Písemná dohoda, ve které je splnění závazků obžalovaného zajištěno zástavou – automobilem, který patří doposud leasingové společnosti, není pokusem zpronevěry vůči leasingové společnosti podle § 248 odst. l,2 trestního zákona, nýbrž toliko jeho přípravou a s ohledem na dikci § 7 odst. 1 trestního zákona není takové jednání trestné. Jedná se v podstatě o slib určitého jednání obžalovaného v budoucnu, nikoliv odstraňování překážek ke spáchání trestního činu.

Krajský soud v Brně projednal ve veřejném zasedání, konaném dne 17. února 2004, odvolání obžalované E. G., proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24.9.2003, č.j. 3T 67/2003-430, a v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Flídra a soudců JUDr. Světlany Bartošové a JUDr. Drahomíra Drápala, rozhodl t a k t o : Podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu se napadený rozsudek z r u š u j e v celém rozsahu. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 písm. a) trestního řádu se obžalovaná E. G., z p r o š ť u j e , podle § 226 písm. b) trestního řádu obžaloby, že 1. dne 20.12.1995, jako jednatelka společnosti G. spol. s.r.o., se sídlem v B., v P., uzavřela s MVDr. V. K., smlouvu o půjčce, na základě které od něj převzala částku 100.000,- Kč s tím, že do smlouvy uvedla, že závazek obchodní firmy G. je zajištěn zástavou, a to vozidlem Škoda Pick Up SPZ BMX 62-90 a robotem RE-alba Hořovice, přičemž MVDr. V. K. nesdělila, že vozidlo Škoda Pick Up není jejím majetkem a je ve vlastnictví leasingové společnosti U., a.s., se sídlem B., zástavu věřiteli však nepředala, ke vzniku zástavního práva nedošlo a půjčku 100.000,- Kč splatit nehodlala, ani přes urgence tak neučinila, a nakonec vozidlo po ukončení leasingu poskytla dne 10.7.1996 svému synovi A. G., jako úhradu dluhu. 2. téhož dne, jako jednatelka společnosti G. spol. s.r.o., se sídlem v B., uzavřela s MVDr. J. N., smlouvu o půjčce, na základě které od něj převzala částku 100.000,- Kč s tím, že do smlouvy uvedla, že závazek obchodní firmy G. je zajištěn zástavou, a to vozidlem Škoda Pick Up s chladírenskou nástavbou SPZ BMY 37-14 a chladícím agregátem, přičemž MVDr. V. K. nesdělila, že vozidlo Škoda Pick Up není jejím majetkem, a je ve vlastnictví leasingové společnosti Š., s.r.o., se sídlem P., zástavu věřiteli však nepředala, ke vzniku zástavního práva nedošlo, a půjčku 100.000,- Kč splatit nehodlala, ani přes urgence tak neučinila, kdy současně nesplácela ani leasingové splátky společnosti Š., s.r.o., vyplývající ze smlouvy č. 17150, ze dne 16.11.1993, o finančním pronájmu vozidla, v čemž byl spatřován pod bodem 1 trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 trestního zákona, pod bodem 2 trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona. Neboť skutek není trestným činem. Podle § 229 odst. 3 trestního řádu se poškození MVDr. J. N., a poškozený Š., s.r.o., odkazují se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem byla E. G. uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, kterého se dle zjištění soudu dopustila jednáním pod bodem 1, 2 trestního zákona. Za to jí byl podle § 250 odst. 2 trestního zákona uložen trest odnětí svobody v trvání 11- ti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Podle § 59 odst. 2 trestního řádu byla obžalované uložena povinnost, aby dle svých sil, během zkušební doby, nahradila způsobenou škodu. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obžalované uložena povinnost nahradit poškozenému MVDr. J. N. škodu ve výši 100.000,- Kč, podle § 229 odst. 1 trestního řádu pak bude poškozený Š., s.r.o., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Včas podaným odvoláním napadla prostřednictvím svého obhájce tento rozsudek obžalovaná. Poukazuje na průběh celého přípravného řízení, kde již policie měla zjevné pochybnosti o trestnosti jejího jednání. Pánové K. a N. sami iniciovali spolupráci s její firmou G., s.r.o.. Dále obhajoba polemizuje s odůvodněním rozsudku soudu I. stupně. Dle názoru obhajoby bylo řádně doloženo, jaké peníze syn obžalované půjčil firmě G.. Soud také dává za pravdu výpovědím svědků, kteří jsou ve věci evidentně zainteresováni ve prospěch pánů K. a N., naopak svědkům, kteří vypovídají ve prospěch obžalované, soud buď nevěří, případně jejich výpovědím nedává dostatečnou váhu. Opětovně pak trvá na tom, že oba poškození měli veškeré informace, což lze dovodit z výpovědí Ing. H., nevěrohodně působí i tvrzení poškozených, že v roce 1995 nevěděli prakticky, co je to leasing a leasingová smlouva, přestože oba podnikají od roku 1990. Závěrem pak navrhuje, aby byla obžaloby zproštěna. Odvolací soud přezkoumal z hledisek ustanovení § 254 odst. 1 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo. Soud I. stupně provedl ve věci velmi rozsáhlé dokazování, když ani odvolatel nevytýká soudu I. stupně, že by nějaký podstatný důkaz neprovedl. Odvolání v podstatě směřuje do hodnocení důkazů. S ohledem na obsah spisového materiálu předvolal proto odvolací soud k výslechu jako svědka Ing. H.. Ten ve své výpovědi (s přihlédnutím k časovému odstupu) v obecné rovině potvrdil svou výpověď u hlavního líčení i z přípravného řízení. Pokud mu byly předestřeny určité rozpory, sám svědek logicky odůvodnil tyto nesrovnalosti odstupem času, když za nejpřesnější považoval svou výpověď první, tedy z přípravného řízení. Svědek sám tedy v době spolupracoval s oběma firmami. U veřejného zasedání před odvolacím soudem pak uvedl, že i nadále do určité míry spolupracuje s firmou B.. Jak se podává zejména z jeho prvotní výpovědi, na pokyn obžalované předával zástupcům firmy B. (p. K. a N., případně ještě jeden starší pán), veškeré informace o ekonomických výsledcích, o leasingu, prostě o všem možném. Tyto informace byly poskytovány v průběhu zimy, tedy v průběhu prosince a ledna na přelomu roku 1995/1996. K výslovnému dotazu pak uvedl, že zástupcům firmy B. byly předloženy všechny probíhající leasingové smlouvy. Odvolací soud za daných podmínek (odstup času) již nemůže zjistit, zda-li tyto informace byly poskytnuty oběma poškozeným, případně jejich zástupci. Je však zřejmé, že poškození, případně jimi vybraný zástupce, byli seznámeni se všemi leasingovými smlouvami, tedy nepochybně i s leasingy na obě vozidla. Stejně tak již není zjistitelné, zda-li informace byla poskytnuta před 20. prosincem 1995, případně po tomto datu. Takovou pochybnost však lze řešit pouze ve prospěch obžalované. Navíc se jeví poněkud nelogickým tvrzením obou poškozených, že na konci roku 1995 neměli ještě žádné zkušenosti s leasingem. Stejně tak se nejeví logickým i tvrzení, že nejprve poskytli peníze, a poté se zajímali o majetkovou situaci ve firmě. Odvolací soud proto dospívá k závěru, že skutek v obžalobě popsaný se sice stal, nelze však s jednoznačností, kterou požaduje zákon, konstatovat, že toto jednání je trestným činem. Nebylo totiž jednoznačně prokázáno - s ohledem na výpověď Ing. H., že obžalovaná oběma poškozeným „nesdělila“, že vozidla jsou majetkem leasingových společností. Z její strany se jedná nepochybně o porušení povinností vyplývajících z leasingových smluv, nelze však jednoznačně tvrdit, že by uváděla v omyl oba poškozené. Obžaloba kvalifikovala jednání obžalované také jako pokus trestného činu zpronevěry vůči uvedeným leasingovým společnostem. Dle názoru odvolacího soudu by se o pokus jednalo např. v případě, že by obžalovaná uznala dluh v určité výši a tento chtěla uhradit smluvním převodem uvedených automobilů, tedy odstraňovala by právní překážky k faktickému předání, byť k faktickému převodu věcí by nedošlo. V daném případě však se jedná o záruku pro případ, že by nedošlo k zaplacení vypůjčené částky. Jedná se tedy fakticky o jakousi pojistku pro budoucí situaci, pokud k řádnému vrácení peněz nedošlo. Za této situace dospívá odvolací soud k závěru, že by se mohlo jednat pouze o přípravu k budoucímu eventuálnímu trestnému činu zpronevěry. Souhlasně se soudem I. stupně pak poukazuje na skutečnost, že ve skutkové větě obžaloby se hovoří pouze o hodnotách vozidel, když škoda je vyčíslením zmenšení majetku poškozeného, a může se proto s cenou věci značně rozcházet. V dalším pak odkazuje odvolací soud na zdůvodnění soudu I. stupně v druhém odstavci str. 7 napadeného rozsudku, se kterým se stran úvah o právní kvalifikaci podle § 248 trestního zákona ztotožnil. Po přezkoumání spisového materiálu a doplnění dokazování proto odvolací soud napadený rozsudek zrušil a obžalovanou podle § 226 písm. b) trestního řádu obžaloby zprostil. S ohledem na tento výrok pak oba poškozené subjekty podle § 229 odst. 3 trestního řádu odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Poučení o opravných prostředcích: Proti tomuto rozhodnutí není řádný opravný prostředek přípustný, takže rozhodnutí nabylo právní moci a je vykonatelné (§ 139 odst. 1 písm. a, b/cc, § 140 odst. 1 trestního řádu). Lze však proti němu podat dovolání (§ 265a odst. 1, 2 trestního řádu). Dovolání mohou podat (§ 265d odst. 1 trestního řádu) - nejvyšší státní zástupce, který je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch či v neprospěch obviněného (§ 265d odst. 1 písm. a/ trestního řádu). - obviněný pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno (§ 265d odst. 2 trestního řádu. Dovolání se podává u soudu, který rozhodl v I. stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje (§ 265e odst. 1 trestního řádu). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud České republiky (§ 265c trestního řádu). V dovolání, kromě obecných náležitostí, uvedených v § 59 odst. 3 trestního řádu, musí být uvedeno (§ 265f odst. 1 trestního řádu) - proti kterému rozhodnutí dovolání směřuje - který výrok, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je napadán - čeho se dovolatel domáhá - konkrétní návrh na rozhodnutí dovolacího soudu - odkaz na zákonná ustanovení § 265b odst. 1 písm. a-l/ nebo § 265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá. Rozsah a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (§ 265f odst. 2 trestního řádu). Krajský soud v Brně dne 17. února 2004 JUDr. Aleš Flídr předseda senátu