Řízení o zvýšení výživného, které je zahájeno návrhem podaným v době zletilosti dítěte, není řízením, které lze zahájit i bez návrhu, a proto pro tato řízení neplatí procesní pravidla pro řízení tzv. nesporné, i když je požadováno zvýšení výživného i za dobu nezletilosti.

47 Co 232/2002 U S N E S E NÍ Krajský soud v Brně rozhodl v senátě v právní věci žalobců a) K. K . , bytem v obci B., b) D. K. , bytem v obci B., oba zast. Mgr. Z. P., advokátem se sídlem v B., proti žalovanému Ing. K. K ., bytem v obci P., zast. JUDr. M. M., advokátem se sídlem v obci P., o zvýšení výživného, o odvolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Brně č.j. 50 C 290/98-115 ze dne 10.6.2002, t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Brně č.j. 50 C 290/98-115 ze dne 10.6.2002 bylo rozhodnuto tak, že žalovaný je povinen přispívat na výživu žalobce a) od 15.12.1995 do 30.9.1996 částkou 2.500,- Kč měsíčně, od 1.10.1996 do 31.12.1996 částkou 6.000,- Kč měsíčně, od 1.1.1997 do 30.6.1997 částkou 8.000,- Kč měsíčně, od 1.7.1997 do 28.2.1998 částkou 10.000,- Kč měsíčně, od 1.3.1998 do 31.3.1998 částkou 18.000,- Kč měsíčně, od 1.4.1998 do 23.4.1998 částkou 10.000,- Kč měsíčně, splatných k rukám žalobce a) vždy do 15. dne v měsíci,dlužné výživné za dobu od 15.12.1995 do 23.4.1998 v částce 195.536,- Kč je oprávněn žalovaný splácet ve splátkách ve výši 6.000,- Kč měsíčně vždy do 15. dne v měsíci od právní moci rozsudku spolu s běžným výživným pod ztrátou výhody splátek, tímto rozsudkem byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20.1.1990 č.j. 16 C 314/98-14 ve výroku o výživném žalobce a), návrh, kterým se žalobce po žalovaném domáhá zaplacení úroku z prodlení ve výši dvojnásobku diskontní sazby stanovené Českou národní bankou a platné k 1. dni případného prodlení s platbou každé jednotlivé měsíční platby výživného, vždy od tohoto dne do zaplacení, byl zamítnut a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku, a to proti všem jeho výrokům, podali v zákonné lhůtě odvolání žalobci. V odvolání uvedli, že při rozhodování o výroku I. rozsudku soud pominul zcela další příjmy otce. Soud blíže nezkoumal, jaké příjmy plynuly otci z podnájmu bytu v Praze. Při řešení otázky výše výživného soud nezohlednil dostatečně zejména odůvodněné potřeby tehdy nezletilého, majetkové poměry otce, právo dítěte podílet se na životní úrovni rodiče a právo na tvorbu úspor. Měl vzít v úvahu i skutečnost, že otec ani v minulosti,za dobu, která byla opožděným podáním návrhu promeškána, též neplatil žádné výživné, jakož i fakt, že ani ve stávající době si neplní svoji vyživovací povinnost v přiměřené výši. Soud z pouhého nepodloženého tvrzení otce uzavřel a zohlednil, že ten si mimo další plnil i vyživovací povinnost, kterou neměl, a sice k nevlastnímu synovi z prvního manželství jeho ženy. Je namístě, aby dluh na výživném byl uhrazen jednorázově; pokud by mohly padat do úvahy nějaké splátky, pak maximálně několik málo po sobě rychle jdoucích splátek. Zcela v rozporu se zákonem je rozhodnutí soudu obsažené ve výroku III. napadeného rozsudku. Ustanovení § 104 z.č. 94/1964 Sb. upravuje použití občanského zákoníku pro předmětné vztahy. Ustanovení § 517 odst. 2 z.č. 40/1964 Sb. pak zakotvuje právo na úroky z prodlení, a to vedle plnění v případě prodlení. Z tohoto ustanovení též nepřímo vyplývá povinnost platit úroky z prodlení z včas nehrazené pohledávky. Rozhodnutí, že již dříve splatný dluh bude plněn ve splátkách, nemůže povinnost platit úroky z prodlení změnit tak, že by ji zrušilo. V dané věci se navíc jedná o dva případy úroků z prodlení. V prvé řadě to jsou úroky z prodlení za prodlení se zaplacením jednotlivých měsíčních splátek výživného za dobu minulou, když splatnost těchto v minulosti již nenastala. Druhým případem je požadavek na přiznání podmíněných případných budoucích úroků z prodlení pro případ, že by se povinný dostal s následnými jednotlivými měsíčními splátkami, jejichž splatnost dosud nenastala, do prodlení s jejich placením. V rámci zásady hospodárnosti řízení, aby se oprávněný nemusel obracet na soud s případnou samostatnou žalobou jen ohledně tohoto případně v budoucnu vzniklého nároku na příslušenství, je namístě v této části žalobě vyhovět, když tomuto kromě zavedené rutinní praxe nebrání žádné zákonné ustanovení. Návrh i rozhodnutí soudu dle něj vydané, by splňovalo všechny zákonné náležitosti tak, aby mohlo výt vykonatelné. Dalším možným problémovým okruhem je otázka, z jaké částky se příslušenství – úrok z prodlení u částek, jejichž splatnost nastala už v minulosti, vyčísluje, a to proto, že právo na výživné vyplývá ze zákona a plní se v pravidelných měsíčních splátkách. Fakticky tedy existuje, soud tento nárok nekonstatuje, ale pouze deklaruje za jaké období a v jaké výši existovalo. V minulosti bylo již jednou soudním rozhodnutím o předmětné vyživovací povinnosti rozhodnuto a v tomto řízení bylo nade vší pochybnost zjištěno, že otec si ani tuto povinnost neplnil. Z toho plyne jednoznačně, že minimálně, neztotožnil-li by se soud odvolací s předchozí argumentací, byl důvodně uplatněn pro existující prodlení s plněním nárok na úrok z prodlení z původně soudem přiznaného výživného ve výši 400,- Kč měsíčně. Navrhli, aby v případě potřeby soud odvolací připustil proti svému rozhodnutí v tomto směru dovolání. Co se týče zákonem předpokládaných „okolností případu“, které by odůvodňovaly přiznání náhrady nákladů řízení (§ 146/1/a)/za středníkem o.s.ř.), odkázali žalobci na celý obsah spisu, a zdůraznili fakt, že se jednalo o výživné pro nezletilé dítě, kdy otec neprojevil žádný opravdový zájem plnit si vyživovací povinnost v míře, jak ji předepisuje zákon. Bylo též prokázáno, že otec opakovaně neuváděl pravdu a v současné době přestal komunikovat vůbec. Dále upozornili, že v návrhu na náhradu nákladů řízení se též domáhali i přiznání práva na podmíněné přiznání úroků z prodlení pro případ jejich včasného neuhrazení. V tomto odkázali na rozbor v předchozí části tohoto odvolání. Navrhli, aby soud odvolací napadené rozhodnutí změnil tak, že: - jednotlivé měsíční částky výživného přiměřeně všem rozhodným okolnostem zvýší; - přizná k nim i právo na úroky z prodlení a zkrátí splatnost dluhu; - přizná nám právo na náhradu nákladů řízení včetně příslušenství. Žalovaný v písemném vyjádření uvedl, že výživné, které navrhovateli stanovil soud I. stupně, je více než dostatečné a odpovídá plně poměrům navrhovatele a jeho matky, zejména jejím schopnostem a možnostem, jakož i poměrům otce. Odpůrce má dokonce za to, že výživné zpětně za dobu 3 let přiznáno být nemělo; tuto skutečnost nenamítal, neboť má ke svému synovi kladný vztah a výživné mu v potřebné míře platit chce; věc se mohla klidně vyřešit mimosoudně, kdyby do ní neoprávněně nezasahovala matka, která navrhovatele do tohoto soudního řízení nutí. Odpůrce má totiž za to, že otázka, zda toto řízení mělo být vedeno jako řízení ve věci péče o nezletilé a tudíž matka navrhovatele měla být účastnicí řízení, když návrh byl podán již za zletilosti navrhovatele, je více než sporná. S tím souvisí i otázka, zda vůbec tedy výživné zpětně přiznáno být mohlo. Tyto otázky byly odlišně posuzovány před rokem 1990. V rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.1.1974 sp. zn. 9 Co 3/74 publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 18/1975 je uvedena právní věta, že v řízení o výživném dítěte od rodiče za dobu nezletilosti dítěte je druhý z rodičů účastníkem řízení i po té, kdy už dítě dosáhlo zletilosti. Toto rozhodnutí je však v dnešní době již zpochybňováno, nehledě na to, že v tomto souzeném případě byl návrh podán až po dosažení zletilosti navrhovatelem. Judikatura soudu v systému právních informací ASPI pod evidenčním číslem 1505 (LID); z tohoto názoru je třeba shrnout, že ustanovení § 99 zákona o rodině je speciální k ustanovení § 163 odst. 1 o.s.ř., přičemž prvé dvě ustanovení je třeba interpretovat v souvislosti s ustanovením § 98 odst. 1 zákona o rodině a změna rozhodnutí před podáním návrhu jiného oprávněného než nezletilého dítěte jeho zvýšením není možná. Vzhledem k výše uvedenému také paní D. K. nebyla účastníkem řízení a není k podání žaloby aktivně legitimována, neboť návrh, resp. žalobu o zvýšení výživného, mělo podat samo zletilé dítě, tedy K. K.. Paní D. K. přitom v průběhu řízení dle názoru odpůrce nemístně ovlivňovala nejen některé další účastníky řízení, ale i některé svědky. Nesprávně a nedostatečně byly dle názoru odpůrce prokázány a interpretovány příjmy paní D. K. Při stanovení vyživovací povinnosti je nezbytné posuzovat schopnosti a možnosti rodiče, přičemž odpůrce se domnívá, že tyto jsou vyšší než uváděný příjem D. K. Za měsíční příjem u podnikatele by měla být považována nejméně částka 15.000,- Kč a vyšší, a to zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že paní D.K. měla v pronájmu rekreační objekt u přehrady v Brně a účastnila se řady nákladných zahraničních dovolených. Požadavky na další zvýšení výživného, vyjádřené v předmětném odvolání, jsou však dle názoru odpůrce nepřiměřené. Odpůrce se domnívá, že tyto požadavky vznáší zejména matka K.K., která však k řízení není dle názoru odpůrce, jak již bylo uvedeno, aktivně legitimována. Pokud jde o navrhovateli požadované úroky z prodlení, odpůrce uvádí, že úroky z prodlení lze požadovat teprve poté, je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého dluhu. Právo navrhovatelů na úroky z prodlení v tuto chvíli neexistuje, neboť odpůrce v prodlení není. Nelze tedy přiznat do budoucna právo, které ani nemusí vzniknout. K otázce náhrady nákladů řízení odpůrce uvádí, že pokud bude řízení odvolacím soudem shledáno jako řízení, které lze zahájit jen na návrh, není dle názoru odpůrce namístě náhradu nákladů přiznat,neboť v řízení došlo k závažným vadám. Pokud bude řízení odvolacím soudem považováno za řízení, jež lze zahájit i bez návrhu, navrhovatelé nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť okolnosti případu přiznání náhrady nákladů neodůvodňují. Odvolací soud dříve než mohl přezkoumat rozsudek soudu I. stupně, musel se zabývat otázkou, zda odvolání (a to proti výrokům I., II.) bylo podáno osobou k tomu oprávněnou. Ve smyslu ustanovení § 201 o.s.ř. může proti rozhodnutí soudu I. stupně podat odvolání účastník. Teorie subjektivní přípustnosti odvolání však nepřipouští právo odvolání tomu účastníkovi, jemuž bylo plně vyhověno. V řízeních, které lze zahájit i bez návrhu (§ 81 o.s.ř.), může proti rozhodnutí soudu I. stupně podat odvolání kterýkoliv účastník. Z obsahu spisu, z procesního postupu soudu I. stupně vyplývá, že soud I. stupně v tomto řízení jednal a rozhodoval tak, jakoby se jednalo o řízení, které je možno zahájit i bez návrhu. S ohledem na tuto skutečnost odvolací soud, i přes důvody, které jej vedly ke zrušení rozhodnutí soudu I. stupně, dospěl k závěru, že odvolání i proti shora uvedeným výrokům bylo podáno osobou k tomu oprávněnou. Odvolací soud poté přezkoumal rozsudek soudu I. stupně ve všech jeho výrocích, jakož i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalobců je důvodné, byť z jiných důvodů, než je v odvolání uvedeno. Jak již odvolací soud uvedl výše, z obsahu spisu (žalobního návrhu, okruhu účastníků, procesního postupu, poučovací povinnosti) vyplývá, že soud I. stupně procesně postupoval a rozhodl tak, jakoby se jednalo o řízení, které lze zahájit i bez návrhu. S tímto procesním postupem soudu I. stupně se odvolací soud nemůže ztotožnit. Podle ustanovení § 81 odst. 1 o.s.ř. i bez návrhu může soud zahájit řízení ve věcech péče o nezletilé, řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče, řízení o způsobilosti k právním úkonům, řízení opatrovnické, řízení o prohlášení za mrtvého, řízení o dědictví, řízení o určení, zda tu manželství je či není, a další řízení, kde to připouští zákon. Ze shora uvedeného ustanovení vyplývá, že bez návrhu lze zahájit i řízení ve věcech péče o nezletilé děti. Takovými řízeními jsou ve smyslu ustanovení § 176 o.s.ř. mimo jiné řízení o výchově a výživě nezletilých dětí, o styku rodičů, prarodičů a sourozenců s nimi, o navrácení dítěte, o přiznání, omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti anebo o pozastavení jejího výkonu, o poručenství, o schválení důležitých úkonů nezletilého a o záležitostech, o nichž se rodiče nemohou dohodnout. Jako výjimečné je mezi tato řízení (kdy se již nejedná o nezletilé dítě) je zařazeno i řízení o prodloužení ústavní výchovy po dosažení zletilosti a o zrušení takového opatření. Základní podmínkou proto, aby řízení mohlo proběhnout podle principů platných pro řízení ve věci péče o nezletilé děti je to, že se jedná o některé ze shora vyjmenovaných řízení, a že účastníkem tohoto řízení je nezletilé dítě, tedy že řízení bylo zahájeno v době nezletilosti dítěte, a vyjma řízení o výživě též, aby ještě v době nezletilosti dítěte bylo též ukončeno. Bylo-li však řízení vyjmenované v ustanovení § 176 o.s.ř. zahájeno v době zletilosti dítěte, nemůže již takové řízení proběhnout podle principů, na nichž je řízení ve věci péče o nezletilé děti postaveno (vyšetřovací zásada - § 120 odst. 2, § 153 odst. 2 o.s.ř., zásada plné apelace - § 205a odst. 2 o.s.ř., okruhu účastníků - § 94 o.s.ř. apod.). Mimo jiné též z toho vyplývá, že soud je vázán návrhem a nemůže překročit návrhy účastníků, je povinen poučovat účastníky i podle ustanovení § 118a, § 119a o.s.ř. apod. V dané věci se žalobci domáhali stanovení výživného za dobu od 15.12.1995 do 23.4.1998 ve výši přiměřené (podání ze dne 15.12.1998, 14.2.2000) s tím, že se jedná o výživné za dobu nezletilosti žalobce. Žaloba byla podána dne 15.12.1998, přičemž žalobce nabyl zletilosti dne 24.4.1998, žaloba tedy byla podána v době zletilosti žalobce. S ohledem na výklad učiněný shora je zřejmé, že takto podaný návrh postrádá podstatnou náležitost řádného návrhu ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř., a tím je stanovení přesné výše výživného, které žalobce za uvedené období požaduje, přičemž tímto návrhem (i co do jednotlivých měsíčních částek) je soud ve smyslu ustanovení § 153 odst. 1 o.s.ř. vázán. S ohledem na odlišný názor odvolacího soudu na charakter tohoto řízení musel odvolací soud podle ustanovení § 212a odst. 5, § 221 odst. 1, 2 písm. a) o.s.ř. rozsudek soudu I. stupně zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. V dalším řízení soud I. stupně především vyzve žalobce k doplnění návrhu ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř. o stanovení měsíčních částek (částky), které žalobce za žalované období po žalovaném požaduje, o stanovení počátku prodlení s placením výživného a stanovení výše úroku z prodlení a počátku běhu prodlení žalovaného. V případě doplnění žaloby věc opětovně projedná a rozhodne, avšak nikoliv podle zásad platných pro řízení tzv. nesporné. Soud I. stupně se však především bude muset zabývat otázkou vzniku nároku žalobce na zvýšení výživného za období, které žalobce požaduje, a to s ohledem na výkladové otázky vztahu ustanovení § 163 odst. 1 o.s.ř. a § 99 odst. 1 a § 98 odst. 1 zák. o rodině, jakož i věcnou legitimací b) žalobkyně k podání tohoto návrhu. V dalším řízení je soud I.stupně vázán právním názorem odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 o.s.ř.) a neopomene rozhodnout i o náhradě nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Brně dne 18. června 2003 předseda senátu