v seznamu závětí Městského soudu v Brně pod č. S.Z. 453/93, je jako závěť neplatná. Ve výroku II. se rozsudek soudu prvního stupně m ě n í tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 20.650,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. T. P. dříve A., advokátce se sídlem v obci P. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 3.175,- Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. T.P. dříve A., advokátce se sídlem v obci P. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 21.11.2001 Městský soud v Brně, jako soud prvního stupně, výrokem I. určil, že listina datovaná dnem 26.10.1992, která je uložena ve sbírce listin v notářské kanceláři JUDr. J. Č., pod spis zn. 453/93, předložená žalovaným jako závěť H. S., nar. 11.2.1902 a zemř. dne 27.10.1992, posledně bytem v obci B., je jako závěť neplatná, výrokem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 21.400,- Kč k rukám advokátky JUDr. T.A. Rozsudek je odůvodněn tím, že listina, která byla předložena jako závěť H. S., pořízená v souladu s ustanovením § 476c občanského zákoníku, tj. osobou, která sama nemůže číst a psát, nesplňuje náležitosti písemného právního úkonu, není určitá a srozumitelná, neboť v ní není identifikován subjekt tohoto právního úkonu – osoba pořizovatelky. Soud vycházel z názoru, že závěť je písemný právní úkon, a že chybějící údaj o totožnosti pořizovatelky nelze nahradit ani věrohodnými výpověďmi tří svědků, kteří byli přítomni při projevu vůle pořizovatelky. Žalovaný podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, v němž především soudu prvního stupně vytýká, že po rozsáhlém dokazování všemi dostupnými listinami, svědeckými výpověďmi a po přezkoumání závětní listiny sepsané 26.10.1992, změnil své rozhodnutí ze dne 10.12.1999, č.j. 36 C 102/94 – 144, kterým návrh žalobkyně o určení neplatnosti předmětné závěti zamítl, aniž by doplnil dokazování podle pokynů odvolacího soudu uvedených v usnesení ze dne 27.2.2001, sp.zn. 18 Co 111/2000. Poukázal na to, že soud prvního stupně měl od počátku řízení k dispozici závětní listinu sepsanou dne 26.10.1992 a jako otázkou předběžnou se musel zabývat platností této listiny již od počátku řízení. Je proto podle jeho názoru nepochopitelné, že teprve po vznesení námitky o možnosti neplatnosti této listiny soud bez dalšího určil, že závětní listina je neplatná, i když nezpochybnil vůli pořizovatelky závěti – H. S., jak je uvedena v předmětné závěti, a nezpochybnil ani věrohodnost svědků, kteří byli přítomni při projevu její poslední vůle. Odvolatel dále poukázal na to, že občanské právo vychází ze zásady bezformálnosti právních úkonů, a že vůli lze proto projevit v zásadě jakýmkoli vhodným způsobem, aby byla objektivně poznatelná. Z provedeného dokazování v dané věci, především z výpovědí tří svědků, kteří byli přítomni projevu vůle zůstavitelky, vyplývá, že pořizovatelka závěti vyjádřila svoji poslední vůli vážně a srozumitelně, jednoznačně označila část nemovitosti i osobu, které část nemovitosti pro případ smrti odkazuje, přičemž nebylo prokázáno, že by v době pořízení závěti jednala v duševní poruše, která by ji činila neschopnou k právním úkonům. Vzhledem k tomu, že jde o závěť sepsanou podle § 476c občanského zákoníku, když zůstavitelka sama nemohla číst a psát a projevila tedy svoji poslední vůli před třemi současně přítomnými svědky, listina byla přečtena a zůstavitelka potvrdila, že listina obsahuje její pravou vůli a svědci se na listinu podepsali, nemusí v tomto případě závěť obsahovat identifikaci zůstavitelky, neboť ta je prokazována přítomností tří svědků, kteří závěť podepsali. Je proto podle žalovaného nepochybné, že závětní listina splňuje, mimo ostatních náležitostí, i podmínku určitosti a srozumitelnosti. Navrhl proto, aby rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že se návrh žalobkyně zamítá a žalobkyně je povinna zaplatit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím. Žalobkyně k odvolání žalovaného uvedla, že závěť je jednostranný právní úkon zůstavitele, kterým osobně a v předepsané formě činí dispozici se svým majetkem pro případ smrti. Kromě zvláštních náležitostí pro závěť, které jsou předepsány v §476 a násl. občanského zákoníku, musí současně splňovat všechny náležitosti, které vyžadují obecná ustanovení občanského zákoníku v § 34 a násl. pro platnost jakéhokoli právního úkonu, tj. musí být učiněna určitě, srozumitelně, vážně a svobodně. Napadená závěť podle jejího názoru nesplňuje nejzákladnější podmínku určitosti a srozumitelnosti, protože v ní není identifikován subjekt tohoto úkonu, tj. osoba samotné zůstavitelky, resp. pořizovatelky závěti, a dále i projev vůle týkající se zrušení předchozí poslední vůle nesplňuje požadavek určitosti a srozumitelnosti. Tyto uvedené nedostatky nelze podle ní zhojit ani výpověďmi tří svědků, neboť se jedná o právní úkon, který musí být učiněn písemnou formou. Listina, která nesplňuje náležitosti závěti je ve smyslu § 37 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatná a vzhledem k této neplatnosti je již zcela bezpředmětné prokazovat další důvody neplatnosti této listiny, tj. že byla učiněna v důsledku psychického donucení, v duševní poruše, atd. Své vyjádření žalobkyně uzavřela přesvědčením, že soud prvního stupně své výroky opřel o úplně a správně zjištěný skutkový stav věci. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a současně, aby také rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit jí náklady odvolacího řízení. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno v zákonné odvolací lhůtě, osobou k tomu oprávněnou, a že směřuje proti rozsudku, proti němuž je odvolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek v mezích, ve kterých se žalovaný přezkoumání domáhal, a to podle § 214 odst. 1 o.s.ř. při jednání, a dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný. Ze spisu vyplývá, že žalobkyni bylo podání žaloby na určení neplatnosti závěti H. S. uloženo usnesením Městského soudu v Brně v řízení o dědictví po H. S., která zemřela 27.10.1992, poté co zůstal marným pokus o smír mezi A. F., která je dědičkou ze zákona po zemřelé H. S., a L. D., která se považovala za dědičku H.S. na základě závěti ze dne 26.10.1992. Vzhledem k tomu, že L. D. v průběhu řízení o neplatnost závěti H. S. zemřela, jejím procesním nástupcem v tomto sporném řízení se podle výsledků dědického řízení po ní stal její syn R. D., který získal postavení žalovaného v tomto sporu. Z obsahu odvolání je pak zřejmé, že odvolací důvod se opírá o ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., tj. že rozhodnutí soudu prvního stupně podle odvolatele spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Předmětem sporu je listina, která byla v řízení o dědictví po H. S. předložena R. D. jako závěť H. S., a která je nyní uložena u Městského soudu v Brně a zapsána v seznamu závětí pod č. SZ 453/93. Listina má tento obsah: „Závěť. Pro případ své smrti odkazuji Ľ svého domu G. 57 v obci B. paní L. D. bytem G.57 v obci B., která o mne pečuje v nemoci. V této části ruším svoji předchozí poslední vůli. V obci B.dne 26.10.1992. Zůstavitelka nemůže psát, závěť proto sepsal M. H. a hlasitě přečetla A. M. Zůstavitelka poté slovně, zcela zřetelně potvrdila, že tato listina obsahuje její poslední vůli. Učinila tak svobodně a bez nátlaku. Jako svědci byli úkonu přítomni: V obci B. 26.10.1992. H. v.r. M. H. V. 10, v obci B., V. J. v.r. V. J. G. 44 v obci B., A. M. v.r. Dr. A. M. F.13 v obci B.“. Před soudem prvního stupně byl proveden důkaz opisem listiny, odvolací soud pak při jednání dne 25.4.2003 provedl důkaz přečtením originálu této listiny. Podle § 476 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném v době pořízení shora uvedené listiny, může zůstavitel závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu. Podle § 476c občanského zákoníku, ve znění shora, zůstavitel, který nemůže číst nebo psát, projeví svoji poslední vůli před třemi současně přítomnými svědky v listině, která musí být přečtena a přítomnými svědky podepsána. Přitom musí před nimi potvrdit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Pisatelem a předčitatelem může být i svědek; pisatel však nesmí být zároveň předčitatelem. V listině musí být uvedeno, že zůstavitel nemůže číst nebo psát, kdo listinu napsal a kdo nahlas přečetl a jakým způsobem zůstavitel potvrdil, že listina obsahuje jeho pravou vůli. Listinu musí svědci podepsat. Nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný (§ 40 odst. 1 občanského zákoníku ve znění shora). Z ustanovení § 476 odst. 1 občanského zákoníku zcela jednoznačně vyplývá, že závěť, ať již napsaná vlastní rukou nebo pořízená v jiné zákonem stanovené formě, je písemným právním úkonem. Tento zákonný požadavek písemné formy závěti pak znamená, že již z její písemné formy musí být mimo jiné zjistitelné, kdo tento projev vůle učinil. Z povahy věci vyplývá, že označení pořizovatele závěti je podstatnou náležitostí tohoto jednostranného právního úkonu. Jestliže je pro závěť zákonem stanovena písemná forma, je třeba, aby i pořizovatel byl v závěti uveden písemně. Tuto podstatnou náležitost závěti nelze nahradit ústním svědectvím, byť by svědectví podávaly osoby, které působily jako svědci úkonu při pořizování závěti. Funkce svědků při pořizování závěti, jejichž postavení je upraveno hmotným právem (§ 476c obč. zák.), spočívá v potvrzení toho, že pořizovatel před nimi projevil svou vůli, přičemž z jejich strany jde rovněž o úkon písemný, který tvoří součást celé závěti. Jestliže však osoba, která byla tímto svědkem úkonu (pořizování závěti), později vypovídá o okolnostech pořízení závěti před soudem, činí tak již „pouze“ jako svědek podle § 126 o.s.ř. Tato její výpověď může být jedním z důkazních prostředků, na jejichž základě soud posuzuje platnost závěti, pokud ovšem závěť nevykazuje základní formální nedostatky. Takovým svědectvím lze zjišťovat např., zda byla závěť učiněna pořizovatelem svobodně a vážně, zda svědci úkonu byli při projevu poslední vůle pořizovatele přítomni současně, zda některý ze svědků neměl k pořizovateli vztah, který by mu podle § 476e obč. zák. bránil funkci svědka úkonu vykonávat, apod. Povaha svědectví podávaného podle § 126 o.s.ř., kdy svědek vypovídá o tom, co viděl a slyšel, a svědectví podle § 476c obč. zák., které je součástí úkonu, který činí pořizovatel, je zcela odlišná. Ani za předpokladu ztotožnění charakteru svědectví podle § 476c obč. zák. a § 126 o.s.ř. by v daném případě nynější svědecká výpověď osob, které působily jako svědci úkonu při pořizování sporné závěti, před soudem o tom, že závěť před nimi dne 26.10.1992 učinila H. S., nemohla chybějící podstatnou náležitost závěti (označení pořizovatele) nahradit. Pro posouzení platnosti závěti je totiž rozhodující okamžik smrti zůstavitele, neboť dědictví se podle § 460 občanského zákoníku nabývá smrtí zůstavitele, kdy také přechází na dědice práva a povinnosti zůstavitele. Navíc nelze připustit, aby závěr o platnosti či neplatnosti závěti, ve které není v písemné formě uvedena osoba pořizovatele, byl závislý na tom, zda se podaří identifikovat osoby svědků úkonu, kteří jsou na listině uvedeni, popř. zda se tyto osoby dožijí smrti pořizovatele, a zda tedy mohou ústní svědectví při rozhodování o platnosti předmětné závěti učinit či nikoli. Je zcela jednoznačné, že osoba pořizovatele závěti v listině datované dne 26.10.1992 uvedena není. Pokud byla tato listina žalovaným označena jako závěť pořizovatelky H. S., pak jde o závěť, která kromě toho, že postrádá náležitost určitosti právního úkonu podle § 37 odst. 1 obč. zák., nemá ani zákonem stanovenou písemnou formu jako celek, a proto je podle § 40 odst. 1 občanského zákoníku jako závěť neplatná. Na tomto závěru o neplatnosti závěti nemůže ničeho změnit ani to, že k němu soudy dospěly až po provádění dokazování o způsobilosti H.S. k pořízení závěti a o tom, zda závěť učinila svobodně. Z uvedeného vyplývá, že se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, pokud listinu, která byla označena jako závěť zůstavitelky H. S., shledal jako závěť neplatnou. Proto jeho rozhodnutí jako věcně správné podle § 219 o.s.ř. potvrdil, přičemž však výrok rozsudku po formulační stránce upravil tak, aby odpovídal zjištěné skutečnosti, že jde o listinu, která je nyní uložena v seznamu závětí Městského soudu v Brně pod č. SZ 453/93, a nikoli pod tímto číslem, resp. spis zn., ve sbírce listin v notářské kanceláři JUDr. J. Č., jak je v rozsudku soudu prvního stupně (podle žalobního petitu) uvedeno. Ve výroku II., kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, byl rozsudek soudu prvního stupně shledán jako věcně správný ohledně uložení povinnosti žalovanému k náhradě nákladů řízení žalobkyni, neboť vychází z toho, že žalobkyně měla ve věci samé úspěch. Změnit však bylo třeba tento rozsudek ve výši nákladů, které má žalovaný žalobkyni zaplatit. Při stanovení výše těchto nákladů soudem prvního stupně došlo jednak k početní chybě při součtu položek, které jsou uvedeny v posledním odstavci odůvodnění rozsudku, a dále bylo nesprávně mezi úkony právní služby á 1.500,- Kč zahrnuto i písemné vyhotovení závěrečného návrhu, který zástupkyně žalobkyně přednesla při jednání dne 1.12.1999, když 1 úkon právní pomoci za účast zástupkyně při tomto jednání zahrnuje i přednesení závěrečného návrhu. Náklady žalované, jejichž náhrada jí byla přiznána, činí tedy zaplacené soudní poplatky 2x 500,- Kč, odměna za tři úkony právní služby á 300,- Kč (převzetí věci, podání žaloby, účast při jednání 3.4.1996), 1 úkon za 600,- Kč (účast na jednání 26.6.1996 trvající déle než 2 hodiny) a 4x režijní paušál á 30,- Kč, vše podle vyhl. č. 290/1992 Sb., dále odměna za právní služby účtované podle vyhl. č. 177/1996 Sb., tj. za úkony provedené po 1.7.1996, a to 5 úkonů á 1.500,- Kč (účast na jednání 22.4.1998, 10.3.1999, 2.6.1999, 27.10.1999 a 1.12.1999), 2 úkony á 3.000,- Kč (jednání 25.9.1996 a 20.11.1996 delší než dvě hodiny), 7x režijní paušál 75,- Kč, 3 úkony právní pomoci á 1.000,- Kč (podání odvolání proti rozsudku ze dne 10.12.1999, doplnění žaloby a účast na jednání 21.11.2001) a 3x režijní paušál v souvislosti s těmito úkony á 75,- Kč, cestovné právní zástupkyně žalobkyně 280,- Kč (na jednání 21.11.2001) a soudem doměřený doplatek poplatku 500,- Kč, tj. celkem 20.650,- Kč. Podle výsledku odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto také o náhradě nákladů odvolacího řízení, přičemž náklady v odvolacím řízení úspěšné žalobkyně činí 3.175,- Kč; jde o odměnu za zastoupení advokátkou, jeden úkon právní pomoci (vyjádření k odvolání) snížený o 50 % podle § 10 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., tj. 3.100,- Kč, a 1x režijní paušál 75,- Kč. V souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o.s.ř. bylo uloženo žalovanému, aby stanovenou náhradu nákladů řízení zaplatil k rukám zástupkyně žalobkyně, která je advokátkou. P o u č e n í : Pokud dovolací soud (Nejvyšší soud v Brně) dospěje k závěru, že tento rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, je proti rozsudku přípustné dovolání, které může účastník řízení podat do dvou měsíců od jeho doručení u Městského soudu v Brně, přičemž dovolání musí být sepsáno advokátem nebo notářem. V Brně dne 25. dubna 2003 předsedkyně senátu