Vzhledem k tomu, že zákon č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, jako zvláštní právní předpis upravující nájem nebytových prostor (srov. § 720 občanského zákoníku), neobsahuje speciální ustanovení o podmínkách a lhůtě uplatnění práva na prominutí nájemného a o lhůtě uplatnění práva na slevu z nájemného, je nutno použít obecná ustanovení občanského zákoníku o nájemní smlouvě (§ 663 a násl.), konkrétně pak jeho ustanovení § 673 a § 675, které tuto otázku výslovně řeší. Právo na prominutí nájemného a právo na slevu z nájemného - jako úplaty za nájem nebytových prostor - musí být potom u pronajímatele uplatněno bez zbytečného odkladu a zanikne, nebude-li uplatněno do šesti měsíců ode dne, kdy došlo ke skutečnosti toto právo zakládající. Jestliže uvedená práva zaniknou, protože nebyla včas u pronajímatele uplatněna, nelze je nájemci přiznat ani za použití ustanovení § 3 občanského zákoníku.

R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Marka Cigánka a soudců Mgr. Dagmar Bastlové a JUDr. Ladislava Pavlíčka ve věci žalobce Statutárního města Brna, se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 1, proti žalovanému recycle, s.r.o., se sídlem v Brně, Gorkého 3, zastoupeném JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Pellicova 8a, o zaplacení částky 393.761,- Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21.6.2001, č.j. 17 C 157/99-43, t a k t o : I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 343.961,- Kč s příslušenstvím (II.) p o t v r z u j e . II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (III.) m ě n í tak, že: 1) žalobce je povinen nahradit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 4.200,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Kristiny Škampové, 2) žalovaný je povinen nahradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 13.760,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21.6.2001, č.j. 17 C 157/99-43 bylo řízení ohledně částky 9.960,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % od 6.5.1998 do zaplacení, 14.940,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % od 6.8.1998 do zaplacení, 14.940,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 23 % od 6.11.1998 do zaplacení, 9.960,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % od 6.2.1999 do zaplacení, jakož i ohledně zaplacení úroku z prodlení ve výši 3 % z částky 76.238,- Kč od 6.11.1998 do zaplacení, zastaveno (I.), žalovaný byl zavázán zaplatit žalobci částku 343.961,- Kč s úrokem z prodlení z částky 50.825,- Kč ve výši 26 % od 6.5.1998 do zaplacení, z částky 76.238,- Kč ve výši 26 % od 6.8.1998 do zaplacení, z částky 76.238,- Kč ve výši 20 % od 6.11.1998 do zaplacení, z částky 56.264,- Kč ve výši 15 % od 6.2.1999 do zaplacení a z částky 84.396,- Kč ve výši 12 % od 14.5.1999 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (II.), žalovaný byl zavázán zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 10.182,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (III.) a po právní moci tohoto rozsudku bylo nařízeno vrácení soudního poplatku 1.992,- Kč žalobci (IV.). Proti tomuto rozsudku podal v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) odvolání žalovaný do výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 343.961,- Kč s příslušenstvím (II.) a do výroku o povinnosti zaplatit žalobci náklady řízení v částce 10.182,40 Kč (III.). Namítal, že nájemní smlouvu na nebytové prostory uzavřel sice s datem 29.4.1998, ovšem daleko později někdy na přelomu června a července 1998. Klíče od nebytových prostor převzal až po podpisu protokolu dne 12.8.1998 a v tu dobu se nebytové prostory nacházely ve špatném stavebním stavu a bez zajištění vody a vytápění, takže nebylo možno nebytové prostory užívat, ani započít s jejich opravami. Ke stavu nebytových prostor doložil tři fotografie a navrhl výslech Ing. Mojmíra xxxxx jako svědka, avšak soud I. stupně tyto důkazy neprovedl. Řádné předání nebytových prostor bylo povinností žalobce jako pronajímatele a žalovaný jako nájemce od 1.5. do 11.8.1998 neměl možnost nebytové prostory užívat. Žalobce porušil povinnosti vyplývající ze zákona č. 116/1990 Sb., protože žalovanému neodevzdal nebytové prostory ve stavu způsobilém ke smluvnímu ani obvyklému užívání a v takovém stavu je ani svým nákladem neudržoval, jak předpokládá § 5 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb., a žalovaný nebytové prostory z důvodu stavebního stavu nemohl vůbec užívat, neboť nebytové prostory nebyly ani ke dni uzavření smlouvy, ani ke dni předání klíčů způsobilé k užívání. Z § 8 zákona č. 116/1990 Sb. lze dovodit, že pokud žalobce nesplnil své povinnosti podle § 5 odst. 1 a žalovanému bylo proto znemožněno užívání nebytových prostor, pak pokud v případě omezeného užívání má nájemce právo na slevu z nájemného, v případě znemožnění užívání pronajímateli žádné nájemné nenáleží. Pokud by odvolací soud dospěl k názoru, že tento závěr je nesprávný, je v daném případě v rozporu s dobrými mravy, aby žalovaný platil nájemné v plné výši. Pokud soud I. stupně žalovanému vytýkal, že neuplatnil právo na slevu u žalobce řádně a včas, pak žalovanému nevznikla povinnost slevu na nájemném uplatnit ve lhůtě uvedené v § 675 občanského zákoníku, protože § 720 občanského zákoníku vylučuje aplikaci občanského zákoníku u nájmu a podnájmu nebytových prostor, když tuto úpravu svěřuje zvláštnímu zákonu, a zákon č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor ve svých ustanoveních se subsidiaritou občanského zákoníku nepočítá. Dále namítal, že výpovědní lhůtu stanovenou žalobcem jako pronajímatelem dodržel a klíče od nebytových prostor odevzdal v termínu na adresu žalobce, avšak bez písemného zápisu. Ujednání o výši smluvní pokuty, a to ve výši „3 měsíčního nájemného“ za každý i započatý měsíc z prodlení je neurčité a nesrozumitelné, protože z něho není patrné, zda se má jednat o jednu třetinu měsíčního nájemného nebo o trojnásobek měsíčního nájemného. Ujednání o smluvní pokutě je proto podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku neplatné a žalobce se po žalovaném smluvní pokuty nemůže domáhat. Pokud by se jednalo o platné ujednání a nebyl brán zřetel, že žalovaný odevzdal žalobci klíče od nebytových prostor včas, pak nebytové prostory byly vyklizeny ke dni uplynutí výpovědní lhůty, protože fakticky nikdy nebyly obsazeny. Výši smluvní pokuty rozumí tak, že se jedná o třetinu, nikoli trojnásobek měsíčního nájemného. Smluvní pokuta je příliš vysoká a nepřiměřená povaze a předmětu závazku a je v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Soud I. stupně proto nedostatečně zjistil skutkový stav a nesprávně věc posoudil. Navrhl, aby byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení k doplnění dokazování, popřípadě aby byl rozsudek soudu I. stupně změněn a žaloba byla zamítnuta. Žalobce ve vyjádření navrhl potvrzení rozsudku soudu I. stupně. Ve výroku, kterým bylo řízení částečně zastaveno ohledně částky 49.800,- Kč s příslušenstvím (I.) a ve výroku, kterým bylo po právní moci rozsudku nařízeno vrácení soudního poplatku 1.992,- Kč žalobci (IV.), nebyl rozsudek soudu I. stupně odvoláním žalovaného napaden a v tomto rozsahu nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 věta první o.s.ř.). Suspensivní účinky podaného odvolání se pak vztahují pouze k napadenému vyhovujícímu výroku a k souvisejícímu výroku o nákladech řízení. Odvolací soud poté, co zjistil, že je uplatněn zákonný odvolací důvod (§ 205 odst. 2 písm. d) a g) o.s.ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v napadené části, jakož i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné. Odvolací soud se zabýval nejprve přezkoumáním rozsudku soudu I. stupně v napadené části přiznaného nájemného 259.565,- Kč s příslušenstvím. Z důkazů provedených před soudem I. stupně vyplynulo, že smlouva o nájmu nebytových prostor byla uzavřena písemně dne 29.4.1998. Pokud žalovaný tvrdil, že byla uzavřena později na přelomu června a července 1998, pak ke svému tvrzení žádný důkaz nenabídl, neunesl v tomto směru důkazní břemeno a soud I. stupně správně vycházel z data uvedeného v písemné smlouvě o nájmu nebytových prostor jako data uzavření této smlouvy. Od tohoto data podle této smlouvy byl žalovaný jako nájemce oprávněn nebytové prostory užívat. Žalovaný svého práva využil až podle protokolu dne 12.8.1998 po převzetí klíčů. Pasivita žalovaného jako nájemce k naplnění svého práva nemůže jít k tíži žalobce jako pronajímatele. Bylo plně v dispozici žalovaného, zda a od kdy bude chtít nebytové prostory podle smlouvy o nájmu nebytových prostor užívat, převezme za tímto účelem od žalobce klíče od nebytových prostor a naplní tak v tomto směru obsah smlouvy. Žalobci jako pronajímateli podle smlouvy o pronájmu nebytových prostor uzavřené podle zákona č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor ve znění pozdějších předpisů vznikl nárok vůči žalovanému jako nájemci po dobu trvání nájmu nárok na dohodnuté nájemné splatné v dohodnutých lhůtách. Z důkazů provedených před soudem I. stupně vyplynulo, že nájemní vztah trval od uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor, který od 29.4.1998 a byl ukončen výpovědí ze dne 3.11.1998, doručené žalovanému dne 13.11.1998, v dohodnuté tříměsíční výpovědní lhůtě ke dni 28.2.1999. Žalovaný na nájemném nezaplatil ničeho, ačkoli mu vznikla povinnost zaplatit dohodnuté nájemné v dohodnuté lhůtě splatnosti do 5. dne druhého měsíce v daném čtvrtletí za květen a červen druhého čtvrtletí 1998 50.825,- Kč do 5.5.1998, za třetí čtvrtletí 1998 76.238,- Kč do 5.8.1998, za čtvrté čtvrtletí 1998 76.238,- Kč do 5.11.1998, za leden a únor prvního čtvrtletí 1999 při zvýšení nájemného o míru inflace za rok 1998 o 10,7 % 56.264,- Kč do 5.2.1998. Následující den po uplynutí lhůty splatnosti se žalovaný dostal do prodlení s plněním peněžního dluhu a v souladu s § 517 odst. 2 občanského zákoníku žalobci vedle peněžního plnění vznikl nárok na úroky z prodlení, které činily v souladu s § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ročně dvojnásobek diskontní sazby, stanovené ČNB a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu, což činilo k datu 6.5.1998 a 6.8.1998 26 % ročně, k datu 6.11.1998 20 % ročně a k datu 6.2.1999 15 % ročně. Pokud žalovaný namítal, že nebytové prostory převzal dne 12.8.1998 ve špatném stavebním stavu a bez zajištění vody a vytápění, takže nebylo možno nebytové prostory užívat, pak v tomto směru neuplatnil u žalobce prominutí nebo poskytnutí slevy z nájemného, jak zjistil soud I. stupně a je mezi účastníky nesporné.Zákon č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor je v návaznosti na § 720 občanského zákoníku zákonem zvláštním. Podle § 8 věta před středníkem tohoto zákona může-li nájemce užívat nebytový prostor omezeně jen proto, že pronajímatel neplní své povinnosti ze smlouvy nebo povinnosti stanovené tímto zákonem, má nájemce nárok na poměrnou slevu z nájemného. Tento zvláštní zákon neupravuje neplacení nájemného a nestanoví lhůtu, ve které nájemce může uplatnit u pronajímatele právo na prominutí nebo na poskytnutí slevy z nájemného. Je pak na místě použití příslušných obecných ustanovení občanského zákoníku o nájemní smlouvě, tedy pro neplacení nájemného § 673 občanského zákoníku a pro lhůty pro uplatnění práva na prominutí nebo na poskytnutí slevy z nájemného § 675 občanského zákoníku. Podle § 675 občanského zákoníku právo na prominutí nebo na poskytnutí slevy z nájemného musí být uplatněno u pronajímatele bez zbytečného odkladu. Právo zanikne, nebude-li uplatněno do šesti měsíců ode dne, kdy došlo ke skutečnostem toto právo zakládajícím. Tato šestiměsíční lhůta je lhůtou propadnou a jako lhůta hmotněprávní je dodržena dojitím podání adresátovi. V daném případě žalovaný mohl uplatnit právo na prominutí nebo na poskytnutí slevy z nájemného u žalobce po převzetí nebytových prostor dne 12.8.1998. Vycházeje z § 122 občanského zákoníku lhůta pro uplatnění práva žalovaného počala běžet dnem, který následoval po události, jež je rozhodující pro její počátek, tedy dnem 13.8.1998, a konec šestiměsíční lhůty připadl na den, který se číslem shodoval se dnem, na který připadá událost od níž se lhůta počítá, tedy na den 13.2.1999. Podle § 583 občanského zákoníku k zániku práva proto, že nebylo ve stanovené době uplatněno, dochází jen v případech v zákoně uvedených. K zániku soud přihlédne i když to dlužník nenamítne. V daném případě žalovaný v propadné lhůtě právo na prominutí nebo na poskytnutí slevy z nájemného u žalobce neuplatnil a jeho právo proto zaniklo prekluzí, k čemuž soud musel přihlédnout. V návaznosti na toto z jištění je proto nadbytečné provádět další dokazování ke zjištění, zda žalovanému právo na prominutí nebo na poskytnutí slevy z nájemného přísluší. Pokud proto žalovaný navrhoval k důkazu tři fotografie a výslech svědka Ing. Mojmíra xxxxx ke zjištění stavu nebytových prostor aby tak prokázal právo na prominutí nebo na poskytnutí slevy z nájemného, soud I. stupně z důvodu nadbytečnosti a hospodárnosti řízení návrh žalovaného na doplnění dokazování správně zamítl a odvolací soud ze stejných důvodů k návrhu žalovaného doplnění dokazování v rámci odvolacího řízení v tomto směru nepřipustil. Pokud žalovaný v rámci odvolání namítal, že je v daném případě v rozporu s dobrými mravy, aby platil žalobci nájemné z nebytových prostor v dané výši, pak žalobce uplatňuje nájemné z nebytových prostor, které žalobci pronajal a svědčí mu nárok na zaplacení nájemného. Výkon práv a povinností vyplývající z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 občanského zákoníku). Nelze dovodit, že by výkon práv žalobce byl v daném případě v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení § 8 zákona č. 116/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů, resp. § 673 občanského zákoníku, podle kterých lze uplatnit právo na prominutí nebo na poskytnutí slevy z nájemného, je v poměru k ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku ustanovením zvláštním k obecnému. Právo z těchto zvláštních ustanovení vyplývající je možno ze strany nájemce uplatnit u pronajímatele v zájmu právní jistoty ve lhůtě podle § 675 občanského zákoníku, jinak právo zanikne. Uplatnění práva podle zvláštního ustanovení § 8 zákona č. 116/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů, resp. § 673 občanského zákoníku v případě, že nebylo v propadné lhůtě podle § 675 občanského zákoníku využito, nemůže být účelově následně nahrazováno uplatněním obecného ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Nemůže jít v daném případě k tíži žalobce, pokud žalovaný jím tvrzené právo na prominutí nebo na poskytnutí slevy z nájemného u žalobce řádně a včas neuplatnil a jeho právo zaniklo uplynutím propadné lhůty. Odvolací soud se zabýval dále přezkoumáním rozsudku soudu I. stupně v napadené části přiznané smluvní pokuty 84.396,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními a právním posouzením věci soudu I. stupně. Ze smlouvy o pronájmu nebytových prostor ze dne 28.4.1998 vyplynulo, že účastníci si písemně sjednali pro případ nepředání nebytových prostor v termínech stanovených nájemní smlouvou smluvní pokutu ve výši 3 měsíčního nájemného za každý i započatý měsíc z prodlení. Námitka žalovaného, že ujednání o výši smluvní pokuty je neurčité a nesrozumitelné, neobstojí. Podle § 35 odst. 2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Je zřejmé, že účastníci si sjednali smluvní pokutu ve výši tříměsíčního nájemného, tedy třech měsíčních nájemných a je nerozhodné, zda použili při vyjádření výše smluvní pokuty „3 měsíčního nájemného“ nebo „třiměsíčního nájemného“, protože vyjádření výše smluvní pokuty nelze zaměnit za jiné. Žalovaný si jen těžko mohl vážně myslet, že se jedná o třetinu měsíčního nájemného, protože třetina je číselně vyjádřena 1/3, nikoliv 3. Takový projev vůle žalovaného by byl v rozporu s jazykovým projevem. Výše měsíčního nájemného pak vyplývá a lze ji vyjádřit podle smlouvy na soudem I. stupně správně zjištěnou částku 28.132,- Kč, takže smluvní pokuta tříměsíčního nájemného, tedy třech měsíčních nájemných činila 84.396,- Kč za každý započatý měsíc z prodlení nepředání nebytových prostor v termínech stanovených nájemní smlouvou. Sjednaná výše smluvní pokuty je proto dostatečně určitá a srozumitelná, takže z těchto důvodů nelze ve smyslu § 37 odst. 1 občanského zákoníku považovat sjednanou smluvní pokutu za neplatnou, jak namítal žalovaný. Takto sjednanou výši smluvní pokuty nelze považovat za příliš vysokou a nepřiměřenou povaze a předmětu závazku ujednání. Ujednání o smluvní pokutě bylo účastníky sjednáno v souladu s § 544 odst. 2 občanského zákoníku. Občanský zákoník ani obchodní zákoník neobsahují žádné ustanovení o maximální výši smluvní pokuty a smluvní pokuta je zcela závislá na vůli a dohodě smluvních stran. Výkon práv a povinností přitom nesmí být v rozporu s dobrými mravy, jak upravuje § 3 odst. 1 občanského zákoníku, který je v poměru k ustanovení § 544 občanského zákoníku ustanovením obecným ke zvláštnímu. V daném případě lze dovodit, že dohodnutá výše smluvní pokuty je přiměřená rozsahu pronajatého majetku a významu povinnosti, které zajišťuje. Nejedná se proto o ujednání z hlediska žalobce nemravné, takže aplikace ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku není na místě. Žalovaný nenabídl důkazy, že by nebytové prostory vyklidil a klíče od nebytových prostor žalobci předal ke dni uplynutí výpovědní lhůty, tedy ke dni 28.2.1999. Žalovaný v tomto směru důkazní břemeno, které bylo na něm, neunesl. Je přitom nerozhodné, zda a v jakém rozsahu měl žalovaný v nebytových prostorách věci, protože pokud měl nebytové prostory uzamčeny a měl od nebytových prostor klíče, byly nebytové prostory v dispozici žalovaného a nebylo možno je považovat za vyklizené a předané. Lze proto dovodit a soud I. stupně správně zjistil, že pokud se žalovaný dostal do prodlení s vyklizením nebytových prostor, vznikla mu povinnost na základě výzvy žalobce zaplatit žalobci sjednanou smluvní pokutu 84.396,- Kč podle výzvy ze dne 5.5.1999 doručené dne 10.5.1999 do tří dnů od doručení výzvy, tedy do 13.5.1999. Následující den po uplynutí lhůty splatnosti se žalovaný dostal do prodlení a v souladu s § 517 odst. 2 občanského zákoníku žalobci vedle peněžního plnění vznikl nárok na úroky z prodlení, které činily v souladu s § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ročně dvojnásobek diskontní sazby, stanovené ČNB a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu, což činí k datu 14.5.1999 12 % ročně. Odvolací soud shledal rozsudek soudu I. stupně v odvoláním napadené části ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 343.961,- Kč s příslušenstvím (II.) věcně správným a jako takový jej v souladu s § 219 o.s.ř. potvrdil. Odvolací soud přezkoumal dále výrok rozsudku soudu I. stupně, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Žalobce vzal částečně návrh zpět ohledně částky 49.800,- Kč s příslušenstvím a neučinil tak pro chování žalovaného, jak správně zjistil soud I. stupně. Podle § 146 odst. 2 o.s.ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný. Částečným zpětvzetím návrhu, nikoli pro chování žalovaného, žalobce zavinil, že řízení muselo být v rozsahu zpětvzetí zastaveno vycházeje z ustanovení § 146 odst. 2 věta první o.s.ř. Žalobci vznikla povinnost hradit žalovanému v návaznosti na částečné zastavení řízení náklady řízení. Náklady řízení žalovaného činily za zastoupení advokátem na mimosmluvní odměně podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. za účast u jednání dne 22.5.2001 (§ 11 odst. 1 písm. g) sepis vyjádření ze dne 1.6.2001 k částečnému zpětvzetí návrhu (§ 11 odst. 1 písm. d) při sazbě mimosmluvní odměny za jeden úkon z tarifní hodnoty 49.800,- Kč částku 2.025,- Kč, za dva úkony částka 4.050,- Kč, k tomu podle § 13 odst. 3 režijní paušál ke dvěma úkonům 2 x 75,- Kč = 150,- Kč. Žalobce po částečném zpětvzetí návrhu měl ve věci plný úspěch, a proto mu podle § 142 odst. 1 o.s.ř. vznikl nárok na náhradu nákladů řízení, a to na uplatněném soudním poplatku z přiznané částky 343.961,- Kč s příslušenstvím ve výši 13.760,- Kč. Odvolací soud se proto neztotožnil se soudem I. stupně, který při zohlednění § 146 odst. 2 o.s.ř. náhradu nákladů řízení poměrně rozdělil podle § 142 odst. 2 o.s.ř. a rozsudek soudu I. stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky změnil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku. V odvolacím řízení byl žalobce úspěšný a vznikl mu nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.). Žalobce se nároku na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdal. Odvolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku j e přípustné dovolání z důvodu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání se podává ve lhůtě 2 měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, k Nejvyššímu soudu České republiky. V Brně dne 28. ledna 2003 JUDr. Marek Cigánek předseda senátu