Jestliže obžalovaný převezme od pachatele majetkového trestného činu věc v dobré víře jako zástavu k dluhu pachatele, následně je poškozeným vyrozuměn o jeho vlastnickém právu a přesto si ji přisvojí, jedná se o trestný čin zpronevěry, nikoliv podílnictví.

Krajský soud v Brně projednal ve veřejném zasedání, konaném dne 5. ledna 2005, odvolání obžalovaného J. H. proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 8.11.2004, č.j. 13 T 34/2003-138 a rozhodl t a k t o : Podle § 256 trestního řádu se odvolání z a m í t á . O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem byl J. H. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1,2 trestního zákona. Trestného činu se dle zjištění soudu I. stupně dopustil poté, co dne 25. října 2002 převzal od R. P. do zástavy osobní počítač v hodnotě 32.200,-Kč, který R. P. nebyl oprávněn zastavit, neboť byl ve vlastnictví J. R.. V blíže nezjištěné době začátkem roku 2003 počítač prodal bez oprávnění neznámé osobě v B., ačkoliv mu dříve J. R. oznámila, že počítač je v jejím vlastnictví. Za to mu byl podle § 248 odst. 2 trestního zákona uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let, za současného vyslovení podmínek dohledu. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu pak byla obžalovanému uložena povinnost zaplatit poškozené J. R. částku 32.200,-Kč, když se zbytkem svých nároků byla podle § 229 odst. 2 trestního řádu tato poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Včas podaným odvoláním napadl prostřednictvím svého obhájce tento rozsudek obžalovaný. Soud sice učinil správná zjištění, a to ve vztahu k převzetí věci poškozené R. do jeho dispozice. Nesprávně však dospěl k závěru, že se dopustil obžalovaný trestného činu zpronevěry. Počítač byl předán svědkem P. k zajištění pohledávky obžalovaného vůči tomuto svědkovi. V době, kdy počítač od jmenovaného dostal do zástavy, tento s ním zcela volně nakládal a disponoval. Ani později pak svědkyní R. nebyl předložen jakýkoliv důkaz o jejím vlastnictví. Vycházel ze skutečnosti, že pokud svědek P. s touto věcí volně nakládal, byl k podobnému jednání oprávněn. Věděl také, že svědkyně R. je v blízkém vztahu se svědkem P. Její následné tvrzení o vlastnictví vnímal jako účelovou snahu získat věc zpět. Nelze také pominout, že obžalovaný není právně vzdělán a nevěděl proto jak s předmětem zástavy v případě nezaplacení zajištěné pohledávky nakládat. Obžalovaný pak jednal v dobré míře, nemůže být tedy naplněna subjektivní stránka trestného činu. Základní pohnutkou jeho jednání byla snaha uspokojit svou oprávněnou pohledávku, nebyl veden úmyslem poškodit oprávněné zájmy svědkyně R. Stejně tak podle jeho názoru nemohly být naplněny ani materiální znaky uvedeného trestného činu. Právní posouzení skutku je tedy nepřiměřené a nesprávné. Navrhuje proto, aby napadený rozsudek byl zrušen a on obžaloby zproštěn. Odvolací soud přezkoumal z hledisek ustanovení § 254 odst. 1 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozsudku, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo. Soud I. stupně, v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 trestního řádu, zjistil skutkový stav věci tak, že o něm ani odvolací soud pochybnosti neměl, když ostatně ani odvolatel nevytýká soudu I. stupně, že by nějaký důkaz neprovedl, či k některému z důkazů nepřihlédl. Dokazování soudu I. stupně bylo rozsáhlé a s ohledem na chování zúčastněných osob i zjevně náročné. Pokud soud I. stupně vnímá svědka P. jako nevěrohodného a mění do určité míry závěry či zjištění obžaloby, měl pro svůj postup i úvahy dostatek důkazních zjištění a stejně tak i své úvahy logicky odůvodnil. V dané trestní věci pak vyvstávaly před soudem v podstatě dva základní problémy. Prvním je závěr o naplnění subjektivní stránky majetkového trestného činu ze strany obžalovaného. Ten nepochybně v prvním okamžiku mohl být v dobré víře, že předmětná věc mu byla dána do zástavy k zajištění jeho pohledávky. Krátce poté je však informován poškozenou R., že předmětná věc je jejím vlastnictvím a do jeho dispozice se dostala v podstatě neoprávněně. Z výpovědi svědkyně R. pak lze dovodit, že obžalovaný se kontaktům s ní více méně vyhýbal, když hodnocení důkazů, tedy i důvěra ve svědkyni R., je výhradním právem soudu nalézacího. Obžalovaný dne 25.10.2002 přebírá předmětný počítač, krátce poté je mu podána informace, která minimálně musí vzbudit pochybnost o jeho právech k předmětné věci. V podstatě během dvou měsíců však předmětný počítač prodává. Za dané situace musel být minimálně srozuměn s tím, že prodává cizí věc a ani odvolací soud proto nemá pochybnosti o naplnění subjektivní stránky majetkového trestného činu. Dalším problémem, v justiční praxi ojedinělým, je pak otázka, zdali ke svěření předmětné věci může dojít i neoprávněnou osobou, tedy zdali byla naplněna dikce právní věty § 248 trestního zákona ve všech konkrétních znacích. Soud I. stupně dospěl k závěru, že svědek R. P. využil situace, kdy poškozená zapomněla v jeho automobilu předmětný počítač a tento předal obžalovanému jako zástavu k zajištění pohledávky obžalovaného, když vystupoval jako vlastník předmětné věci. Podle nevyřčených závěrů soudu I. stupně tedy nejprve využil omylu poškozené, poté uvedl v omyl obžalovaného a obohatil ho, když tímto jednáním způsobil škodu na cizím majetku s motivem vyřešit své finanční problémy, tedy závazky vůči obžalovanému. Tím zřejmě naplnil v zákonných znacích skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Pokud by obžalovaný od počátku věděl o všech okolnostech případu, jednalo by se zřejmě z jeho strany o trestný čin podílnictví. Potom by ovšem nebyl uveden v omyl a ze strany svědka P. by se jednalo pouze o využití omylu – opomenutí – poškozené, příp. by se zmocnil její věci a přivlastnil si ji se shora uvedeným motivem. Nalézací soud však dospěl k závěru, že obžalovaný převzal věc v dobré víře a o tom, že věc patří do vlastnictví svědkyně R. a nikoli svědka P., se dozvídá s určitým zpožděním. Dle názoru odvolacího soudu je rozhodné, že pachatel trestného činu podvodu dostává předmětnou věc do faktické moci od jiné osoby na základě jednání, které do té doby nebylo z jeho strany trestným činem a on sám ve chvíli převzetí věci do dispozice ještě nemá zlý úmysl. Jestliže však později ví (minimálně je srozuměn), že mu byla svěřena (byť i neoprávněnou osobou) věc z cizího majetku, tuto věc si pak následně přivlastní a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv malou, naplňuje dle názoru odvolacího soudu uvedený trestný čin ve všech znacích. Výrok o vině byl proto odvolacím soudem potvrzen jako správný, když v dalších důvodech odkazuje na zdůvodnění soudu I. stupně, se kterým se ztotožnil. Trest, který byl obžalovanému uložen nad samou spodní hranicí sazby, nelze považovat za trest nepřiměřeně přísný. S ohledem na osobu pachatele se pak i odvolacímu soudu jeví jako přiměřený podmíněný odklad uloženého trestu na zkušební dobu dvou let s vyslovením dohledu a povinnostmi, které jsou uvedeny ve výrokové části napadeného rozsudku. Pochybení v neprospěch obžalovaného nebylo zjištěno ani ve výroku o náhradě škody, když samotná poškozená se se svým nárokem připojila před zahájením dokazování a tento vyjádřila co do důvodu i výše. Z provedeného dokazování pak vyplývá výše škody, tak jak jí byla soudem I. stupně ve výrokové části napadeného rozsudku přiznána. Stejně tak postup podle § 229 odst. 2 trestního řádu není pochybením v neprospěch obžalovaného. Po přezkoumání spisového materiálu nezjišťuje odvolací soud žádné pochybení v postupu i meritorním rozhodnutí soudu I. stupně a proto nezbylo, než jinak velmi pečlivě sepsané odvolání zamítnout. Poučení o opravných prostředcích: Proti tomuto rozhodnutí není řádný opravný prostředek přípustný, takže rozhodnutí nabylo právní moci a je vykonatelné (§ 139 odst. 1 písm.a), b)cc), § 140 odst.1 trestního řádu). Lze však proti němu podat dovolání (§ 265a odst. 1,2 trestního řádu). Dovolání mohou podat (§ 265d odst. 1 trestního řádu) - nejvyšší státní zástupce, který je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch či v neprospěch obviněného (§ 265d odst. 1 písm. a), § 265f odst.l trestního řádu). - obviněný pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno (§ 265d odst. 2 trestního řádu. - je-li obviněný zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena může i proti vůli obviněného za něho v jeho prospěch dovolání podat též zákonný zástupce i jeho obhájce. Dovolání se podává u soudu, který rozhodl v I. stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje (§ 265e odst. 1 trestního řádu). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud České republiky (§ 265c trestního řádu). V dovolání, kromě obecných náležitostí uvedených v § 59 odst. 3 trestního řádu, musí být uvedeno (§ 265f odst. 1 trestního řádu) - proti kterému rozhodnutí dovolání směřuje, - který výrok, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je napadán, - čeho se dovolatel domáhá, - konkrétní návrh na rozhodnutí dovolacího soudu, - odkaz na zákonná ustanovení § 265b odst. 1 písm. a)-l), nebo § 265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá. Rozsah a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (§ 265f odst. 2 trestního řádu). Krajský soud v Brně 5. ledna 2005 JUDr. Aleš Flídr předseda senátu