Dojde-li v důsledku poškození zdraví psa k úplné ztrátě jeho chovatelské hodnoty, lze ji v rámci náhrady vzniklé škody reparovat částkou, odpovídající pořizovací ceně tohoto psa.

Č.j. 17 Co 15/2010-185 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudkyň JUDr. Hany Příhodové a JUDr. Ivany Novotné, ve věci žalobkyně Jany XXXXX, nar. xxxxx, bytem xxxxx, zastoupené JUDr. Josefem Vítem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Kostelní ul.č. 3 proti žalovaným 1) Václavu XXXXX, nar. xxxxx, bytem xxxxx a 2) Marii XXXXX, nar. xxxxx, bytem xxxxx, oběma zastoupeným JUDr. Petrem Živělou, advokátem se sídlem ve Vyškově, Puškinova ul.č. 5, o 79.215,-Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 6.10.2008, č.j. 4C 937/2003-137, t a k t o : ¨ I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. p o t v r z u j e . II. Odvolání žalovaných proti výrokům II. a III. se o d m í t á . III. Ve výroku IV. se rozsudek soudu I. stupně m ě n í tak, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 21.450,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám JUDr. Josefa Víta, advokáta se sídlem ve Vyškově, Kostelní 3. IV. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení v částce 26.622,- Kč, ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám JUDr. Josefa Víta, advokáta se sídlem ve Vyškově, Kostelní č. 3. O d ů v o d n ě n í : V záhlaví citovaným rozsudkem soud I stupně uložil žalovaným 1) a 2) povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 74.336,70 Kč s ročním úrokem z prodlení z částky 47.992,70 Kč ve výši 2% od 12.8.2003 do zaplacení, dále s ročním 9,5% úrokem z prodlení z částky 20.753,50 Kč od 8.5.2007 do 30.7.2007, dále s ročním 9,75 % úrokem z prodlení z částky 20.753,50 Kč od 1.7.2007 do 31.12.2007, dále s ročním 10,5% úrokem z prodlení z částky 20.753,50 Kč od 1.1.2008 do 30.6.2008, dále s ročním 10,75% úrokem z prodlení z částky 20.753,50 Kč od 1.7.2008 do 6.10.2008 a dále s ročním 10,70% úrokem z prodlení z částky 26.344,- Kč od 7.10.2008 do 31.12.2008 a dále pak s ročním úrokem z prodlení, který odpovídá repo sazbě stanovené Českou národní bankou za každé další kalendářní pololetí, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, ve kterém budou žalovaní v prodlení, zvýšené o 7% bodů až do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (to vše výrok I.). Návrh žalobkyně, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit žalobkyni částku o 4.878,20 Kč vyšší, soud I. stupně zamítl (výrok II.). Návrh žalobkyně, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit žalobkyni úroky z prodlení ve výši 3% z částky 4.241,90 Kč za dobu od 20.5.2003 do 11.8.2003, dále roční 9,5% úrok z prodlení z částky 48.241,90 Kč od 28.4.2005 do 30.6.2005, roční 8,75% úrok z prodlení z částky 48.241,90 Kč od 1.7.2005 do 31.12.2005, roční 9% úrok z prodlení z částky 48.941,90 Kč od 1.1.2006 do 31.12.2006, roční 9,5 % úrok z prodlení z částky 48.241,90 Kč od 1.1.2007 do 27.3.2007, roční 9,5% úrok z prodlení z částky 73.624,40 Kč od 28.3.2007 do 30.6.2007, roční 9,7% úrok z prodlení z částky 73.624,40 Kč od 1.7.2007 do 31.12.2007, roční 10,5% úrok z prodlení z částky 73.624,40 Kč od 1.1.2008 do 30.6.2008, roční 10,75% z prodlení z částky 73.624,40 Kč od 1.7.2008 do 25.9.2008, roční 10,75% úrok z prodlení z částky 79.214,90 Kč od 26.9.2008 do zaplacení, nejdéle však do 31.12.2008, dále pak s ročním úrokem z prodlení, který odpovídá repo sazbě stanovené Českou národní bankou za každé další kalendářní pololetí, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, ve kterém budou žalovaní v prodlení, zvýšené o 7% bodů až do zaplacení zamítl (výrok III.). Žalovaným 1) a 2) soud I. stupně uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 21.293,50 Kč (výrok IV.). Žalovanou částku s blíže specifikovaným úrokem z prodlení pod výrokem I. rozsudku soud I. stupně uložil žalovaným zaplatit žalobkyni z titulu náhrady škody, která žalobkyni vznikla v důsledku léčení závažného zdravotního poškození jejího psa plemene irský vlkodav, kterého dne 6.11.2001 při venčení napadl a vážně zranil pes žalovaných. Odpovědnost žalovaných za vzniklou škodu žalobkyni shledal soud I. stupně z důvodu porušení tzv. prevenční povinnosti zakotvené v ust. § 415 obč. zákoníku a z důvodu naplnění podmínek odpovědnosti dle ust. § 420 odst. 1 obč. zákoníku spočívajících v tom, že žalovaní dostatečným způsobem nezabezpečili místo – kotec, kde byl jejich pes umístěn, přičemž pes se v nedostatečně zabezpečeném místě v horní části kotce protáhl, odběhl do značné vzdálenosti, kde žalobkyně venčila svého psa a kde začal psa žalobkyně napadat. Navíc porušení prevenční povinnosti ve smyslu ust. § 415 obč. zákoníku shledal soud I. stupně i ve skutečnosti, že druhá žalovaná poté, co se svého psa pokusila odchytit, tohoto nezvládla, ten se jí vytrhl a zaútočil na psa žalobkyně. Vzniklá škoda, která byla žalobkyni přiznána, představuje hodnotu psa ve výši 25.000,- Kč - kupní cenu, neboť pes se stal pro žalobkyni s ohledem na zdravotní poškození zcela bezcenným a nebyl již zcela perspektivním z chovatelského hlediska, přičemž žalobkyně si tohoto psa za tímto účelem pořizovala. Přisouzená částka dále představuje náklady, které žalobkyně vynaložila v souvislosti s léčbou jako důsledek napadení psem žalovaných. V odůvodnění rozsudku pak soud I. stupně podrobně odůvodnil, z jakého důvodu zamítl žalobu ohledně částky 4.878,20 ,- Kč, jakož i další požadované úroky z prodlení z jednotlivých částech (výrok II. a III.). Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud I. stupně poukazem na ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. a příslušnými ustanoveními vyhl. č. 484/2000 Sb. a vyhl .č. 177/1996 Sb. Proti tomuto rozsudku, a to proti všem jeho výrokům, podali žalovaní odvolání, ve kterém uvedli, že trvají na tom, že jejich pes byl řádně zabezpečen v kotci, který se nachází na jejich pozemku a je dostatečně vzdálen od veřejně přístupné komunikace. Pozemek je oplocen do výše 2m a je označen výstražnou tabulkou s vyobrazením psa. O tom, že se jejich pes v tomto kotci nachází, musela mít žalobkyně vědomost, neboť v bezprostřední blízkosti jejich domu často venčila své psy. Žalovaní poukázali na skutečnost, že žalobkyně procházela se svými psy na veřejně přístupné komunikaci, která je přístupná občanům a vyslovili názor, že žalobkyně měla mít své psy zajištěné náhubkem a měla je mít na vodítku, nikoliv volně puštěné, a to z důvodu bezpečnosti a ochrany procházejících lidí. Za zásadní otázku považují žalobci skutečnost, že psi žalobkyně neměli náhubky a byli puštěni na volno. Z toho vyplývá, že to byla právě žalobkyně, kdo nezajistil pohyb svých psů takovým způsobem, aby nevnikli na soukromý pozemek. Žalovaní vyslovili názor, že pokud by měla žalobkyně své psy řádně zajištěny, pak by se její psi nedostali do bezprostřední blízkosti jejich psa. Byla to právě žalobkyně, která podle žalovaných situaci nezvládla. Škoda tak vznikla zaviněním samotné žalobkyně. Žalovaní uvedli, že nebylo prokázáno, že to byl zrovna jejich pes, který byl v dané chvíli útočník, přičemž i jejich pes byl pokousán. Uvedli, že jejich pes jednal v reflexu sebezáchovného pudu a pouze se bránil. Podle žalovaných to byla žalobkyně, kdo porušil prevenční povinnost vyplývající z ust. § 415 obč. zákoníku a škodu jí vzniklou by měla nést ze svého. Žalovaní zpochybnili věrohodnost tvrzení žalobkyně a poukázali na skutečnost, že žalobkyně jednala v rozporu s vyhláškou Města Vyškova č. 5/1996. Žalovaní zpochybnili příčinnou souvislost mezi zraněním psa žalobkyně a nutností zdravotnických výkonů, jejichž úhradu žalobkyně požaduje. Příčinná souvislost mezi poraněním psa žalobkyně a nutností jeho utracení nebyla dána. Žalovaní vyslovili pochybnost o zdravotním stavu psa před incidentem 6.11.2010 a vyslovili podezření, pes byl vážně nemocen již před incidentem. Žalovaní vyslovili nesouhlas s vyčíslením škody, do které byla započtena i pořizovací cena psa, neboť pes nebyl řádně obonitován a uchovněn. Žalobkyně neměla před incidentem žádné zkoušky, testy ani jiná ocenění a lze vycházet z toho, že takový pes neměl větší hodnotu než jakýkoliv pes bez prokázané čistokrevnosti. Tvrzení žalobkyně, že se jednalo o nadějného chovného a perspektivního psa, nebylo dokladováno. Žalovaní zpochybnili vypovídací hodnotu platebních výměrů vystavených MVDr. Ivo XXXXX, když na těchto je uvedena určitá činnost, nejedná se o lékařské zprávy, ze kterých by byl zřejmý rozsah zranění a nelze z nich dovodit, že k lékařskému ošetření muselo dojít v důsledku incidentu s jejich psem. Dále zpochybnili aktivní legitimaci žalobkyně, když žalobkyně měla být výlučnou vlastnicí psa, avšak v rozporu s tímto tvrzením je fakt, že na platebních výměrech za veterinární činnost je jako majitel uveden Viliam XXXXX. Žalovaní navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a rozhodl ve věci samé, případně aby věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. K podanému odvolání se žalobkyně písemně vyjádřila tak, že soud I. stupně ve věci provedl veškeré potřebné důkazy a vyvodil z nich správné závěry jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní. Žalobkyně ve svém vyjádření zrekapitulovala skutková zjištění učiněná soudem I. stupně, ztotožnila se s jeho právním hodnocením věci a navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně. Odvolací soud posoudil odvolání žalovaných jako včas podané, podané osobami oprávněnými k podání odvolání., přípustné a řádné (§ 204 odst. 1, § 201, § 202 odst. 2 a contrario, § 205 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu). Odvolací soud v odvolacím řízení postupoval podle článku II, bodu 10. přechodných ustanovení zák. č. 7/2009 Sb., kterým se s účinností od 1.7.2009 měnil občanský soud řád. Podle tohoto ustanovení odvolání proti rozhodnutím soudu I. stupně vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo pro řízení provedeném podle tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Odvoláním napadený rozsudek soudu I. stupně byl vydán dne 6.10.2008, tudíž odvolací soud v odvolacím řízení postupoval podle ustanovení občanského soudního řádu účinného do 30.6.2009 – dále již jen o.s.ř. Ve svých důvodech je odvolání podřaditelné pod ust. § 205 odst. 2 písm. e/ a g/ o.s.ř, tedy, že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutečnosti zakládající odvolací důvod uvedený v ust. § 205 odst. 2, písm. a/ o.s.ř, které zkoumá soud z úřední povinnosti, nebyly ze spisu zjištěny a v odvolání nebyly ani namítány. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. a IV., jakož i řízení, které vydání těchto výroků předcházelo a poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaných proti těmto výrokům není důvodné. Odvolací soud však s ohledem na ust. § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl odvolání žalovaných proti výrokům II. a III. jako odvolání směřující proti výrokům, proti kterým není odvolání přípustné. Učinil tak z toho důvodu, že těmito výroky byla žaloba zamítnuta a z těchto výroků nevyplývá pro žalované žádná povinnost, tudíž těmito výroky nemohli být nijak dotčeni. Pokud žalovaní podali odvolání proti těmto výrokům, jimiž jim nemohla být způsobena žádná újma, bylo třeba toto jejich odvolání odmítnout. Smyslem odvolání je, aby v rámci odvolacího řízení byl napraven případně nesprávný výrok rozsudku soudu I. stupně tak, aby v důsledku tohoto nesprávného výroku účastníkům žádná újma nevznikla. Pokud se jedná o věc samu, o níž bylo rozhodnuto pod výrokem I. rozsudku soudu I. stupně, má odvolací soud za to, že soud I. stupně náležitým způsobem zjistil skutkový stav věci a z provedených důkazů vyvodil zcela správné právní závěry, s nimiž se odvolací soud v celém rozsahu ztotožnil. Podle názoru odvolacího soudu soud I. stupně v odůvodnění svého rozsudku řádně odůvodnil na základě jakých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním a řádně také odůvodnil, jak provedené důkazy hodnotil a jaké závěry z nich učinil. Odvolací soud považuje za nadbytečné, aby skutková zjištění učiněná soudem I. stupně, s nimiž se ztotožnil, v odůvodnění svého rozhodnutí opakoval, a proto pro stručnost odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozsudku soudu I. stupně. K jednotlivým námitkám žalovaných obsažených v jejich odvolání je třeba uvést, že odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně neztotožnil s názorem žalovaných, že jejich pes – belgický ovčák, byl řádně zabezpečen. Jestliže pes byl umístěn v kotci, ze kterého se mu podařilo svévolně dostat ven, nelze pak hovořit o tom, že pes byl řádně zabezpečen. Na tomto nemůže nic změnit ani skutečnost, že kotec byl umístěn na pozemku žalovaných, který byl oplocen a plot byl označen tabulkou „Tady hlídám já.“ s vyobrazenou podobiznou psa. Pokud žalovaní ve svém odvolání poukazovali na skutečnost, že žalobkyně svého psa -irského vlkodava a ještě dalšího menšího psa venčila volně bez náhubku a že pokud by si psy zajistila, že by k incidentu nedošlo, je třeba uvést, že v těchto okolnostech nelze shledávat příčinu škody, která žalobkyni vznikla a nelze jí klást za vinu, že to byla ona, kdo porušil prevenční povinnost vyplývající z ust. § 415 občanského zákoníku předcházet vzniku škod. Z obsahu spisu, zejména z výpovědi svědka Oldřicha XXXXX, slyšeného soudem I. stupně, zcela jednoznačně vyplývá, že pes žalovaných překonal vzdálenost 150 až 200m směrem k žalobkyni, zastavil se a štěkal směrem, kde žalobkyně psy venčila.Poté ke psu došla druhá žalovaná, která svého psa chytila za krk. Ze svědecké výpovědi Oldřicha XXXXX dále vyplývá, že žalobkyně si svého psa - irského vlkodava přivolala k sobě, pes stál asi tak 2m od ní, byl v klidu a stál. Z této svědecké výpovědi tedy je zřejmé, že v této fázi ještě nedošlo ke kontaktu psů, při kterém by došlo k jejich zranění. Žalobkyně v této fázi svého psa ovládala, a její pes – irský vlkodav na psa žalovaných neútočil. Útočně se nechoval ani druhý, menší pes žalobkyně. Naopak o agresivitě psa žalovaných svědčí samotná výpověď druhé žalované Marie XXXXX učiněné u Města Vyškov, komise k projednávání přestupků, učiněné dne 17.1.2002, kterou soud I. stupně k důkazu přečetl, z níž vyplývá, že poté, co zjistila, že její pes běží přes pole k polní cestě směrem k hájku, kde žalobkyně venčila své psy, běžela za svým psem a volala na něho, aby se vrátil, pes však na toto nijak nereagoval. Žalovaná uvedla, že její pes dorážel na psa žalobkyně, ale nedošlo mezi nimi k napadení. Volala na žalobkyni, ať postupně jde k ní, že si psa zajistí. Z její výpovědi dále vyplývá, že když došli na úroveň jejich objektu, šla si teprve pro vodítko na psa, odběhla, poté se vrátila a jakmile chtěla nasadit svému psu koš, tento pes zareagoval výpadem proti bílému psu žalobkyně, povalil jej na zem přičemž viděla, že se mu její pes zakousl do přední nohy. Poté se snažila svého psa odrhnout, nedařilo se jí to, až jí žalobkyně pomohla a nějakým způsobem svého psa odtrhla. Svého psa chytila za ocas a za tento jej táhla až za branku. Ze samotné výpovědi druhé žalované, kterou učinila krátce po incidentu, zcela jednoznačně vyplývá, že agresivním byl pes žalovaných, že pes žalovaných napadl psa žalobkyně a že druhá žalovaná nebyla schopna svého psa zvládnout. Příčinou vzniklého incidentu tedy nebyla skutečnost, že by pes žalobkyně – irský vlkodav byl venčen bez náhubku a na volno, ale agresivita psa žalovaných, jeho nedostatečné zajištění v kotci a neschopnost žalované ovládnout svého agresivního psa, který napadl psa žalobkyně. Pokud žalovaní ve svém odvolání poukazovali na to, že jejich pes se pouze bránil, toto jejich tvrzení je zcela účelové a v příkrém rozporu s tím, co samotná žalovaná uvedla při jednání u přestupkové komise. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že přestože žalobkyně venčila své psy na volno, bez náhubku a přestože nerespektovala vyhlášku Města Vyškova č. 5/1996 Sb., nebylo toto její jednání v příčinné souvislosti se vznikem škody, kterou v tomto řízení uplatňuje. Odvolací soud ve shodě soudem I. stupně zanedbání prevenční povinnosti a odpovědnost za škodu vzniklou žalobkyní ve smyslu ust. § 415 a § 420 obč. zákoníku shledal výlučně na straně žalovaných. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s výší škody, kterou soud I. stupně žalobkyni z titulu náhrady vůči žalovaným přiznal. Pokud se jedná o zpochybňování dokladů vystavených MVDr. Ivo XXXXX, který byl rovněž jako svědek v řízení před soudem I. stupně slyšen, ohledně nákladů vynaložených v souvislosti s léčením psa žalobkyně v důsledku poranění způsobeného mu psem žalovaných, k tomuto odvolací soud uvádí, že toto tvrzení žalovaných je ničím nepodložené. Jak vyplývá ze svědecké výpovědi MVDr. Ivo XXXXX, léčba psa žalobkyně v souvislosti s jeho pokousáním psem žalovaných byla dlouhodobá, devastace jeho končetiny byla značná a pokračovala, postupně bylo nutno amputovat články prstů. Pes byl v souvislosti s tímto poraněním léčen po dobu několika let až do svého úhynu. Tento svědek potvrdil, že účtoval pouze to, co skutečně bylo na léčbu psa provedeno, i když se částky mohou jevit jako vysoké. Podle jeho názoru ze strany žalobkyně na léčbu psa byla vynaložena částka nepochybně vyšší. Odvolací soud nemá důvod o pravdivosti výpovědi a hodnověrnosti svědka MVDr. Ivo XXXXX pochybovat a nemá důvodu pochybovat o tom, že náklady na léčbu psa, které žalobkyně požaduje, byly skutečně vynaloženy v souvislosti s léčbou zranění jejího psa, které způsobil pes žalovaných. Pokud žalovaní naznačují, že by náklady na léčbu psa mohly být vynaloženy nikoli v důsledku incidentu s jejich psem, nemá toto jejich tvrzení žádnou oporu v provedených důkazech a oni k tomuto svému tvrzení žádné důkazy nenavrhli. Důvody, které vedly žalobkyni k rozhodnutí o nutnosti utracení jejího psa – irského vlkodava po zjištění nádoru na přední končetině, jsou pro posouzení věci nerozhodné, neboť žalobkyně náklady na utracení svého psa po žalovaných nepožadovala. Ohledně výše náhrady škody shledal odvolací soud za správné i to, že soud I. stupně přiznal žalobkyni jako skutečnou škodu ( § 442 odst. 1 o.z.) částku 25.000,- Kč představovanou celou hodnotou psa, tedy částku, za kterou žalobkyně psa zakoupila. Z kupní smlouvy ze dne 25.11.2000 je zřejmé, že žalobkyně zakoupila za tuto částku psa irského vlkodava DUSTIN SURYCAN z chovné stanice SURYCAN. Z posudku vystaveného dne 22.9.2001 vyplývá, že se žalobkyně se svým psem irským vlkodavem DUSTIN SURYCAN zúčastnila Moravskoslezské národní výstavy psů, kde pes dosáhl velmi dobrého ocenění, pořadí IV. Z uvedeného lze tedy dovodit, že žalobkyně skutečně měla v úmyslu svého psa uchovnit a za tímto účelem si jej pořizovala. Byť žalobkyně nepochybně po dobu, po kterou svého psa vlastnila, k němu získala citové vazby, je na psa podle současné platné právní úpravy třeba stále pohlížet jako na věc. Za situace, kdy pes žalobkyně byl v důsledku útoku psa žalovaných natolik zdravotně postižen, že ho toto postižení vylučovalo z chovu a vylučovalo ho z možností zúčastňovat se výstav, tedy z účelu, pro který si žalobkyně psa pořizovala, stal se tak pes pro žalobkyni skutečně zcela bezcennou věcí. Za situace, kdy pes žalobkyně po pokousání psem žalovaných nebyl nikdy doléčen, a to až do svého utracení, je pak velmi problematické hovořit o tržní ceně takovéhoto psa. Nelze předpokládat, že se běžně prodávají mezi chovateli psi, kteří jsou handicapováni tak, jak byl po napadení pes žalobkyně a že se prodávají psi, kteří jsou nedoléčeni a vyžadují neustálé a opakované veterinární ošetření. Podle názoru odvolacího soudu lze důvodně předpokládat, že zájem o takto postiženého psa, zejména nedoléčeného s nejasnou zdravotní prognózou s ohledem na dobu uplynulé léčby, by se našel zájemce, který by měl zájem o koupi takovéhoto psa. Pokud by tomu skutečně takto bylo, nepochybně by tržní cena takovéhoto psa byla zcela zanedbatelná. Z uvedeného lze dovodit, že hodnota psa žalobkyně po jeho pokousání psem žalovaným byla téměř nulová, pes ztratil svoji výstavní a chovatelskou hodnotu, tudíž bylo na místě žalobkyni přiznat celou částku, za kterou tohoto psa pořídila. Přihlédnuto bylo rovněž i k tomu, že ke zdravotnímu poškození psa došlo v době jeho poměrně útlého věku, kdy jeho výstavní a chovatelské úspěchy s ohledem na jeho zakoupení v chovatelské stanici i dobré první výstavní hodnocení bylo možno předpokládat. Na tomto závěru nemůže změnit nic ani skutečnost, že pes nebyl řádně bonitován a uchovněn, neboť je obecně známo, že k bonitaci psa s ohledem na jeho nízký věk dosud ani nemohlo dojít. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalovaných, že žalobkyně nebyla aktivně legitimována k podání žaloby, když na platebních výměrech vystavených veterinárním lékařem MVDr. Ivo XXXXX není uvedeno jméno žalobkyně. Uvedení jiného jména než jména žalobkyně na platebních výměrech za veterinární činnost nic nevypovídá o tom, kdo je vlastníkem psa a pro posouzení vlastnických vztahů jsou tyto doklady zcela právně irelevantní. Z obsahu kupní smlouvy, jakož i ze samotné žaloby je zřejmé, že pes nebyl ve společném jmění žalobkyně a jejího manžela Viliama XXXXX. I kdyby tomu však bylo, podle názoru odvolacího soudu by i v tomto případě byla žalobkyně aktivně legitimována k podání žaloby na náhradu škody vůči žalovaným. S přihlédnutím k výše uvedenému odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. jako věcně správný ve smyslu ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Přestože soud I. stupně vypočetl správně náklady řízení, které úspěšné žalobkyni přiznal, nemohl odvolací soud výrok IV. rozsudku soudu I. stupně potvrdit neboť musel přihlédnout ke skutečnosti, že v mezidobí došlo ke změně daně z přidané hodnoty, která je součástí nákladů řízení a na kterou má žalobkyně nárok. Soud I.stupně v době svého rozhodování počítal s tehdy plantou 19% daní z přidané hodnoty, přičemž v současné době daň z přidané hodnoty, kterou bude muset zástupce žalobkyně odvést, činí 20%. Po zohlednění 20% daně z přidané hodnoty pak náklady řízení, které byly žalobkyni přiznány, činí 21.450,- Kč. Pokud se jedná o výpočet těchto nákladů, odkazuje odvolací soud na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně v této části, s nímž se v celém rozsahu ztotožnil. Odvolací soud změnil výrok IV. rozsudku soudu I. stupně tak, že žalované zavázal k povinnosti společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 21.450,- Kč (§ 220 odst. 3 o.s.ř.). S ohledem na potvrzení výroku I. rozsudku soudu I.stupně ve věci samé a vzhledem k odmítnutí odvolání žalovaných proti výrokům II. a III. přiznal odvolací soud žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení, a to s ohledem na ust. § 142 odst. 1 a ust. § 146 odst. 3 o.s.ř. za použití ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. Ohledně přísudečného výroku nebyli žalovaní se svým odvoláním úspěšní, úspěšná byla žalobkyně a odvolání žalovaných proti výrokům II. a III. bylo odmítnuto, tudíž jsou žalovaní povinni nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení. Náklady odvolacího řízení představují odměnu zástupce žalobkyně v odvolacím řízení vypočtené z žalované částky 79.215,- Kč. Odměna činí dle ust. § 3 odst. 1 bodu 4. vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. 20.770,- Kč. K této částce bylo třeba připočítat 2x 300,- Kč režijní náhradu hotových výdajů na 2 úkony právní pomoci (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), náhradu za ztrátu času stráveného cestou zástupce žalobkyně z jeho sídla do sídla odvolacího soudu, a to za 4 půlhodiny po 100,- Kč (§ 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb. ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.). Náklady odvolacího řízení přiznané žalobkyni dále představují cestovné jejího advokáta z Vyškova do Brna a zpět k jednání u odvolacího soudu osobním automobilem značky RENAULT MEGANE, reg. zn. 5B69896, při ujetí 76 km, průměrné spotřebě 5,7 litrů motorové nafty, v ceně 30,80 Kč 1 litru nafty (§ 4 písm. d/ vyhl. č. 377/2010 Sb.) a 3,70 Kč sazby základní náhrady na 1 km jízdy (§ 1 písm. b/ vyhl. č. 377/2010 Sb.). Cestovní náklady představují částku 415,- Kč. K celkovým nákladům 22.185,- Kč bylo třeba připočítat 20% daň z přidané hodnoty ve výši 4.437,- Kč z této částky a celkové náklady odvolacího řízení, které byly žalobkyni přiznány, představují 26.622,- Kč. Poučení: Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti výroku II. není dovolání přípustné. Proti výroku I. je přípustné dovolání v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání v tomto případě je možno podat ve lhůtě do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Prostějově. Nesplní- li povinná strana dobrovolně včas to, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná strana domáhat jeho splnění návrhem na výkon rozhodnutí. V Brně dne 22. března 2011 Za správnost vyhotovení: JUDr. Jaroslav Burian,v.r. Jarmila Vilkusová předseda senátu