20 Co 207/2010-31 U s n e s e n í Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Zrůsta a soudců JUDr. Gabriely Novákové a Mgr. Andrey Růžové ve věci exekuce oprávněného Pavla xxxxx, nar. xxxxx, bytem xxxxx, zastoupeného Mgr. Kateřinou Mayerovou Bittnerovou, advokátkou se sídlem v Teplicích, Baarova 1594/16, proti povinnému Šefki xxxxx, nar. xxxxx, bytem xxxxx, zastoupenému JUDr. Ladislavem Hráčkem, advokátem se sídlem v Brně, Cejl 72, o návrhu manželky povinného na zastavení exekuce, o odvolání povinného proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 1.9.2009, č.j. 101 Nc 2393/2008-18, t a k t o : Usnesení soudu I.stupně se p o t v r z u j e. O d ů v o d n ě n í : Soud I.stupně v usnesení zamítl návrh manželky povinného na zastavení exekuce, nařízené usnesením Městského soudu v Brně, z důvodů uvedených v ust. § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř., ve spojení s ust. § 55 zák.č. 120/2001 Sb. Proti tomuto usnesení se včas odvolal povinný. Namítl, že soud I.stupně se ve svém zamítavém rozhodnutí odvolává na současnou judikaturu ve věci. Uvádí a současně poukazuje na závěrečná ustanovení zák. č. 500/2004 Sb. o správním řádu, jež stanoví, že při řízení o výkonu rozhodnutí zahájeném před účinností cit.zákona – 1.1.2006 – „nechť je postupováno dle dosavadních právních předpisů. Předpisy upravující danou problematiku se nikterak nezměnily ani ust. § 71 spr.ř., ust. § 110 obč. zákona, respektive příslušná část o.s.ř. Namítá, že k datu účinnosti zákona nenastaly rozhodné skutečnosti, které by měly být důvodem k aplikaci novější judikatury z let 2004 – 2005. Do té doby konzistentní a stálou judikaturou vycházející z primárního rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 11 Co 84/72, považuje soud v napadeném rozhodnutí za „přežitou“, přestože řízení o výkon rozhodnutí bylo zahájeno dnem 2.11.2001 a titul pro jeho vymožení byl vydán dne 31.5.1999 při jeho nabytí právní moci dne 22.6. téhož roku s vykonatelností již 8.7.1999. Dále namítá, že změna veřejnoprávního vztahu mezi účastníky na vztah soukromoprávní a postoupení pohledávky z právního předchůdce oprávněného na oprávněného se stalo v době, kdy již uplynula prekluzivní doba stanovená v ust. § 71 odst. 3 správního řádu či lhůta irelevantní k věci a to 5-ti letá k vymožení pohledávky dle ust. § 16 odst. 2 zák. č. 592/1992 Sb. o pojistném na veřejném zdravotním pojištění, s níž argumentuje oprávněný i sodu I.stupně. S ohledem na výše uvedené namítá, že nový návrh podaný oprávněným dne 25.6.2008 je prekludován, zvláště proto, že úzce navazuje na předchozí řízení o výkonu rozhodnutí. Uvádí, že ust. § 110 občanského zákoníku se nevztahuje na rozhodnutí správního orgánu, protože na toto rozhodnutí se vztahují speciální ust. § 71 a násl. správního řádu. Zákon č. 71/67 Sb. byl vydán později než občanský soudní řád a občanský zákoník a jeho účelem bylo upravit řízení před orgány státní správy, přičemž byla stanovena také kratší účinnost správních exekučních titulů, než je tomu u rozhodnutí vydaných soudem. Závěrem vznáší námitku promlčení dle ust. § 110 odst. 3 občanského zákona co do doměrku penále ve výši 0,1 % za každý den prodlení od 18.2.1999 do zaplacení dlužného pojistného. Navrhuje, aby odvolací soud napadené rozhodnutí soudu I.stupně zrušil a řízení zastavil. Oprávněný se k odvolání povinného písemně nevyjádřil. Uvedl, že považuje odvolání povinného za nedůvodné, neboť vymáhaná pohledávka není promlčena ani prekludována. Soud I.stupně postupoval dle jeho názoru zcela správně, když návrh povinného na zastavení exekuce zamítl. Navrhuje, aby odvolací soud napadené rozhodnutí soudu I.stupně potvrdil. Odvolací soud v projednávané věci dospěl k závěru, že běží o odvolání podané včas, osobou oprávněnou k podání odvolání a odvolání směřuje proti usnesení soudu I.stupně, proti němuž je objektivně odvolání přípustné. Odvolací soud proto přezkoumal usnesení soudu I.stupně, řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání nelze shledat opodstatněným. Z obsahu spisu soudu I.stupně odvolací soud zjistil, že manželka povinného podala dne 30.3.2009 návrh na zastavení exekuce podle ust. § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. s odůvodněním, že exekučním titulem je rozhodnutí správního orgánu, které nemůže být vykonáno, pokud právo nebylo u soudu uplatněno v preklusivní tříleté lhůtě od vykonatelnosti rozhodnutí správního orgánu dle ust. § 71 odst. 3 správního řádu. Podle navrhovatelky nelze na tento případ uplatnit ustanovení upravující promlčení dle ust. § 110 občanského zákona, neboť na rozhodnutí správního orgánu se nevztahují speciální ustanovení ust. § 71 a násl. správního řádu. Soud I.stupně zamítl návrh manželky povinného na zastavení exekuce, nařízené usnesením Městského soudu v Brně, z důvodů uvedených v ust. § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř., ve spojení s ust. § 55 zák.č. 120/2001 Sb. a své rozhodnutí odůvodnil tím právo na vymáhání pohledávky oprávněného vyplývající z exekučního titulu (pojistného a penále) nebylo dosud promlčeno, a že návrh na nařízení exekuce byl podán důvodně. Odvolací soud přezkoumal usnesení soudu I.stupně a dospěl k závěru, že závěry soudu I.stupně jsou správné. Toto své rozhodnutí odvolací soud dokládá jednak sjednocujícím výkladem Ministerstva zdravotnictví, do jehož působnosti předmětná problematika spadá, a také judikaturou Nejvyššího soudu ČR. V projednávané věci je exekučním titulem platební výměr nedoplatků zdravotního pojištění. Odvolací soud je toho názoru, že zákon č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění zakotvuje obecně povinnost platit pojistné (viz. ust. § 8) s tím, že nezaplatí-li plátce pojistného ve stanovené výši a včas, je příslušná zdravotní pojišťovna povinna vymáhat na dlužníkovi jeho zaplacení včetně penále. Podle ust. § 9 odst. 1 uvedeného zákona pak výši pojistného, penále a způsob jejich placení stanoví zvláštní zákon, kterým je v daném případě zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění ve znění pozdějších předpisů. Promlčení pojistného je upraveno v ust. § 16 zákona č. 592/1992 Sb.. Právo předepsat dlužné pojistné se obecně promlčuje za pět let ode dne splatnosti, a pokud jde o penále, tak se postupuje stejně jako u pojistného. Dle ust. § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. se právo vymáhat pojistné promlčuje ve lhůtě pěti let od právní moci platebního výměru, jímž bylo vyměřeno. Promlčecí doba neběží po dobu řízení u soudu. Soudní judikatura již dovodila (srov. například usnesení Nejvyš­šího soudu ČR ze dne 20.7.2006, sp.zn. 20 Cdo 2219/2005), že ustanovení § 112 věty druhé ObčZ se vztahuje i na běh promlčecí doby k vymáhání práva na pojistném a penále na všeobecné zdravotní pojištění. Podle ust. § 112 ObčZ uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí. V usnesení ze dne 13.4.2005, sp. zn. 21 Cdo 1940/2004, Nejvyšší soud vyložil, že při absenci bližší úpravy promlčení v ustanovení § 16 zákona č. 592/1992 Sb. je třeba obsah tohoto pojmu vykládat analogicky podle ust. § 100 až 114 ObčZ jakožto obecného předpisu upravujícího institut promlčení. To platí i ohledně běhu promlčecí lhůty, jelikož ust. § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. neobsahuje v tomto směru (na rozdíl od odstavce 1 u promlčení práva předepsat dlužné pojistné) zvláštní úpravu, je třeba zde použít ustanovení § 112, větu druhou ObčZ. Z obsahu spisu soudu I.stupně odvolací soud zjistil, že v projednávané věci platební výměr nabyl právní moci dne 22.6.1999 a právní předchůdce oprávněného podal návrh na soudní výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného dne 7.11.2001, čímž došlo ve smyslu ust. § 112 ObčZ. ke stavení běhu promlčecí doby. Tento návrh byl tedy podán v 5-ti leté promlčecí době. Řízení o soudní výkon rozhodnutí bylo pravomocně zastaveno dne 27.11.2007 a následujícím dnem pokračovala promlčecí doba ve svém běhu. Dne 25.6.2008 podal oprávněný znovu návrh na nařízení exekuce a to rovněž včas v rámci promlčecí doby, ze které uplynuly přibližně tři roky. Odvolací soud v souzené věci dospěl závěru, že v době podání návrhu na nařízení exekuce pětiletá promlčecí lhůta stále plynula a nebyl tak vymáhaný nárok promlčen, a to i přesto, že tentýž nárok byl již dříve vymáhán jiným výkonem rozhodnutí. To platí jak pro pojistné na veřejném zdravotním pojištění, tak i pro jeho penále. Z výše uvedených důvodů odvolací soud dle ust. § 219 o.s.ř. rozhodnutí soudu I.stupně potvrdil. P o u č e n í : Dovolání j e přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a to ve lhůtě 2 měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvém stupni. Dovolatel musí být zastoupen advokátem nebo notářem, pokud nemá právnické vzdělání. V Brně dne 4.2.2011 Za správnost vyhotovení: JUDr. Jiří Zrůst, v.r. Petra Kovalíková, DiS. předseda senátu