„Tvrzená vzniklá škoda musí vycházet z konkrétních skutečností, které fakticky nastaly a byly příčinou konkrétní škody. Za takovou škodu nelze považovat rozdíl mezi poskytnutou náhradou mzdy podle § 61 zák. práce a valorizací této mzdy.“

15 Co 130/2011-370 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zálešákové a soudců JUDr. Petry Flídrové a Mgr. Jiřího Vašíčka ve věci žalobkyně V.V., nar. xxxxx, bytem v xxxxx, zastoupené JUDr. Josefem Havlíčkem, advokátem se sídlem v Brně, Kozí 4, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Družba, se sídlem v Brně, Kapucínské nám. 100/6, identifikační číslo 00047708, zastoupenému JUDr. Evou Rujbrovou, advokátkou se sídlem v Brně, Ulrychova 5, pro 806.350,- Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného a žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. listopadu 2010, č.j. 49 C 245/01-345, t a k t o : I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadeném přísudečném výroku I. ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 629.043,- Kč p o t v r z u j e . II. Ve zbývajícím napadeném výroku I. ohledně částky 177.307,- Kč se rozsudek soudu I. stupně m ě n í tak, že se zamítá návrh žalobkyně, aby jí žalovaný zaplatil částku 177.307,- Kč. III. Ve zbývajícím napadeném výroku I. ohledně příslušenství a ve výrocích II., III., IV. a V. se rozsudek soudu I. stupně z r u š u j e a v tomto rozsahu se mu věc vrací k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 806.350,- Kč s příslušenstvím, uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 49.797,- Kč, dále uložil žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek 36.500,- Kč, oběma účastníkům uložil povinnost nahradit náklady státu a zastavil řízení ohledně částky 49.978,- Kč s příslušenstvím. Z přiznané částky 806.350,- Kč představovala částka 638.112,- Kč náhradu mzdy podle § 61 zák. práce a částka 177.307,- Kč náhradu škody podle § 187 zák. práce. Soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobkyni v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru vznikl nárok na náhradu mzdy, a to i za období následující po přiznání náhrady mzdy za 6 měsíců, a to i přesto, že žalovaný požádal o snížení či nepřiznání náhrady mzdy podle § 61 odst. 2 zák. práce. Soud zohlednil vznesenou námitku promlčení a přihlédl k dalšímu částečnému zpětvzetí žaloby ohledně částky 9.069,- Kč za období od 1.12. do 12.12.2005. U požadované náhrady škody vzal soud I. stupně za prokázáno, že žalobkyni vznikla škoda spočívající v rozdílu mezi zjištěnou valorizovanou náhradou mzdy, která by žalobkyni náležela, pokud by vykonávala práci a náhradou mzdy za neplatné skončení pracovního poměru. Z protokolu o jednání soudu I. stupně z 25.11.2010 vyplývá, že soud I. stupně rozhodl rozsudkem o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 815.419,- Kč. Teprve z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, když písemné vyhotovení rozsudku ukládá žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 806.350,- Kč, odvolací soud zjistil, že soud za použití § 164 o.s.ř. opravil podle soudu I. stupně „zjevnou chybu“, ke které došlo při vyhlašování rozsudku, neboť soud při tomto vyhlášení nepřihlédl k dalšímu částečnému zpětvzetí žaloby o částku 9.069,- Kč. Je zcela nepochybné, že soud I. stupně tímto postupem zatížil řízení procesní vadou, odvolací soud však dospěl k závěru, že i přesto bylo na místě přezkoumat důvodnost napadeného rozsudku, neboť soud I. stupně již pravomocně zastavil řízení ohledně částky 49.978,- Kč, takže fakticky předmětem řízení zůstala částka 806.350,- Kč. Proti rozsudku soudu I. stupně podali odvolání oba účastníci řízení. Žalobkyně napadla rozsudek soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení, když namítala, že soud I. stupně náklady řízení vypočet nesprávně. Žalovaný napadl přísudečný výrok rozsudku soudu I. stupně a výroky s ním související. Žalovaný opětovně namítal, že soud nesprávně aplikoval ust. § 61 odst. 2 zák. práce, když nepřihlédl k tomu, že náhradu mzdy za dobu delší než 6 měsíců může soud na žádost zaměstnavatele přiměřeně snížit, popř. náhradu mzdy vůbec nepřiznat. Žalobkyní předložená potvrzení o nemožnosti zaměstnání jsou neurčitá, když neobsahují pracovní zařazení ani možnou mzdu. Žalobkyně měla živnostenské oprávněné, kterého bezdůvodně nevyužila a žalobkyně též nevyužila možnost zapsat se do evidence uchazečů o práci na úřadu práce a nevyužila možnosti rozšířit vedlejší pracovní poměr v pozici uklízečky u žalovaného. Přiznání náhrady mzdy v plné výši by bylo v rozporu s ust. § 7 odst. 2 zák. práce, neboť žalobkyně nebyla aktivní při shánění nového zaměstnání a pouze účelově čekala, že jí bude přiznána náhrada mzdy. Po uzavření dohody o ukončení pracovního poměru ze dne 12.12 2005 žalovaný vyplatil žalobkyni odstupné ve výši čtyřnásobku průměrného výdělku a žalobkyně také obdržela náhradu mzdy za prosinec 2005 až únor 2006. Byla to žalobkyně, která dopisem ze dne 16.11. 2005 navrhla, že pokud jí budou poskytnuty požadované částky, zaujme do budoucna vstřícný postoj při likvidaci svých peněžních nároků za období let 2000 – 2005. Ohledně příslušenství je rozsudek soudu I. stupně zmatečný a nepřezkoumatelný a soud u nich dostatečně nezohlednil vznesenou námitku promlčení. Odvolatel navrhl, aby rozsudek soudu I. stupně byl zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhovala potvrzení rozsudku soudu I. stupně ve věci samé jako věcně správného. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.), a že použitý odvolací důvod je podřaditelný pod ust. § 205 odst. 2 písm. e), g) o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení mu předcházející (§ 212, § 212a o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19.10.2006, č.j. 49 C 245/01-131, ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 4.1.2007, č.j. 49 C 245/01-150, soud I. stupně mimo jiné uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 106.080,- Kč s příslušenstvím jako náhradu mzdy podle § 61 odst. 1 zák. práce za 6 měsíců. Ohledně požadované částky 856.328,- Kč soud I. stupně žalobu žalobkyně zamítl, když shledal důvodnou žádost žalovaného na nepřiznání náhrady mzdy podle § 61 odst. 2 zák. práce. Rozsudek soudu I. stupně v přísudečném výroku ohledně částky 106.080,- Kč nebyl napaden odvoláním a nabyl právní moci. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28.8.2009, č.j. 15 Co 304/07-189, byl rozsudek soudu I. stupně zrušen v zamítavém výroku ohledně částky 856.328,- Kč s příslušenstvím a věc byla vrácena soudu I. stupně se závazným právním názorem odvolacího soudu týkajícího se výkladu ust. § 61 a § 187 zák. práce účinného v rozhodné době (dále jen zák. práce). Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 49 C 201/2000 bylo prokázáno, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20.11.2003, č.j. 49 C 201/2000-125, bylo určeno, že je neplatné okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovaným žalobkyni dne 19.10 2000. Tento rozsudek soudu I. stupně byl jako věcně správný potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23.8.2005, č.j. 15 Co 114/04-144, a nabyl právní moci dne 7.11.2005. Přípisem z 20.10.2000 (č.l. 5 spisu) žalobkyně oznámila žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání. Z obsahu návrhu na zahájení řízení pak dále vyplývá, že žalobkyně se domáhá po žalovaném náhrady mzdy za dobu od 20.10.2000 podle § 61 zák. práce, aniž by v průběhu řízení byl nárok žalobkyně specifikován. Při jednání soudu I. stupně dne 16.1.2001 (č.l. 21 spisu) soud řízení o náhradu mzdy vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí. Další mzdové nároky žalobkyně pak byly u Městského soudu v Brně projednávány pod sp. zn. 49 C 245/2001. Podáním došlým soudu 27.7.2001 (č.l. 11 spisu) žalobkyně doplnila svůj nárok týkající se náhrady mzdy tak, že požaduje náhradu mzdy od 20.10.2000 do dnešního dne (to je do 27.7. 2001) v celkové částce 162.855,15 Kč. Podáním došlým soudu 23.1.2006 (č.l. 25) žalobkyně rozšířila nárok na náhradu mzdy za dobu od 20.10.2000 do 7.11.2005 celkem na částku 1,326.608,- Kč. V takto uplatněném nároku žalobkyně nerozlišovala požadovanou náhradu mzdy podle 61 zák. práce a náhradu z valorizace mzdy, na kterou jí vznikl nárok. Podáním došlým soudu 11.4.2006 (č.l. 39) vznesl žalovaný námitku promlčení uplatněného nároku na náhradu mzdy za období červenec 2001 až prosinec 2002 včetně. Žalovaný tedy zcela jednoznačně konkretizoval období, za které se dovolal promlčení uplatněného nároku. V průběhu dalšího řízení žalobkyně s ohledem na doplňování dokazování a vznesenou námitku promlčení postupně omezovala svoji žalobu tak, že v době rozhodování soudu I. stupně předmětem řízení byla částka 629.043,- Kč s příslušenstvím jako nárok podle § 61 zák. práce a částka 177.307,- Kč s příslušenstvím jako uplatněná náhrada škody podle § 187 zák. práce. Vzhledem k tomu, že soud žalobkyni rozsudkem shora (viz. č.l. 131) již pravomocně přiznal náhradu mzdy z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru podle § 61 odst. 1 zák. práce, odvolací soud zkoumal, za které období byla žalobkyni náhrada mzdy za 6 měsíců přiznána. Odvolací soud dospěl k závěru, že tato částka byla žalobkyni soudem I. stupně přiznána za dobu od 20.10.2000, kdy žalobkyně oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání do 20.4.2001 (to je za 6 měsíců). Předmětem následujícího řízení zůstaly uplatněné mzdové nároky žalobkyně podle § 61 zák. práce od 21.4.2001 do 12.12.2005 (podle uplatněné žaloby), kdy pracovní poměr žalobkyně u žalovaného skončil dohodou. Mzdové nároky do 27.7.2001 (č.l. 11 spisu) byly žalobkyní uplatněny v tříleté promlčecí lhůtě podle § 263 zák. práce. Jestliže další mzdové nároky uplatnila žalobkyně až 23.1.2006, byly by podle § 263 odst. 1 zák. práce promlčeny nároky 3 roky zpětně před tímto datem, to je za dobu od 28.7.2001 do 22.1.2003. Vzhledem k tomu, že žalovaný vznesl námitku promlčení výslovně od července 2001 do prosince 2002, bylo třeba ke vznesené námitce promlčení přihlédnout u uplatněných mzdových nároků za dobu od 28.7.2001 do 31.12.2002. Jak již bylo uvedeno v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu, předpoklady pro vznik nároku na náhradu mzdy žalobkyně podle § 61 zák. práce byly splněny. Rozsudkem soudu I. stupně bylo rozhodnuto o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyně ze dne 19.10.2000, žalobkyně dne 20.10.2000 oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání a zaměstnavatel jí náhradu mzdy neposkytl. Žalobkyni náležela náhrada mzdy ode dne, kdy oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání (to je od 20.10.2000) a právo na náhradu mzdy trvalo do doby pravomocného skončení řízení o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, to je do 7.11.2005. Jestliže žalobkyně i po tomto datu hodlala uplatňovat své mzdové nároky, musela by tyto nároky uplatňovat jako překážky na straně zaměstnavatele podle § 130 odst. 1 zák. práce. Tyto nároky však žalobkyně řádně neuplatnila. V průběhu řízení žalovaný v souladu s ust. § 61 odst. 2 zák. práce požádal o snížení, popř. nepřiznání náhrady mzdy žalobkyně za další dobu po uplynutí 6 měsíců. Žalovaný se dovolával zejména skutečnosti, že žalobkyně má živnostenský list, má u žalovaného vedlejší pracovní poměr uklízečky, který by mohla rozšířit a žalovaná aktivně se nesnažila o získání jiné práce. Shodně se soudem I. stupně i odvolací soud dospěl k závěru, že podmínky pro snížení či nepřiznání náhrady mzdy žalobkyni po uplynutí 6 měsíců nejsou splněny. Žalobkyně listinnými důkazy prokázala, že její živnostenské oprávnění v rozhodné době bylo zrušeno a nejméně 30 písemnými potvrzeními za období od 15.11.2001 do 26.8.2005 prokázala, že se u různých právnických osob ucházela o zaměstnání, avšak bezvýsledně. Námitka žalovaného, že žalobkyně pracovala ve vedlejším pracovním poměru na 90 hodin ročně, není relevantní, neboť se nejednalo o zaměstnání srovnatelné s původním zaměstnáním žalobkyně u žalovaného a srovnatelná nebyla ani odměna za vykonanou práci. Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně pracovala či měla příjem za obdobných či výhodnějších podmínek jako v původním pracovním poměru, ani že by měla jakékoliv jiné relevantní příjmy, nebyl důvod vyhovět žádosti žalovaného na snížení či nepřiznání náhrady mzdy z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru. Žalobkyni nelze klást k tíži nedostatek aktivity při shánění jiného zaměstnání, neboť do této situace se žalobkyně dostala bez svého zavinění. Byl to žalovaný, který se žalobkyní zrušil neplatně okamžitě pracovní poměr. Z důvodů uvedených shora tedy i odvolací soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na náhradu mzdy podle § 61 zák. práce je odůvodněn i po poskytnutí náhrady mzdy za 6 měsíců, to je až do doby skončení řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru, to je do 7.11.2005. Průměrná hodinová mzda žalobkyně byla následně soudem I. stupně zjištěna v souladu s ust. § 17 zák. č. 1/1992 Sb. v účinném znění. Mzda byla zjišťována z výplatních lístků žalobkyně za rozhodné období tak, že průměrný hodinový výdělek žalobkyně v rozhodné době činil 102,- Kč. Kromě období od 28.7.2001 do 31.12.2002, proti kterému byla vznesena námitka promlčení, tak žalobkyni náleží náhrada za období: 21.4. – 30.4.2001 za 6 dnů, to je 48 hodin, mzda 4.896,- Kč, 1.5. – 31.5.2001 za 23 dnů, to je 184 hodin, mzda 18.768,- Kč, 1.6. – 30.6.2001 za 21 dnů, to je 168 hodin, mzda 17.136,- Kč, 1.7. – 27.7.2001 za 20 dnů, to je 160 hodin, mzda 16.320,- Kč, 1. 1. 2003 – 31.10. 2005 podle výpočtu znaleckého posudku na č.l. 296 603.384,- Kč, 1.11. – 7.11.2005 za 5 dnů, to je 40 hodin, mzda 4.080,- Kč, tedy celkem 664.584,- Kč. Vzhledem k tomu, že soud je vázán rozsahem uplatněného nároku a žalobkyně požadovala za toto období náhradu mzdy ve výši 629.043,- Kč, nebylo možno tento uplatněný nárok žalobkyně překročit. Za použití § 219 o.s.ř. proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně ohledně částky 629.043,- Kč jako náhrady mzdy z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru podle § 61 zák. práce. Předmětem řízení bylo též příslušenství uplatněné pohledávky. Soud I. stupně sice rozhodl o úrocích z prodlení, v odůvodnění jeho rozhodnutí však zcela absentují skutkové závěry i právní posouzení tohoto uplatněného nároku žalobkyně. Rozsudek soudu I. stupně je z tohoto důvodu nepřezkoumatelný. Za použití § 219a odst. 1 písm. b), § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. proto odvolací soud v tomto rozsahu a v souvisejících výrocích rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V průběhu dalšího řízení bude na soudě I. stupně, aby o tomto uplatněném nároku žalobkyně znovu rozhodl a své rozhodnutí odůvodnil v souladu s ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. Žalobkyně se v projednávané věci domáhá proti žalovanému též náhrady škody s odkazem na ust. § 187 zák. práce, kdy má za to, že protiprávním jednáním žalovaného jí vznikla škoda spočívající v rozdílu mezi poskytnutou náhradou mzdy a valorizací této mzdy, pokud by jí byla řádně přidělována práce. Podle § 187 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti pravidlům slušnosti a občanského soužití. Z ustanovení shora tedy vyplývá, že předpokladem této odpovědnosti zaměstnavatele je porušení právních povinností nebo úmyslného jednání proti pravidlům slušnosti a občanského soužití, vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením povinností a škodou. V projednávané věci bylo prokázáno, že žalovaný skončil se žalobkyní pracovní poměr okamžitě, aniž by byly splněny zákonem stanovené předpoklady a rozhodnutím soudu bylo určeno, že toto okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalovaný jako zaměstnavatel žalobkyně tak porušil své povinnosti vyplývající z ust. § 53 zák. práce. Žalovaný tedy porušil své právní povinnosti v rámci plnění úkolů zaměstnavatele. Odvolací soud však dospěl k závěru, že další předpoklady obecné odpovědnosti zaměstnavatele ve smyslu § 187 odst. 1 zák. práce splněny nebyly. Ustanovení § 61 zák. práce upravuje nároky zaměstnance z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru, nepředstavuje však v rámci chápání této úpravy reparaci pracovněprávních nároků zaměstnance, ale je sankcí vůči zaměstnavateli, který porušil své povinnosti a neplatně rozvázal se zaměstnancem pracovní poměr. Jestliže nárok na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru nelze považovat za reparaci, tedy náhradu škody, nelze z ní ani odvíjet další škodu spočívající ve valorizaci poskytnuté náhrady mzdy (je zde pojmový a významový rozdíl například od náhrad poskytovaných podle § 195 zák. práce). Tvrzená vzniklá škoda musí vycházet z konkrétních skutečností, které fakticky nastaly a byly příčinou vzniku konkrétní škody (škodou by například bylo, pokud v důsledku neplatného rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením by zaměstnanec z tohoto důvodu nezískal zaměstnání u konkrétního zaměstnavatele a v důsledku toho mu vznikla škoda spočívající ve výši mzdy, které by u takového zaměstnavatele jinak dosahoval). Z důvodů uvedených shora odvolací soud dospěl k závěru, že předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za tvrzenou škodu žalobkyně prokázány nebyly. Za použití § 220 odst.1 písm.a) o.s.ř. proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku týkajícího se požadované náhrady škody změnil tak, že zamítl žalobu žalobkyně ohledně částky 177.307,- Kč. Poučení: Proti výroku I. n e n í dovolání přípustné, ledaže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V tom případě je možno podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR, prostřednictvím soudu, který rozhodoval v I. stupni. Proti výroku II. j e přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu ČR v Brně, prostřednictvím soudu I. stupně, a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Proti výroku III. n e n í dovolání přípustné. V Brně dne 21. června 2011 JUDr. Eva Zálešáková, v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Ivana Vězdová