Soud I. stupně se nevypořádal s ustanovením § 88 odst. l trestního zákona, nevysvětlil, v čem spatřuje okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby odstavce druhého § 224 trestního zákona, když v napadeném rozsudku v tomto směru na jedné straně poukázal na neodčinitelný následek a naopak uvedl, že stupeň nebezpečnosti jednání obžalovaného je snižován onou „určitou mírou spoluzavinění poškozeného, který se jako chodec nechoval řádně“.

Krajský soud v Brně projednal ve veřejném zasedání konaném dne 23. března 2004 odvolání obžalovaného O. H., proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne l2.l.2004, č.j. 11T 280/2003 - l05 a rozhodl t a k t o : Podle § 258 odst. l písm. a), b), c), f) trestního řádu se napadený rozsudek z r u š u j e v celém rozsahu. Podle § 259 odst. l trestního řádu se věc vrací soudu I. stupně. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem byl obžalovaný O. H. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. l, 2 trestního zákona. Dle zjištění soudu I. stupně se jej dopustil tím, že dne 28.7.2003 v době kolem l7.30 hod., jel jako řidič motorového nákladního vozidla tov. zn. Iveco ML 75 E l4R, SPZ BIA 3l-92 po silnici I. třídy č. 43, ve směru L. - B. a v km 38.2 uvedené komunikace se nechoval dostatečně pozorně, nepřizpůsobil rychlost své jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, a čelní částí jím řízeného výše uvedeného vozidla srazil chodce K. J., který přecházel vozovku z levé strany směru k autobusové zastávce, přičemž chodec K. J. při srážce utrpěl zranění, kterým na místě podlehl, a řidič, obžalovaný O. H. tak svým jednáním porušil důležitou povinnost vyplývající z ustanovení § 4 písm. a) a ustanovení § l8 odst. 4 zákona č. 36l/2000 Sb. Za to mu byl uložen podle § 224 odst. 2 trestního zákona trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 58 odst. l, § 59 odst. l trestního zákona byl mu výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 49 odst. l, § 50 odst. l trestního zákona byl obžalovanému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku. Podle § 229 odst. l trestního řádu byla poškozená organizace V., a poškozený K. J., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podal odvolání obžalovaný O. H. Směřovalo toliko do výroku o uloženém trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel, který mu byl vyměřen na dobu jednoho roku. Namítl, že si je vědom neodčinitelného následku, který kritického dne způsobil, když poškozený chodec K. J. při nehodě utrpěl zranění, jimž na místě podlehl. Výkon tohoto trestu by mu znemožnil vykonávat zaměstnání řidiče. Přitom si v současné době rozšiřuje kvalifikaci o možnost oprávnění k řízení nákladních automobilů s návěsem. Po pracovní stránce byl hodnocen vždy kladně a svého jednání se také dopustil při řízení automobilu svého zaměstnavatele, t.j. výkonu povolání. Proto se domáhal, aby ve výroku o tomto trestu byl napadený rozsudek zrušen. Podle hledisek uvedených v ustanovení § 254 odst. l trestního řádu přezkoumal odvolací soud zákonnost a odůvodněnost napadeného výroku o trestu zákazu činnosti, spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel na jeden rok, a to jak z hlediska vytýkaných vad, tak i těch, které odvoláním vytýkány nebyly, avšak měly vliv na správnost napadeného výroku, zabýval se i správností postupu řízení, jež mu předcházelo. Odvolací soud tak postupoval když zjistil, že výrok o vině napadeného rozsudku je nepřezkoumatelný. Soud I. stupně nejenže nevyřešil nepochybně otázku, jak se který z účastníků nehodového děje na jeho vzniku podílel a v důsledku toho také zatím ani právní kvalifikaci skutku. Mimo to vadným je i výrok o náhradě škody, když obžalovaný kritického dne řídil vozidlo svého zaměstnavatele M. K. - A. Ž. a jednalo se o služební jízdu, v důsledku čehož nemohl v trestním řízení uplatňovat nárok na náhradu škody proti obžalovanému O. H. ani poškozený K. J., ale ani V., jak bude rozvedeno dále. Aniž by to z výroku o vině napadeného rozsudku bylo patrno, dospěl soud I. stupně k závěru, že poškozený „určitou mírou nehodu spoluzavinil“. V čem však spatřoval porušení pravidel silničního provozu na straně poškozeného K. J. nezdůvodnil, nevysvětlil, na základě jakých důkazů a jaká skutková zjištění v tomto směru učinil. Naopak - na straně obžalovaného spatřuje porušení pravidel silničního provozu v ustanovení § 4 písm. a) a § l8 odst. 4 zákona č. 36l/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, aniž by zvažoval ustanovení § l8 odst. 7 téhož zákona, když v kritických místech podle fotografie č. 1 připojené fotodokumentace, byla povolená rychlost 60 km/hod., což ovšem v protokolu o nehodě v silničním provozu na č.l. l8 a l9 spisu podchyceno není. Přitom zmíněná fotografie č. 1 je čitelná toliko za použití příslušné optické pomůcky, ale nelze z ní bez pochybnosti usoudit, zda tato rychlost platila i v místě nehody. Přitom ani v plánku z místa nehody není dopravní značka, zvyšující nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou v § l8 odst. 4 citovaného zákona vyznačena (č.l. 3l spisu). Z odůvodnění napadeného rozsudku nelze zjistit, z jakého důkazu vzal, ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu, soud I. stupně za prokázáno, že obžalovaný jel rychlostí 70 km/hod. Obžalovaný to sice uvedl ve své výpovědi, což je jeden z důkazů, to však nezbavovalo soud I. stupně povinnosti toto tvrzení prověřit, když na místě dopravní nehody byl zajištěn tachografický kotouček z nákladního auta. Ten se však ve spisovém materiálu nenachází a vyhodnocen nebyl. Přitom technická přijatelnost tvrzení obžalovaného stran chování poškozeného K. J. před nehodou je zpochybněna znaleckým posudkem znalců z oboru soudního lékařství: MUDr. M. Z. a MUDr. T. V. Ti pod bodem 8. na str. 27 zmíněného posudku uvedli, že při střetu v první fázi na vzpřímenou postavu poškozeného působilo masivní tupé násilí, a to ve směru zprava a mírně zezadu a přitom obžalovaný tvrdil, že v místech čekárny autobusu zahlédl postavu chodce, kterého pak viděl stát uprostřed silnice s hůlkou. Věděl, že se jedná o staršího člověka (v době nehody měl téměř 94 let), který se najednou vydal směrem do jeho jízdního pruhu zešikma, proti němu. Ani k této skutečnosti nebyl obžalovaný podrobně vyslechnut, znalecký posudek výše uvedený byl toliko čten a tak se soud I. stupně nemohl vypořádat s otázkou povinnosti obžalovaného jako řidiče ve smyslu § 5 odst. l písm. d) zákona č. 36l/2000 Sb. Přitom nelze zjistit, z čeho dovodil spoluzavinění poškozeného, když stran toho ve výroku o vině ničeho uvedeno není, a ani z odůvodnění napadeného rozsudku to zjistit nelze. Soud I. stupně se nevypořádal proto ani s ustanovením § 88 odst. l trestního zákona, nevysvětlil, v čem spatřuje okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby odstavce druhého § 224 trestního zákona, když v napadeném rozsudku v tomto směru na jedné straně poukázal na neodčinitelný následek a naopak uvedl, že stupeň nebezpečnosti jednání obžalovaného je snižován onou „určitou mírou spoluzavinění poškozeného, který se jako chodec nechoval řádně“. Jestliže je nepřezkoumatelným výrok o vině a jsou pochybnosti o právní kvalifikaci skutku, nebylo pak možno spravedlivě vyřešit ani otázku trestu a odvolací soud proto nemohl, než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno. V dalším řízení soud I. stupně požádá Policii ČR, Okresní ředitelství, oddělení dopravních nehod v B. o sdělení, jaká rychlost byla povolena v kritických místech dopravní značkou a k této otázce vyslechne také pprap. A. K., která vysvětlí, proč v protokolu o nehodě a plánku z místa nehody není podchycena dopravní značka, patrná na fotografii č. 1. Až nepochybně objasní jaká rychlost byla v kritických místech povolena, předloží znalci z oboru silniční dopravy, kterého za tím účelem přibere, tachografický kotouček nákladního vozidla , který byl podle protokolu o nehodě v silničním provozu (č.l. l8 spisu) na místě nehody zajištěn. Tento vyžádá od policejního orgánu, poněvadž ve spisovém materiálu se nenachází. Znalec pak vyhodnotí, jakou rychlostí obžalovaný přijížděl k místu dopravní nehody s nákladním automobilem. Obžalovaný O. H. pak bude podrobně vyslechnut ke způsobu své jízdy, sdělí, kdy poprvé poškozeného viděl, v kterých místech se poškozený chodec K. J. nacházel. Dále pak se vyjádří, zda viděl chodce vstupovat do vozovky, kde chodce poprvé uviděl ve vozovce a případně vysvětlí, proč na něj nereagoval dříve, když výhled směrem vlevo ve směru své jízdy měl zakryt projíždějícími auty. Vyslechnuti budou také oba znalci z oboru soudního lékařství, kteří provedli prohlídku těla zemřelého a jeho pitvu, aby byla prověřena také technická přijatelnost výpovědi obžalovaného stran postavení poškozeného v okamžiku prvního dotyku automobilu s tělem K. J. Soud I. stupně s pak vypořádá s otázkou, zda a který z účastníků, a jaká pravidla provozu na pozemních komunikacích porušil, jednání kterého z nich je v přímé příčinné souvislosti se způsobeným následkem a teprve pak bude možno vyřešit spravedlivě otázku viny, ale i právní kvalifikace skutku, a to i z hlediska ustanovení § 88 odst. l trestního zákona. Své rozhodnutí také soud I. stupně zdůvodní - jak mu ukládá ustanovení § l25 odst. l trestního řádu. Jen poté, případně po provedení dalších důkazů, bude-li se toho jevit potřeba může vyřešit otázku viny a event. i trestu. Pokud se týče adhezního řízení, poškozeným v širším slova smyslu dle ustanovení § 43 odst. 3 trestního řádu je v daném případě zaměstnavatel obžalovaného, který mohl ovšem uplatňovat nárok na náhradu škody pouze podle zákoníku práce. Ostatní subjekty jsou poškozenými pouze ve smyslu § 43 odst. l trestního řádu a nárok na náhradu škody mohou uplatňovat jen vůči zmíněné zaměstnavatelské organizaci, pro niž obžalovaný kritického dne konal služební jízdu. K tomu bude ovšem třeba majitele předmětné firmy vyslechnout a poškozené také všechny náležitě poučit. Poněvadž v tomto směru nepostupoval soud I. stupně důsledně, bude nyní respektovat ustanovení § 43 odst. 3 věta druhá trestního řádu pro případ že se prokáže, že se jednalo o služební jízdu. V takovém případě by již zaměstnavatelská organizace v adhezním řízení nemohla učinit návrh, aby v odsuzujícím rozsudku byla obžalovanému uložena povinnost nahradit škodu dle zákoníku práce, neboť takovýto nárok by byl opožděný (§ 206 odst. 2 trestního řádu). Soud I. stupně pak vůči ostatním poškozeným zváží, podle výsledku dokazování v tomto směru, postup dle § 206 odst. 4 trestního řádu per analogiam. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Krajský soud v Brně dne 23. března 2004 JUDr. Marie Káňová předsedkyně senátu