Před rozhodnutím o vyloučení obhájce jako zvoleného advokáta musí soud I.stupně vždy dát možnost obhájci, ale i obviněnému, aby se k věci vyjádřili a teprve pak může ve věci rozhodnout, přičemž samotné jednání obhájce spočívající v opakovaném nedostavení se k úkonům trestního řízení nemůže samo o sobě nahrazovat požadované vyjádření ve smyslu § 37a odst. 3 tr. řádu.

Krajský soud v Brně rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6.2.2004 o stížnosti obhájce Mgr. M. B., v trestní věci obžalovaného Š. Č., proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12.1.2004, č.j. 5T 39/2003-334, t a k t o : Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obhájce Mgr. M. B. z a m í t á . O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením Městský soud v Brně rozhodl tak, že podle § 37a odst. 1 písm. b) tr. řádu se obhájce Mgr. M. B. vylučuje jako zvolený obhájce z obhajování Š. Č. stíhaného pro trestný čin podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona. Proti tomuto usnesení obhájce včas podal stížnost ve které uvádí, že je skutečností, že se k nařízeným hlavním líčení ve dnech 12.12.2003 a 12.1.2004 nedostavil, ovšem stalo se tak z důvodu jeho pracovní neschopnosti. Připouští své pochybení v tom, že se dostatečně nepřesvědčil v agendě jeho kanceláře, zda tato okolnost byla soudu sdělena a jeho nepřítomnost řádně omluvena. Došlo k náhodnému a nechtěnému opomenutí. Vzhledem k tomu trvá na tom, že přičítaný mu následek nikterak nebyl vyvolán záměrně a nelze jej posoudit dle soudem uvedeného zákonného ustanovení s důsledky toho plynoucími. Krajský soud podle § 147 odst. 1 tr. řádu přezkoumal napadené usnesení i řízení, které mu předcházelo a dospěl k následujícím závěrům. Především je třeba uvést, že soud I.stupně vcelku podrobně a pečlivě odůvodňuje své rozhodnutí, kdy především popisuje průběh řízení v dané trestní věci proti obžalovanému Č. a okolnosti týkající se nedostavení se obhájce k hlavním líčení ve dnech 12.12.2003 a 12.1.2004, přestože tento byl řádně a včas vyrozuměn a nijak svoji nepřítomnost neomluvil. Zdůrazňuje především dvojí nepřítomnost obhájce a zmaření dvou hlavních líčení s tím, že obhájce se ani v jednom případě, a to ani následně, nijak neomluvil. V souvislosti se zmařením uvedených hlavních líčení poukazuje na okolnosti případu a zejména nezbytnou účast obhájce, aby bylo možno jednat. S ohledem na to pak soud I.stupně dospívá k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 37a odst. 1 písm. b) tr. řádu. Rovněž odvolací soud má za to, že právě v takovýchto případech je možno postupovat podle uvedeného ustanovení, přičemž ani námitky obhájce nejsou důvodné. Obhájce v rámci stížnosti v podstatě pouze uvádí důvody proč se k hlavnímu líčení bez omluvy ve dvou případech nedostavil a odůvodňuje je fakticky pouze administrativně technickými potížemi v rámci své advokátní kanceláře. Lze samozřejmě věřit obhájci, že uvedeným způsobem nepostupoval úmyslně a že uvedený následek z jeho strany nebyl vyvolán záměrně. Na druhé straně však lze důvodně pochybovat o tom, že by obhájce v daném případě či obecně obhájce v jiných případech sdělil soudu, že jednání zmařil úmyslně, aby tak v případech, kdy jde o nutnou obhajobu znemožňoval soudu konat hlavní líčení. Za situace, kdyby byl zákonem vyžadován úmysl obhájce, musel by být tento prokazován a v případě jeho neprokázání by nebyl možný postup podle § 37a odst. 1 písm. b) tr. řádu. Uvedené ustanovení má nepochybně za cíl, aby soud měl možnost takto postupovat i v případech, kdy obhájce sice jak sám tvrdí nejedná úmyslně, nicméně například právě z důvodu problémů při chodu jeho kanceláře došlo k pochybení, které v konečném důsledku znamená opakované maření konání hlavního líčení. Odvolací soud tedy souhlasí s postupem soudu I.stupně a jeho rozhodnutím ohledně vyloučení obhájce z obhajování obžalovaného Č.. Soudu I.stupně je však nutno vytknout tu skutečnost, že nepostupoval zcela správně ve smyslu § 37a odst. 3 tr. řádu, podle něhož obviněný a obhájce mají možnost nejdříve se vyjádřit. Pochopitelně v daném případě obžalovaný se vyjádřit nemohl, neboť se jedná o řízení proti uprchlému. Pokud se však týká obhájce, stanovisko soudu I.stupně, že tento se k věci vyjádřil tím způsobem, že dvakrát zmařil řádný průběh hlavního líčení a neomluvil se, nelze akceptovat. Opakované nedostavení se k úkonu trestního řízení je samo o sobě důvodem k postupu podle § 37a odst. 1 písm. b) tr. zákona, přičemž v rámci vyjádření podle třetího odstavce má obhájce právě uvést, proč a z jakého důvodu k tomu došlo. Soud I.stupně věc staví do takové situace, jako když pachatel trestného činu krádeže se k důvodům svého jednání dostatečně vyjádřil tím, že kradl. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že podle názoru odvolacího soudu musí soud I.stupně v zásadě dát možnost obhájci, ale i obviněnému, aby se k věci vyjádřili a teprve pak může ve věci rozhodnout. Samotné jednání obhájce spočívající v opakovaném nedostavení se k úkonům trestního řízení nemůže samo o sobě nahrazovat požadované vyjádření ve smyslu třetího odstavce § 37a tr. řádu. V daném případě však odvolací soud skutečnosti uváděné obhájcem ve stížnosti fakticky považuje za vyjádření se k věci s tím, že obhájce pouze vysvětluje důvody jeho nepřítomnosti, které by zajisté byli i obsahem požadovaného vyjádření. Neuvádí takové skutečnosti, které by mohly být předmětem nějakého dalšího šetření, například to, že nebyl řádně vyrozuměn, nebo že se tak nestalo včas, nebo že se omluvil, byl vážně nemocen atd. Jinými slovy muselo by se jednat o takové skutečnosti, které vylučují splnění podmínek § 37a odst. 1 písm. b) tr. řádu. Za dané situace a v tomto konkrétním případě, odvolací soud tedy sám věc posoudil i s ohledem na stížnost – vyjádření obhájce a rozhodnutí soudu I.stupně potvrdil. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Krajský soud v Brně dne 6.2.2004 Mgr. Zdeněk Lukovský předseda senátu