3 To 478/2003 U s n e s e n í Krajský soud v Brně rozhodl v neveřejném zasedání dne 28.ledna 2004 o stížnosti státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29.října 2003, č.j. 5T 277/2003-636, t a k t o : Podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. řádu se napadené usnesení zrušuje a soudu I.stupně se ukládá, aby o věci znovu jednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením soud I.stupně podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. řádu za použití § 172 odst. 1 písm. d) tr. řádu a § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu rozhodl, že se zastavuje trestní stíhání obviněného ing. Z. V. pro skutek, ve kterém bylo podanou obžalobou spatřováno spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona. Skutek spočíval v tom, že jako statutární zástupce daňového subjektu Š. M. T., se sídlem v B., u něhož na základě svého živnostenského listu, vydaného Magistrátem města Brna na činnost organizačního a ekonomického poradce, sjednával zakázky, uzavíral smlouvy, prováděl fakturaci zakázek a zpracovával účetnictví firmy za kalendářní roky 1994-1995 a předkládal z tohoto titulu správci daně daňová přiznání k dani z příjmů fyzických osob a z přidané hodnoty, - za kalendářní rok 1994 zkrátil daň z příjmů fyzických osob ve výši 1.706.528,-Kč a za III. a IV. čtvrtletí roku 1994 zkrátil daň z přidané hodnoty ve výši 104.320,-Kč, tedy celkově zkrátil v roce 1994 daň ve výši 1.810.848,-Kč, - za kalendářní rok 1995 zkrátil daň z příjmů fyzických osob ve výši 76.859,-Kč a daň z přidané hodnoty zkrátil ve výši 60.233,-Kč. Proti tomuto usnesení podal státní zástupce včas stížnost, ve které namítal, že s rozhodnutím soudu I.stupně nelze souhlasit. Poukazoval na to, že z písemného odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že soud I.stupně dospěl k závěru, že trestní stíhání obviněného je nepřípustné vzhledem k jeho délce, tedy současně poukazoval na ustanovení čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Závěr soudu I.stupně považuje stěžovatel za nesprávný, kdy poukazuje na okolnosti, které měly nepochybně vliv na délku přípravného řízení. Jednalo se zejména o skutečnost, že bylo nutno vyslechnout občany cizího státu, po jejichž pobytu muselo být pátráno. V závěru podané stížnosti stěžovatel navrhl, aby podané stížnosti bylo vyhověno a soudu I.stupně uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Krajský soud podle § 147 odst. 1 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného usnesení, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo. Shledal, že podané stížnosti je nutno přisvědčit. Z písemného odůvodnění napadeného usnesení se podává, že soud I.stupně dospěl k závěru, že vzhledem ke skutečnosti, že trestní stíhání obviněného je v předmětné věci vedeno více než osm let, aniž by obviněný ovlivnil délku přípravného řízení, je nutno trestní stíhání zastavit s poukazem na článek 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V této souvislosti je současně poukazováno na ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, podle kterého nelze trestní stíhání zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Jelikož má podle soudu I.stupně mezinárodní právní úprava přednost před zákonem, jak vyplývá z § 1 odst. 1 ústavního zákona č. 23/91 Sb., je nutno trestní stíhání zastavit. Krajský soud, jak již bylo naznačeno, se s vyjádřeným právním závěrem soudu I.stupně neztotožnil. Je skutečností, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno již dne 10.10.1995, přičemž poprvé obžaloba napadla dne 3.2.2003 a opětovně pak dne 21.10.2003. Je tedy nepochybné, že trestní stíhání obviněného je vedeno osm let. Uvedená lhůta se může jevit jako extrémní a v rozporu s právem obviněného na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě, jak to stanoví čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obecně je nutno při řešení naznačeného problému vycházet z toho, že podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. řádu soud trestní stíhání zastaví, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 172 odst. 1 tr. zákona. Podle tohoto ustanovení soud zastaví trestní stíhání, shledá-li, že je tu některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1 tr. řádu, kde jsou uvedeny případy, v nichž je trestní stíhání nepřípustné a v důsledku tohoto nelze trestní stíhání zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v němž pokračovat a musí být zastaveno. Důvody pro zastavení trestního stíhání podle § 11 odst. 1 tr. řádu jsou vymezeny taxativně a výslovně. Jedná se o kogentní úpravu. Shora naznačené závěry platí i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, podle něhož nelze trestní stíhání zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. V této souvislosti je ovšem třeba zdůraznit, že odkaz na takovou smlouvu znamená, že nepřípustnost trestního stíhání musí být v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy zakotvena výslovně. Tak tomu ovšem v případě citované úmluvy není, neboť čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Samotné porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě proto ve smyslu tohoto článku úmluvy nezakládá nepřípustnost trestního stíhání. Právo, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě, je nepochybně nedílnou součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, podle kterého má každý právo na to, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů je také zakotveno v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obdobně je formulováno i ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích a přísedících a státní správě soudu a o změně některých dalších zákonů. Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy tedy představuje soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva posuzováno podle konkrétních okolností případu, kdy se přihlíží ke složitosti případu, chování stěžovatele a chování příslušných státních orgánů. Obecně lze konstatovat, že Evropský soud pro lidská práva v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou délku řízení považovat. Je také nezbytné konstatovat, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, kterou by bylo stíháno porušení práva na spravedlivý proces, potažmo práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky stanovené v čl. 13 Úmluvy, kdy smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek zvolí. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u soudu. Obecně lze konstatovat, že ve svých rozhodnutích, které se týkají průtahů v řízení a nedodržení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, postupuje Soud zásadně tak, že konstatuje porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. V žádném svém rozhodnutí Soud dosud nevyvodil, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě má za následek zastavení trestního řízení. Tomuto závěru odpovídá i rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky, ale i Nejvyššího soudu České republiky (II.ÚS 32/03, III.ÚS 217/2003, 5 Tdo 616/2003, 5 Tdo 264/2003, 6 Tdo 169/2003). Vzhledem ke shora naznačeným závěrům proto krajský soud napadené usnesení podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil a soudu I.stupně uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Krajský soud v Brně dne 28.ledna 2004 Mgr. Zdeněk Lukovský předseda senátu Vypracovala: JUDr. Marta Ondrušová