Obžalovaný tím, že se bez ohledu na uložený trest vyhoštění zdržoval na území republiky i po pravomocném rozhodnutí o neudělení azylu a to na místě neznámého pobytu, mařil výkon rozhodnutí soudu, přičemž svým jednáním nejen nerespektoval trest vyhoštění, ale mařil výkon trestu vyhoštění včetně celého vyhošťovacího řízení již od okamžiku ukončení azylového řízení včetně té možnosti, aby mohl být vůbec vyzván k opuštění republiky se stanovením lhůty, jak to předpokládá ustanovení § 350b tr. řádu.

3 To 470/2004 U s n e s e n í Krajský soud v Brně projednal ve veřejném zasedání konaném dne 27.10.2004 odvolání obžalovaného E. H. M. F., proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11.9.2004, č.j. 3T 251/2004-35, a rozhodl t a k t o : Podle § 256 tr. řádu se odvolání obžalovaného z a m í t á . O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem byl obžalovaný uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zákona za jednání popsané ve výroku napadeného rozsudku a spočívající v tom, že přes uložený trest vyhoštění na dobu neurčitou se zdržoval na území České republiky. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s dozorem. Proti uvedenému rozsudku podal obžalovaný prostřednictvím své obhájkyně odvolání, v němž uvádí, že je přesvědčen, že se trestného činu nedopustil. Trestným činem neměl být uznán vinným, neboť na jeho straně nebylo prokázáno naplnění subjektivní, ale i objektivní stránky daného trestného činu. Soud I.stupně ve věci učinil nesprávné skutkové i právní závěry a neprávem ho uznal vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí. Zdůrazňuje, že nebyl vyzván k tomu, aby z České republiky vycestoval, tak jak to předpokládá ustanovení § 350b tr. řádu. Dále poukazuje na průběh událostí, že byl pravomocně odsouzen mimo jiné i k trestu vyhoštění, že byl v lednu 2004 Městským soudem v Brně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zákona a že v mezidobí požádal o poskytnutí azylu. Po vykonání posledního dvouměsíčního trestu ve věznici K. byl opětovně převezen na cizineckou policii, kde mu sdělili, že se musí do 24 hodin dostavit do azylového zařízení ve V. L., což učinil. O tom, že mu žádost o udělení azylu byla zamítnuta se dozvěděl až při jeho nynějším zadržení. Uvádí také od kdy je v České republice a co zde dělal. Znovu zdůrazňuje, že se nedopustil daného trestného činu a domnívá se, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí nestačí jen nabytí právní moci rozsudku o vyhoštění. K tomu, aby mohlo skutečně dojít k maření výkonu rozhodnutí je třeba, aby proběhlo vykonávací řízení a byl mu nařízen výkon trestu v souladu s § 350b tr. řádu. Nikdy nebyl vyzván k neprodlenému vycestování z ČR a nikdy mu ani nebyla stanovena lhůta, do kdy tak má učinit. Navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a jeho obžaloby v plném rozsahu zprostil. Odvolací soud přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k následujícím závěrům. Pokud se týká viny obžalovaného, soud I.stupně dospěl v zásadě ke správnému závěru, že obžalovaný se bez ohledu na uložený trest vyhoštění zdržoval na území České republiky. Zdůrazňuje, že obžalovanému byl pravomocně uložen trest vyhoštění, že byl opětovně rozsudkem Městského soudu v Brně odsouzen pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a dále, že obžalovaný požádal o azyl. Následně pak soud I.stupně rozvádí průběh událostí i to, za jakých okolností a z jakých důvodů obžalovaný požádal o azyl, jak bylo rozhodnuto s tím, že obžalovaný přes tyto skutečnosti neopustil území České republiky. Soud I.stupně po zhodnocení všech rozhodných skutečností dospívá k závěru, že obžalovaný naplnil skutkovou podstatu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a proto jej tímto trestným činem také uznal vinným. V této souvislosti lze v zásadě odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku. Nad rámec toho, co již uvádí soud I.stupně a k námitkám obžalovaného uvedeným v odvolání je třeba uvést následující. Obžalovaný byl z posledního výkonu trestu propuštěn 26.3.2004 a po propuštění logicky nebyl vyzván k opuštění ČR, protože v mezidobí ve výkonu trestu požádal o azyl. Kdyby nepožádal o azyl, a protože mu byl pravomocně uložen trest vyhoštění, byť předchozím rozsudkem, po výkonu trestu by nutně musely nastat tři možné situace a následný postup příslušných orgánů. Jednak ve smyslu § 350d tr. řádu by vyhoštění následovalo bezprostředně po výkonu trestu odnětí svobody. Jestliže by se vyhoštění nepodařilo realizovat a toto by nenavazovalo na výkon trestu odnětí svobody a byla by dána obava, že by obžalovaný mohl mařit výkon trestu vyhoštění, následoval by postup podle § 350c odst. 1 tr. řádu a obžalovaný by byl vzat do vyhošťovací vazby. Kdyby nebyla dána obava, že by obžalovaný mohl mařit výkon trestu vyhoštění a tedy nebyl důvod k jeho vzetí do vyhošťovací vazby, následoval by postup podle § 350b tr. řádu a obžalovaný by byl vyzván k opuštění republiky, přičemž by mu byla stanovena lhůta k vycestování. Žádný z uvedených postupů nemohl být logicky realizován, protože obžalovaný požádal v průběhu výkonu trestu odnětí svobody o azyl. Proto také nebyl vyhoštěn, nebyl vzat do vyhošťovací vazby a ani nebyl vyzván k vycestování z území ČR se stanovením lhůty, ale jak sám uvádí, byl převezen do azylového střediska v Z. u B.. Obecně lze uvést, že odsouzený, kterému byl uložen trest vyhoštění, má fakticky pouze dvě možnosti. Buď opustí území ČR, nebo se zde může zdržovat se souhlasem státních orgánů, například po dobu azylového řízení. Probíhající řízení o azylu pouze brání samotné realizaci vyhoštění a nenavozuje situaci, jako kdyby trest vyhoštění uložen nebyl nebo kdyby byl zrušen. Odsouzený tedy nemá postavení jako kterýkoli jiný občan ČR s možností se zcela svobodně pohybovat na území ČR. Musí být k dispozici příslušným orgánům a zdržovat se v azylovém zařízení nebo v místě známého pobytu tak, aby mu mohly být zasílány písemnosti a zejména proto, aby v okamžiku pominutí důvodů, pro které se může na území ČR zdržovat (ukončení azylového řízení, neudělení azylu), mohly být prováděny příslušné kroky a realizováno vyhoštění. Po skončení řízení o azyl s negativním výsledkem, přichází v úvahu realizace vyhoštění dvojím možným postupem. Vyzváním k vycestování se stanovením lhůty a v krajním případě lze vzít odsouzeného do vyhošťovací vazby a následně realizovat vyhoštění příslušnými orgány ČR. Je logické, že odsouzený možnost realizovat vyhoštění či provádět potřebné úkony nemůže mařit tím, že pobývá na neznámém místě, znemožňuje tak doručení rozhodnutí a pak se hájit tím, že se nedověděl o rozhodnutí o neudělení azylu, že mu rozhodnutí nebylo doručeno, nebyl vyzván, aby vycestoval z ČR a že mu k tomu nebyla stanovena lhůta. Kdyby taková situace mohla vzniknout, tak by každý odsouzený k trestu vyhoštění a žadatel o azyl mohl fakticky neomezeně legalizovat svůj pobyt na území ČR. Sám obžalovaný uvádí, že byl v azylovém středisku v Z. u B. naposledy dne 21.7.2004. Ze spisu je zřejmé, že opakovaně svévolně opouštěl azylové středisko až ho nakonec jak sám uvádí, opustil úplně. Obžalovaný porušil své povinnosti v rámci azylového řízení a dlouhodobě se nezdržoval v místě hlášeného pobytu a jeho místo pobytu nebylo známo. To vyplývá také z výzvy k převzetí rozhodnutí ve věci azylu, když písemnost byla uložena právě v azylovém zařízení Z. u B.. Z toho důvodu také rozhodnutí o neudělení azylu nabylo právní moci dne 12.8.2004. Kdyby se obžalovaný zdržoval v azylovém středisku nebo na známém místě a mohlo mu být doručeno rozhodnutí, mohly by být také učiněny další kroky s tím, aby byl vyzván k opuštění ČR se stanovením lhůty. Je logické, že jestliže mu nemohlo být doručeno rozhodnutí o neudělení azylu právě z důvodu neznámého pobytu, nemohl být vyzván k opuštění ČR a ani mu nemohla být stanovena lhůta. Obžalovaný tím, že se bez ohledu na uložený trest vyhoštění zdržoval na území republiky i po pravomocném rozhodnutí o neudělení azylu, a to na místě neznámého pobytu, mařil výkon rozhodnutí soudu. Obžalovaný svým jednáním nejen nerespektoval trest vyhoštění, ale mařil výkon trestu vyhoštění včetně celého vyhošťovacího řízení již od okamžiku ukončení azylového řízení včetně té možnosti, aby mohl být vůbec vyzván k opuštění republiky se stanovením lhůty. Odvolací soud se tedy ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu I.stupně, neboť má za to, že v případě obžalovaného je dána subjektivní stránka k trestnému činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zákona, a proto byl napadený rozsudek ve výroku o vině jako správný potvrzen. Pochybení soudu I.stupně nebylo shledáno ani ve výroku o trestu, neboť i zde soud I.stupně přihlédl ke všem rozhodným skutečnostem podle § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zákona. Správně hodnotil nejen okolnosti případu, ale i osobu obžalovaného a společenskou nebezpečnost jeho jednání. Obžalovaný byl nejdříve odsouzen pro trestný čin loupeže, přičemž mu mimo jiné byl uložen právě trest vyhoštění na dobu neurčitou. V souvislosti s takto uloženým trestem již byl, jak bylo rovněž uvedeno, odsouzen Městským soudem v Brně pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a tehdy mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců nepodmíněně, přičemž trest vykonal dne 26.3.2004. Nyní byl opět uznán vinným v souvislosti s nerespektováním rozhodnutí soudu o trestu vyhoštění trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a byl mu uložen trest v trvání tří měsíců, přičemž pro výkon trestu byl zařazen za podmínek § 39a odst. 3 tr. zákona do věznice s dozorem. Takto uložený trest rozhodně nelze označit za nepřiměřeně přísný zvláště za situace, kdy soud I.stupně zařadil obžalovaného do věznice s dozorem, přestože byly splněny podmínky pro zařazení do věznice s ostrahou. Protože se odvolací soud ztotožnil se soudem I.stupně i ve výroku o trestu, byl napadený rozsudek potvrzen v celém rozsahu a odvolání obžalovaného bylo zamítnuto. Poučení o opravných prostředcích: Proti tomuto rozhodnutí není řádný opravný prostředek přípustný (§ 139 odst. 1 písm. a), § 140 odst. 1 písm. a) trestního řádu). Lze však proti němu podat dovolání (§ 265a odst. 1 trestního řádu). Dovolání mohou podat (§ 265d odst. 1 trestního řádu) - nejvyšší státní zástupce, který je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch či v neprospěch obviněného (§ 265d odst. 1 písm. a/ trestního řádu). - obviněný pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno (§ 265d odst. 2 trestního řádu. Dovolání se podává u soudu, který rozhodl v I. stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje (§ 265e odst. 1 trestního řádu). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud České republiky (§ 265c trestního řádu). V dovolání, kromě obecných náležitostí, uvedených v § 59 odst. 3 trestního řádu, musí být uvedeno (§ 265f odst. 1 trestního řádu) - proti kterému rozhodnutí dovolání směřuje - který výrok, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je napadán - čeho se dovolatel domáhá - konkrétní návrh na rozhodnutí dovolacího soudu - odkaz na zákonná ustanovení § 265b odst. 1 písm. a-l/ nebo § 265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá. Rozsah a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (§ 265f odst. 2 trestního řádu). Krajský soud v Brně dne 27.10.2004 Mgr. Zdeněk Lukovský předseda senátu