Nárok zaměstnance na vyšší mzdu než je minimální mzda nebo mzda ve výši příslušného minimálního mzdového tarifu především zakládá smluvní ujednání o mzdě v pracovní, jiné smlouvě nebo normativní části kolektivní smlouvy anebo vnitřní předpis zaměstnavatele (§ 21 zákoníku práce), upravující mzdové nároky zaměstnanců v závislosti na druhu vykonávané práce. Může však vyplývat i z jednostranného právního úkonu zaměstnavatele (§ 240 zákoníku práce) učiněného ke konkrétnímu zaměstnanci, jímž mu přiznává nárok na mzdu v určité výši do budoucna (např. formou „platebního výměru“) nebo za již vykonanou práci zpětně tím, že ji zaměstnanci zúčtuje k výplatě tímto právním úkonem je zaměstnavatel vázán okamžikem jeho adresného učinění – doručením do sféry dispozice zaměstnance (předáním „platebního výměru“ nebo vyúčtování mzdy v podobě „výplatního lístku“) a mzdu za již vykonanou práci, na kterou tímto zaměstnanci založil nárok, mu nemůže odepřít. Jednostranné písemné prohlášení zaměstnance, jímž vyslovil souhlas s tím, aby mu zaměstnavatel provedl srážku ze mzdy, není dohodou o srážkách ze mzdy podle § 246 zákoníku práce, pro kterou zákon pod sankcí neplatnosti stanoví písemnou formu. Částky sražené zaměstnanci ze mzdy neoprávněně (v rozporu s ustanovením § 12 odst. 1 zákona o mzdě) zaměstnanci nepřísluší z titulu bezdůvodného obohacení získaného zaměstnavatelem plněním bez právního důvodu podle § 243 odst. 1 a 2 zákoníku práce, nýbrž z titulu nároku na mzdu za vykonanou práci podle § 4 a násl. zákona o mzdě.

R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě ve věci žalobce M. K. , bytem v obci K., zastoupeného JUDr. J. M., advokátkou, se sídlem v obci K., proti žalovanému J. M. , bytem v obci R., o zaplacení částky 6.180,- Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 6.11.2000, č.j. 7 C 171/2000-19, t a k t o : I. Rozsudek soudu I. stupně se v části výroku I. o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 3.090,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 16.1.2000 do zaplacení a 10 % úrok z prodlení z další částky 3.090,- Kč od 16. do 31.12.1999 m ě n í tak, že v tomto rozsahu se žaloba z a m í t á . II. Ve zbývající části výroku I. o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 3.090,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1.1.2000 do zaplacení se rozsudek soudu I. stupně p o t v r z u j e . III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem soudu I. stupně byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 6.180,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 16.12.1999 z částky 3.090,- do zaplacení, s 10 % úrokem z prodlení z částky 3.090,- od 16.1.2000 do zaplacení, a to vše do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí (výrok I.) a současně byl žalovaný zavázán k povinnosti zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 2.975,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet „právního zástupce“ žalobce (výrok II.). Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalobce byl zaměstnancem žalovaného v době od 1.11.1996 do 31.12.1999. Ze mzdy za měsíc listopad a měsíc prosinec 1999 žalovaný srazil žalobci částku 6.180,- Kč, čemuž předcházel písemný souhlas žalobce se srážkami ze mzdy za měsíce listopad a prosinec 1999 v uvedené výši na náhradu škody za nevyúčtovanou součástku (olejovou vanu). Soud I. stupně však současně zjistil (z účastnické výpovědi žalobce), že olejovou vanu vyzvedl ze skladu žalovaný a žalobce ji namontoval do automobilu patřícího manželce žalovaného; dospěl proto k závěru, že nedošlo jen k jejímu vyfakturování a následnému uhrazení její ceny. Žalobce však postupoval podle soudu I. stupně podle zvyklostí a s náležitou péčí a svým jednáním neporušil žádnou povinnost. Neshledal tedy podmínky odpovědnosti žalobce za škodu podle § 172 odst. 1 zákoníku práce. Dohodu o srážkách ze mzdy proto shledal neplatnou podle § 242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce. Žalovaný tak neoprávněně srazil žalobci ze mzdy částku 6.180,- Kč (v odůvodnění nesprávně uvedeno 8.160,- Kč) a bezdůvodně se na jeho úkor obohatil přijetím plnění bez právního důvodu. Za použití § 243 odst. 1 a 2 zákoníku práce proto soud I. stupně žalobě vyhověl, včetně požadovaného úroku z prodlení, jenž žalobci přisoudil od následujícího dne po splatnosti mzdy za měsíc listopad, resp. prosinec 1999. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Proti tomuto rozsudku se žalovaný odvolal. Napadený rozsudek považuje za rozsudek pro zmeškání a namítá, že pro jeho vydání nebyly splněny podmínky stanovené ustanovením § 153b odst. 1 o.s.ř.; namítá, že vydání rozsudku pro zmeškání žalobce nenavrhl, že žalovaný nebyl upozorněn na následky nedostavení se k prvnímu jednání a že napadený rozsudek se opírá o nesprávné právní posouzení věci. Uvedl, že má k dispozici výplatní lístky za období listopad až prosinec 1999, kde žalobce vlastnoručním podpisem potvrdil převzetí výplaty, aniž by mu byla ze mzdy sražená dohodnutá částka, takže žalobce doposud žádnou finanční újmu neutrpěl. Druhým nedostatkem „právního posouzení věci“ soudem I. stupně je podle žalovaného nesprávný závěr o škodě, která byla skutečně způsobena žalovanému. Žalovanému škoda vznikla tím, že žalobce namontovanou vanu motoru nevykázal do fakturace opravy na vozidle prováděné na základě havarijního pojištění, čímž došlo k tomu, že pojišťovna uhradila žalovanému pouze prokázanou škodu bez ceny této vany. Svoji pohledávku ve výši 6.180,- Kč, k jejíž úhradě se žalobce zavázal dne 26.11.1999, hodlá žalovaný uplatnit u soudu, pokud ji žalobce neuhradí v přiměřené době. Žalovaný proto navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že se žaloba zamítá nebo aby tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalobce považuje rozsudek soudu I. stupně za věcně správný. Z předložených důkazů podle něho zcela jasně vyplynulo, že žalovaný nevyplatil žalobci částku 6.180,- Kč. Uznání závazku k náhradě škody podle § 185 odst. 4 zákoníku práce není samostatným zavazovacím důvodem ani se jím nezakládá domněnka o existenci dluhu v době uznání. Uznání podepsané žalobcem nic nemění na skutečnosti, že právním důvodem vzniku tohoto závazku musí být zaviněné porušení povinnosti pracovníka, s nímž zákoník práce spojuje jeho odpovědnost. V provedeném řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalovanému žádnou škodu nezpůsobil. Olejovou vanu nevyzvedl ze skladu, tudíž neměl povinnost jí odepisovat. Vyúčtování zakázky neprováděl, toto prováděl servisní technik. Přestože žalovaný věděl od pojišťovny Kooperativa, že olejovou vanu je možno dofakturovat a bude pojišťovnou proplacena, odmítl toto provést a věc řešil složitě a nechal žalobce podepsat uvedenou dohodu. Žalobce trvá na tom, že žádnou škodu žalovanému nezpůsobil a dohoda o srážkách ze mzdy je neplatná. Skutečnost, že částky byly ze mzdy žalovaným sraženy, vyplývá jednoznačně z výplatní pásky za měsíc listopad. Pokud jde o výplatní lístek za měsíc prosinec 1999, žalobce byl odměňován hodinovou a úkolovou mzdou. Za měsíc prosinec 1999, jak plyne ze soupisky, v úkole měl být odměňován částkou 3.355,77 Kč, tato částka není uvedena ve výplatní listině, tudíž nebyla zaměstnavatelem žalobci zaplacena. Žalobce navrhuje potvrzení rozsudku soudu I. stupně. Vzhledem k tomu, že odvolání směřuje proti rozsudku soudu I. stupně vydanému v době před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, postupoval odvolací soud podle dosavadních právních předpisů (Část dvanáctá, Hlava I, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.), tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“). Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), že je přípustné (§ 201 a § 202 a contrario o.s.ř.), a že bylo podáno k tomuto úkonu oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 201 o.s.ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo (§ 212 odst. 1, 2 o.s.ř.), dokazování zopakoval výplatními lístky žalobce za měsíce listopad a prosinec 1999 a soupiskami mezd žalobce za stejné období, doplnil o výplatní lístky žalobce za měsíce listopad 1996 až říjen 1999 a soupiskami jeho mezd za měsíce květen 1997 až říjen 1999 a dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné. Napadený rozsudek není – jak se žalovaný mylně domnívá – rozsudkem pro zmeškání vydaným podle § 153b o.s.ř. Soud I. stupně při jednání dne 6.11.2000 postupoval podle § 101 odst. 2 o.s.ř. a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, jenž se k jednání nedostavil. K tomuto postupu přitom měl splněny všechny podmínky, jestliže žalovaný, který byl k jednání řádně předvolán tak, aby byla dodržena zákonná pětidenní lhůta na jeho přípravu k jednání (předvolání převzal dne 8.9.2000), o odročení jednání z důležitého důvodu nepožádal (svou neúčast na jednání ani žádným způsobem neomluvil). Žalovanému proto nebyla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá zaplacení neoprávněně sražených částek mzdy za měsíce listopad a prosinec 1999 – posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 30.6.2000 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 29/2000 Sb.) – dále jen „zákoník práce“ a podle zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění účinném do 31.12.2000 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 217/2000 Sb.) – dále jen „zákon o mzdě“. Zaměstnanci přísluší za vykonanou práci mzda (§ 4 odst. 1 zákona o mzdě). Mzdou se rozumí peněžitá plnění nebo plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci za práci (§ 4 odst. 2 věta prvá zákona o mzdě). Mzda se především sjednává v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě (dále jen „pracovní smlouva“) nebo v kolektivní smlouvě (§ 4 odst. 3 zákona o mzdě). Mzda náleží nejméně ve výši a za podmínek stanovených tímto zákonem. Mzda nesmí být nižší než minimální mzda (§ 4 odst. 4 věta prvá a druhá zákona o mzdě). V případě, kdy není uzavřena kolektivní smlouva nebo mzda není v kolektivní smlouvě sjednána, nesmí být mzda nižší, než příslušný minimální mzdový tarif (§ 14 odst. 1 zákona o mzdě). Podle citovaných zákonných ustanovení zaměstnanci přísluší za vykonanou práci mzda. Přísluší mu ve výši sjednané v pracovní smlouvě nebo v kolektivní smlouvě, minimálně však ve výši minimální mzdy; výše minimální měsíční mzdy činila v posuzovaném období 3.600,- Kč (§ 2 odst. 1 písm. b/ nařízení vlády č. 303/1995 Sb., o minimální mzdě, ve znění účinném do 31.12.1999, tj. přede dnem nabytí účinnosti nařízení vlády č. 313/1999 Sb.). V případě, že kolektivní smlouva není uzavřena nebo mzda v kolektivní smlouvě není sjednána, nesmí být mzda zaměstnance nižší než příslušný minimální mzdový tarif; minimální mzdové tarify v posuzovaném období upravovalo nařízení vlády č. 333/1993 Sb., o stanovení minimálních mzdových tarifů a mzdového zvýhodnění za práci ve ztíženém a zdraví škodlivém pracovním prostředí a za práci v noci, ve znění účinném do 31.12.1999, tj. přede dnem nabytí účinnosti nařízení vlády č. 312/1999 Sb. Nárok zaměstnance na vyšší než minimální mzdu nebo mzdu ve výši příslušného minimálního mzdového tarifu může vyplývat též z vnitřního předpisu zaměstnavatele, vydaného podle § 21 zákoníku práce, upravujícího mzdové nároky zaměstnanců v závislosti na druhu vykonávané práce. Může však vyplývat i z jednostranného právního úkonu zaměstnavatele (§ 240 zákoníku práce) učiněného ke konkrétnímu zaměstnanci, jímž mu přiznává nárok na mzdu v určité výši do budoucna (například formou „platebního výměru“) nebo za již vykonanou práci zpětně tím, že jí zaměstnanci zúčtuje k výplatě. Tímto právním úkonem je potom zaměstnavatel vázán okamžikem jeho adresného učinění – doručením do sféry dispozice zaměstnance (předáním „platebního výměru“ nebo vyúčtování mzdy v podobě „výplatního lístku“) a mzdu za již vykonanou práci, na kterou tímto zaměstnanci založil nárok, mu nemůže odepřít; nárok zaměstnavatele na vrácení částek zaměstnanci neprávem vyplacených (§ 243 odst. 3 zákoníku práce) tím samozřejmě není dotčen. V projednávané věci z tvrzení účastníků a z provedeného dokazování nevyplývá, že by mzda žalobce byla sjednána v pracovní smlouvě nebo v kolektivní smlouvě anebo že by mzdové nároky zaměstnanců žalovaného byly upraveny vnitřním předpisem. Ze shodných tvrzení žalobce a žalovaného přednesených v odvolacím řízení vyplývá, že mzda žalobce sestávala z časové mzdy (ve výši až 40,- Kč za hodinu) a z odměny (úkolové mzdy) poskytované v podobě podílu na tržbách za jím odvedenou práci (přehled vykonané práce byl součástí tzv. soupisky mezd, kterou každý zaměstnanec obdržel k „výplatní pásce“). Podle shodných tvrzení účastníků však konečná výše mzdy závisela vždy na úvaze žalovaného, což potvrzuje i obsah „výplatních lístků“ a „soupisek mezd“ za období od listopadu 1996 do prosince 1999, jimiž odvolací soud doplnil, resp. zopakoval dokazování a ze kterých vyplývá, že výše odměny (úkolové mzdy) vždy s podílem vypočteným v „soupisce mezd“ nesouhlasila. Je tudíž zřejmé, že mzda žalobce (její výše) nebyla dopředu upravena ani jednostranným právním úkonem žalovaného. Jestliže mzda žalobce nebyla sjednána v pracovní smlouvě ani v kolektivní smlouvě a nebyla dopředu upravena vnitřním předpisem, popřípadě jednostranným právním úkonem žalovaného, příslušela žalobci za vykonanou práci mzda ve výši příslušného minimálního mzdového tarifu. Pracovnímu zařazení žalobce ve funkci elektromechanika (viz. pracovní smlouva) potom odpovídá minimální mzdový tarif 2. tarifního stupně, jenž činí 25,- Kč za hodinu nebo 4.500,- Kč měsíčně (srov. § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 333/19993 Sb. ve znění účinném do 31.12.1999). Za 104 hodin odpracovaných v měsíci prosinci 1999 (z „výplatního lístku“ za měsíc prosinec 1999 vyplývá, že v tomto období žalobce pro nemoc odpracoval jen část měsíce) proto žalobci podle minimálního mzdového tarifu příslušela mzda ve výši 2.600,- Kč. Za toto období – jak vyplývá z „výplatního lístku“ – však žalovaný zúčtoval žalobci mzdu ve výši 2.732,- Kč, kterou mu rovněž vyplatil. Ze skutečnosti, že žalovaný nevyplatil žalobci též odměnu (úkolovou mzdu) podle „soupisky mezd“ za měsíc prosinec ve výši 3.355,77 Kč, jejíž výplata byla jen na úvaze žalovaného a nebyla nárokovou součástí mzdy žalobce, proto nelze dovozovat – jak se mylně domnívá žalobce – že ze mzdy za měsíc prosinec 1999 byla žalovaným neoprávněně žalobci sražena částka 3.090,- Kč. Mzda za měsíc prosinec 1999 byla tedy žalobci vyplacena řádně a žalovaný žalobci na ní nic nedluží. Z odpracovaných 194,5 hodin v měsíci listopadu 1999 žalobci podle příslušného minimálního mzdového tarifu příslušela mzda ve výši 4.863,- Kč (194,5 x 25). Vznikl mu však nárok na mzdu ve výši 13.720,- Kč, kterou mu žalovaný zúčtoval k výplatě ve „výplatním lístku“ za měsíce listopad 1999. Ze stejného „výplatního lístku“ však současně vyplývá, že žalobci byla ze mzdy sražena částka 3.090,- Kč (v kolonce „odměny“ je uvedeno „-3.090,-„) a vyplacena mu byla jen částka 10.630,- Kč hrubého; skutkové tvrzení žalobce o tom, že mu žalovaný ze mzdy za měsíc listopad 1999 srazil částku 3.090,- Kč, bylo tedy prokázáno. Tuto částku však žalovaný ze mzdy žalobce srazil neoprávněně. Z obsahu „výplatního lístku“ za měsíc listopad 1999 důvod srážky nevyplývá. Její výše odpovídá písemnému prohlášení žalobce ze dne 26.11.1999, jímž vyslovil souhlas s tím, aby mu žalovaný ze mzdy za měsíc listopad a prosinec 1999 srazil 6.180,- Kč „jako náhradu škody za nevyúčtovanou součástku ve výši 6.180,- Kč“. Lze proto předpokládat, že částku 3.090,- Kč žalovaný ze mzdy žalobce srazil právě na základě tohoto prohlášení. Listinu, na které je prohlášení obsaženo, nelze však za dohodu o srážkách ze mzdy (§ 246 zákoníku práce), která by žalovaného k provedení srážky ze mzdy opravňovala (srov. § 12 odst. 1 věta prvá zákona o mzdě), považovat. Listina obsahuje požadavek žalovaného adresovaný žalobci na vrácení nebo úhradu ceny nevyfakturovaného náhradního dílu v hodnotě 6.180,- Kč; v případě že žalobce má zájem částku zaplatit, požaduje žalovaný „potvrzení níže uvedené dohody“. Text je žalovaným podepsán a teprve pod jeho podpisem listina obsahuje prohlášení žalobce jenom jím podepsané. Jednostranné prohlášení žalobce dohodou o srážkách ze mzdy, pro kterou zákon pod sankcí neplatnosti stanoví písemnou formu (§ 246 odst. 1 věta druhá zákoníku práce), v žádném případě není a nelze je považovat ani za akceptaci návrhu žalovaného na její uzavření (§ 244 odst. 2 a 5 zákoníku práce), protože nad ním umístěný, žalovaným podepsaný text obsah navrhované dohody neobsahuje. Z uvedeného vyplývá, že soud I. stupně rozhodl správně jen tehdy, přiznal-li žalobci částku 3.090,- Kč za měsíc listopad 1999. Nesprávně však tuto částku přisoudil z titulu bezdůvodného obohacení získaného žalovaným plněním bez právního důvodu podle § 243 odst. 1 a 2 zákoníku práce, jenž by předpokládal plnění žalobce žalovanému, tedy jednání žalobce, jímž by své finanční prostředky žalovanému předal. V projednávané věci se však žalobce domáhá zaplacení částky, kterou mu žalovaný neoprávněně srazil ze mzdy. Částka 3.090,- Kč proto žalobci přísluší z titulu nároku na mzdu za vykonanou práci podle § 4 a následujících zákona o mzdě. V souladu s § 256 odst. 2 zákoníku práce (soud I. stupně chybně postupoval podle § 517 občanského zákoníku, jenž na pracovněprávní vztahy nedopadá) a § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. soud I. stupně žalobci též přiznal úrok z prodlení z přisouzené částky 3.090,- Kč. Nesprávně již ale tento úrok přiznal od 16.12.1999, tj. ode dne následujícího po výplatním termínu mzdy za měsíc listopad 1999. Zaměstnavatel se totiž nedostává – jde-li o období do 31.12.2000 - do prodlení s vyplacením mzdy tím, že jí zaměstnanci nevyplatí ve výplatním termínu, ale tím, že mu jí nevyplatí v termínu splatnosti. Mzda je podle § 10 zákona o mzdě zásadně splatná do konce následujícího kalendářního měsíce, není-li v pracovní smlouvě nebo v kolektivní smlouvě dohodnuto něco jiného. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci se účastníci shodli v tom, že v pracovní smlouvě termín splatnosti mzdy nedohodli a z tvrzení účastníků ani z provedeného dokazování nevyplývá, že by splatnost mzdy byla dohodnuta v kolektivní smlouvě, byla mzda žalobce za měsíc listopad 1999 splatná do konce měsíce prosince 1999. S jejím nevyplacením je tedy žalovaný v prodlení až ode dne 1.1.2000. Vzhledem ke shora uvedenému odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v části výroku I. o částce 3.090,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 16.1.2000 do zaplacení (představující mzdu za měsíc prosinec 1999 s příslušenstvím) a v úroku z prodlení z další částky 3.090,- Kč od 16. do 31.12.1999 (představující příslušenství nedoplatku mzdy za měsíc listopad 1999, na jehož zaplacení žalobci nárok nevznikl) změnil (§ 220 odst. 2 o.s.ř.) tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl. Ve zbývající částce 3.090,- Kč se 10 % úrokem z prodlení od 1.1.2000 do zaplacení (představující nedoplatek mzdy za měsíc listopad 1999 s příslušenstvím) rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.). Byl-li rozsudek soudu I. stupně změněn, rozhodoval odvolací soud o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (§ 242 odst. 2 o.s.ř.). Jestliže úspěch žalobce i žalovaného ve věci lze označit za poloviční, nebyla náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů žádnému z účastníků přiznána (§ 142 odst. 2 a § 224 odst. 1 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e n í odvolání přípustné. V Brně dne 19. března 2003 předseda senátu