Je-li poškozená nemovitost národní kulturní památkou, pak skutečná škoda představuje majetkovou hodnotu, kterou je třeba vynaložit na uvedení věci do předešlého stavu. V takovém případě hledisko účelnosti vynaložených nákladů nutných k uvedení věci do předešlého stavu ustupuje do pozadí před povinnostmi vlastníka nemovitosti, která byla prohlášena národní kulturní památkou, vyplývajícím z ust. § 9 odst. 1 zák. č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v platném znění.

Č.j. 17 Co 246/2009- 475 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudkyň JUDr. Hany Příhodové a JUDr. Ivany Novotné v právní věci žalobců a/ Zdeňky XXXXX, nar. xxxxx, bytem xxxxx, b/ Jovana XXXXX, nar. xxxxx, bytem xxxxx, oba zast. Mgr. Vítem Burešem, advokátem se sídlem v Brně, Dobrovského 50, proti žalovanému NAJA trade spol. s.r.o. se sídlem ve Vyškově, Krátká 713/8, IČ 60746980, zast. JUDr. Kateřinou Sekaninovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jezuitská 13, o zaplacení částky 13.814.408,- Kč s přísl., o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 25.8.2008, č.j. 6C 1430/2003-436, t a k t o : I.Rozsudek soudu I. stupně se v odvoláním napadených výrocích II., III., IV. a V. m ě n í takto: Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně částku 8.353.286,-Kč s 2 % úrokem z prodlení od 5.12.2003 do zaplacení, a to do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Pokud se žalobci domáhali po žalovaném zaplacení 6 % úroku z prodlení z částky 8.353.286,-Kč od 5.12.2003 do zaplacení, 8 % úroku z prodlení z částky 8.353.286,-Kč od 1.7.2001 do 4.12.2003, 6 % úroku z prodlení z částky 600.000,-Kč od 4.12.2003 do zaplacení a zbývající částky 5.461.122,-Kč s 8 % úrokem z prodlení od 1.7.2001 do zaplacení, v tomto rozsahu se žaloba zamítá. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 100.382,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr.Víta Bureše, advokáta se sídlem v Brně, Dobrovského 50. Žalobci jsou povinni nahradit společně a nerozdílně státu náklady řízení ve výši 25.307,- Kč a žalovaný je povinen nahradit státu náklady řízení ve výši 46.998,- Kč, všichni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu ve Vyškově. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 113.533,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Víta Bureše, advokáta se sídlem v Brně, Dobrovského 50. O d ů v o d n ě n í : Shora v záhlaví citovaným rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově bylo výrokem I. rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a/ a b/ částku 600.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 4.12.2003 do zaplacení a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. byl zamítnut návrh žalobců na zaplacení další částky 13.214.408,- Kč. Výrokem III. bylo rozhodnuto, že se zamítá návrh žalobců na zaplacení úroku z prodlení ve výši 8% za dobu od 1.7.2001 do 3.12.2003. Výrokem IV. byla žalobcům a/ a b/ uložena povinnost nahradit žalovanému na nákladech řízení částku 222.962,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Konečně výrokem V. bylo rozhodnuto, že na nákladech zálohovaných státem jsou žalobci a/ a b/ povinni zaplatit Českému státu na účet Okresního soudu ve Vyškově částku 69.167,- Kč a žalovaný částku 3.138,- Kč všichni do tří dnů od právní moci rozsudku. Proti tomuto rozsudku, a to (po upřesnění rozsahu odvolání) proti zamítavým výrokům II. a III. a souvisejícím výrokům IV. a V. o nákladech řízení, podali odvolání žalobci. Dle jejich názoru soud I. stupně v rámci posouzení věci správně dospěl k závěru, že je dána odpovědnost žalovaného za způsobenou škodu a že žalovaný je povinen tuto škodu žalobcům nahradit. Soud I. stupně však dospěl ke zcela nesprávnému závěru ohledně výše škody, kterou je žalovaný povinen žalobcům zaplatit, neboť dle názoru soudu náleží žalobcům náhrada škody pouze ve výši, o kterou se snížila majetková hodnota jejich nemovitostí zasažených požárem, která dle znaleckého posudku činí 600.000,- Kč. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR mají žalobci za to, že rozsah náhrady škody v penězích musí zohledňovat výši prostředků nutnou k obnovení původního majetkového stavu a při stanovení výše náhrady škody způsobené na věci je třeba vycházet z nákladů, které je třeba vynaložit na uvedení věci do původního stavu. Skutečnou škodou je tedy v daném případě dle žalobců nejen již nastalé snížení majetkového stavu, ale i takové hodnoty, které bude třeba vynaložit na uvedení poškozené věci do původního stavu. Výše peněžité náhrady škody má tedy v daném případě odpovídat nákladům nutným na uvedení požárem poškozených nemovitostí do původního stavu, tj. do stavu před poškozením, což dle znaleckého posudku znaleckého ústavu Qualiform, který byl v řízení proveden jako důkaz, činí žalovanou částku 13.814.408,- Kč. Pokud soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobci mají nárok na náhradu škody pouze ve výši, o kterou se snížila majetková hodnota nemovitostí zasažených požárem, tj. ve výši 600.000,- Kč, jsou tyto právní závěry a úvahy naprosto nesprávné a v rozporu se zákonem i ustálenou judikaturou. Žalobci rovněž poukazují na fakt, že předmětné nemovitosti, na kterých byla způsobena škoda, mají status národní kulturní památky a vzhledem k této skutečnosti mají povinnost nemovitosti opravit, s čímž musí předem souhlasit mimo jiné i příslušný orgán státní památkové péče. Tento orgán pak žalobcům uložil povinnost pod sankcí pokuty provést velmi nákladnou opravu poškozených nemovitostí. Žalobci proto navrhli, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno. Žalovaný se k odvolání žalobců vyjádřil písemně a navrhl potvrzení rozsudku soudu I. stupně v napadených výrocích, neboť odvolání žalobců považuje za nedůvodné, když soud I. stupně správně uzavřel, že v majetkové sféře vznikla žalobcům v důsledku požáru hmotná škoda ve výši 600.000,- Kč, když při určení výše skutečné škody je nutno vycházet z ceny věci v době poškození. Nulová hodnota požárem postižených nemovitostí byla znaleckým ústavem stanovena z důvodu nemožnosti samostatného odprodeje požárem postižených budov, protože tyto jsou součástí provozního areálu, který má svou hodnotu jako jeden celek. Nulová hodnota požárem postižených nemovitostí dle znaleckého ústavu není výrazem toho, že by nemovitosti byly natolik požárem poničeny, že by je již nebylo možno užívat vůbec či by dokonce v důsledku požáru zanikly. Žalovaný rovněž poukázal na skutečnost, že některé budovy tvořící areál dosahují stáří zhruba 300 let a byly již 5 let mimo provoz. Představa, že by požárem byly poničeny funkční a udržované budovy, je tedy mylná, když tento stav zde ani před požárem nebyl dán. Náklady na opravu poškozených objektů jsou natolik vysoké, že vždy převýší celkovou cenu, která byla nutná k pořízení nemovitostí.Též z toho důvodu je dle názoru žalovaného uplatnění nároku na náhradu škody v celkové žalované výši 13.814.408,- Kč neopodstatněné a v rozporu s dobrými mravy. Poněvadž žalobci se odvolali proti rozsudku soudu I. stupně vydanému přede dnem nabytí účinnosti novely občanského soudního řádu zák. č. 7/2009 Sb., tedy před 1.7.2009, postupoval odvolací soud v odvolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen o.s.ř.) v souladu s č.l. II. bodu 10. přechodných a závěrečných ustanovení zák. č. 7/2009 Sb., jímž byl s účinností od 1.7.2009 novelizován občanský soudní řád. Krajský soud v Brně jako odvolací posoudil odvolání žalobců jako včas podané, k tomu oprávněnými osobami a směřující proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné § 201, § 202 a § 204 odst. 1 o.s.ř.). Odvolací důvody, o něž žalobci opřeli své odvolání, lze podle názoru odvolacího soudu podřadit pod ust. § 205 odst. 2 písm. e/ a g/ o.s.ř., tzn., že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutečnosti zakládající odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 2 písm. a/ o.s.ř., které odvolací soud zkoumá z úřední povinnosti, nebyly odvolateli tvrzeny a odvolací soud je ze spisu ani nezjistil. Po přezkoumání rozsudku soudu I .stupně v intencích podaného odvolání v napadených zamítavých výrocích II., III. a souvisejících výrocích IV. a V. o nákladech řízení mezi účastníky a nákladech řízení státu, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobců je zčásti důvodné a že jsou splněny podmínky pro změnu rozsudku soudu I .stupně. Odvolání žalobců mělo suspenzivní a devolutivní účinky ve vztahu k zamítavým výrokům II. a III. ohledně částky 13.214.408,- Kč a příslušenství a souvisejícím výrokům IV. a V. o nákladech řízení mezi účastníky a nákladech řízení státu (§ 206 odst. 1 o.s.ř.). Přísudečný výrok I., kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 600.000,- Kč s příslušenstvím, nebyl napaden odvoláním žalovaného, nabyl tak samostatně právní moci a nestal se předmětem přezkumu odvolacího soudu. Z obsahu předloženého spisu Okresního soudu ve Vyškově sp.zn. 6C 1430/2003 bylo odvolacím soudem zjištěno, že žalobou podanou dne 20.6.2003 (po připuštění následné změny a rozšíření) se žalobci domáhali po žalované obchodní společnosti NAJA trade spol. s.r.o. zaplacení částky 13.814.408,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 1.7.2001 do zaplacení z titulu náhrady škody způsobené žalovaným na nemovitostech ve spoluvlastnictví žalobců dne 29.6.2001. K odůvodnění žaloby žalobci uvedli, že na základě kupní smlouvy ze dne 5.1.2001 se stali podílovými spoluvlastníky, a to každý id. ½ nemovitostí zapsaných na LV č. 268 pro obec a k.ú. Mořice, okres Prostějov, a to mimo jiné objektu občanské vybavenosti postaveného na pozemku parc. č. 123 a pozemku par.č. 121/1. Jedná se o objekt bývalých sladoven tvořený hlavní zděnou pětipatrovou budovou a přilehlými dvěma budovami tzv. humny a sýpkami, který byl prohlášen národní kulturní památkou. Žalobci v souvislosti s vyklízením nemovitostí uzavřeli se žalovaným ústní smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo odstranění ocelových náduvníků a starého technologického zařízení nacházejícího se uvnitř objektu. Žalovaný měl takto získaný kovový materiál z objektu sladoven odvézt na vlastní náklady s tím, že si výtěžek z prodeje tohoto kovového odpadu ponechá, když nakládání s odpady tvoří mimo jiné předmět podnikání žalovaného. Při provádění díla, tj. při odstraňování kovových konstrukcí, došlo dne 29.6.2001 ke vzniku požáru, který se včas nepodařilo zlikvidovat a došlo tak ke zničení podstatné části objektu. Požár vznikl z důvodu porušení předpisů o požární ochraně a dodržování bezpečnosti práce ze strany žalovaného, který odpovídá za škodu vzniklou na majetku žalobců, když výše této škody představuje výši nákladů nutných k uvedení nemovitostí do předešlého provozuschopného stavu. Žalovaný trval na zamítnutí žaloby, kdy nejprve popíral jakoukoliv odpovědnost za vzniklý požár s tím, že mezi účastníky nebyla uzavřena žádná smlouva o dílo. Žalobci sice projednávali se žalovaným možnost likvidace kovových konstrukcí a technologického zařízení, práce v objektu si však prováděli sami, žalovaný jim pouze zprostředkoval pracovníky. Tito pracovníci prováděli pro žalobce příslušné práce pod jeho přímým vedením a dle jeho pokynů. Dále žalovaný poukazoval na skutečnost, že zákonná úprava umožňuje pouze kompenzaci skutečné škody a nezná pojem uvedení do provozuschopného stavu, při stanovení výše skutečné škody je nutno vycházet z ceny věci v době poškození. Žalovaný se, v případě shledání jeho odpovědnosti, ztotožnil se závěrem znaleckého posudku v tom směru, že v majetkové sféře žalobců vznikla v důsledku požáru hmotná škoda toliko ve výši 600.000,- Kč, když cena požárem dotčených nemovitostí po požáru byla nulová. Náklady na opravu poškozených objektů jsou natolik vysoké, že převýší celkovou cenu, kterou bylo nutno vynaložit k jejich pořízení, resp. několikanásobně převýší kupní cenu za kterou žalobci 6 měsíců před vznikem škodné události nemovitosti pořídili. Uplatněný nárok na náhradu škody v konečné žalované výši 13.814.408,- Kč považuje žalovaný za nedůvodný a v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný rovněž vznesl námitku promlčení nároku žalobců, resp. jejich rozšířeného nároku, který podali v průběhu řízení před soudem I. stupně po podání žaloby, neboť žalobu podali k soudu I. stupně dne 20.6.2003 a v této se domáhali zaplacení částky 8.953.286,- Kč s příslušenstvím. Další postupné rozšiřování žaloby až na žalovanou částku učinili žalobci po uplynutí zákonem stanovené promlčecí doby bez návaznosti na znalecké posouzení. Dle názoru žalovaného by tedy měla být žalobcům nahrazena skutečná škoda ve výši 600.000,- Kč a nikoliv náklady na uvedení do původního stavu, neboť v daném případě provozuschopný stav budov neodpovídá stavu původnímu, když před požárem již budovy byly 5 let mimo provoz. Dle ust. § 420 odst. 1 a 2 o.z., každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Škoda je způsobena právnickou osobou nebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby sami za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají, jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena. Z důkazu provedených v řízení před soudem I. stupně (po doplnění dokazování novými skutečnostmi nastalými po vyhlášení napadeného rozsudku) má odvolací soud ve shodě s prvoinstančním soudem za nepochybně prokázáno, že v projednávané věci byly naplněny všechny zákonem stanovené předpoklady vzniku obecné odpovědnosti žalovaného za škodu, kterými jsou protiprávní úkon, tj. jednání, které je v rozporu s objektivním právem (s právním řádem), dále existence škody (majetková újma), příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody a zavinění ve formě úmyslu či nedbalosti. Porušením právních povinností je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak osoba skutečně jednala, a tím jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právní skutečností. Protiprávní jednání musí být poškozeným prokázáno, stejně jako vznik škody nebo příčinná souvislosti (kauzální nexus) mezi porušením právních povinností jako příčinou a škodou a jejím rozsahem jako následkem těchto příčin. Žalobci se na základě kupní smlouvy ze dne 5.1.2001 stali podílovými spoluvlastníky každý k id. ½ nemovitostí zapsaných na LV č. 268 pro obec a k.ú. Mořice, a to objektu občanské vybavenosti postaveném na pozemku par.č. 123 a parc.č. 121/1, přičemž tyto nemovitosti nabyli od Obchodních sladoven za dohodnutou kupní cenu 1.419.600,- Kč. Jedná se o objekt bývalých sladoven tvořený hlavní zděnou pětipatrovou budovou a přilehlými dvěma budovami tzv. humny a sýpkami, který je prohlášen národní kulturní památkou. Odvolací soud se shoduje se závěry soudu I. stupně, že žalobci uzavřeli se žalovaným ústní formou smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo odstranění kovových konstrukcí (ocelových náduvníků a starého technologického zařízení) nacházejících se uvnitř objektu. Žalovaný k této činnosti použil dva pracovníky ukrajinské národnosti (O.K. a M.B.), kteří potvrdili, že v předmětném období pracovali pro žalovaného a s dalšími spolupracovníky jim práci přiděluje a řídí je ing. XXXXX, statutární zástupce žalované společnosti. Tito pracovníci rovněž potvrdili, že dne 29.6.2001 prováděli práce v objektu sladoven patřícím žalobcům, kde řezali etylénovým hořákem a pálili pomocí něho kovové konstrukce. Oprávnění a zkoušky pro provádění těchto prací v České republice neměli. Tato výpověď ukrajinských pracovníků je podpořena i výpovědí samotného ing. Petra XXXXX (statutárního zástupce žalovaného) v rámci trestního řízení vedeného před Policií ČR, obvodním oddělením ve Vyškově, který uvedl, že tyto pracovníky dovezl na místo samé, na postupu prací se dohodl se žalobci, průběh prací kontroloval. Před započetím prací místo samé nevyhodnotil jako místo zvýšeného nebezpečí vzniku požáru a žádná bezpečnostní opatření při provádění řezání plamenem učiněna nebyla. Se žalobci byli dohodnuti tak, že výtěžek z prodeje kovového odpadu si žalovaný ponechá a rovněž vyplatí odpovídající odměnu pracovníkům, kteří práce prováděli. Dne 29.6.2001 došlo při provádění díla ke vzniku požáru, který se nepodařilo včas zlikvidovat a v důsledku tohoto požáru došlo ke zničení podstatné části předmětného objektu ve spoluvlastnictví žalobců. Jak je zřejmé z provedených šetření Hasičského záchranného sboru Olomouckého kraje i vyjádření Inspektorátu bezpečnosti práce pro Jihomoravský kraj pracovníci O.K. a M.B. při provádění prací porušili předpisy o dodržování bezpečnosti práce a především o požární ochraně (zák.č. 133/1985 Sb. ve spojení s vyhl. MV č. 87/2000 Sb., kterou se stanoví podmínky požární bezpečnosti při svařování a nahřívání živic v tavných nádobách), neboť nedodrželi podmínky požární bezpečnosti. Příčinou vzniku požáru byl shledán úlet jisker při řezání kovových konstrukcí v objektu sladovny s následným vznícením zbytku hořlavého obilného prachu nacházejícího se v objektu. Jako příčina vzniku požáru byla vyloučena technická závada na elektroinstalaci, atmosférický výboj, závada na strojích nebo zařízeních v objektu, úmyslné založení požáru či samovznícení. Při prováděných šetřeních bylo těmito odbornými orgány rovněž zjištěno, že pracovníci, kteří vykonávali svářečské práce neměli v České republice žádné příslušné zkoušky ani školení (svářečské průkazy) a především nebyla zajištěna bezpečnost při pracích se zvýšeným nebezpečím, neboť nebyl ze strany žalovaného stanoven dohled dalších pracovníků na zabezpečení ochrany před zvýšeným nebezpečím vzniku požáru, kterým provádění svářečských prací a řezání plamenem nepochybně je. V daném případě je tedy prokázáno, že žalovaný použil k provádění prací v objektu žalobců svých pracovníků na základě dohod o provedení práce a odpovídá tak za škodu ve smyslu citovaného ust. § 420 odst. 2 obč.zák., neboť škoda byla způsobena osobami, které žalovaný jako podnikatel použil ke své činnosti a současně došlo ke škodě v rámci činnosti žalovaného. Spornou otázkou zůstala otázka výše škody, kterou žalovaný na majetku žalobců způsobil. Podle ust. § 442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Podle odst. 2 tohoto ustanovení škoda se hradí v penězích, požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu. Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Skutečnou škodou na věci je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu. Bez ohledu na to, že občanský zákoník ve znění účinném od 1.1.1992 (po novele provedené zák. č. 509/1991 Sb.) upřednostňuje náhradu v penězích před tzv. naturální restitucí (uvedením v předešlý stav), jsou i nadále uplatnitelné závěry, které k definici škody formuluje stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, neboť vyjadřuje-li se škoda srovnáním majetkového stavu poškozeného před a po poškození, pak i rozsah náhrady v penězích musí zohledňovat výši prostředků (vyjádřeno v penězích) nutnou k obnovení původního majetkového stavu. Stejně jako není podstatné, zda poškozený věc skutečně opravil či nikoliv, nelze ani rozsah náhrady škody činit závislým na tom, jak poškozený s věcí naloží, tedy např. zda ji někomu daruje, prodá a za jakou cenu, neboť i tyto okolnosti jsou nahodilé a bez souvislosti s příčinou vzniku škody (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 25 Cdo 2575/2000, 25 Cdo 977/2007). Poněvadž k posouzení výše škody je zapotřebí odborného posouzení, soud I. stupně správně ustanovil k podání znaleckého posudku znalecký ústav Qualiform,a.s z oboru ekonomika, stavebnictví, z jehož závěrů vyplynulo, že náklady nutné k uvedení objektu do předešlého stavu v cenách platných k 31.12.2001 činí částku 13.814.408,- Kč. Dále znalecký ústav konstatuje, že majetková hodnota nemovitostí žalobců se vlivem požáru snížila o 600.000,- Kč a obvyklá cena těchto nemovitostí po požáru je nulová. Náklady na opravu poškozených objektů nebo případně náklady na odstranění těchto objektů jsou dle znaleckého ústavu natolik vysoké, že vždy převýší celkovou cenu, která byla nutná k jejich pořízení. Soud I.stupně při svém rozhodování o výši škody poukázal na to, že žalobci na základě kupní smlouvy ze dne 5.1.2001 zakoupili všechny předmětné nemovitosti za částku 1.419.600,- Kč, tyto objekty již 5 let byly mimo provoz, byly nevyužívané a značně staré. Proto neakceptoval požadavek žalobců na náhradu škody v celkové výši 13.814.408,- Kč představující dle znaleckého posudku náklady nutné k uvedení objektů do předešlého stavu, což v dané věci nebylo dle stanoviska nalézacího soudu možné a účelné a došlo by tím ke značnému obohacení na straně žalobců, kteří na zakoupení předmětných nemovitostí, tedy i objektů postižených požárem, vynaložili částku 1.419.600,- Kč. Žalobci tak požadovali na náhradě škody částku o 9,7krát vyšší než byla kupní cena nemovitostí. Soud I. stupně vycházel ze závěrů znaleckého posudku a uzavřel, že majetková hodnota předmětných nemovitostí se vlivem požáru snížila o 600.000,- Kč a tato částka představuje skutečnou výši škody, která žalobcům v příčinné souvislosti s porušením právních povinností žalovaným vznikla a tuto částku je žalovaný povinen žalobcům nahradit.. Odvolací soud se shoduje se závěry soudu prvoinstančního pouze v tom směru, že zjištění konkrétní výše poškození, k němuž došlo v důsledku škodné události na majetku žalobců, je podkladem znaleckého posudku z oboru ekonomika – ceny a odhady nemovitostí. Při stanovení výše náhrady škody na věci starší, použité a částečně opotřebované je třeba se zabývat tím, zda uvedení věci do původního stavu je možné a účelné, neboť tento předpoklad musí být splněn jen v případě, že poškozený požaduje náhradu škody uvedením do předešlého stavu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 25 Cdo 853/2003, R 12/1989). Dle názoru odvolacího soudu však v daném případě nelze přehlédnout skutečnost a v tomto směru přisvědčil odvolatelům, že předmětné nemovitosti, které žalobci v červnu r. 2001 zakoupili, tj. objekt bývalých sladoven v obci a k.ú. Mořice, jsou národní kulturní památkou zapsanou v ústředním seznamu kulturních památek České republiky. Jedná se o areál zámku Mořice s hospodářskými budovami bývalé sladovny, která sestává z původních vrchnostenských pivovarnických a sladovnických budov a nových budov amerických humen z roku 1912. Vlastní areál zámku s budovami sladovny je hodnotným příkladem malého panského sídla, u kterého převládly účely hospodářské nad účelem obytným (dle stanoviska Národního památkového ústavu, územní odborné pracoviště v Olomouci ze dne 17.3.3009). Způsob nakládání s kulturní památkou je stanoven zákonem č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů. Pokud vlastník registrované kulturní památky nedodržuje své povinnosti plynoucí z tohoto zákona vystavuje se sankcím dle části páté tohoto zákona. Dle ust. § 9 odst. 1 zák.č. 20/1987 Sb., vlastník kulturní památky je povinen na vlastní náklad pečovat o její zachování, udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením poškozením, znehodnocením nebo odcizením. Podle ust. § 35 odst. 1 a 2 cit.zák. obecní úřad s rozšířenou působností uloží pokutu až do výše 2.000.000,- Kč či krajský úřad uloží pokutu až do výše 4.000.000,- Kč právnické osobě nebo fyzické osobě oprávněné k podnikání, jestliže při výkonu svého podnikání nepečuje o zachování národní kulturní památky, neudržuje ji v dobrém stavu, užívá ji způsobem neodpovídajícím jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě nebo technickému stavu, nechrání již před ohrožením, poškozením nebo znehodnocením nebo ji znehodnotí nebo zničí. Vycházeje z citovaných ustanovení zákona o státní památkové péči i stanoviska příslušného národního památkového ústavu je nepochybné, že demolice požárem poškozených částí předmětných nemovitostí v obci a k.ú. Mořice ve spoluvlastnictví žalobců, které jsou národní kulturní památkou, by ohrozila zájmy státní památkové péče a v zájmu zachování hmotné podstaty této kulturní památky je tudíž nezbytné, aby žalobci obnovili požárem poškozené objekty, tj. uvedli tyto objekty do původního stavu. Dle názoru odvolacího soudu je při rozhodování o stanovení výše náhrady škody na věci starší, použité a částečně opotřebované proto hledisko účelnosti a možnosti uvedení věci do původního stavu modifikováno, resp. ustupuje do pozadí před povinností vlastníka národní kulturní památky pečovat o její zachování, udržovat ji v dobrém stavu odpovídajícím jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě a především povinnosti chránit ji před poškozením, znehodnocením nebo zničením. Odvolací soud se proto neztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že majetková hodnota nemovitostí žalobců se v důsledku požáru ze dne 29.6.2001 snížila o 600.000,- Kč a že tato částka představuje skutečnou výši škody, kterou by žalovaný měl být povinen žalobcům nahradit. V souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou je skutečnou škodou na věci nutno rozumět takovou újmu, která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu, resp. výši peněžních prostředků nutných k obnovení původního majetkového stavu poškozeného. Dle závěrů ustanoveného znaleckého ústavu Qualiform a.s. činí výše nákladů nutných k uvedení objektů do předešlého stavu částku 13.814.408,- Kč a při prioritní povinnosti žalobců jako vlastníků národní kulturní památky pečovat o její zachování, obnovu a opravu, je tato částka skutečnou škodu, kterou by žalovaný jako odpovědný subjekt měl žalobcům nahradit. Odvolací soud však shledal důvodnou námitku promlčení, kterou žalovaný v průběhu řízení ohledně rozšířeného nároku žalobců na náhradu škody vznesl a přiznal žalobcům nárok na náhradu škody toliko v částce 8.353.286,- Kč, neboť žalobu na náhradu škody uplatnili u soudu I. stupně dne 20.6.2003 ve výši 8.953.286,- Kč a v částce 600.000,- Kč jim bylo již vyhověno. Ke vzniku škodné události, tj. požáru na předmětných nemovitostech ve spoluvlastnictví žalobců, došlo dne 29.6.2001, kdy počala žalobcům běžet tříletá objektivní promlčecí doba a dvouletá subjektivní doba, poněvadž již v okamžiku vzniku škodné události (požáru a následné škody na majetku žalobců) žalobci věděli o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (§ 106 odst. 1 a 2 o.z.). Pokud tedy žalobci po podání žaloby dne 20.6.2003 následně v průběhu řízení bez návaznosti na znalecké posouzení rozšiřovali žalobu a tím navyšovali svůj nárok na náhradu škody až na žalovanou částku 13.814.408,- Kč, je v rozsahu částky 5.461.122,- Kč jejich nárok promlčen. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně v odvoláním napadených zamítavých výrocích II. a III. změnil dle § 220 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě škody částku 8.353.286,- Kč (po odpočtu již pravomocně přiznané částky 600.000,- Kč výrokem I. napadeného rozsudku). Poněvadž žalovaný je v prodlení s plněním peněžitého dluhu přiznal odvolací soud žalobcům i úrok z prodlení ve výši 2% ročně, tj. ve výši dvojnásobku diskontní sazby stanovené Českou národní bankou a platné k 1. dni prodlení s uspokojením peněžitého nároku (§ 517 odst. 2 o.z. ve spojení s naříz.vlády č. 142/1994 Sb.). Úroky z prodlení přiznal odvolací soud žalobcům od 5.12.2003, neboť jak je zřejmé z obsahu spisu, žaloba o náhradu škody byla žalovanému doručena dne 3.12.2003, dne 4.12.2003 měl žalovaný povinnost peněžitý dluh splnit a počínaje dnem 5.12.2003 se ocitl v prodlení. S ohledem na výši plnění povolil odvolací soud žalovanému delší lhůtu splatnosti, a to do 6-ti měsíců od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst.1 o.s.ř.). Pokud se žalobci domáhali po žalovaném zaplacení zbývajícího 6% úroku z prodlení z přiznané částky 8.353.286,- Kč od 5.12.2003 do zaplacení, 8% úroku z prodlení z částky 8.353.286,- Kč od 1.7.2001 do 4.12.2003, 6% úroku z prodlení z přiznané částky 600.000,- Kč od 4.12.2003 do zaplacení a zbývající žalované částky 5.461.122,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 1.7.2001 do zaplacení, v tomto rozsahu byla odvolacím soudem žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Se změnou rozsudku soudu I. stupně ve věci samé souvisí i nové rozhodnutí o nákladech řízení před soudem I .stupně dle § 224 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř., podle nichž poměrně úspěšnějším žalobcům přísluší právo na náhradu nákladů řízení spočívajících v odměně za právní zastupování ve výši 229.720,- Kč dle § 3 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. (z punkta věci 13.814.408,-Kč), tuto odměnu je nutno dle § 17 odst. 2 cit. vyhl. zvýšit o 20% na částku 275.664,- Kč, neboť advokát žalobců zastupoval v řízení společně dvě osoby. Ke všem úkonům právní služby učiněným právním zástupcem žalobců v řízení před soudem I. stupně přísluší 9 paušálních částek po 75,- Kč jako náhrad hotových výdajů dle vyhl. č. 177/1996 Sb. a 3 režijní paušály po 300,- Kč dle vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb. a náhrada za ztrátu času ve výši 1.600,- Kč (ke 4 jednáním před soudem I. stupně ve výši 200,- Kč, tj. za 4 půlhodiny po 50,- Kč dle § 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a ke 2 jednáním za 4 půlhodiny po 100,- Kč dle § 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.). K této odměně a náhradám hotových výdajů je nutno připočíst i 20% DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.), neboť předloženým osvědčením o registraci vydaným Finančním úřadem Brno III právní zástupce žalobců prokázal, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Celkové náklady řízení žalobců v řízení před soudem I. stupně činí částku 334.607,- Kč, z níž žalobcům podle poměru jejich úspěchu ve věci v rozsahu 65% a úspěch žalovaného v rozsahu 35% (žalobci uplatnili nárok na náhradu škody ve výši 13.814.408,- Kč a úspěšní byli v rozsahu 8.953.286,- Kč), náleží 30%, tj. částka 100.382,- Kč, kterou odvolací soud uložil žalovanému nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich právního zástupce. Odvolací soud rozhodl též nově o nákladech řízení státu podle poměru úspěchu účastníků ve věci dle § 224 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 148 odst. 1 o.s.ř., když uložil žalobcům úspěšným v rozsahu 65% nahradit státu náklady řízení v částce 25.307,- Kč, tj. 35% z celkových nákladů řízení představujících vyplacené znalečné ve výši 72.305,- Kč a žalovanému částku 46.998,- Kč, tj. 65% celkově vynaložených nákladů řízení státu podle poměru jeho úspěchu ve věci v rozsahu 35%. Oběma stranám byla povinnost nahradit státu náklady řízení uložena do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu ve Vyškově. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř., podle nichž poměrně úspěšnějším žalobcům ( v rozsahu 30% při jejich úspěchu ve věci v rozsahu 65% a úspěchu žalovaného ve věci v rozsahu 35%) přísluší právo na náhradu nákladů odvolacího řízení spočívajících v odměně za právní zastupování ve výši 242.130,- Kč dle § 3 odst. 1 vyh.č. 484/2000 Sb. ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. (z punkta odvolacího řízení 13.214.408,- Kč), kterou je nutno dle § 19a cit.vyhl. zvýšit o 30% na částku 324.769,- Kč, poněvadž advokát žalobců zastupoval v odvolacím řízení společně dvě osoby. Ke dvěma úkonům právní služby učiněným v odvolacím řízení (podání odvolání a účast na jednání před odvolacím soudem dne 22.2.2011) přísluší 2 paušální částky po 300,- Kč jako náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb. K této odměně a náhradě hotových výdajů je nutno připočíst i 20% DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.), neboť předloženým osvědčením o registraci právní zástupce žalobců prokázal, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Celkové náklady odvolacího řízení žalobců činí 378.443,- Kč, z níž žalobci mají právo na náhradu v rozsahu 30%, tj. v částce 113.533,- Kč, kterou uložil odvolací soud zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobců tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku shora. Poučení: Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu je přípustné dovolání (§ 237 odst. 1, písm. a/ o.s.ř.). Dovolání je možno podat k Nejvyššímu soudu České republiky do 2 měsíců od doručení tohoto rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím soudu, který rozhodoval v I. stupni. V Brně dne 28. února 2011 JUDr. Jaroslav Burian, v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Jana Přibylová