Postupem soudu, který rozhodoval o ponechání obviněného ve vazbě bez osobního výslechu nedošlo k porušení základních práv ve smyslu čl. 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Platný český trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by zakotvovalo právo obviněného na osobní výslech při rozhodování o ponechání ve vazbě nebo při rozhodování o žádosti obviněného o propuštění z vazby. Právo na výslech soudcem je upraveno pouze pro případ rozhodování o vzetí zadržené osoby do vazby (§ 77 odst. 2 tr. ř.).

Krajský soud v Brně rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11.8.2004 o stížnosti obviněného J. A., proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 19.7.2004, č.j. 91T 94/2004-148, t a k t o : Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obviněného z a m í t á . O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením Městský soud v Brně rozhodl tak, že podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. řádu nepřijal záruku za další chování obviněného nabízenou jeho matkou P. A. a současně rozhodl podle § 71 odst. 5 tr. řádu, že obviněný se ponechává ve vazbě, když na jeho straně nadále trvají důvody vazby podle § 67 písm. c) tr. řádu. Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost prostřednictvím svého obhájce, neboť má za to, že důvody vazby nejsou dány. Namítá, že postupem soudu, který rozhodoval o ponechání ve vazbě v neveřejném zasedání bez přítomnosti obhájce i obviněného, nebylo dodrženo právo obviněného být osobně slyšen v kontradiktorním řízení, ve kterém se rozhoduje o dalším trvání vazby. Tento postup je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ČR, na který odkazuje. Tím došlo k omezení svobody podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále obhájce poukazuje na to, že ponecháním ve vazbě je obviněnému znemožněno pokračování ve studiu učebního oboru elektrikář. K argumentaci, že obviněný se dopouštěl trestné činnosti po delší dobu, poukazuje na to, že toto tvrzení vychází pouze z účelových výpovědí svědků a nelze je považovat za věrohodné. Poukazuje i na zdravotní stav obviněného, který mu v určité době znemožňoval páchání trestné činnosti, kdy nemohl provádět výrobu pervitinu. Navrhuje, aby krajský soud zrušil napadené usnesení a sám rozhodl o propuštění obviněného z vazby na svobodu. Krajský soud podle § 147 odst. 1 tr. řádu přezkoumal napadené usnesení i řízení, které mu předcházelo a dospěl k následujícím závěrům. Pokud se týká námitky obhajoby, že postupem soudu, který rozhodoval o ponechání ve vazbě v neveřejném zasedání bez přítomnosti obhájce i obviněného, nebylo dodrženo právo obviněného být osobně slyšen v kontradiktorním řízení, ve kterém se rozhoduje o dalším trvání vazby, je třeba uvést následující. Trestní řád, který byl k 1.1.2002 rozsáhle novelizován, mimo jiné zásadním způsobem právě v hlavě čtvrté, týkající se zajištění osob a věcí, v prvním oddíle upravuje otázku vazby a v oddíle druhém otázku zadržení. Nepochybně s ohledem na Listinu základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) je v trestním řádu v souvislosti s rozhodováním o vazbě v ustanovení § 69 odst. 5 a § 77 odst. 2 výslovně upravena povinnost soudu obviněného a zadrženého vyslechnout. Je tedy zřejmé, že trestní řád výslovně upravuje povinnost vyslechnout obviněného a zadrženého v souvislosti se zbavením svobody (čl. 8 Listiny). Trestnímu řádu je tedy znám tento institut a není tato povinnost, např. z nedostatku úpravy, pouze dovozována výkladem trestního řádu v souladu s Úmluvou či Listinou. V jiných případech v řízení o přezkumu oprávněnosti či zákonnosti vazby povinnost osobně slyšet dotčenou osobu trestní řád nestanovuje. Podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy, každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. Tomuto ustanovení odpovídá ustanovení § 72 odst. 3 tr. řádu, podle něhož obviněný má právo kdykoli žádat o propuštění na svobodu. O takové žádosti musí soud neodkladně, nejpozději do pěti pracovních dnů, rozhodnout. Byla-li žádost zamítnuta, může ji obviněný, neuvede-li v ní jiné důvody, opakovat až po uplynutí 14 dnů od právní moci rozhodnutí. Toto právo obviněného kdykoli žádat o propuštění na svobodu, omezené pouze lhůtou čtrnácti dnů od právní moci předchozího rozhodnutí a navíc jen v případě uvedení stejných důvodů, je v rámci trestního řádu doplněno jednak povinností všech orgánů činných v trestním řízení průběžně zkoumat, zda důvody vazby ještě trvají nebo se nezměnily. Dále jsou stanoveny lhůty celkové doby trvání vazby a to jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem. Stejně tak jsou stanoveny lhůty ve kterých je uložena povinnost přezkoumávat důvody vazby a rozhodnout o dalším trvání vazby bez ohledu na rozhodování o žádostech obviněného. Mimo to v případě vazby je dán důvod nutné obhajoby a osoba omezená na svobodě musí mít po celou dobu obhájce. Vedle původního výslechu při vzetí do vazby je v dalším řízení o přezkumu oprávněnosti vazby dána oprávněné osobě celá řada možností se k otázce vazby vyjádřit a to logicky v žádosti o propuštění z vazby i v souvislosti s nabídkou slibu či záruky a samozřejmě také v rámci stížnosti, která je přípustná ve všech případech rozhodování o vazbě. Je zde samozřejmě možnost dalších oprávněných osob, ať již k podání stížnosti, či podání návrhu na propuštění obviněného z vazby. Nelze pominout ani rozsáhlá práva, ale i povinnosti obhájce, který rovněž může prezentovat stanovisko obviněného k otázce vazby. V celé soustavě rozhodování o vazbě upravené platným trestním řádem jsou výrazně a zřetelně zajištěna práva obviněného odpovídající čl. 8 Listiny a čl. 5 a 6 Úmluvy a to jak při vzetí do vazby, tak i následně při rozhodování o dalším trvání vazby a přezkoumávání její oprávněnosti či zákonnosti. Právo na spravedlivý proces, tj kontradiktornost řízení, zajištěné v čl. 6 Úmluvy je třeba uplatňovat a posuzovat v souvislosti s celým průběhem trestního řízení, kdy ostatně ani v otázce rozhodování o vině či v jiných souvislostech, není obviněný při každém úkonu v rámci trestního řízení neustále a opakovaně vyslýchán, ale nutnost dalšího výslechu je posuzována s ohledem na celkové okolnosti trestního řízení, jeho vývoj a další důkazy, které již má soud k dispozici. Proto mimo ty případy, kdy je povinnost provedení určitého úkonu, tedy i výslech obviněného či zadrženého při rozhodování o vzetí do vazby, stanovena výslovně trestním řádem, soud v dalším řízení provádí ty úkony, které potřebuje pro své rozhodnutí. To platí i pro případ rozhodování o dalším trvání vazby, kdy s ohledem na konkrétní situaci v trestní věci, nebo údaje sdělené ať již samotným obviněným či jeho obhájcem, nebo jinými osobami, soud samozřejmě zváží nutnost výslechu obviněného před samotným rozhodnutím o dalším trvání vazby a tento úkon v případě potřeby také provede. K odkazu obhajoby na konkrétní nález č. I. ÚS 573/02, kde Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud v řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby není umožněno slyšení obviněného, dochází v případě následného pokračování vazby k ústavně nepřípustnému omezení svobody (čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy), je třeba uvést, že v tomto případě se jedná o stanovisko pouze jednoho senátu Ústavního soudu. V této souvislosti je možno odkázat na jiný nález Ústavního soudu č. III. ÚS 544/03, kde je vysloven názor odpovídající tomu, že „platný český trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by zakotvovalo právo obviněného na osobní výslech při rozhodování o žádosti obviněného o propuštění z vazby podle § 72 odst. 3 tr. ř. Právo na výslech soudcem je upraveno pouze pro případ rozhodování o vzetí zadržené osoby do vazby (§ 77 odst. 2 tr. ř.)“. Jak je zřejmé, ani Ústavní soud s ohledem na rozdílná stanoviska v jednotlivých senátech není jednotný při řešení otázky týkající se nutnosti osobního výslechu obviněného v řízení o dalším trvání vazby, přinejmenším v případě rozhodování z důvodu žádosti obviněného. Pokud se týká dalších námitek obhajoby, odvolací soud se především ztotožnil se soudem I.stupně, že v případě obviněného je nadále dán důvod vazby podle § 67 písm. c) tr. řádu. Obviněný měl páchat trestnou činnost po delší dobu a na věci nic nemůže změnit to, že obhajoba považuje tvrzení svědků za účelové a nevěrohodné. Posouzení této skutečnosti a konkrétní viny obviněného je otázkou dalšího řízení ve věci samé, kdy teprve po provedení příslušného dokazování soud posoudí obsah svědeckých výpovědí, jejich věrohodnost a to, v jakém rozsahu je trestná činnost obviněného případně prokázána. V daném řízení soud neposuzuje otázku viny obviněného, ale pouze to, zda konkrétní skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný. Je pak logické, že v souvislosti s výkonem vazby je obviněnému znemožněno pokračování ve studiu v rámci jeho učebního oboru. Ostatně soud I.stupně odůvodňuje otázku důvodnosti vazby podle § 67 písm. c) tr. řádu a uvádí důvody, proč bylo rozhodnuto o ponechání obviněného ve vazbě podle § 71 odst. 5 tr. řádu. Protože se odvolací soud ztotožnil s rozhodnutím soudu I.stupně, byla stížnost obviněného zamítnuta, a to i ohledně nepřijetí záruky za další chování obviněného učiněného matkou, neboť ani odvolací soud ji vzhledem k osobě obviněného a povaze projednávaného případu, nepovažuje za dostatečnou. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Krajský soud v Brně dne 11.8.2004 Mgr. Zdeněk Lukovský předseda senátu