Jestliže si odsouzený v době, kdy mu bylo uděleno vízum pouze za účelem strpění pobytu, tedy do skončení řízení o udělení azylu, vytvořil na území ČR pracovní a sociální zázemí, případně si založil rodinu, nelze k těmto skutečnostem, které nastaly v tuto dobu, při rozhodování o upuštění od výkonu trestu vyhoštění, přihlížet.

3 To 41/2006 Krajský soud v Brně rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25.ledna 2006 o stížnosti odsouzeného A. P., proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 11.5.2005, č.j. 2T 159/98-124, t a k t o : Podle 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost odsouzeného z a m í t á . O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením Okresní soud Brno-venkov rozhodl tak, že podle § 350h odst. 1 tr. řádu se zamítá žádost odsouzeného o upuštění od výkonu trestu vyhoštění, který byl odsouzenému uložen rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 9.10.1998, sp.zn. 2T 159/98. Proti tomuto usnesení podal odsouzený prostřednictvím svého obhájce stížnost, kterou však následně nijak neodůvodnil. Krajský soud podle § 147 odst. 1 tr. řádu přezkoumal napadené usnesení i řízení, které mu předcházelo a dospěl k následujícím závěrům. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu, který je také náležitě odůvodnil. Především uvádí, jakými trestnými činy byl odsouzený uznán vinným a že mimo nepodmíněného trestu odnětí svobody mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Dále uvádí, z jakých důvodů odsouzený požádal o upuštění od výkonu trestu vyhoštění a za jakých podmínek lze podle § 350h odst. 1 tr. řádu rozhodnout. Konstatuje i to, že odsouzený požádal o azyl, který mu nebyl udělen. V každém případě odsouzenému byl pravomocně uložen trest vyhoštění, přičemž v době rozhodování nebyly zjištěny důvody, pro které by tento trest uložen být nemohl. Je pravdou, že podle trestního řádu je možno upustit od výkonu trestu vyhoštění ve smyslu § 350h tr. řádu, jestliže po vyhlášení rozsudku nastaly skutečnosti, pro které trest vyhoštění nelze uložit. Zde je v zásadě třeba vycházet z ustanovení § 57 odst. 3 tr. zákona, kde je upravena nemožnost uložení trestu vyhoštění. Již soud I.stupně uvádí, že rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR nebyl odsouzenému azyl udělen, přičemž usnesením Krajského soudu v Brně, byl návrh odsouzeného na přezkoumání uvedeného rozhodnutí odmítnut. Usnesením Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 15.2.2005, byla pak kasační stížnost odsouzeného proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně odmítnuta. V návaznosti na to soud I.stupně konstatuje, že nebyly splněny zákonné podmínky ustanovení § 57 odst. 3 písm. b), c) tr. zákona, neboť odsouzenému nebyl poskytnut azyl ani povolen dlouhodobý pobyt na území ČR. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu I.stupně s tím, že je třeba zdůraznit, že v případě odsouzeného, pod původním jménem A. S., bylo dne 9.11.1998 orgány cizinecké policie realizováno vyhoštění. Jak je zřejmé, odsouzený A. S. následně znovu přicestoval do České republiky pod jménem A. P.. Jak vyplývá z trestního spisu, byl Okresním soudem Břeclav znovu odsouzen pod sp.zn. 1T 306/2001, přičemž po výkonu trestu nemohlo být u odsouzeného vyhoštění realizováno, neboť odsouzený požádal o azyl. Protože v této souvislosti nebyl odsouzený vzat do vyhošťovací vazby, bylo mu uděleno vízum pouze tzv. za účelem strpění pobytu, tedy do skončení řízení o udělení azylu. Mimo to, co uvádí soud I.stupně, je třeba dodat, že odsouzený v první řadě nebyl oprávněn znovu přicestovat na území České republiky. I když sem přicestoval neoprávněně, žádostí o udělení azylu fakticky znemožnil, aby byl opět bez dalšího vyhoštěn. Pokud tím následně na další dobu dosáhl možnosti „legálního“ pobytu na území ČR, bylo tomu tak pouze pro účely řízení o azylu. Jestliže si v této době odsouzený vytvořil na území ČR pracovní a sociální zázemí, případně si založil rodinu, nelze k těmto skutečnostem, které nastaly v tuto dobu, přihlížet. Znamenalo by to totiž obcházení zákona, neboť osoba, které byl uložen trest vyhoštění, může požádat o azyl a v souvislosti s řízením, které trvá delší dobu, fakticky dosáhne toho, že jí je povolen „dlouhodobý“ pobyt. Protože zde takový člověk delší dobu žije a pracuje, logicky si vytváří pracovní a sociální zázemí, což by vždy muselo vést k tomu, že po vyhlášení rozsudku nastanou skutečnosti podle § 57 odst. 3 písm. c) tr. zákona, pro které trest vyhoštění nelze uložit a byly by splněny podmínky § 350h odst. 1 tr. řádu pro upuštění od výkonu trestu vyhoštění. Takto pochopitelně při rozhodování ve smyslu § 350h odst. 1 tr. řádu ve spojení s § 57 odst. 3 písm. c) tr. zákona nelze postupovat. Protože u odsouzeného je taková situace, jak je naznačeno výše, již soud I.stupně správně jeho žádosti nevyhověl a protože se s ním krajský soud ztotožnil, byla stížnost odsouzeného jako nedůvodná zamítnuta. K celé věci je třeba dodat, že je pravdou, že ohledně řízení o azylu odsouzeného již bylo pravomocně rozhodnuto a soud I.stupně správně uvádí, že odsouzený by měl opustit území České republiky. Nicméně krajskému soudu je známo, že ohledně odsouzeného je vedeno další trestní řízení a je mu i nadále umožňováno setrvání na území České republiky, právě pro účely trestního řízení. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Krajský soud v Brně dne 25. ledna 2006 Mgr. Zdeněk Lukovský předseda senátu