Samotná skutečnost, že nabyvatel byl členem Komunistické strany Československa a působil v ní ve funkci vedoucího stranické skupiny, nepostačuje k přijetí závěru, že z tohoto důvodu byl při nabývání věci protiprávně zvýhodněn.

20 Co 319/2009-300 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Zrůsta a soudců JUDr. Gabriely Novákové a Mgr. Andrey Růžové ve věci žalobce Alfréda xxxxx, nar. xxxxx, bytem xxxxx, zastoupeného JUDr. MgA Michalem Šalomounem, advokátem v Třebíčí, Bráfova 52, proti žalovaným 1) prof. MUDr. Zdeňku xxxxx, nar. xxxxx, bytem xxxxx, 2) Janě xxxxx, nar. xxxxx, bytem xxxxx, oběma zastoupeným JUDr. Kárimem Titzem, advokátem, se sídlem v Brně, Kobližná 19, 3) Petru xxxxx, nar. xxxxx, bytem xxxxx, pro vydání nemovitosti, o odvolání žalobce i žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30.10.2008, č.j. 34 C 297/2004-168, t a k t o : I. Rozsudek soudu I.stupně se ve výroku I m ě n í tak, že se z a m í t á návrh žalobce, aby bylo žalovaným 1) a 2) uloženo vydat žalobci společně a nerozdílně id. 9/10 nemovitostí zapsaných na LV č. 620, pro k. ú. Černá Pole, obec Brno a to domu č. p. 624 na pozemku parc.č. 2783, pozemku parc.č. 2783 a pozemku parc.č. 2784 zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-město. II. Ve výroku III se rozsudek soudu I.stupně m ě n í tak, že žalovaným 1), 2) se vůči žalobci náhrada nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, nepřiznává. III. Odvolání 3) žalovaného se o d m í t á. IV. Žalovaným 1), 2) se vůči žalobci náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává. V. Vůči 3.žalovanému se žalobci nepřiznává náhrada nákladů odvolacího a dovolacího řízení. VI. Ve výroku V o soudním poplatku se rozsudek soudu I.stupně z r u š u j e. O d ů v o d n ě n í : Soud I.stupně rozsudkem uložil žalovaným č. 1 a 2 společně a nerozdílně vydat žalobci ideálních 9/10 nemovitostí zapsaných na LV č. 620, v k.ú. Černá Pole, obec Brno – dům č.p. 624, pozemek parcela 2783 a pozemek parcela 2784, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město. Návrh byl oproti tomu zamítnut, pokud směřoval vůči 3.žalovanému. Žalovaným č. 1 a 2 bylo uloženo společně a nerozdílně zaplatit žalobci náklady řízení a České republice – Městskému soudu v Brně soudní poplatek. Třetímu žalovanému nebylo vůči žalobci přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Proti rozsudku podal odvolání jak žalobce, tak i žalovaní. Žalobce ve svém odvolání napadá rozsudek soudu I.stupně pouze ve výroku o nákladech řízení účastníků. Vyslovuje přesvědčení, že odměna za právní zastoupení advokáta měla být přiznána z hodnoty věci, která je penězi ocenitelná. Žalovaní č. 1, 2 brojí proti závěrům soudu I.stupně v tom směru, že je možné dovozovat jakékoliv zvýhodnění žalovaných při nabývání předmětných nemovitostí. Odvolatelé jsou především toho názoru, že žalobce podal žalobu opožděně, ještě před nálezem Ústavního soudu byla nemovitost řádně převedena na třetí osobu. Již v těchto konsekvencích tedy nemohou být žalovaní považováni za osoby povinné. Nelze totiž po žalovaných spravedlivě požadovat, aby vyčkávali (fakticky bez časového omezení) až pomine blokační ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. ve znění novel. Odvolání je doplněno osobním podáním prvého žalovaného, který popisuje okolnosti svého profesního i osobního života a namítá, že neměl ani nemohl mít povědomost o jakémkoliv zvýhodnění při nákupu nemovitosti. Právě naopak, nemovitost byla v dezolátním stavu, aby byla obyvatelná, vyžádala si v té době nemalé investice a stejně tak v otázce ceny předmětné nemovitosti nemohli být žalovaní zvýhodněni. Třetí žalovaný ve svém odvolání do věci samé pak oponuje právním závěrům soudu I.stupně, přičemž nesdílí úvahy soudu I.stupně o neplatnosti převodních smluv po roce 1989. Rozhodnutím soudu I.stupně se cítí bezprostředně dotčen, neboť je v současné době vlastníkem nemovitosti, vlastnické právo nabyl řádně. Spisem dále prochází vyjádření žalobce k odvolání 3.žalovaného (č.l. 214 spisu), vyjádření žalobce k vyjádření prvého a druhého žalovaného (č.l. 217 spisu) a před jednáním odvolacího soudu bylo ještě odvolacímu soudu doručeno doplnění odvolání 3.žalovaného. Odvolací soud se v první řadě zabýval otázkou včasnosti podaných odvolání a dále pak otázkou subjektivní a objektivní přípustnosti odvolání. Zjistil, že 3.žalovaný Petr xxxxx napadá, jinak včasným odvoláním, výrok rozsudku soudu I.stupně ve věci samé. Z rozsudku soudu I.stupně přitom vyplývá, že návrh žalobce, aby mu byl 3.žalovaný povinen vydat ideálních 9/10 nemovitostí byl (sub II) zamítnut. Podle ust. § 201 o.s.ř. účastník může podat proti rozsudku soudu I.stupně a proti rozsudku krajského soudu rozhodujícímu v prvním stupni odvolání. Odvolání však může podat pouze ten účastník, jemuž byla rozhodnutím soudu I.stupně učiněna újma. Rozhodnutí soudu I.stupně neukládá 3.žalovanému žádné povinnosti, ani nekonstituuje žádná subjektivní práva 3.žalovaného. Odvolací soud nesdílí názor 3.žalovaného, který dovozuje, že mu vznikla, resp. může vzniknout, újma zprostředkovaně, neboť je v současné době vlastníkem předmětných nemovitostí a soud I.stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí vyjadřoval k otázce platnosti nabývacích smluv. Tak především úvahy soudu I.stupně o platnosti nabývacích smluv po roce 1989 nemají konstitutivní charakter a je třeba mít na zřeteli, že tyto úvahy soudu I.stupně nepřísluší, neboť je povolán ve věci rozhodovat pouze o předmětu řízení. Výrokem rozsudku soudu I.stupně nebyl 3.žalovaný zavázán k žádnému plnění vůči žalobci a objektivizovatelné újmy rozhodnutím soudu I.stupně 3.žalovaný nedoznal. Poněvadž odvolání žalobce pak nesměřuje do věci samé, rozsudek soudu I.stupně nabyl v zamítavém výroku II samostatně právní moci. Odvolání 3.žalovaného do tohoto výroku, stejně jako odvolání do souvisejícího výroku IV o nákladech řízení 3.žalovaného vůči žalobci, tedy musel odvolací soud odmítnout jako subjektivně nepřípustné (§ 218 písm. b) o.s.ř. ve vazbě na ust. § 201 o.s.ř.). Ve zbývající části shledal odvolací soud podaná odvolání včasnými, subjektivně i objektivně přípustnými. Odvolací soud proto ve věci nařídil odvolací jednání. Přezkoumal rozsudek soudu I.stupně v odvoláním napadených výrocích, řízení jejich vydání předcházející v režimu neúplné apelace podle občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. a rozsudkem ze dne 16.2.2010, č.j. 20 Co 319/2009-237 změnil rozsudek soudu I.stupně v napadeném výroku I tak, že se zamítá návrh žalobce, aby bylo žalovaným 1) a 2) uloženo vydat žalobci společně a nerozdílně id. 9/10 nemovitostí zapsaných na LV č. 620, pro k. ú. Černá Pole, obec Brno a to dům č. p. 624 na pozemku parc.č. 2783, pozemek parc.č. 2783 a pozemek parc.č. 2784 zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-město. Proti tomuto rozsudku bylo podáno dovolání. Dovolací soud rozsudkem ze dne 3.11.2010, č.j. 28 Cdo 2661/2010-263 rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16.2.2010, sp.zn. 20 Co 319/2009 vydaný v této právní věci zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Ve zrušovacím a pro odvolací soud závazném rozsudku Nejvyššího soudu České republiky jako soudu dovolacího Nejvyšší soud zdůraznil, že odvolací soud neopomenul nález Ústavního soudu České republiky ze dne 2.11.2004, sp.zn. III.ÚS 620/2002 a ve svém rozsudku z něho vycházel. Tomuto rozsudku odvolacího soudu nelze, podle názoru dovolacího soudu, vytknout, že by projednávanou právní věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že by si aplikované právní předpisy (zejména hmotně-právní) nesprávně vyložil. Avšak nebylo možné přisvědčit závěru, že se odvolací soud ve svém rozsudku, jímž změnil rozsudek soudu I.stupně ve věci po částečném doplnění dokazování, v plném rozsahu vypořádal s Ústavním soudem uváděnou celou řadou indicií týkajících se naplnění podmínky protiprávního zvýhodnění uplatňovaného v žalobě žalobce v této právní věci a to zejména ohledně kupní smlouvy uzavřené se státem v roce 1974. Za tohoto průběhu dalšího řízení po zrušovacím nálezu Ústavního soudu nebylo možné pokládat za nedůvodnou výtku dovolatele, že závěry Ústavního soudu České republiky nebyly odvolacím soudem plně respektovány. V dalším řízení bylo odvolacímu soudu uloženo dovolacím soudem v součinnosti s účastníky řízení (s využitím jejich opakovaných přednesů a jejich případných dalších důkazních návrhů) znovu posoudit Ústavním soudem České republiky v jeho nálezu uváděnou celou řadu indicií dosvědčujících naplnění podstaty protiprávního zvýhodnění, přičemž po případném dalším dokazování dále uvést ve svém rozhodnutí, které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, proč neprovedl další důkazy a to v komplexnějším znění, než v rozsudku ze dne 16.2.2010. Pak teprve (nedospěje-li k jinému výslednému závěru než v rozsudku ze dne 16.2.2010) učiní znovu zevrubnější závěr o skutkovém stavu věci a posléze posoudí po právní stránce projednávanou právní věc. Odvolací soud proto ve věci znovu nařídil ústní odvolací jednání. Ve smyslu pokynů obsažených ve zrušovacím a pro odvolací soud závazném rozhodnutí dovolacího soudu odvolací soud zopakoval, resp. doplnil dokazování čtením osobního svazku a pracovního svazku 1.žalovaného č. 10295 vedeného Ministerstvem národní obrany Československé socialistické republiky v Praze, sdělením podstatného obsahu realizačního spisu RP 508/71, záznamu z mimořádné porady Obvodního národního výboru Brno 3 ze dne 31.10.1974, rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21.5.1975, sp.zn. 37 C 80/75, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30.7.1975 ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 37 C 80/75, seznamu uchazečů o koupi předmětné nemovitosti a sdělením podstatného obsahu spisu sp.zn. 7T 74/74 Městského soudu v Brně, kdy byly čteny dopisy zasílané Alfrédem Panowským z ciziny do tehdejší Československé socialistické republiky. Návrhy na další doplnění dokazování nebyly ze strany účastníků, resp. jejich právních zástupců, přednášeny. Tito sdělili soudu, že tím, jak byl spis podrobně referován a provedeny důkazy ve spise obsažené, je dán dostatečný podklad pro to, aby odvolací soud ve věci rozhodl. Odvolací soud přitom neshledal, že by zde byly další důkazy, u nichž nutnost jejich provedení vyšla dodatečně najevo. V projednávané věci běží o tvrzený nárok žalobce ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích ve znění pozdějších předpisů. Ve věci rozhodoval již vícekráte jak soud I.stupně, tak i soud odvolací a soud dovolací. Nálezem Ústavního soudu ze dne 24.11.2004, sp.zn. III ÚS 620/2002 byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25.6.2002, sp.zn. 20 Co 726/2000 a předcházející rozsudek Městského soudu v Brně. Z odůvodnění pro soudy všech stupňů závazného nálezu Ústavního soudu vyplývá, že soudy ve své rozhodovací činnosti uznaly postavení žalobce jako oprávněné osoby podle ust. § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění novel. Soudy ovšem dostatečným a především ústavně konformním způsobem nezhodnotily, zda jsou vedlejší účastníci (tedy žalovaní) povinnými osobami podle ust. § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Ústavní soud míří na druhou skutkovou podstatu zakotvenou v ust. § 4 odst. 2 shora citovaného zákona, kdy při nabývání věci mohl být nabyvatel protiprávně zvýhodněn oproti jiným potencionálním nabyvatelům. Tato skutková podstata pokrývá i případ, kdy sice nedošlo přímo k porušení obecně závazných právních norem, nicméně nabyvatel byl zvýhodněn tak, že nebyla dodržena podmínka rovnosti při přístupu k nabývání nemovitosti. Je vždy třeba sledovat účel, jehož má být restitucí dosaženo. Rozpor s platnými právními předpisy lze tak konstruovat z jakéhokoliv prvku protiprávnosti při nabývání, zvýhodnění je kategorií, v níž je třeba přihlížet k uplatnění kritérií přístupu nabyvatele k převáděné nemovitosti včetně kritérií výběru nabyvatele. Soudům obou stupňů bylo uloženo zabývat se řadou indicií, které naplnění podmínky protiprávního zvýhodnění nabyvatelů nasvědčují. Běží kupř. o posouzení rozsudků obecných soudů týkajících se ideální 1/10 nemovitostí, přístup žalovaných k nabytí předmětných nemovitostí – zda byl proveden řádný výběr účastníků, zda nebyl výběr zahájen předtím než byl stát oprávněn s nemovitostmi disponovat a na jakou část nemovitostí se výběr vztahoval. Odvolací soud má za to, že žalobce se stal oprávněnou osobou ve smyslu ust. § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. v návaznosti na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 164/1994 Sb. dne 1.11.1994. Žaloba byla podána v roce 1992. Ve smyslu ustálené judikatury lze mít za to, že žalobce splnil podmínku ust. § 5 restitučního zákona, nemohlo tedy dojít k prekluzi jeho nároku. Žalobce je státním občanem České republiky. Odvolací soud ovšem nesdílí závěry soudu I.stupně v tom směru, že by snad žalovaní (zde žalovaní č. 1, 2) byli protiprávně zvýhodněni oproti jiným potenciálním nabyvatelům při přístupu k převáděné nemovitosti. Odvolací soud, stejně jako soud I.stupně, zkoumal celý komplex společenských vztahů, které okolnosti převodu daných nemovitostí provázely. Věc především rozhodoval v režimu neúplné apelace. Ve smyslu závazných pokynů dovolacího soudu zopakoval dokazování, přičemž pečlivě zvažoval všechny skutečnosti, které v průběhu řízení vyšly najevo. Za situace, kdy nové (objektivně přípustné) skutečnosti ani návrhy na provedení dokazování nebyly v řízení před odvolacím soudem předneseny, sdílí skutkové závěry soudu I.stupně, nicméně z těchto skutkových závěrů vyvozuje odlišné právní závěry. Opětovným a podrobným zkoumáním důvodů, které jsou žalovanými č. 1), 2) vytýkány a z nichž je soudem I.stupně dovozováno zvýhodnění při přístupu převáděné nemovitosti, je možno uzavřít, že tyto důvody se koncentrují toliko v osobě 1.žalovaného univ. prof. MUDr. Vladimíra xxxxx. Odvolací soud nesdílí závěry dovolatele, že předcházející rozhodnutí odvolacího soudu je jednostrannou glorifikací osobnosti prof. xxxxx. Odvolací soud nicméně ve svém předcházejícím rozhodnutí jednoznačně ozřejmil, že těžiště celoživotní činnosti prof. xxxxx bylo v oblasti špičkové medicíny hrudní, cévní a srdeční chirurgie, nikoliv v rovině politicko-výchovné práce. Tak především z registru spolupracovníků vojenské kontrarozvědky vedeného tehdejším Ministerstvem národní obrany v Praze odvolací soud zjistil, že svazek spolupracovníka – prof. xxxxx – byl založen při příležitosti jeho opakovaných výjezdů do nesocialistické ciziny na konference, sympozia a semináře. Zde prof. xxxxx vykonával opět vysoce odbornou, špičkovou práci v oblasti medicíny. Byl vyzván tehdejšími orgány kontrarozvědky, aby pracovní vztahy v zahraničí přetvořil na vztahy přátelské až důvěrné a prostřednictvím těchto vztahů získával informace o organizaci zahraničních výzkumných pracovišť, zejména pak pracovišť armádních. Profesor xxxxx opakovaně spolupráci odmítal s poukazem na pracovní vytíženost. Z registru svazků je zřejmé, že se uskutečnily celkem čtyři schůzky s tzv. řídícím orgánem, na kterých prof. xxxxx sdělil toliko jména německých lékařů, s nimiž přicházel pracovně do styku a v jednom případě jméno či přezdívku lékaře, který se v té době zabýval tzv. alternativní medicínou (homeopatie, akupunktura), což byla ve smyslu tehdejší doktríny nepřijatelná a krajně nevědecká léčebná metoda. Profesoru xxxxx byly činěny další nabídky, kupř. tlumočení při zahraničních návštěvách z nesocialistické ciziny v Praze, prof. xxxxx však z časových důvodů odmítl. Poté byl celý svazek již v roce 1972 založen do archivu s tím, že řídící orgán vyhodnotil spolupráci s prof. xxxxx jako zcela bezcennou a pro zájmy Československé socialistické republiky nepotřebnou. V první řadě je tedy třeba položit důraz na to, že několik let předtím, než bylo rozhodnuto o přidělení nemovitosti prof. xxxxx, byla spolupráce ukončena a nemohla tedy prof. xxxxx objektivně sjednat výhodnější přístup k nemovitosti. V realizačním spise jsou pak obsaženy jednoznačné pokyny pro prof. xxxxx, z nichž vyplývá, že jako spolupracovník výzvědného zpravodajství měl výslovně zakázáno vejít v kontakt a podávat informace jiným složkám, tedy i státní bezpečnosti. Pokud pak běží o poukaz na to, že žalovaný byl veden v registru svazku státní bezpečnosti, tedy kontrarozvědné služby, je třeba poukázat na předcházející zjištění a na to, že z tzv. lustračního osvědčení založeného ve spise není zřejmé, že by jeho zařazení zakládalo vědomou spolupráci s těmito orgány. Ačkoliv bližší doklady v tomto směru se nedochovaly, odvolacímu soudu je z jeho úřední činnosti známo a za notorietu považuje, že při výjezdu občanů Československé socialistické republiky do zahraničí (nesocialistické ciziny) před rokem 1989 bylo třeba obdržet kromě vstupního víza cílové země a tranzitního víza státu, kterým občan projížděl, také výjezdní doložku. Výjezdní doložku (zvlášť pro cesty soukromé, tedy řádnou dovolenou, návštěvu příbuzných atp. a zvlášť pro cesty služební) vydávala Okresní správa sboru národní bezpečnosti, konkrétně pak oddělení pasů a víz, které organizačně spadalo nikoliv pod složku veřejné bezpečnosti, ale složku bezpečnosti státní. Hledisko státní bezpečnosti pak bylo jedním z rozhodujících kritérií, zda občanovi výjezd (opakovaný výjezd) povolit či nikoliv. Zvláštní pozornosti ze strany této součásti Sboru národní bezpečnosti se pak přirozeně dostávalo občanům, kteří vyjížděli do nesocialistické ciziny opakovaně na cesty pracovního charakteru, takže zde byl dán předpoklad, že v zahraničí navážou či mohou navázat široké osobní kontakty. Odvolací soud dále vycházel z obsahu realizačního spisu tehdejšího Obvodního národního výboru Brno 3. Zjistil, že výběr uchazečů o nemovitost byl proveden a to přibližně z 11 uchazečů. V celém obsahu spisu (a celého spisového materiálu) není ani zmínka o tom, že by prof. xxxxx byl vybrán z okruhu uchazečů z důvodů politických. Odvolací soud přitom poukazuje na skutečnost, že výběr byl prováděn v letech, kdy tzv. normalizace dosahovala svého pomyslného vrcholu a kdy – při použití určité nadsázky – již jen myšlenka na odchylné politické uspořádání po 21.8.1968 byla sankcionována. Nebylo tedy nejmenšího důvodu, proč by za této situace měl být pravý důvod (byl-li politický) skrýván, když nic nebránilo tomu, aby tento důvod byl uveden jako korunní argument v žádosti o odprodej nemovitosti či v závěrech porady funkcionářů Obvodního národního výboru Brno 3. Nic takového se však nestalo. Profesoru xxxxx byl sjednán přístup k nemovitosti jako špičkovému odborníkovi, vědeckému pracovníkovi a kapacitě v oblasti medicíny. Výběr byl proveden po převzetí nemovitosti státem, přičemž nelze prof. xxxxx vytýkat, že v době, kdy realizace nemovitosti nebyla provedena, zjišťoval možnosti poskytnutí úvěru u České státní spořitelny. Především příslib úvěru se nevztahoval v případě prof. xxxxx ke konkrétní nemovitosti. Profesor xxxxx pak svoji bytovou otázku měl v úmyslu již několik let řešit. K tomuto jeho úmyslu uvádí odvolací soud následující: Z počátku 70.let bydlel prof. xxxxx s manželkou a dvěma malými dětmi ve stísněných prostorách bytu na Mendlově náměstí v Brně. Tyto prostory bezesporu neskýtaly pro jeho práci dostatečné zázemí. Je pouze logické, že ve své žádosti o získání rodinného domu v Černých Polích poukazoval také na nutnost nezbytného soukromí, tedy prostor, v němž by nebyl rušen ostatními členy rodiny a naopak nenarušoval běžný chod rodiny s malými dětmi. Odvolací soud považuje za notorietu, že bez určitého zázemí (samostatné pracovny, dostatečně izolované od kuchyní, koupelen, dětských pokojů atp.) nemůže být žádná odborná duševní činnost, tím spíše vědecká činnost, vůbec možná. První žalovaný pak vykonával nejen práci lékaře, která je sama o sobě náročnou intelektuální činností, ale také funkci primáře univerzitní nemocnice (kliniky), dále pak činnost pedagogickou a vědeckou. K této činnosti musel mít splněny základní předpoklady. Mezi účastníky je nesporné, že byt na Mendlově náměstí byl dán k dispozici státu, přičemž žádný z uchazečů – alespoň jak z realizačního spisu vyplývá – tuto alternativu nenabízel. Tato skutečnost snad v předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu nezazněla dostatečně důrazně. V době bytové krize počátku 70.let ve městě Brně, kdy výstavba velkých sídlišť (snad s výjimkou sídliště Lesná) byla teprve na počátku a za účinnosti zákona o hospodaření s byty, byl pak dán jednoznačný požadavek, aby nedocházelo k úbytku bytového fondu s prioritou přidělování bytů rodinám s malými dětmi. Toto kritérium bylo v projednávané věci splněno a doplňoval je zájem společnosti na stabilizaci odborníka. Z důkazů, které byly odvolacím soudem provedeny u jednání odvolacího soudu, nevyplývá, že by přístup žalovaných k předmětné nemovitosti nesl znaky protiprávního zvýhodnění. Pro úplnost (tak jak je odvolacímu soudu uloženo zrušovacím a pro odvolací soud závazným rozhodnutím soudu dovolacího) odvolací soud uvádí, že žádný z účastníků výběrového řízení netvrdil, ani neprokazoval, že má k dispozici finanční hotovost, příp. příslib úvěru, který by umožnil pokrýt kupní cenu nemovitosti. Tato kupní cena nemovitosti byla řádně stanovena soudním znalcem, tuto kupní cenu prof. xxxxx zaplatil, přičemž běželo v tehdejší době o nemalou částku. Při posuzování žádosti o úvěr bylo pak nutno – stejně jako dnes – prokázat peněžnímu ústavu dostatečně vysoký příjem ze závislé činnosti, z něhož by mohl být úvěr v dohledné době vůbec splacen. Žádný z uchazečů o nemovitost zjevně těmito příjmy nedisponoval, přičemž v případě prof. xxxxx je nabíledni, že běželo o příjmy legitimní. Z pohledu shora uvedených úvah se také odvolací soud neztotožňuje se závěrem, že snad nemovitost měla být nabídnuta ke koupi bývalým spoluvlastníkům manželům xxxxx. V době převodu nemovitosti již nebyly spoluvlastníky této nemovitosti, tohoto spoluvlastnictví byli zbaveni rozhodnutím soudu. Rozhodnutí soudu ve vztahu k manželům xxxxx pak nebylo ani cestou řádných, ani cestou mimořádných opravných prostředků zrušeno a toto rozhodnutí je pro účastníky řízení závazné. Manželé xxxxx neprokázali, že mají dostatečné finanční prostředky na zaplacení nemovitosti a sami nebyli vedeni snahou v nemovitosti vůbec bydlet. Uvedli, že nemovitost chtějí koupit pro syna, který studoval nebo měl v úmyslu studovat lékařskou fakultu v Brně. Všechny tyto okolnosti znemožňují odvolacímu soudu přijmout závěr o tom, že prof. xxxxx byl zvýhodněn při přístupu k předmětným nemovitostem. Z tohoto pohledu dále nelze považovat za zvýhodnění žalovaného v přístupu k předmětným nemovitostem skutečnost, že žalovaný byl členem Komunistické strany Československa. Do strany vstoupil před únorovými událostmi v roce 1948. Jeho vstup mohl být jen výrazem určité ideové orientace, kterou mu ostatně nelze upřít, když z obsahu jeho kádrových a personálních spisů tvořících přílohu spisového materiálu vyplývá, že pocházel z prostředí, které tuto orientaci předurčovalo. V souvislosti s jeho funkčním zařazením (primář univerzitní kliniky) a vzhledem ke společenským poměrům pak nelze shledat protiprávní zvýhodnění v přístupu k předmětným nemovitostem ve skutečnosti, že byl vedoucím stranické skupiny a navštěvoval večerní univerzitu marxismu-leninismu. Funkci vedoucího stranické skupiny nelze ztotožňovat s funkci předsedy základní organizace Komunistické strany Československa, tím méně pak s funkcí předsedy celozávodního výboru (celouniverzitního výboru) Komunistické strany Československa. Navíc každý z uchazečů o nemovitosti argumentoval svojí třídností a morální uvědomělostí, snahou být co nejvíce prospěšný socialistické společnosti a z části též ctí a charakterem komunisty. Žalovaný nebyl význačný stranický funkcionář, jehož stabilizace by byla zapotřebí pro posílení vlivu strany v daném regionu. Kritériem výběru tak zůstala pouze odbornost prof. xxxxx. Odvolací soud pak nehodnotí odchylně ani výpovědi svědků Františka xxxxx a Květoslavy xxxxx (která byla slyšena ještě v řízení před zrušením rozsudku nálezem Ústavního soudu). Tyto výpovědi se vztahují k popisu celkové společenské atmosféry tehdejší doby a popisu okolností, které v té době provázely společenské povědomí. Zvolené kritérium výběru tak bylo v případě žalovaného jednoznačně kritérium odborné. Dostupnost špičkové zdravotní péče v oblasti hrudní a cévní chirurgie a transplantace je přitom prioritou, kterou volí každý společenský režim bez ohledu na to, v jakém politickém spektru se pohybují jeho představitelé. S ohledem na shora uvedené a s ohledem na úvahy vyjádřené v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16.2.2010, č.j. 20 Co 319/2009-237 odvolací soud tedy dospěl k závěru, že žalovaní č. 1, 2 nejsou osoby povinné podle ust. § 4 odst. 2 restitučního zákona a žalobce tedy nemůže být se svým návrhem úspěšný. Podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. tedy odvolací soud změnil výrok I tak, že zamítl návrh žalobce, aby bylo žalovaným 1) a 2) uloženo vydat žalobci společně a nerozdílně id. 9/10 nemovitostí zapsaných na LV č. 620, pro k. ú. Černá Pole, obec Brno a to domu č. p. 624 na pozemku parc.č. 2783, pozemku parc.č. 2783 a pozemku parc.č. 2784 zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-město. Ke změně rozsudku soudu I.stupně došlo také ve výroku o nákladech řízení účastníků. Žalovaní č. 1, 2 zaznamenali ve věci plný procesní úspěch, odvolací soud však dospěl k závěru, že jsou tu okolnosti zvláštního zřetele hodné, pro něž není možno žalovaným přiznat náklady řízení ani před soudem I.stupně, ani před soudem odvolacím a dovolacím. Věc je projednávána téměř 20 let. Právní názory, jakož i judikatura v této věci zaznamenaly větší množství změn. Za tohoto stavu tedy není dána předvídatelnost soudního rozhodnutí a tedy ani není možné spravedlivě požadovat po kterémkoliv z účastníků, aby s určitou mírou pravděpodobnosti předpokládal výsledek sporu a případně uvážil možnosti mimosoudního řešení věci. Z těchto důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že je v zájmu vyšší spravedlnosti, aby každý z účastníků nesl náklady tohoto řízení ze svého. Ze stejných důvodů nebylo žalobci přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení vůči 3.žalovanému. Ve výroku V. o soudním poplatku byl konečně rozsudek soudu I.stupně zrušen. Žalované, kteří nejsou osobami povinnými, nestíhá podle ust. § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. ve znění novel povinnost zaplatit soudní poplatek podle položky 1 písm. b) Sazebníku zákona o soudních poplatcích ve znění platném do 31.12.1992. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku j e přípustné dovolání. Účastník může podat dovolání do 2 měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvém stupni. Dovolatel musí být zastoupen advokátem nebo notářem, pokud nemá právnické vzdělání. V Brně dne 25.1.2011 Za správnost vyhotovení: JUDr. Jiří Zrůst, v.r. Petra Kovalíková, DiS. předseda senátu