Za situace, kdy v insolvenčním zákoně je pro případ prodeje bytu užívaného dlužníkem v konkursu výslovně zakotveno právo dlužníka na bytovou náhradu (§ 285 odst. 3 zák. č. 182/2006 Sb.), nemůže být prodej bytu v dražbě dle zák. č. 26/2000 Sb. důvodem, pro který by bylo možno tuto bytovou náhradu výjimečně odepřít.

54Co 104/2009-32 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M   R E P U B L I K Y  Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudců JUDr. Evy Fučíkové a Mgr. Miroslava Pecha v právní věci žalobce Jaroslava Šíši, narozeného 30.3.1980, bytem Za Prachárnou 491/18, Jihlava, zastoupeného Mgr. Luboše Komůrkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Benešova 8 proti žalovanému Romanu Kalinovi, narozenému 5.5.1975, bytem Zimní 406/5, Jihlava, zastoupenému JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci, České Mládeže 135, o vyklizení bytu, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě z 6.11.2008, č. j. 3 C 199/2008-19 t a k t o :  I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I.   m ě n í    tak, že žalovaný je povinen vyklidit bytovou jednotku č. 406/17, sestávající z jednoho pokoje, kuchyně a příslušenství, nacházející se v budově č. p. 406, 407 v obci Jihlava, katastrálním území Horní Kosov, a vyklizenou předat žalobci do patnácti dnů ode dne zajištění přístřeší. II. Účastníkům se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. O d ů v o d n ě n í :  Okresní soud v Jihlavě výše uvedeným rozsudkem, jeho výrokem I., uložil žalovanému povinnost vyklidit ve výroku uvedenou bytovou jednotku do tří dnů od právní moci rozsudku. Současně žalovanému uložil povinnost uhradit žalobci náklady řízení ve výši 9.568,- Kč (výrokem II.). Dospěl k závěru, že žalovaný, který pozbyl vlastnické právo k bytové jednotce jejím prodejem ve veřejné dražbě, užívá byt bez právního důvodu a žalobce se tak důvodně domáhá ochrany svého vlastnického práva. Ač vycházel ze závěru,  že v obdobných případech obecně náleží vyklizené osobě právo na bytovou náhradu, dovodil, že v konkrétní věci jsou dány důvody k odepření tohoto práva žalovanému dle ust. § 3 odst. 1 obč. zák. Tyto spatřoval ve skutečnosti, že k dražbě došlo pro uspokojení peněžitého závazku žalovaného, že pokud by žalobci bylo uloženo zajistit náhradní byt či ubytování, byl by žalovaný na úkor žalobce nepřiměřeně zvýhodněn. Důvody pro odepření bytové náhrady spatřoval i ve skutečnosti, že žalovaný užívá byt bez právního důvodu delší dobu, dále v nečinnosti žalovaného, který nepřebíral výzvy žalobce, tvrzenou úhradu za užívání bytu nijak nedoložil. Rozsudek napadl odvoláním žalovaný. Nesouhlasil  se závěrem, že na jeho straně jsou dány důvody k odepření bytové náhrady, když uvedl, že o byt se řádně stará i poté, co byl vydražen, není osobou nepřizpůsobivou, nájemníci domu nemají k jeho chování výhrady.  Je ve špatné sociální situaci, přišel o jediný majetek za podmínek, kdy se cítí být podveden. Měl za to, že žalobce nevyužil všechny možnosti k zachování pokojného stavu, že měl žalovanému navrhnout sepsání nájemní smlouvy, žalovaný by rád žalobci platil nájemné. Žalobce podal žalobu předčasně,  řádně jej nevyzval k vyklizení bytu. Tvrzení žalobce o tom, že výzvu k vyklizení obsahovala zaslaná písemnost, považoval za účelové. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl. Žalobce s odvoláním žalovaného nesouhlasil. Uvedl, že se žalovaného opakovaně snažil kontaktovat, to se mu však nedařilo. Žalovaný ani jednou neprojevil snahu hradit jakékoliv platby z titulu užívání bytu. Svoji tvrzenou špatnou sociální situaci žalovaný v řízení nedoložil.  Rozsudek soudu prvního stupně považoval za správný, a to i v části, kterou žalovanému nebyla přiznána bytová náhrada. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a žalovanému uložil nahradit žalobci náklady odvolacího řízení. Žalovaný podal odvolání včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) a jako osoba k tomu oprávněná  (§ 201 o.s.ř.). Napadl rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 202 o.s.ř. a contr.),   a to z důvodů zákonem předvídaných (§ 205 odst. 2 písm. e/, g/ o.s.ř.). Odvolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné pouze z části. V řízení nebylo sporu o tom, že žalovaný byl v minulosti vlastníkem bytové jednotky, kterou do současné doby užívá. Vlastnické právo pozbyl prodejem bytové jednotky ve veřejné dražbě, provedené dle zák. č. 26/2000 Sb., ve které se stal vlastníkem žalobce. V bytě bydlí žalovaný sám. Smlouva o nájmu bytu mezi žalobcem a žalovaným uzavřena nebyla. Tyto skutkové závěry nebyly ani v odvolacím řízení zpochybněny a odvolací soud z nich tak bez dalšího vycházel. Jestliže žalovaný pozbyl vlastnické právo k bytové jednotce a tuto i nadále užívá, aniž by se na tomto užívání s žalobcem, jako vlastníkem bytové jednotky, dohodl, činí tak, jak správně dovodil soud prvního stupně, bez právního důvodu. K závěru, vyslovenému soudem prvního stupně lze v tomto směru doplnit, že žalobce jako vlastník bytové jednotky je dle  ust. § 123 obč. zák. oprávněn byt držet, užívat, požívat jeho případné užitky a nakládat s ním. Je tedy jistě oprávněn i případně uzavřít smlouvu o nájmu bytu s žalovaným. Dle názoru odvolacího soudu je však uzavření nájemní smlouvy žalobce jako vydražitele s žalovaným jako bývalým vlastníkem bytové jednotky právem žalobce, nikoliv jeho povinností. Žalobce se může svobodně rozhodnout, zda nájemní smlouvu s žalovaným uzavře či zda jej vyzve, aby byt vyklidil ať již proto, aby byt mohl užívat sám, nebo proto, aby byt mohl pronajmout jiné osobě, či snad snázeji prodat. Jestliže se žalobce domáhá vyklizení bytu žalovaným, který byt užívá bez právního důvodu, domáhá se tak dle ust. § 126 odst. 1 obč. zák. důvodně ochrany svého vlastnického práva proti tomu, kdo do tohoto jeho práva neoprávněně zasahuje. Za nedůvodnou považoval odvolací soud námitku žalovaného, že nebyl řádně vyzván k vyklizení bytu. Zde nebylo třeba ani zkoumat, jaký byl obsah žalobcem dříve zaslané písemnosti. Skutečnost, že žalobce po žalovaném požaduje, aby byt vyklidil, byla zřejmá nejméně z žaloby, kterou je třeba mít za doručenou žalovanému. Pro rozhodnutí ve věci je dle ust. § 154 odst. 1 o.s.ř. rozhodující stav v době rozhodování. V době vydání rozsudku tak žalovaný věděl o tom, že žalobce požaduje, aby byt vyklidil. Odvolací soud pak měl za to, že soud prvního stupně správně zohlednil závěr vyslovený dříve Nejvyšším soudem ČR v rozsudku z 28.5.1992, sp. zn. 2 Cz 14/92, podle kterého při pozbytí práva užívat byt v obytném domě z důvodu zániku vlastnického vztahu  je třeba analogicky (§ 853 obč. zák.) použít ust. § 712 obč. zák., upravující bytovou náhradu, že však i v těchto případech je třeba zabývat se otázkou, zda nejsou dány důvody uvedené v ust. § 3 odst. 1 obč. zák. k odepření práva na bytovou náhradu. Nesouhlasil již však  se závěrem o tom, že v konkrétním případě zde jsou  podmínky pro odepření tohoto práva  žalovanému postupem dle ust. § 3 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud zde dovodil, že samotná skutečnost, že žalovaný pozbyl vlastnické právo k bytové jednotce v dražbě, ke které došlo k uspokojení jeho peněžitého závazku, není důvodem, který by mohl přivodit závěr, že poskytnutí bytové náhrady žalovanému při vyklizení bytu je v rozporu s dobrými mravy. Zde vycházel i ze skutečnosti, že dle ust. § 285 odst. 3 zák. č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenčního zákona“), ve znění účinném od 1.1.2008, v případě, že v konkursu byla zpeněžena nemovitost, kterou dlužník používá k bydlení své rodiny a nebo byt ve vlastnictví dlužníka,  je dlužník povinen je vyklidit. Neučiní-li tak dobrovolně, může se nabyvatel domáhat vyklizení žalobou u soudu, přičemž dlužníku přísluší stejná bytová náhrada, jako při výpovědi nájmu bytu dané nájemci pro hrubé porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu. Takovouto bytovou náhradou je dle ust. § 712 odst. 5, věta prvá obč. zák. přístřeší (nejde-li o rodinu s nezletilými dětmi). Odvolací soud tedy vycházel ze závěru, že za situace, kdy v insolvenčním zákoně  je pro případ prodeje bytu užívaného dlužníkem v konkursu (tedy rovněž pro uspokojení závazků dlužníka) výslovně zakotveno právo dlužníka na bytovou náhradu, nemůže být prodej bytu v dražbě dle zák. č. 26/2000 Sb. ve znění předpisů pozdějších považován za důvod, pro který by bylo možno tuto bytovou náhradu výjimečně odepřít. Za takovýto důvod by dle názoru odvolacího soudu mohla být považována skutečnost, že žalovaný byt užívá, aniž by žalobci jako vlastníku bytu za toto užívání cokoliv platil, avšak pouze za předpokladu, že by žalobce žalovaného k takovýmto platbám vyzval a poskytl součinnost k jejich placení (např. sdělením čísla účtu, na který by úhrady měly být zasílány). Jestliže se však žalobce zaměřil doposud pouze na dosažení vyklizení žalovaného (jak sám potvrzoval) měl odvolací soud za to, že důvody pro postup dle ust. § 3 odst. 1 obč. zák. nejsou dány a že tak vyklizení žalovaného je třeba vázat na zajištění bytové náhrady, a to ve formě přístřeší. Námitky žalobce, že žalovaného nebylo možno kontaktovat, nepovažoval odvolací soud za případné, když žalobce nejméně po dobu soudního řízení tak mohl učinit prostřednictvím právního zástupce žalovaného. S ohledem na výše uvedené závěry proto odvolací soud dle ust. § 220 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že povinnost žalovaného vyklidit předmětný byt vázal na zajištění přístřeší, a to ve lhůtě patnácti dnů od tohoto zajištění (§ 160 odst. 1, 3 o.s.ř.). Zde lze připomenout, že přesto, že byl takto změněn celý výrok I. napadeného rozsudku, o změnu rozsudku se jedná pouze v části týkající se lhůty a podmínek k vyklizení bytu. V části, ve které se žalovanému ukládá povinnost byt vyklidit, je rozsudek odvolacího soudu dle svého obsahu rozsudkem potvrzujícím (§ 219 o.s.ř.), když změna v této části provedená je změnou pouze formulační. Dle ust. § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. rozhodoval odvolací soud i o nákladech řízení jak před soudem prvního stupně, tak i řízení odvolacího. Ve smyslu ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. přitom právo na náhradu těchto nákladů nepřiznal žádnému z účastníků. Zde měl za to, že skutečnost, že povinnost žalovaného byt vyklidit byla vázána na zajištění přístřeší, je třeba za situace, kdy se žalobce domáhal vyklizení do tří dnů od právní moci rozsudku, považovat za částečný úspěch na straně žalovaného. Poučení :  Proti tomuto rozsudku, jeho části, kterou bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného vyklidit byt,    n e n í   dovolání přípustné, ledaže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V takovém případě lze dovolání podat do dvou měsíců od doručení písemného vyhotovení rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Jihlavě. Proto tomuto rozhodnutí, jeho části, kterou byla povinnost žalovaného vyklidit byt vázána na zajištění přístřeší,   l z e    podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozsudku, k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Jihlavě. V Jihlavě dne 8. 4. 2009 JUDr. Jaroslav Mádr v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Petra Jánová