Odpovědnost za výrok předsedy politické strany, který při obhajobě způsobu získání své funkce nepřípustnou kritikou protiprávně zasáhl do osobnostního práva žalobce dle § 11 a násl. obč. zák., nese sám předseda politické strany a nelze ji přenášet na politickou stranu, neboť výrok byl pronesen ve vlastním zájmu předsedy strany a zároveň nešlo o názor přijatý oprávněným orgánem politické strany.

Č.j. 24 C 67/2006-142 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Ryškou v právní věci žalobce Mgr. Ivana xxxxx, bytem xxxxx, zast. Mgr. Petrou Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská 19, proti žalovanému Janu xxxxx, bytem xxxxx, zast. Mgr. Radkou Dohnalovou, advokátkou se sídlem v Táboře, Převrátilská 330, o ochranu osobnosti, t a k t o : I. Určuje se, že výrok žalovaného, zveřejněný dne 7. 5. 2003 v deníku Právo v článku „Kdyby Zelení byli v parlamentu, K. by nebyl na Hradě, řekl šéf strany zelených Jan xxxxx“ o tom, že žalobce psal v minulosti na zakázku různých průmyslových lobby, je nepravdivý. II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku zaslat žalobci doporučený dopis tohoto znění: pokračování - 2 - 24 C 67/2006 „Pane xxxxx, v rozhovoru pro deník Právo, který byl zveřejněn 7. 5. 2003, jsem uvedl, že jste v minulosti psal na zakázku různých průmyslových lobby. Za tento nepravdivý výrok se Vám omlouvám. Jan xxxxx“ III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho právní zástupkyně do tří dnů od právní moci rozsudku na nákladech řízení částku 33.390,- Kč. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou dne 14. 10. 2003 se žalobce domáhal ochrany osobnosti s poukazem na nepravdivé tvrzení učiněné žalovaným v rozhovoru poskytnutém deníku Právo, který byl zveřejněn dne 7. 5. 2003 pod názvem "Kdyby Zelení byli v parlamentu, K. by nebyl na Hradě, řekl šéf strany zelených Jan xxxxx". Žalobce dovozoval zásah do svého práva na ochranu osobnosti uvedením nepravdivého tvrzení v předmětném článku, které znělo: "Ivan xxxxx to zřejmě nazývá politickým terorismem proto, že nefunguje jako nezávislý novinář, ale jako člověk, který v minulosti psal na zakázku různých průmyslových lobby a snažil se poškozovat ekologické iniciativy a teď si za svůj terč vybral Stranu zelených." Žalobce se proto domáhal určení nepravdivosti výroku, že žalobce psal v minulosti na zakázku různých průmyslových lobby, a zaslání omluvy žalovaného za tento výrok. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, když předmětná věta nezazněla v rozhovoru samoúčelně, nýbrž jako obrana proti nařčení ze strany samotného žalobce, které bylo žalovanému v otázce předestřeno k vyjádření a dle kterého žalobce "uvedl, že nové vedení Zelených se strany zmocnilo pučistickou metodou, dokonce to nazval politickým terorismem". Žalovaný uvedl, že ve své odpovědi vyjádřil svůj kritický názor k osobě žalobce a jednalo se o kritiku zcela přiměřenou a založenou na reálném podkladu, když žalobce je díky své vlastní činnosti na veřejnosti skutečně vnímán nikoli jako nezávislý objektivní novinář, ale jako zaujatý autor, který napadá působení ekologických iniciativ a naopak straní jejich odpůrcům. Je rovněž obecně známým faktem, že právě osobu žalobce označil před několika lety tehdejší premiér M.Z. za příklad zkorumpovaného novináře, který píše pro elektrárenskou společnost ČEZ. Žalovaný dále uvedl, že kromě práva na výkon kritiky byly výroky vyřčeny též v rámci práva na přiměřenou obranu. pokračování - 3 - 24 C 67/2006-143 Po provedeném dokazování byl soudem vydán rozsudek č.j. 24 C 68/2003-76 ze dne 2. 4. 2004, jímž bylo žalobě vyhověno. Z předmětného rozhovoru publikovaného dne 7. 5. 2003 v deníku Právo soud zjistil, že k otázce redaktora: "O změnu ve straně usilovala především tzv. tmavozelená platforma, s níž jsou spojena vedle vašeho jména i jména veřejně známých osobností, jako jsou F.G., M.K., ale také P.U. a J. P., čili lidé se silným sklonem k občanské angažovanosti. Přesto například publicista I.B. uvedl, že nové vedení Zelených se strany zmocnilo pučistickou metodou, dokonce to nazval politickým terorismem. Cítíte se pučistou?", byla zveřejněna tato odpověď žalovaného: "Neudělali jsme nic špatného. Pokud jde o výrazy jako puč, tak musím říci, že sice proběhl mimořádný sjezd strany, ale byl svolán v souladu se všemi zákony, dokumenty i stanovami a šlo o sjezd velmi demokratický. Účastnil se ho každý druhý člen strany, což je značně neobvyklé, velkou většinou hlasů bylo zvoleno nové vedení, takže náš mandát je silný (na dubnovém sjezdu Zelených J.B. získal 173 hlasy z 249 - pozn. red.) I.B. to zřejmě nazývá politickým terorismem proto, že nefunguje jako nezávislý novinář, ale jako člověk, který v minulosti psal na zakázku různých průmyslových lobby a snažil se poškozovat ekologické iniciativy a teď si za svůj terč vybral Stranu zelených.". Z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 1 Co 147/2001-141 ze dne 6. 12. 2001 soud zjistil, že tento soud jako soud odvolací ve věci žaloby na ochranu osobnosti žalobce I. B. proti žalovanému Ing. M.Z. shledal správným závěr soudu prvního stupně obsažený v rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 37 C 115/99-100 ze dne 28. 2. 2001 o neexistenci smlouvy mezi žalobcem a ČEZem. Z prohlášení tiskového mluvčího společnosti ČEZ ze dne 13. 7. 1999 soud zjistil, že v prohlášení adresovaném Etické komisi syndikátu novinářů tiskový mluvčí uvedl, že "elektrárenská společnost ČEZ nemá a nikdy neměla smlouvu s panem redaktorem I.B.. Pan I.B., podle všech dostupných informací, nikdy nepracoval na objednávku ČEZ, a. s. a nikdy neobdržel od společnosti žádný honorář". Ze zprávy ČTK ze dne 22. 7. 1999 vyplývá, že Etická komise syndikátu novinářů vyloučila žalobcovu korupci v souvislosti s obviněním, že psal na objednávku elektrárenské společnosti ČEZ. Soud dovodil, že napadený výrok žalovaného, že "I.B. ... psal na zakázku různých průmyslových lobby" je skutkovým tvrzením porušujícím osobnostní právo žalobce (§ 11 a násl. obč. zák.) v jeho dílčí složce práva na čest a profesní důstojnost, když žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně pravdivosti svého tvrzení, že žalobce "psal na zakázku různých průmyslových lobby". K odvolání žalobce (co do nákladů řízení) a žalovaného byl předmětný rozsudek soudu prvního stupně změněn rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího č.j. 1 Co 113/2004-100 ze dne 27. 7. 2005 tak, že žaloba se zamítá. K zamítnutí žaloby odvolací soud přistoupil s poukazem na nedostatek pasivní legitimace žalovaného, když z obsahu článku jednoznačně vyplývá, že vyjádření včetně sporného výroku učinil žalovaný v rámci výkonu funkce předsedy Strany zelených a jeho jednání tak muselo být nutně posouzeno jako jednání za tuto politickou stranu. Odvolací soud uvedl, že tento právní názor odpovídá analogicky i § 420 odst. 2 obč. zák., podle něhož je škoda způsobena právnickou nebo fyzickou osobou, byla-li způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili a tyto osoby samy za způsobenou škodu neodpovídají. Přímá odpovědnost žalovaného jako fyzické osoby by byla dána pouze v případě, bylo-li by jeho jednání vybočením z výkonu funkce předsedy. Takovýto exces ale žalobce vůbec netvrdil ani neprokazoval ani ze sporného článku a výroku nevyplývá. pokračování - 4 - 24 C 67/2006 K dovolání žalobce byly rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky jako soudu dovolacího č.j. 30 Cdo 2712/2005-120 ze dne 22. 6. 2006 a věc byla vrácena zdejšímu soudu k dalšímu řízení. Dle právních závěrů dovolacího soudu ačkoli odvolací soud ve věci správně užil analogie dle § 420 odst. 2 obč. zák., závěry jež dovodil aplikací citovaného ustanovení na zjištěný skutkový stav, jakož i jeho rozhodnutí, nevycházejí ze závěrů judikatury Nejvyššího soudu. Dle názoru dovolacího soudu se soud musí zabývat splněním předpokladu odpovědnosti dle § 420 odst. 2 obč. zák. ve spojení s § 853 obč. zák., a to že právnická osoba vědomě použila takové osoby a že taková osoba vědomě jednala, byla použita za právnickou osobu v rámci pověřením vymezené činnosti. Je-li totiž na základě zhodnocení všech okolností konkrétního případu - především z hlediska místního, časového a věcného vztahu k plnění činnosti - na místě závěr, že se činnost použité osoby již neděla v rámci pověřením vymezené činnosti, ale šlo o vybočení (exces) z tohoto rámce, o jednání za jiného z vlastní iniciativy a ve vlastním zájmu, postihují sankce přímo tuto použitou osobou. Právě tak pokud předseda politické strany vysloví svůj názor na určitou událost a přitom zároveň nejde o názor přijatý oprávněným orgánem politické strany, odpovídá ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu postižené fyzické osobě za neoprávněný zásah do osobnostních práv sám předseda politické strany, nikoli však politická strana (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 30 Cdo 79/2001 ze dne 29. 11. 2001). V dalším řízení před soudem prvního stupně se proto soud primárně zaměřil na zkoumání otázky pasivní legitimace žalovaného ve věci. Žalovaný k tomu uvedl, že předmětné názory vyjádřil jako předseda politické strany, tj. jako orgán, který byl v této věci oprávněn vyjádřit za Stranu zelených oficiální stanovisko. Celý předmětný rozhovor poskytoval jako předseda Strany zelených a vyjadřoval tedy názory této strany. Je však pravdou, že jedná-li se o příslušné kolektivní orgány strany, tj. předsednictvo, republikovou radu, příp. sjezd, pak žádný z těchto orgánů napadené výroky žalovaného nepřijal, ať již před jejich učiněním či po něm. Žalovaný výroky učinil v podstatě pouze z titulu své funkce předsedy strany. K důkazu žalovaný soudu předložil stanovy Strany zelených ve znění účinném od 3. 3. 2002 do září 2003, nikoli však v jejich oficiálním znění, ale toliko ve formě počítačového výtisku. S ohledem na skutečnost, že účastníci k dotazu soudu výslovně neměli námitek proti pravosti ani správnosti důkazu provedeného v této formě, soud provedl důkaz jeho čtením. Z něj zjistil, že dle § 18 stanov je předseda strany hlavou strany, jejím reprezentantem a mluvčím, rozhoduje v neodkladných záležitostech a provádí neodkladné úkony, pokud k tomu není zapotřebí souhlas jiného orgánu, svolává předsednictvo SZ a předsedá mu, předkládá sjezdu a celostátní konferenci zprávu předsedy strany a je oprávněn účastnit se všech jednání všech orgánů strany, pokud není členem příslušného orgánu, vystupuje s hlasem poradním. Dle § 14 stanov jsou pak statutárními orgány strany předseda a tři místopředsedové strany, přičemž v neběžných záležitostech (politické dohody, půjčky apod.) je potřeba podpisu tří statutárních zástupců a podepisování se děje tak, že k názvu strany připojí předseda a dva místopředsedové svůj podpis. pokračování - 5 - 24 C 67/2006-144 K právnímu posouzení zjištěného skutkového stavu týkajícího se otázky pasivní legitimace žalovaného ve věci soud přistoupil s vědomím vázanosti právním názorem dovolacího soudu, dle kterého pokud předseda politické strany vysloví svůj názor na určitou událost a přitom zároveň nejde o názor přijatý oprávněným orgánem politické strany, odpovídá postižené fyzické osobě za neoprávněný zásah do osobnostních práv sám předseda politické strany. Jinými slovy: výrok, kterým předseda politické strany vyjádřil svůj osobní názor, nelze považovat za výrok politické strany, a to ani tehdy, lze-li připustit, že tento názor s ním sdíleli i další členové strany (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 79/2001 ze dne 29. 11. 2001). Soud se proto v tomto rámci zaměřil na zkoumání situačního zakotvení, v němž byl předmětný výrok žalovaným učiněn. Nelze přehlédnout, že k učinění předmětného výroku na adresu žalobce přistoupil žalovaný jako čerstvý předseda Strany zelených v předmětném rozhovoru právě v reakci na otázku týkající se způsobu získání vrcholné funkce ve straně svou osobou, resp. týkající se kritiky tohoto způsobu žalobcem (který jej dle formulace otázky kriticky označoval za "pučistickou metodu" či "politický terorismus"). Dané výroky žalovaného učiněné na adresu žalobce nutno za těchto okolností hodnotit jako výroky učiněné žalovaným v jeho vlastním zájmu, neboť žalovaný tak de facto obhajoval způsob získání funkce předsedy strany svou osobou zlehčením osoby kritizujícího žalobce. Za této situace proto soud dospěl k závěru, že pasivní věcná legitimace žalovaného ve věci je dána, neboť žalovaný předmětný výrok pronesl ve svém vlastním zájmu a zároveň nešlo o názor přijatý oprávněným orgánem politické strany. Šlo tak za vzniklých okolností o prezentaci osobního názoru žalovaného. Tomu koresponduje i skutečnost, že žalovaný po celou dobu trvání sporu v souvislosti s předmětnými výroky zásadně hovořil o "svém" vlastním kritickém názoru na osobu žalobce a nikoli o názoru politické strany jako takové. Toto stanovisko změnil až poté, co daná otázka byla otevřena odvolacím soudem. Pro úplnost právní argumentace zbývá dodat, že stanovisko žalovaného, dle kterého byl orgánem strany oprávněným k přijetí názoru celé politické strany on sám, je nepřípadné. Citovaným judikátem je totiž mezi předsedou politické strany a orgánem oprávněným k přijetí názoru politické strany striktně rozlišováno a je tak zcela zřejmé, že se musí vždy jednat o určitý orgán kolektivního charakteru. V opačném případě by právní závěry, o které se citovaný judikát opírá, zcela ztratily svůj smysl. Prakticky každý výrok předsedy politické strany učiněný v souvislosti s výkonem jeho funkce by byl totiž automaticky považován přímo za výrok politické strany, a to třeba i přes zcela odlišné názory, jež by vrcholné kolektivní orgány této strany zastávaly a v důsledku kterých by byl předseda strany se svým osobním názorem osamocen a neměl tak pro něj zajištěnou politickou podporu vlastní strany. V tomto duchu je nutno přistupovat i k § 18 stanov, dle kterého je předseda strany hlavou strany, jejím reprezentantem a mluvčím, rozhoduje v neodkladných záležitostech a provádí neodkladné úkony, pokud k tomu není zapotřebí souhlas jiného orgánu. Jedná-li se pak o § 14 stanov týkající se statutárního orgánu strany, nutno výslovně zdůraznit, že poskytnutí odpovědi na otázku redaktora týkající se způsobu získání funkce předsedy strany osobou žalovaného, bylo výkonem osobního práva žalovaného na svobodu pokračování - 6 - 24 C 67/2006 projevu učiněným v osobním zájmu žalovaného, přičemž toto občanské právo žalovaného bylo ze své podstaty neodvozeno od politické strany, jejímž byl představitelem, a vyplývalo přímo z jeho občanských svobod. Výkon tohoto osobního práva žalovaného nelze v žádném případě považovat za činění právního úkonu statutárního orgánu politické strany s právními účinky pro politickou stranu. Odpovědnost za nepřípustný výkon tohoto práva pak nutně musí nést žalovaný a nelze ji přenášet na politickou stranu. V rámci právního hodnocení výroku samotného soud vyšel ze skutečnosti, že předmětné skutkové tvrzení o tom, že žalobce "v minulosti psal na zakázku různých průmyslových lobby" uvedl žalovaný v novinovém rozhovoru jako základ kritiky žalobce, tj. jako základ svého hodnotícího úsudku o osobě žalobce, resp. úsudku o postojích, které žalobce ve vztahu ke způsobu získání funkce předsedy politické strany žalovaným zastává ("I.B. to zřejmě nazývá politickým terorismem proto, že nefunguje jako nezávislý novinář, ale jako člověk, který v minulosti psal na zakázku různých průmyslových lobby a snažil se poškozovat ekologické iniciativy a teď si za svůj terč vybral Stranu zelených."). Právem přípustná (oprávněná) kritika předpokládá, že při ní nejsou překročeny meze věcné a konkrétní kritiky a že je přiměřená (odpovídající) co do obsahu, formy i místa, neboli že nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného (legitimního) účelu kritiky. Dle Nálezu Ústavního soudu České republiky I. ÚS 453/03 je přitom presumpcí ústavní konformity chráněn toliko hodnotící úsudek, nikoli tvrzení faktů, která v míře, v níž sloužila za základ kritiky, musí naopak důkazně prokazovat kritik sám. Důležité pro zvážení legitimního zveřejnění informace je zkoumání motivu zveřejnění. Legitimitu zveřejnění informace nelze dovodit, pokud byla dominantně motivována touhou poškodit difamovanou osobu. Kritika žalovaného učiněná na adresu žalobce v takto vytyčených mantinelech neobstojí, protože není věcná a konkrétní. Věcná kritika musí vycházet z pravdivých podkladů (premis) a logicky z nich dovozovat odpovídající hodnotící úsudky - závěry (konkluze). Konkrétní kritika je pak taková kritika, při které potřebné výchozí podklady tvoří konkrétně vymezené skutečnosti, tj. taková kritika, která se vyvaruje pouze všeobecných soudů, které nejsou opřeny o potřebné konkrétní skutečnosti. Žalovaný učinil základem své kritiky skutečnost, že žalobce v minulosti psal na zakázku různých průmyslových lobby. Žalovaný však přes poučení soudu dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. neprokázal pravdivost tohoto podkladu použitého jako základ kritiky žalobce a neunesl tak v tomto směru tzv. důkaz pravdy. Žádným z provedených důkazů totiž nebyla skutečnost, že žalovaný se dopustil novinářské korupce, prokázána, a to nejen v tomto řízení, ale i v řízeních souvisejících, spisy ze kterých byly soudem rovněž čteny k důkazu. To platí jak o řízení vedeném před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 34 C 85/2001 (v němž byla zamítnuta žaloba na ochranu osobnosti, kterou se žalobce domáhal omluvy za výrok, že "nelze vyloučit, že dělá lukrativní public relations institucím devastujícím životní prostředí od ČEZ přes TVX Bohemia až po Národní park Šumava", s tím, že dle soudu se jedná o názor žalovaného PhDr. V.J., že toto "nelze vyloučit", avšak pravdivost tohoto základu kritiky prokázána výslovně nebyla), tak o řízení vedené před Městským soudem v Praze pokračování - 7 - 24 C 67/2006-145 pod sp. zn. 37 C 115/99 (v němž byla po rozsáhlém dokazování výslovně konstatována neexistence smlouvy mezi žalobcem a ČEZem). Z důkazů v podobě prohlášení tiskového mluvčího společnosti ČEZ z 13. 7. 1999 a zprávy ČTK ze dne 22. 7. 1999 závěr o pravdivosti použitého základu kritiky rovněž nevyplývá, když ČEZem byla existence jakékoli smlouvy s žalobcem a práce žalobce na objednávku výslovně popřena a psaní na objednávku ČEZu bylo vyloučeno i Etickou komisí syndikátu novinářů. Pouhá skutečnost, že dne 30. 6. 1998 byl v denících Rovnost a Horácké noviny otištěn článek "Kdo se bojí jádra", v němž byly použity materiály žalobce ze seriálu věnovaného problematice bezpečnosti jaderných elektráren, nemůže sama o sobě bez dalšího vést k prokázání závěru o použitém základu kritiky. Situace, kdy v rámci placené inzerce (PR 1700) byly inzerentem použity materiály žalobce, je totiž zcela srovnatelná např. s použitím výsledků spotřebitelských testů jednotlivými soutěžiteli k propagaci svých výrobků a služeb, kdy rovněž (nejsou-li prokázány jiné - "závadné" okolnosti), nelze tomuto postupu vytýkat ničeho. Jiné důkazní prostředky žalovaný po poučení dle § 119a odst. 1 o.s.ř. k prokázání pravdivosti svého tvrzení na jednání soudu dne 26. 1. 2007 nenavrhl. Lze proto uzavřít, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně pravdivosti použitého základu kritiky žalobce. Dle citovaného nálezu Ústavního soudu přitom platí, že právně chráněn je toliko hodnotící úsudek žalovaného, nikoli tvrzení faktů, která v míře, v níž sloužila za základ kritiky, musí naopak důkazně prokazovat kritik sám. Kritika žalovaného učiněná na adresu žalobce proto není kritikou věcnou, neboť vychází z podkladů, jejichž pravdivost žalovaný neprokázal. Není ani kritikou konkrétní, neboť nejsou dostatečně konkretizovány její výchozí podklady. Použitý základ kritiky o tom, že žalobce "v minulosti psal na zakázku různých průmyslových lobby", je totiž pouze povšechným konstatováním žalovaného nezaloženým na konkrétních skutkových okolnostech týkajících se zejména toho, kdy a ve prospěch kterých subjektů (tvořících ono "průmyslové lobby") se měl žalobce psaní "na zakázku" dopustit. Dovolával-li se žalovaný skutečnosti, že při své kritice vyšel i z tvrzení bývalého předsedy vlády Ing. M.Z., je nutno výslovně poukázat na skutečnost, že odpovědnost za zásahy do osobnostního práva je založena na ryze objektivním základu, nevyžaduje tak zavinění a ten, kdo se zásahu dopustil, se nemůže odpovědnosti zprostit ani důkazem, že byl v omylu (tzv. důkazem omluvitelného omylu) - např. tím, že původce neoprávněného zásahu jednal v dobré víře, resp. si nebyl vědom nepravdivosti svého tvrzení, spoléhal se při rozšiřování svých tvrzení z lehkomyslnosti na serióznost poskytnutých podkladů, šířil údaje, které sám jen slyšel atd. Navíc dle citovaného Nálezu Ústavního soudu ČR I. ÚS 453/03 (vydaného mimo jiné právě v souvislosti s předmětnými výroky Ing. M.Z. ve vztahu k žalobci) platí, že chce-li kdokoliv zveřejnit o jiné osobě informaci difamačního charakteru, nelze jeho počínání považovat za rozumné či legitimní, pokud neprokáže, že měl rozumné důvody pro spoléhání se na pravdivost difamační informace, kterou šířil, a dále pokud neprokáže, že podnikl řádné dostupné kroky k ověření pravdivosti takové informace, a to v míře a intenzitě, v nímž mu bylo ověření informace přístupné, a konečně, pokud sám neměl důvod nevěřit, že difamační informace je nepravdivá. Zveřejnění takové informace nelze považovat za rozumné i tehdy, pokud si šiřitel informace neověří její pokračování - 8 - 24 C 67/2006 pravdivost dotazem u osoby, které se informace týká a nezveřejní i její stanovisko, s výjimkou nemožnosti takového postupu anebo tam, kde to zjevně nebylo nutné. Nic takového však nebylo žalovaným tvrzeno ani prokázáno, a to za situace, kdy předmětný rozhovor byl žalovaným poskytnut v blíže nezjištěné době po zvolení předsedou Strany zelených na sjezdu strany v dubnu 2003, zveřejněn byl dne 7. 5. 2003 a rozsudky konstatující neexistenci smlouvy mezi žalobcem a ČEZem byly vydány již dne 28. 2. 2001 (v případě rozsudku soudu prvního stupně) a dne 6. 12. 2001 (v případě rozsudku soudu odvolacího). Zpráva ČTK o vyloučení korupce žalobce v souvislosti s obviněním, že "psal na objednávku elektrárenské společnosti ČEZ" Etickou komisí syndikátu novinářů pak pochází dokonce ze dne 22.7.1999. Za téhle situace bylo nepochybně rozumné (v intencích nálezu Ústavního soudu), aby si žalovaný pravdivost šířené dehonestující informace ověřil, a to jak z veřejných zdrojů (zpráva ČTK), tak i případným dotazem na uváděného původce informace Ing. M.Z. či dotčeného žalobce samého, když k tomuto měl časový prostor v trvání několika let. S poukazem na citovaný nález Ústavního soudu je pro zvážení legitimního zveřejnění informace důležité rovněž zkoumání motivu zveřejnění. Legitimitu zveřejnění informace nelze dovodit, pokud byla dominantně motivována touhou poškodit difamovanou osobu, pokud šiřitel sám informaci nevěřil anebo pokud ji poskytl bezohledně, aniž by se řádně staral o to, zda je či není pravdivá. Zde nutno opětovně poukázat na skutečnost, že předmětný výrok byl žalovaným použit při obhajobě získání stranické funkce s cílem zlehčit osobu kritizujícího žalobce a byl tak motivován touhou poškodit difamovanou osobu snížením její věrohodnosti. V tomto rámci nutno hodnotit i námitku žalovaného vznesenou v tom směru, že se použití předmětné kritiky žalovaný dopustil v rámci práva na přiměřenou obranu. Žalovaný jako předseda politické strany byl osobou veřejně činnou a jako takový musel být připraven snášet větší míru veřejné kritiky než jiní občané. Tomu koresponduje i skutečnost, že novinářská svoboda zahrnuje možné uchýlení se k určitému stupni nadsázky nebo dokonce provokace (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Prager a Oberschlick proti Rakousku ze dne 26. 4. 1995). Pokud jde totiž o hranice přípustné kritiky, jsou širší ve vztahu k politikovi, který se nevyhnutelně a vědomě vystavuje pozorné kontrole svých činů a gest jak ze strany novinářů, tak všech občanů a musí projevit větší toleranci, především pak tehdy, když se sám pouští do veřejných prohlášení, která mohou být terčem kritiky. Výjimky z práva na svobodu projevu musí být ve vztahu k politikovi interpretovány úzce (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Oberschlick proti Rakousku ze dne 1. 7. 1997). Je dle názoru soudu nepřípustné, aby žalovaný jako politik, který se v souvislosti se svými politickými aktivitami stal předmětem kritiky žalobce jako novináře (zahrnujícími bez pochyb nemalý stupeň nadsázky a provokace - viz. použité termíny "pučistická metoda" a "politický terorismus"), reagoval na tuto kritiku použitím kritiky na adresu novináře založené na difamujícím a dehonestujícím tvrzení, jehož pravdivost přitom není schopen prokázat. pokračování - 9 - 24 C 67/2006-146 Dle § 11 obč. zák. fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Dle § 13 odst. 1 obč. zák. fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Dle § 13 odst. 2 obč. zák. pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Dle § 13 odst. 3 obč. zák. výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Na základě veškerých uvedených okolností proto soud dospěl k závěru, že nepřípustnou kritikou žalovaného bylo zasaženo do osobnostního práva žalobce dle § 11 a násl. obč. zák., a to v jeho dílčí složce práva na čest a profesní důstojnost. Za této situace žalobci vůči žalovanému svědčí občanskoprávní prostředky ochrany osobnosti dle § 13 obč. zák. Ty jsou v citovaném ustanovení uvedeny pouze příkladmo a daná úprava nevylučuje použití i jiných občanskoprávních prostředků. Jsou tudíž možné i žaloby na určení, že určitý zásah (konkrétně výrok slovní či písemný) je nepravdivý a tím i neoprávněný a na určení, že bylo určitým způsobem neoprávněně zasaženo do osobnostních práv žalobce. V takových případech se nejedná o určovací žaloby dle § 80 písm. c) o.s.ř. a není tak třeba prokazovat existenci naléhavého právního zájmu žalobce na nárokovaném určení. Soud proto podané žalobě v plném rozsahu vyhověl, když určil, že inkriminovaný výrok žalovaného je nepravdivý, a poskytl žalobci nárokované přiměřené zadostiučinění formou morální satisfakce v podobě omluvy žalovaného, vše s poukazem na § 13 odst. 1 obč. zák. O nákladech řízení (včetně řízení odvolacího a dovolacího) soud rozhodl ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř. dle výsledku sporu tak, že žalovaný je k náhradě nákladů řízení povinen plně úspěšnému žalobci k rukám jeho právní zástupkyně (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Náklady řízení žalobcem ve věci vynaložené činí přitom částku 33.390,- Kč a představují: - náklady původního řízení před soudem prvního stupně v částce 9.230,- Kč sestávající se ze soudního poplatku 1.000,- Kč, nákladů právního zastoupení v paušální sazbě 6.200,- Kč dle vyhl. č. 484/2000 Sb. se 4 režijními paušály á 75,- Kč dle vyhl. č. 177/1996 Sb., 22 % DPH 1.430,- Kč a cestovného žalobce k jednání soudu 300,- Kč, - náklady odvolacího řízení v částce 7.557,- Kč sestávající se z nákladů právního zastoupení v paušální sazbě 6.200,- Kč dle vyhl. č. 484/2000 Sb. se 2 režijními paušály á 75,- Kč dle vyhl. č. 177/1996 Sb. a 19 % DPH 1.207,- Kč, - náklady dovolacího řízení v částce 12.557,- Kč sestávající se ze soudního poplatku 5.000,- Kč a nákladů právního zastoupení v paušální sazbě 6.200,- Kč dle vyhl. č. 484/2000 Sb. se 2 režijními paušály á 75,- Kč dle vyhl. č. 177/1996 Sb. a 19 % DPH 1.207,- Kč, pokračování - 10 - 24 C 67/2006 - náklady řízení před soudem prvního stupně poté, co byly dovolacím soudem zrušeny předchozí rozsudky, v částce 4.046,- Kč sestávající se z nákladů právního zastoupení v paušální sazbě 3.100,- Kč dle vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006 (s poukazem na skutečnost, že rozsudek dovolacího soudu, který věc vrátil soudu prvního stupně, nabyl právní moci před 1. 9. 2006 - čl. II vyhl. č. 277/2006 Sb.), snížené dle § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. z původní sazby 6.200,- Kč o 50 %, když byl učiněn jen jeden úkon právní služby – účast při jednání, s 1 režijním paušálem 300,- Kč dle vyhl. č. 276/2006 Sb. a 19 % DPH 646,- Kč. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku j e odvolání přípustné, a to dvojmo do 15 dnů ode dne jeho doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím soudu zdejšího. Nesplní-li žalovaný ve stanovené lhůtě soudem uložené povinnosti dobrovolně, může se žalobce domáhat soudního výkonu tohoto rozhodnutí. V Brně dne 26. ledna 2007 Za správnost vyhotovení: Mgr. Michal Ryška, v. r. Soňa Melová samosoudce