Není-li mezi věřitelem a dlužníkem z občanskoprávního závazku ujednán způsob započítávání peněžitého plnění poskytnutého dlužníkem ke splnění dluhu, pak je dlužník oprávněn určit, zda plní nejprve na jistinu, na úroky nebo na jiné příslušenství.

12 Co 820/2002 Usnesení Krajský soud v Brně rozhodl v senátě ve věci oprávněné Č.s., a.s., se sídlem v obci P., , identifikační číslo xxxxxxxx, proti povinnému D. E., bytem v obci P., o výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, o odvolání oprávněné proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 25. 9.2000, č.j. E 234/98-43, t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: Soud prvního stupně rozhodl usnesením v prvním výroku tak, že se zastavuje výkon rozhodnutí pro částku 25.783,60 Kč. V písemném vyhotovení usnesení byla uvedená částka tužkou přeškrtnuta a nad ní nadepsáno rovněž tužkou „25.736,- Kč“ a připojena poznámka „opr., nečitelná parafa“. Ve druhém výroku usnesení rozhodl soud o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti usnesení podala odvolání oprávněná a navrhla jeho zrušení. Uváděla, že výkon rozhodnutí byl nařízen k uspokojení její pohledávky v částce 13.430,- Kč s 13% úroky od 17.12.1991 do zaplacení, nákladů předcházejícího řízení v částce 586,- Kč a nákladů řízení o výkon rozhodnutí v částce 300,- Kč. Jedná se přitom o její pohledávku vůči M. G., jehož dluh zajišťoval povinný ručením. Po nařízení výkonu rozhodnutí začal povinný dlužnou částku splácet, nikoliv však přímo oprávněné, ale Okresnímu soudu v Prostějově, který poté zasílal jednotlivé finanční částky oprávněné. V souladu s obvyklou praxi zaúčtovala oprávněná došlé úhrady nejprve na zaplacení soudního poplatku ve výši 586,- Kč a 300,- Kč, poté na 13% úroky z částky 13.430,- Kč za období od 17.12.1991 do 6. 4.2000 (celkem 13.556,40 Kč) a zbývající část 11.296,20 Kč na úhradu jistiny. Povinný tedy nezaplatil celý dluh a zbývá mu uhradit z jistiny částka 2.133,80 Kč s 13% úrokem z této částky od 7. 4.2000 do zaplacení. Tuto skutečnost sdělila oprávněná okresnímu soudu 11.10.2000 a současně oznámila, že nesouhlasí se zastavením výkonu rozhodnutí. Oprávněná dále zpochybňovala správnost konstatování soudu prvního stupně, že povinný podle vlastního prohlášení platil nejprve jistinu pohledávky oprávněné, neboť toto tvrzení nebylo při zasílání jednotlivých částek soudem avizováno. Z tohoto důvodu nemohla oprávněná provést zaúčtování splátek nejprve na jistinu a zpětné přeúčtování dnes není možné. Dále oprávněná prezentovala názor, že povinný není oprávněn určit, že splátku platí na jistinu, neboť od počátku vzniku právního vztahu mezi účastníky byly vždy přednostně uhrazovány úroky, které byly splatné do data zaplacení každé splátky, a teprve po zaplacení úroků byla zbývající část každé splátky zaúčtována na jistinu. Opačný postup, při kterém by si dlužník určoval, že splácí nejprve jistinu a až poté úroky, je v rozporu s obvyklou praxí a vnitřními předpisy oprávněné. Pokud tedy od samého počátku vzniku dluhu z půjčky byly placeny přednostně úroky, pak o takovém způsobu placení byla uzavřena konkludentní dohoda. Tuto dohodu není oprávněn jednostranně měnit a určovat povinný, který pouze ručením zajišťoval závazek dlužníka z půjčky. Není možné, aby úroky byly počítány do dne, kdy povinný složil splátku okresního soudu, neboť k zaplacení pohledávky dojde až uložením peněz na účet oprávněné. Na daný případ přitom nedopadá ust. § 568 o.z., neboť oprávněná v postavení věřitele nebyla v prodlení a byla ochotna přijmout i částečné plnění. Názor okresního soudu, podle něhož pro účely výkonu rozhodnutí dojde ke splnění dluhu zaplacením u příslušného soudu, nemá oporu v platném právu. V přezkoumávané věci se nejednalo o situaci, že by finanční prostředky byly získány prodejem movitých věcí povinného, neboť povinný dluh platil dobrovolně u okresního soudu. Navíc došlo k situaci, že soud prvního stupně splátky zadržoval až po dobu dvou až tří měsíců, v důsledku čehož vznikl na úrocích další dluh. Povinný se k odvolání nevyjádřil. Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 15 zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zák.č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1.2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí krajský soud přezkoumal podle zák. č. 99/1963 Sb. ve znění platném do 31.12.2000 (dále také jen „o.s.ř.“) usnesení soudu prvního stupně i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že pro potvrzení nebo změnu napadeného rozhodnutí nejsou dány podmínky. Z odůvodnění napadeného usnesení lze dovodit, že jeho meritorním výrokem měl být výkon rozhodnutí zastaven zcela podle § 268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř., neboť dluh povinného splněním v plné výši zanikl. Při výpočtu celkové výše zaplacené částky přitom prvostupňový soud postupoval tak, že jednotlivé splátky započítával nejprve na jistinu pohledávky, poté na náklady řízení a nakonec na příslušenství pohledávky. Dospěl přitom k závěru, že k úhradě jistiny ve výši 13.430,- Kč došlo 14.10.1998, jeho celkový dluh činil 25.736,- Kč a povinný uhradil celkem 25.738,60 Kč. Z obsahu spisu vyplývá, že po nařízení výkonu rozhodnutí počal dlužník M. G. na úhradu dluhu exekuovaného vůči ručiteli (povinnému) u Okresního soudu v Prostějově postupně skládat různé finanční částky. Na stvrzenkách o zaplacení částek 10.000,- Kč dne 2. 6.1998, 1.000,- Kč dne 3. 8.1998, 1.000,- Kč dne 9.10.1998 a 2.000,- Kč dne 14.10.1998 je uvedena poznámka, že se jedná o placení „na jistinu“. Skutečností pak je, že tyto i další následující splátky soud prvního stupně ukládal na bankovní účet a po několika týdnech až měsících je převáděl na bankovní účet oprávněné. Pro rozhodnutí o podaném odvolání je třeba vyřešit dvě základní otázky: 1) v jakém okamžiku dochází k částečnému splnění dluhu v situaci, kdy dlužník předává finanční prostředky postupně v hotovosti soudu a soud je následně převádí ze svého bankovního účtu na účet oprávněné ? 2) skládá-li se pohledávka z jistiny, jejího příslušenství a dalšího příslušenství v podobě nákladů řízení, může povinný v řízení o výkon rozhodnutí určovat, na úhradu které ze složek pohledávky poskytuje finanční plnění ? Odpověď na otázku, kdy dochází k zániku závazku při částečném plnění dluhu, procesní právo neupravuje, a proto je třeba ji hledat v občanském právu hmotném. Podle § 559 odst. 1 o.z. splněním dluh zanikne. Podle § 566 o.z. je věřitel povinen přijmout i částečné plnění, neodporuje-li to dohodě nebo povaze pohledávky. Podle § 567 odst. 1 o.z. se dluh plní na místě určeném dohodou účastníků. Není-li místo plnění takto určeno, je jím bydliště nebo sídlo dlužníka. Podle § 567 odst. 2 o.z. ve znění platném do 31.12.2002 plní-li dlužník peněžitý dluh prostřednictvím pošty nebo peněžního ústavu, je dluh splněn okamžikem, kdy byla částka poukázána, není-li dohodnuto jinak. Podle § 568 o.z. nemůže-li dlužník splnit svůj závazek věřiteli, protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení nebo má-li dlužník důvodné pochybnosti, kdo je věřitelem nebo věřitele nezná, nastávají účinky splnění závazku, jestliže jeho předmět dlužník uloží do úřední úschovy. Vynaložené nutné náklady s tím spojené nese věřitel. Na problém určení okamžiku splnění dluhu nedopadá cit. ust. § 567 odst. 2 o.z., neboť v daném případě dlužník neprojevil vůli svůj peněžitý dluh uhradit prostřednictvím pošty nebo peněžního ústavu, nýbrž prostřednictvím soudu. Oprávněná má pravdu v tom, že nelze aplikovat ani ust. § 568 o.z., neboť nedošlo k situaci, že by byl věřitel (oprávněná) nepřítomen nebo byl v prodlení a dlužník nemohl mít žádné pochybnosti o tom, kdo je věřitelem. Zbývající hmotněprávní úprava pak řešení problému úhrady dluhu prostřednictvím soudu neobsahuje. Na přezkoumávaný případ nelze použít ani ust. § 41 odst. 3 o.s.ř., podle kterého hmotněprávní úkon účastníka učiněný vůči soudu je účinný také vůči ostatním účastníkům, avšak teprve od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděli. Jednotlivé splátky dluhu vůči oprávněné totiž fakticky neprováděl povinný, ale dlužník oprávněné M. G., který však není účastníkem tohoto řízení. Povinný tedy ve skutečnosti žádný hmotněprávní úkon vůči soudu neučinil. Z výše uvedených skutečností a právní úpravy platné v době provádění výkonu rozhodnutí soudem prvního stupně (§ 321 - § 334 o.s.ř. ve znění platném do 31.12.2000) vyplývá, že soud prvního stupně si v průběhu mobilární exekuce počínal naprosto neprocesně, když přijímal jednotlivé splátky dluhu od osoby, která nebyla účastníkem exekučního řízení, a následně je s časovým odstupem posílal na bankovní účet oprávněné. K takovému postupu nebyl povinen ani oprávněn, a proto měl M. G. odkázat s jeho plněním přímo na oprávněnou. Za této situace pak opravdu nezbývá, než za okamžik částečného splnění dluhu a tudíž i částečného zániku závazku povinného považovat dny, kdy finanční částky přeposílané soudem od M. G. došly na účet oprávněné (§ 559 odst. 1, § 566 o.z.). Rovněž závěr soudu prvního stupně o tom, že postupnými splátkami bylo třeba umořovat nejprve jistinu, poté náklady a nakonec příslušenství pohledávky, je předčasný. Občanský zákoník narozdíl od obchodního zákoníku (§ 330 obch. z.) bohužel od 1. 1.1992 neobsahuje právní regulaci situace, kdy dlužník poskytne částečné plnění věřiteli, vůči němuž má více peněžitých závazků, anebo kdy částečně plní dluh, který se skládá z jistiny, úroků a příp. dalšího příslušenství. Při absenci právní úpravy expressis verbis nezbývá, než použít systematického a logického výkladu úpravy závazkového práva obsažené v občanském zákoníku. Zejména z ust. §§ 561 odst. 1, 564, 566, 567 odst. 1 a 568 o.z. vyplývá, že zánik závazků je v občanském právu založen za principu ochrany práv dlužníka a z toho lze dovodit, že dlužníkovi je třeba přiznat i právo určit, na který dluh, případně na kterou jeho část, částečné plnění poskytuje. Obdobně v případě částečného plnění jednoho dluhu je dlužník oprávněn určit, zda plní nejprve na jistinu, na úroky nebo na jiné příslušenství. Uvedené však platí pouze tehdy, pokud v rámci závazku, z něhož dlužníkovi vznikl dluh vůči věřiteli, případně později samostatnou dohodou, nebylo o zániku dluhu sjednáno něco jiného. Z uvedeného vyplývá, že dosavadní postup soudu prvního stupně při výpočtu výše exekuovaného nároku v části představující úrok z prodlení byl nesprávný a bez určení částky, která měla být oprávněné na úrocích z prodlení zaplacena, nelze učinit závěr o zániku dluhu povinného a tudíž ani o tom, zda byly dány důvody k zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. zcela, nebo jen zčásti (§ 268 odst. 3 o.s.ř.). Aby mohl být zmíněný matematický výpočet proveden, bude třeba nejprve provést dokazování doklady o připsání jednotlivých splátek od M. G. na účet oprávněné a z nich učinit skutková zjištění o datech částečného splnění dluhu. Dále bude třeba provést dokazování smlouvou o půjčce uzavřenou mezi oprávněnou a M. G. jako dlužníkem za účelem zjištění, zda účastníky nebyl dohodnut způsob započítávání úhrady splátek dlužníkem. Nebude-li tomu tak, pak bude nutno posoudit, zda k uzavření dohody o započítávání splátek mezi oprávněnou a M. G. nedošlo později. V závislosti na učiněných zjištěních pak bude propočítáno kolik vlastně jmenovaný na úhradu svého dluhu již zaplatil. Věc tedy není zatím ve stavu, aby o ní mohlo být konečným způsobem rozhodnuto. V předchozím odstavci uvedený procesní postup však bude muset především s ohledem na zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení a také vzhledem k ust. § 213 odst. 2 o.s.ř. provést soud prvního stupně. Krajskému soudu tedy nezbylo, než podle § 221 odst. 1, 2 o.s.ř. usnesení soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit okresnímu soudu k dalšímu řízení. Po provedení nezbytného dokazování a učinění potřebných skutkových zjištění soud zváží všechny právní aspekty nastíněné v tomto rozhodnutí a následně posoudí, zda k zániku závazku mezi oprávněným a M. G. došlo či nikoliv. V každém případě bude moci znovu využít postup podle § 268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. a rozhodnout o zastavení výkonu rozhodnutí buď zcela, nebo jen zčásti (a pak dále pokračovat ve výkonu rozhodnutí vůči povinnému). Právním názorem odvolacího soudu je soud prvního stupně vázán (§ 226 o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání ani dovolání přípustné. V Brně dne 18. 6.2004 předseda senátu