Je-li předmětem dokazování skutkové tvrzení žalobce, že jednáním žalovaného došlo k přímé či nepřímé diskriminaci, tíží žalobce břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně toho, že došlo k tomuto tvrzenému jednání. Je-li však v řízení existence tvrzeného jednání prokázána, přechází dle ust. § 133a o.s.ř. břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně toho, že tímto jednáním nedošlo k porušení zásady rovného zacházení, na žalovaného.

Č.j. 15 Co 191/2006-149 U S N E S E N Í Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zálešákové a soudců JUDr. Petry Flídrové a Mgr. Jiřího Vašíčka v právní věci žalobkyně J.K., nar. XXXXX, bytem ve XXXXX, zastoupené JUDr. Ivanem Werlem, advokátem, se sídlem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká 74/2, proti žalovanému Ing. P.F., bytem ve XXXXX, zastoupenému Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem ve Žďáře nad Sázavou, Nádražní 21, o přiměřené zadostiučinění a náhradu nemajetkové újmy v penězích, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 21. února 2006, č.j. 11 C 86/2001-129, t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně se v napadených výrocích IV., V., VI., a VII. z r u š u j e a v tomto rozsahu se věc v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Výše uvedeným rozsudkem soud prvého stupně jednak zastavil řízení v části, v níž se žalobkyně domáhala proti žalovanému zdržení se nežádoucího chování sexuální povahy (výrok I.), a taktéž v části, v níž se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 15.000,- Kč, jako náhrady mzdy v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru (výrok II.). Dále soud prvého stupně určil, že zrušení pracovního poměru ve zkušební době, provedené dopisem žalovaného ze dne 8.2.2001, označeným jako „výpověď“, je neplatné (výrok III.). Žalobu v části, kde se žalobkyně po žalovaném domáhala splnění povinnosti do tří dnů od právní moci rozsudku písemně se jí omluvit omluvou obsahující text: „Já, níže podepsaný Ing. P.F., se tímto omlouvám slečně J. K., nar. XXXXX, za své nežádoucí chování sexuální povahy, kterého jsem se vůči ní dopustil v měsíci lednu a únoru 2001“, jakož i datum a vlastnoruční podpis žalovaného a tuto omluvu doručit ve výše uvedené třídenní lhůtě žalobkyni, soud prvého stupně zamítl (výrok IV.). Stejně tak zamítl soud prvého stupně žalobu v části, kde se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 200.000,- Kč, jako náhrady nemajetkové újmy v souvislosti s nežádoucím chováním sexuální povahy (výrok V.). Ohledně náhrady nákladů řízení soud rozhodl tak, že žalovanému právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok VI.), přičemž současně jej zavázal k povinnosti zaplatit České republice, Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou, na nákladech státu částku 498,- Kč (výrok VII.). V neposlední řadě soud prvého stupně zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit na soudním poplatku částku 1.000,- Kč (výrok VIII.). Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná. Tato vytýká soudu I. stupně jednak nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, když nevyslechl především svědka navrhovaného žalobkyní, jež by mohl potvrdit pravdivost tvrzení žalobkyně ohledně nevhodného nežádoucího chování sexuální povahy ze strany žalovaného. Dále soudu I. stupně vytýká nesprávné zhodnocení provedených důkazů a v neposlední řadě též nesprávný právní závěr soudu prvního stupně. Žalobkyně v této souvislosti uvádí, že nesouhlasí se závěry soudu I. stupně pokud konstatuje, že je přesvědčen o tom, že tvrzení žalobkyně o závadném chování žalovaného bylo přímým důsledkem jejího psychoticky narušeného vnímání reality a to především s ohledem na onemocnění žalobkyně paranoidní schizofrenií, když dále soud I. stupně tvrdí, že má za to, že žalovaný prokázal, že k závadnému chování, které žalobkyně popisuje, ve skutečnosti nedošlo. S těmito závěry soudu prvého stupně žalobkyně nesouhlasí a zastává názor, že důkazní břemeno v tomto směru žalovaný neunesl, když nebyl proveden jediný důkaz, který by vylučoval, že se skutečně události popisované žalobkyní, nemohly odehrát tak, jak ona tvrdí. V řízení, které před soudem prvního stupně proběhlo, nebyla žádným důkazem vyvrácena pravdivost tvrzení, které uvedla žalobkyně v podané žalobě. Za situace, kdy nebyl proveden jeden z důkazů navrhovaných žalobkyní, je závěr soudu ohledně toho co bylo v řízení prokázáno a co nikoliv, předčasný. Soud prvého stupně také nesprávně hodnotí i svědeckou výpověď svědkyně N., když podle žalobkyně není žádný důvod této svědkyni nevěřit, a její svědectví potvrzuje také pravdivost tvrzení samotné žalobkyně. Svědkyně soudu vysvětlila, že během krátkého setkání se žalobkyní před soudním jednáním ji tato nijak neovlivňovala a že toto setkání nijak neovlivnilo pravdivost její svědecké výpovědi. Soud prvého stupně tedy podle názoru žalobkyně pochybil, pokud této svědkyni neuvěřil. Skutečnost, že následně žalobkyně onemocněla, nemá žádný vliv na věrohodnost jejích tvrzení a sám soudem slyšený znalec připustil, že přes její onemocnění se skutečně vše mohlo odehrát tak, jak žalobkyně tvrdí. Naopak zejména listina nadepsaná „vadí – nevadí“, kterou má soud k dispozici nepřímo potvrzuje, že se žalovaný obtěžování dopouštěl a sama o sobě je počinem, který by bylo možno klasifikovat jako chování nežádoucí povahy. Skutečnost, že se vše odehrálo tak, jak žalobkyně tvrdí, nepřímo potvrzují i svědci, kteří vypovídali o rozhovorech se žalobkyní z doby bezprostředně následující poté, kdy se vše mělo odehrát a kdy jim žalobkyně spontánně sdělila, jak se to stalo, aniž ještě věděla o možnostech uplatnit nějaké nároky soudní cestou a aniž by její zdravotní stav byl v té době ještě výrazněji ovlivněn nynějším onemocněním. Žalobkyně dále poukazuje na ustanovení § 133a občanského soudního řádu a uvádí, že soud prvého stupně jej aplikoval správně. S ohledem na závažné následky, které mělo jednání žalovaného se jeví jako zcela důvodné i požadované zadostiučinění v penězích, když pouhá omluva je zcela nedostatečná, neboť podle názoru žalobkyně právě sexuální obtěžování ze strany žalovaného bylo jedním z rozhodujících impulsů, v jejichž důsledku propuklo onemocnění žalobkyně, které v konečném důsledku vedlo k tomu, že je nyní v plném invalidním důchodu. V tomto kontextu je pak žalobkyní požadované zadostiučinění jen symbolické, neboť důsledky jednání žalovaného jsou takové, že je pochopitelně žádné peníze v plné míře nemohou napravit. Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud buď změnil napadené rozhodnutí a v plném rozsahu jejím uplatněným nárokům vyhověl, nebo aby věc zrušil a vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. K podanému odvolání se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřil též žalovaný. Tento uvádí, že nesouhlasí s tvrzeními žalobkyně, která jsou uvedena v jejím odvolání, když žalovaný je toho názoru, že provedeným dokazování při řízení před soudem I. stupně byly skutkové okolnosti zjištěny úplně, pravdivě a jednoznačně a na základě nich pak nalézací soud učinil zcela přesvědčivé skutkové i právní závěry. Odvolání žalobkyně je podle žalovaného souhrnem tvrzení, která uplatnila v řízení před soudem prvého stupně. S těmito se soud I. stupně v napadeném rozsudku náležitě vypořádal a na základě nich učinil i správný právní závěr ve věci. Žalovaný dále upozorňuje na to, že pokud jde o výklad ust. § 133a o.s.ř., žalobkyně se mílí stran tohoto procesního ustanovení v tom, že výlučně žalovaného stíhá důkazní břemeno prokázat to, co se nemělo stát. Toto procesní ustanovení nezbavuje žalobkyni důkazní povinnosti a důkazního břemene tak, jak prezentuje a nedochází k automatickému přenesení důkazního břemene na žalovaného, ale i nadále zůstává zachováno i žalobkyni do té míry, že žalobkyně musí doložit svá tvrzení o existenci diskriminačního jednání tak, aby byla zachována rovnost zbraní účastníků řízení před nezávislým soudem. Z důkazů navržených žalobkyní a provedených před procesním soudem rozhodně její tvrzení prokázána nebyla. Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (ustanovení § 201 o.s.ř.), ve lhůtě (ustanovení § 204 o.s.ř.), a proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ustanovení § 201 o.s.ř., ustanovení § 202 a contrario o.s.ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, kterému předcházelo, přičemž dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, i když z jiných než žalobkyní namítaných důvodů. Současně je třeba uvést, že s ohledem na znění ustanovení § 206 a § 212 o.s.ř. bylo odvoláním žalobkyně napadeno rozhodnutí soudu I. stupně jen ve výrocích IV., V. a závislých výrocích VI. a VII. Jen v tomto rozsahu tedy odvolací soud napadené rozhodnutí přezkoumával, přičemž pokud jde o ostatní výroky, které nebyly odvoláním žádného z účastníků napadeny (výroky I., II., III., a VIII.), tyto již nabyly samostatně právní moci. Odvolací soud se nejdříve z úřední povinnosti zabýval tím, zda řízení netrpí vadami uvedenými v ustanovení § 205 odst. 2 písm. a/ o.s.ř., či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ustanovení § 205 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.). V této souvislosti dospívá odvolací soud k závěru, že v žalobě ohledně uplatněných nároků (o nichž bylo rozhodnuto soudem I. stupně v napadených výrocích IV. a V.) nejsou dostatečně vylíčeny rozhodující skutečnosti. Zde je na místě zdůraznit, že žalobkyně se svých nároků, tedy jak omluvy tak i náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 200.000,- Kč, domáhá na základě ustanovení § 7 odst. 2, věty druhé zákona č. 65/1965 Sb. ve znění účinném do 30.5.2001 (dále jen zákoník práce), když s ohledem na ustanovení § 133a občanského soudního řádu, které má být v těchto případech aplikováno, nabývá zvláštního významu přesné vylíčení rozhodujících skutečností. Občanský soudní řád totiž prostřednictvím ust. § 133a o.s.ř. přenáší důkazní břemeno ohledně toho, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení, tedy k přímé či nepřímé diskriminaci (za které lze v daném případě, s ohledem na znění ust. § 7 odst. 2 věty druhé zák. práce, považovat i nežádoucí chování sexuální povahy na pracovišti), na žalovaného. Za této situace je základním předpokladem toho, aby se žalovaný mohl účinně bránit tvrzením žalobkyně (a aby v naznačeném rámci bylo možno nároky žalobkyně před soudem řešit) to, že žalobkyně musí důsledně splnit svoji povinnost tvrzení. Žalobkyně tak musí zcela přesně tvrdit (popsat) jednotlivé případy chování ze strany žalovaného vůči ní a to konkrétně tak, aby bylo zcela zřejmé (bez jakýchkoliv pochybností), která konkrétní jednání jsou předmětem této žaloby. V této souvislosti je na žalobkyni, aby uvedla, kdy, kde, za jakých okolností a jak přesně se jednotlivé „útoky“ žalovaného (jednotlivé případy nežádoucího chování sexuální povahy na pracovišti) na žalobkyni udály, v čem spočívaly a dále aby připojila tvrzení, zda a proč považuje uvedené jednání za nežádoucí chování sexuální povahy. V tomto směru lze poukázat na vady žaloby spočívající v tom, že žalobkyně dostatečně neidentifikuje veškerá jednání, která měla být podle jejího tvrzení nežádoucím chování sexuální povahy, kterého se vůči ní žalovaný dopustil. V tomto smyslu sice žalobkyně odkazuje na protokol o podání vysvětlení ze dne 8.2.2001 včetně dodatku sepsaného dne 19.2.2001, přičemž v uvedeném protokolu je popsáno vícero jednání, která mezi žalobkyní a žalovaným proběhlo, a jež by případně mohla být považována za nežádoucí chování sexuální povahy a to počínaje tvrzením o verbální komunikaci o sexu (jež se mělo uskutečnit dne 9.12.2000), které následně dle tvrzení žalobkyně mělo přejít k dotykům a osahávání (kolem 15.12.2000) a mělo následně pokračovat i v lednu a v únoru 2001, když mělo vyvrcholit posledním případem dne 2.2.2001. V této souvislosti je totiž na žalobkyni, aby v žalobě zcela jednoznačně vymezila jednotlivá jednání (skutky) – nežádoucí chování sexuální povahy ze strany žalovaného – a to tak, aby každý z těchto skutků mohl být případně posuzován i samostatně. Navíc ze žaloby nelze dospět k závěru, které z uvedených jednání považuje žalobkyně za nežádoucí. Požadavek na přesnou konkretizaci jednotlivých skutků, které podle žalobkyně jsou nežádoucím chováním sexuální povahy, vyplývá z toho, že důkazní břemeno přechází na žalovaného, s tím, že může být prokázáno, že ze strany žalovaného nedošlo k přímé či nepřímé diskriminaci buď vůbec nebo jen některými z tvrzených jednání. K tomu je pak nezbytně nutné, aby žalovaný měl jasně vymezeny skutečnosti, ohledně kterých je důkazní břemeno na něm. Jak je již výše uvedeno, žaloba prozatím uvedené náležitosti nesplňuje, a proto v tomto směru bude na žalobkyni, aby v uvedeném rozsahu a kvalitě jak žalobní tvrzení ohledně jednotlivých jednání ze strany žalovaného, tak i tvrzení ohledně charakteru těchto jednání, doplnila tak, aby byly jednotlivé skutky (jednání – nežádoucí chování sexuální povahy ze strany žalovaného) zcela přesně a nezaměnitelně konkretizovány. V tomto směru pak musí opravit i svůj žalobní petit tak, aby z něj bylo patrno, za která nežádoucí jednání se žalovaný případně (bude-li k tomu soudem zavázán) omlouvá (to ohledně napadeného výroku IV.). Vzhledem k tomu, že řízení před soudem prvého stupně trpí výše uvedenými vadami, odvolací soud z těchto důvodů rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K věci samé je třeba uvést i to, že není správný právní závěr soudu I. stupně ohledně toho, že z pohledu ustanovení § 7 odst. 2 věty druhé zákoníku práce se lze zabývat jen jednáními, které se udály po 1.2.2001, neboť až tohoto dne byl mezi účastníky uzavřen pracovní poměr, když předtím žalobkyně u žalovaného pracovala v obchodě s nápoji v období od 7.12.2000 do 31.1.2001 nikoliv na základě pracovně právního vztahu, ale na základě občanskoprávního vztahu podle občanského zákoníku. Tento závěr soudu I. stupně není správný. V tomto směru lze odkázat na shodná tvrzení účastníků, tedy žalovaného (viz. jeho tvrzení u jednání dne 28. ledna 2004) a žalobkyně (viz. její tvrzení u jednání dne 14. dubna 2004), z nichž je zřejmé, že žalovaný inzeroval (a to formou vývěsky na obchodě), že přijme prodavačku či brigádnici, kdy o tomto se dozvěděla žalobkyně od své matky. Následně žalobkyně přišla do prodejny a začala tam pracovat na základě ústní dohody s žalovaným. V tomto směru je tedy zřejmé, že se žalobkyně se žalovaným dohodli na všech podstatných náležitostech pracovní smlouvy, tedy na druhu práce, na který byla žalobkyně přijímána, což byla prodavačka, dále místo výkonu práce, tedy prodejna žalovaného ve které prodávala, když se jednalo o obchod P&P nápoje, Novosady 25, a dále i na dni nástupu do práce, což bylo 7.12.2000. S ohledem na uvedené je zřejmé, že účastníci se dohodli na všech podstatných náležitostech pracovní smlouvy jak to vyžaduje ust. § 29 odst. 1 zákoníku práce. Přestože má být pracovní smlouva uzavřena písemně, nesplnění tohoto požadavku (tedy nedostatek písemnosti) nečiní pracovní smlouvu neplatnou. S ohledem na to, jak vyplývá ze shodných tvrzení účastníků, že došlo k dohodě o podstatných náležitostech pracovní smlouvy, jak bylo výše popsáno, byla žalobkyně v pracovním poměru u žalovaného již od 7.12.2000. Z tohoto pohledu pokud se tedy soud I. stupně nezabýval též jednáními žalovaného před 1.2.2001, které podle žalobkyně jsou též nežádoucím chováním sexuální povahy a to s ohledem na to, že podle soudu I. stupně mezi účastníky neexistoval pracovněprávní vztah, není jeho závěr a postup správný. V tomto směru tedy s ohledem na závazný právní názor odvolacího soudu spočívající v tom, že k uzavření pracovního poměru mezi žalobkyní a žalovaným došlo již dne 7.12.2000, bude na soudu I. stupně, aby se zabýval i tvrzenými jednáními před 1.2.2001. V neposlední řadě je třeba též uvést, že přesto, že v dané věci se uplatní ust. § 133a o.s.ř., není žalobkyně vyloučena z možnosti k prokázání svých tvrzení navrhovat důkazy (tedy k prokázání jednání žalovaného jež je nežádoucím chováním sexuální povahy). V této souvislosti nelze přehlédnout návrh žalobkyně na výslech svědka H. Soud I. stupně tento důkaz neprovedl. Pokud se však soud I. stupně rozhodne některé důkazy neprovést, je třeba, aby se soud I. stupně s tímto v rámci odůvodnění vypořádal, to zvláště v situaci, kdy tvrzení žalobkyně považuje za neprokázaná. V tomto směru je tedy rozhodnutí soudu I. stupně nepřezkoumatelné, pokud neprovedl některé z navržených důkazů, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí se nevypořádal s tím, proč tak postupoval. S ohledem na vše uvedené tedy odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně v napadených výrocích IV., V., VI., a VII. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. V jeho průběhu je soud I. stupně vázán závazným právním názorem odvolacího soudu (ustanovení § 226 o.s.ř.) s tím, že v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud I. stupně taktéž o náhradě nákladů odvolacího řízení (ustanovení § 224 odst. 3 o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Brně dne 23. října 2007 JUDr. Eva Zálešáková, v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Ivana Vězdová