Pro splnění článkem 30 odst. 3 Úmluvy CMR požadované podmínky „zaslání písemné výhrady“ ve lhůtě 21 dnů, se musí jednat o natolik kvalifikované provedení zaslání, aby z něho bylo možno usuzovat na nepochybné dojítí této písemné výhrady do sféry adresáta. Právním předpisem použitý termín „zaslání“ je totiž nutno vykládat ve spojení s použitým termínem „písemné“ s přihlédnutím k samotné podstatě toho, proč je v daném ustanovení stanovena právě písemná forma a právě povinnost zaslání dopravci. Splněním této povinnosti ve stanovené lhůtě je totiž podmíněna možnost oprávněné osoby uplatnit vůči dopravci svůj nárok na náhradu za překročení dodací lhůty. Účelem zaslání písemné výhrady je tak to, aby se dopravce prokazatelným způsobem dozvěděl, že z důvodu překročení dodací lhůty může vzniknout škoda a že může dojít k jejímu uplatnění. Odeslání písemné výhrady faxem by tedy bylo možno považovat za dostačující za situace, kdy by současně bylo prokázáno i její doručení dopravci. Za situace, kdy však dopravce doručení popírá, nelze ze samotné skutečnosti, že taková písemnost byla vyhotovena a snad i faxem odeslána, usuzovat na splnění podmínky dané čl. 30 odst. 3 Úmluvy CMR. Navíc Úmluvou CMR ke splnění povinnosti zaslání písemné výhrady dopravci stanovená lhůta 21 dnů dává oprávněné osobě dostatečný prostor na to, aby zajistila řádné zaslání (zaručující její dodání do sféry dopravce) takové výhrady dopravci.

27Co 408/2010-250 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Stanislavy Krejčí a soudců Mgr. Marcely Vítkové a Mgr. Zory Komancové ve věci žalobce R.P., nar. XXXXX, podnikatele, místem podnikání Stříbro, Plzeňská 566, PSČ 349 01, identifikační číslo 25115901, zastoupeného Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou, se sídlem Plzeň, nám. Republiky 28, PSČ 301 00, proti žalovanému MIPA TRANS, s.r.o., sídlem Drnovce 117, PSČ 763 25, identifikační číslo 26309769, zastoupenému JUDr. Stanislavem Polčákem, advokátem, se sídlem Vysoké Pole 118, PSČ 763 25, o 73.436,09 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce i žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 15.6.2010, č.j. 32C 200/2006-220, takto: I. Odvolání žalobce směřující do I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, se odmítá. II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve II. výroku potvrzuje. III. Rozsudek soudu prvního stupně se v I. výroku mění tak, že žaloba, aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobci částku 9.980,- Kč spolu s 5% úroky z prodlení od 15.7.2005 do zaplacení, se zamítá. IV. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 66.238,41 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Stanislava Polčáka, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. V. Žalobce je povinen nahradit České republice na účet Okresního soudu ve Zlíně náklady řízení ve výši 144,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. VI. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 12.834,- Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Stanislava Polčáka, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: V záhlaví uvedeným rozsudkem zavázal soud prvního stupně žalovaného zaplatit žalobci částku 9.980,- Kč spolu s 5% úroky z prodlení za dobu od 15.7.2005 do zaplacení (I. výrok), co do částky 63.456,09 Kč spolu s úroky z prodlení v zákonem stanovené výši za dobu od 15.7.2005 do zaplacení a co do rozdílu mezi přiznanými 5% úroky z prodlení z částky 9.980,- Kč za dobu od 15.7.2005 do zaplacení a žalobou požadovanými zákonnými úroky z prodlení z této částky za dobu od 15.7.2005 do zaplacení, žalobu zamítl (II. výrok), žalobce zavázal k náhradě nákladů řízení České republice ve výši 124,- Kč a žalovaného ve výši 20,- Kč (III. výrok) a dále žalobce zavázal k náhradě nákladů řízení žalovanému ve výši 44.210,- Kč (IV. výrok). V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že mezi účastníky nebylo sporné, že žalovaný provedl pro žalobce ve dnech 7. – 8.4.2005 přepravu nákladu z města Stadtlohn v Německu do města Tribuswinkel v Rakousku a že náklad byl příjemci vydán dne 8.4.2005 ve 12.00 hodin. Žalobce k prokázání svého tvrzení o obsahu smlouvy mezi účastníky předložil listinu „Smlouva o přepravě věci č. Code: D-A, 07.04.2005“, která však nebyla žalovaným podepsána. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že tato listina (návrh smlouvy) byla žalobcem zaslána žalovanému, ze strany žalovaného však nebyla podepsána ani faxem vrácena zpět. Listina vedle ostatních náležitostí obsahuje po specifikaci místa příjemce termín vykládky 8.4.2005 do 7.00 hod. s poznámkou, že tento termín je nutno dodržet, jinak bude naúčtováno penále. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky byla sjednána smlouva o mezinárodní silniční přepravě se lhůtou vykládky do 7.00 hodin ráno dne 8.4.2005 a že žalovaný tuto lhůtu nedodržel. Dále měl za prokázané, že žalobce sjednal tuto přepravu se žalovaným pro svého smluvního partnera společnost Schier, Otten + Co., a že tomuto svému partnerovi uhradil za pozdní provedení přepravy částku 1.890,5 €. Žalovaný vyúčtoval žalobci za provedenou přepravu přepravné ve výši 9.980,- Kč, žalobce mu však tuto částku nezaplatil. Ve smlouvě si účastníci nesjednali zvláštní zájem žalobce na dodání zásilky pro případ překročení dodací lhůty (čl. 26 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 11/1975 Sb., dále jen „Úmluva CMR“). Soud prvního stupně se nejprve zabýval žalovaným vznesenou námitkou promlčení, kterou neshledal důvodnou, vycházel přitom z čl. 32 odst. 1 Úmluvy CMR, dle kterého je obecná promlčecí doba jeden rok. Smlouva byla uzavřena 7.4.2005, zásilka vydána příjemci 8.4.2005. Žaloba podaná dne 6.3.2006 byla podána včas. Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že žalobce zaslal dne 8.4.2005 žalovanému v souvislosti s překročením dodací lhůty písemnou výhradu (čl. 30 odst. 3 Úmluvy CMR), vycházel přitom z listiny – faxového dopisu datovaného dne 8.4.2005, jehož doručení však žalovaný popíral, a dále z výpovědi svědkyně P.P.. Žalobce vyúčtoval žalovanému náhradu za nedodržení dodací lhůty dne 14.6.2005 fakturou č. 0624/2005 ve výši 73.436,09 Kč s datem splatnosti 14.7.2005. Jelikož v řízení nebylo prokázáno, že by si účastníci sjednali pro případ překročení dodací lhůty zvláštní zájem žalobce na dodání zásilky, dospěl soud k závěru, že žalovaný je dle čl. 23 odst. 5 Úmluvy CMR povinen plnit žalobci jen do výše dovozného, jež činilo 9.980,- Kč. Proto žalobě vyhověl jen co do této částky včetně příslušenství – úroků z prodlení z této částky jdoucích od 15.7.2005 ve výši 5% p.a. (čl. 27 odst. 1 Úmluvy CMR). Ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle ustanovení § 148 odst. 1 o.s.ř. ve vztahu k České republice a ve vztahu mezi účastníky řízení dle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. Proti rozsudku (v celém jeho rozsahu) podal odvolání žalobce. Namítal, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, vytýkal soudu prvního stupně, že na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je přesvědčen, že smluvní vztah mezi účastníky se primárně řídí obchodním zákoníkem – smlouvou o přepravě věci, jejíž součástí bylo ujednání o povinnosti žalovaného uhradit žalobci i veškerá penále ve smyslu sankce, jež žalobci v důsledku porušení smluvních povinností žalovaným vzniknou a budou vyúčtovány třetí stranou, pro kterou byla přeprava v konečném stadiu realizována. Obchodním zákoníkem se vztah mezi ním a žalovaným řídí dále proto, že si strany tuto právní úpravu souhlasným projevem vůle zvolili. Jelikož se smluvní vztah primárně řídí obchodním zákoníkem, je žalobce přesvědčen, že má právo požadovat po žalovaném i škodu přesahující rámec přepravného. Jelikož žalovaný porušil svoji smluvní povinnost spočívající v řádném a včasném dodání zboží, je dle § 373 obchodního zákoníku povinen nahradit žalobci způsobenou škodu. Pro případ, že by i odvolací soud dospěl k závěru, že právní vztah mezi účastníky se primárně řídí Úmluvou CMR, je žalobce přesvědčen, že i přesto má nárok domáhat se po žalovaném plné náhrady škody. Byť čl. 23 Úmluvy CMR obsahuje jakousi limitaci náhrady škody, je tato následně prolomena čl. 29. Tvrdil přitom, že v současné době je obecně zastáván názor, že úroveň profesionální péče dopravce při plnění jeho závazků přepravní smlouvy a především pak uplatnění této profesionální péče ve všech stadiích přepravy je nutno posuzovat přísněji. Dále uvedl, že z ustálené judikatury, zejména evropských soudů, je zřejmé, že za hrubou nedbalost či vědomě lehkomyslné jednání přepravce je nutno považovat nejen to, kdy je vozidlo při sjednání fixního termínu dodávky osazeno toliko jednočlennou posádkou, která je nucena dodržovat evropské předpisy o minimálních přestávkách v jízdě, nýbrž i výběr trasy a volbu časového rozvrhu tak, aby sjednaná doba dodání byla přepravcem dodržena. Poukazoval na to, že již v řízení před soudem prvního stupně tvrdil a prokazoval (v rámci svého účastnického výslechu a předložením vytištěných internetových plánovačů tras), že trasu z místa nakládky do místa vykládky bylo možno při správné volbě trasy jízdy zvládnout ve sjednané době. Bylo pouze na žalovaném, resp. jeho řidiči, aby zvolil takovou trasu, aby byl schopen dodat zboží včas. Jakékoliv nedostatky volby této trasy nemohou jít k tíži žalobce a takové chování žalovaného je dle jeho názoru nutno podřadit pod hrubou nedbalost ve smyslu čl. 29 Úmluvy CMR. Žalobce je přesvědčen, že prokázal nejen výši jemu vzniklé škody, ale i to, že překročení dodací lhůty reklamoval řádně a včas. Navrhl proto, aby odvolací soud změnil žalobu a žalobci vyhověl v plném rozsahu. Proti I., III. a IV. výroku rozsudku podal odvolání také žalovaný. Vytýkal soudu prvního stupně nesprávné právní posouzení věci v otázce odpovědnosti žalovaného, nesprávné hodnocení provedených důkazů a jen obecně poukázal na další procesní vady, které mohly mít vliv na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně. Navrhl, aby žaloba byla zamítnuta i v té části, kterou bylo žalobci vyhověno. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání žalovaného označil jím uváděné argumenty za nesprávné a celou věc zkreslující. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání byla podána k tomu oprávněnými subjekty (§ 201 o.s.ř.), že směřují proti rozhodnutí, proti nimž jsou přípustná (§ 201, § 202 o.s.ř.) – s výjimkou odvolání žalobce proti I. výroku rozsudku soudu prvního stupně - a že byla podána včas (§ 204 o.s.ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce důvodné není a odvolání žalovaného důvodné je. V daném případě má odvolací soud za to, že žalobce není subjektivně legitimován k podání odvolání proti I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, neboť z procesního hlediska mu tímto rozhodnutím soudu nemohla vzniknout újma na právech. Odvolací soud proto posoudil odvolání žalobce směřující proti I. výroku rozsudku jako odvolání podané osobou neoprávněnou a dle ustanovení § 218 písm. b) o.s.ř. je odmítl (I. výrok tohoto rozsudku). Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou doručenou soudu dne 6.3.2006 domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 73.436,09 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení za dobu od 15.7.2007 do zaplacení s tím, že 7.4.2005 uzavřel se žalovaným Smlouvu o přepravě věci č. CODE: D-A, 07.04.2005, dle které měl žalovaný pro žalobce zajistit přepravu palet z místa nakládky v Německu do místa vykládky v Rakousku. Ve smlouvě byla výslovně sjednána podmínka nutnosti dodržet termín vykládky 8.4.2005 do 7.00 hod. Současně byl žalovaný upozorněn na možnost vyúčtování případných sankcí. Žalovaný přepravu realizoval, termín vykládky však nedodržel, když zásilku vyložil 8.4.2005 až ve 12.00 hod. V souvislosti s touto pozdní vykládkou bylo žalobci jeho zákazníkem Schier, Otten + Co. vyúčtováno penále – sankce za nedodržení podmínek ve výši 1.890,50 €. Žalobce tuto sankci, kterou musel zaplatit svému zákazníkovi, přeúčtoval žalovanému fakturou č. 0624/2005 z 14.6.2005 ve výši 73.436,09 Kč s datem splatnosti 14.7.2005. Při přepočtu přitom vycházel z kursu platného k 14.6.2005. Uvedl, že se jedná o náhradu škody, která vznikla žalobci proto, že žalovaný porušil svoji smluvní povinnost a nevyložil náklad včas. Její výše odpovídá přesně částce, kterou po žalobci požadoval jeho smluvní partner. Vzniklá škoda je přitom v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného, protože kdyby žalovaný vyložil náklad včas, žalobci by jeho smluvním partnerem žádná sankce vyúčtována nebyla. Dne 8.7.2005 vrátil žalovaný fakturu žalobci s žádostí o bližší specifikaci, což žalobce učinil dopisem z 21.7.2005. Částku 1.890,50 € uhradil žalobce společnosti Schier, Otten + Co. zápočtem. Pro případ, že by se soud neztotožnil s jeho tvrzením o sjednaném termínu dodávky, poukazoval žalobce na povinnost dopravce vyplývající z Úmluvy CMR, provést přepravu ve lhůtě přiměřené, což by dle tvrzení žalobce v daném případě nepřesahovalo 11 až 13 hodin. K prokázání tohoto svého tvrzení předložil z internetu pořízený výstup z plánovače tras. Žalovaný označil žalobu za nedůvodnou. Nesouhlasil s tvrzením žalobce, že smlouva o přepravě byla mezi účastníky uzavřena v podobě, jakou soudu předložil žalobce. Tvrdil, že smlouva byla uzavřena ústně, a že se nikdy nezavázal k provedení této přepravy pro žalobce s vykládkou do 7.00 hod. dne 8.4.2005. Se žalobcem se dohodli ústně, a to včetně termínu dodání do druhého dne po převzetí. Dle názoru žalovaného je rozhodující obsah mezinárodního nákladního listu CMR č. 1125077, ve kterém o takové povinnosti termínu dodání, jaký tvrdí žalobce, nic uvedeno není. Provedení zakázky bylo tzv. vytěžením nákladního auta, které se nacházelo poblíž místa odesílatele. Přepravu z místa nakládky do místa vykládky ani nebylo možno, dle žalovaného, do tvrzeného času technicky provést. Přechod v Mikulově otevíral pro nákladní přepravu až v 5.00 hod. a odtud nelze přepravu do místa vykládky provést za 2 hodiny. Dodal, že mezi Českou republikou a Rakouskem jsou všechny hraniční přechody mezi 22. a 5. hodinou pro nákladní přepravu uzavřeny. Dále žalovaný namítal, že listina, kterou žalobce dokládá obsah smlouvy, mu byla zaslána faxem až po provedení přepravy. Pokud by žalobce trval na dodání v tvrzeném termínu, tak by zakázku nepřevzal. V dané věci došlo k telefonickému kontaktu mezi žalobcem a jednatelem žalovaného, ve kterém byla nemožnost splnit přepravu v požadovaném termínu vysvětlena, proto také žalovaný nesignoval a žalobci nevracel faxem zaslanou listinu. Poukazoval na skutečnost, že výhrada pozdní vykládky nebyla ani zaznamenána příjemcem v mezinárodním nákladním listu, a že pokud byl mezinárodní nákladní list obsahoval zvláštní ujednání o přesném termínu dodání, musel by být v souladu s čl. 26 Úmluvy CMR účtován příplatek, což nebyl. Dále namítal, že žalobcem účtovaná částka neodpovídá výši částky, jež si účtoval zákazník žalobce; žalobcem vyúčtovanou výši škody označil za nevěrohodnou, zcela odhlížející od požadavků Úmluvy CMR. Na svoji obranu poukázal v této souvislosti na čl. 23 Úmluvy CMR, dle kterého by byl případně povinen hradit žalobci škodu jen do výše přepravného. Pokud by měl hradit škodu vyšší, musel by být zaplacen příplatek dle čl. 26 Úmluvy CMR. Navíc mu žalobcem nikdy nebyla uhrazena faktura č. 250304, kterou žalovaný vyúčtoval přepravné. Rovněž namítl, že mu žalobcem nebyla ve lhůtě dle čl. 30 odst. 3 Úmluvy CMR zaslána písemná výhrada překročení dodací lhůty, když první výhradou žalobce byla až faktura, jež je předmětem žaloby, tato však byla doručena až po uplynutí stanovené lhůty 21 dnů ode dne předání zásilky k dispozici příjemci. Žalovaný rovněž vznesl námitku promlčení s tím, že dle jeho názoru byla žaloba podána po lhůtě stanovené Úmluvou CMR. Účastníci se souhlasně vyjádřili ke skutečnosti, že zásilka byla u příjemce vyložena 8.4.20085 ve 12.00 hod. Při jednání konaném dne 23.4.2009 vyzval soud prvního stupně žalobce k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání (§ 118a odst. 1 a 3 o.s.ř.), mimo jiné ohledně skutečnosti, zda a kdy žalovanému v souvislosti s tvrzeným překročením dodací lhůty zaslal písemnou výhradu. Současně byl žalobce poučen o nepříznivých procesních důsledcích nesplnění takové výzvy. Žalobce na to doplnil, že výhradu žalovanému odeslal 8.4.2005 v 11.09 hod. faxem a současně jej upozornil na účtování penále. Toto své tvrzení doložil listinou datovanou 8.4.2005, jež měla být faxem odeslána žalovanému. Při jednání konaném dne 24.9.2009 byl žalobce soudem prvního stupně poučen o povinnosti prokázat doručení výhrady žalovanému (§ 118a o.s.ř.). Jelikož se žalobci nepodařilo, s ohledem na běh času, získat potvrzení od provozovatele telekomunikačních služeb, navrhl k prokázání doručení výhrady žalovanému provést výslechy svědkyň P. P. a L.R. s tím, že obě byly v době přenosu faxové zprávy v sídle žalobce. Posléze bylo prokázáno, že svědkyně R. u žalobce v době, kdy měla být žalovanému zasílána předmětná výhrada, zaměstnána nebyla, k této otázce tak vypovídala pouze svědkyně P. Na opakované poučení soudem dle ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř. ohledně prokázání tvrzení, že 8.4.2005 byla žalovanému faxem zaslána výhrada, reagoval žalobce návrhem, aby byl proveden doplňující účastnický výslech jeho osoby, což soud prvního stupně s poukazem na nadbytečnost takového důkazu zamítl. Na to soud rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem. V daném případě je nutno předeslat, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud na daný právní vztah přednostně aplikoval režim Úmluvy CMR. V projednávané věci jde o vztah mezi podnikateli vzniklý při jejich podnikatelské činnosti, a proto je třeba při posuzování právní problematiky sporu vycházet z obchodního zákoníku. Ustanovení § 756 obchodního zákoníku však stanoví, že tohoto zákona se použije, jen pokud mezinárodní smlouva, která je pro Českou republiku závazná, a která byla uveřejněna ve Sbírce zákonů, neobsahuje odlišnou úpravu. Takovou mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána, je právě Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční dopravě (CMR), jež byla ve Sbírce zákonů jako vyhláška ministra zahraničí uveřejněna pod č. 11 roku 1975. Podle čl. 1 odst. 1 Úmluvy CMR, se tato Úmluva vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy. Toto ustanovení platí bez ohledu na bydliště a státní příslušnost stran. Danou otázkou se rovněž zabýval Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném pod R 56/2003 (sp.zn. 29Odo 767/2001), na které odvolací soud rovněž pro úplnost odkazuje. S ohledem na výše uvedené tak není pro posouzení otázky, zda má být na právní vztah aplikován přednostně režim obchodního zákoníku či Úmluvy CMR, relevantní odkaz na ustanovení § 610 a násl. obchodního zákoníku uvedený v záhlaví žalobcem předložené listiny (Smlouva o přepravě věci č. CODE: D-A, 07.04.2005). Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně ohledně obsahu uzavřené smlouvy a doby předání zásilky příjemci, považuje za zásadní, pro posouzení nároku žalobce na případnou náhradu škody vůbec, otázku, zda byla naplněna podmínka čl. 30 odst. 3 Úmluvy CMR, dle které nárok na náhradu za překročení dodací lhůty může být uplatněn jen tehdy, byla-li dopravci zaslána písemná výhrada do 21 dnů poté, kdy byla zásilka dána k dispozici příjemci. Na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažuje odvolací soud tuto podmínku ze strany žalobce za splněnou. Soud prvního stupně při posuzování této otázky vycházel z tvrzení žalobce, že písemnou výhradu překročení dodací lhůty zaslal žalovanému dne 8.4.2005 faxem. K prokázání tohoto tvrzení provedl důkaz dopisem žalobce adresovaným žalovanému nazvaným „Nedodržení termínu vykládky“ datovaným 8.4.2005, a dále výslechem svědkyně P.P., jež potvrdila, že byla přítomna, když žalobce předmětný dopis odesílal faxem žalovanému poté, co u předmětné přepravy nastal problém s termínem vykládky. Žalovaný obdržení takového faxu popíral. Odvolací soud je toho názoru, že pro splnění čl. 30 odst. 3 Úmluvy CMR požadované podmínky „zaslání písemné výhrady“ ve lhůtě 21 dnů, se musí jednat o natolik kvalifikované zaslání, aby z něho bylo možno usuzovat na nepochybné dojití této písemné výhrady do sféry adresáta. Právním předpisem použitý termín „zaslání“ je totiž nutno vykládat ve spojení s použitým termínem „písemné“ s přihlédnutím k samotné podstatě toho, proč je v daném ustanovení stanovena právě písemná forma a právě povinnost zaslání dopravci. Splněním této povinnosti ve stanovené lhůtě je totiž podmíněna možnost oprávněné osoby uplatnit vůči dopravci svůj nárok na náhradu za překročení dodací lhůty, jinými slovy řečeno, není-li čl. 30 odst. 3 Úmluvy CMR stanovená 21 denní lhůta dodržena, nároky na náhrady za překročení dodací lhůty vůči dopravci zanikají. Účelem zaslání písemné výhrady je tak to, aby se dopravce prokazatelným způsobem dozvěděl, že z důvodu překročení dodací lhůty může vzniknout škoda a že může dojít k jejímu uplatnění. Není nutné, aby obsahem výhrady již bylo přesné vyčíslení škody, jakož i uvedení důvodu jejího vzniku. Odeslání písemné výhrady faxem by tedy bylo možno považovat za dostačující za situace, kdy by současně bylo prokázáno i doručení tohoto faxu dopravci. Pokud však dopravce obdržení takového faxu popírá, nelze ze samotné skutečnosti, že taková písemnost byla vyhotovena a snad i faxem odeslána, usuzovat na splnění podmínky dané čl. 30 odst. 3 Úmluvy CMR. Odvolací soud je dále toho názoru, že Úmluvou CMR ke splnění povinnosti zaslání písemné výhrady dopravci stanovená lhůta 21 dnů dává oprávněné osobě dostatečný prostor na to, aby zajistila řádné zaslání (zaručující její dodání do sféry dopravce) takové výhrady dopravci. V daném případě žalobce pouze tvrdil a prokazoval zaslání ve smyslu pouhého odeslání písemné výhrady faxem (viz svědecká výpověď P.P.); o tom, že by se písemná výhrada dostala do sféry žalovaného soudu prvního stupně ani soudu odvolacímu žádný důkaz ze strany žalobce předložen nebyl. Jelikož se žalobce nezúčastnil nařízeného jednání odvolacího soudu, nemohl být o tomto jiném náhledu odvolacího soudu na věc poučen a v souladu s ustanovením § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. nemohl být ani vyzván k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů potřebných k jeho prokázání. Při jednání proto odvolací soud toliko zopakoval důkazy, které k této otázce provedl již soud prvního stupně, jež však k prokázání toho, že by se písemná výhrada dostala ve lhůtě stanovené čl. 30 odst. 3 Úmluvy CMR do sféry žalovaného nesvědčily. Za písemnou výhradu pozdního dodání zaslanou ve výše uvedeném smyslu žalovanému tak lze považovat až fakturu žalobce č. 0624/2005, jež s ohledem na datum svého vystavení 14.6.2005 byla žalovanému nepochybně doručena až po marném uplynutí 21 denní lhůty ode dne předání zásilky příjemci (8.4.2005), jejímž posledním dnem byl 29. duben 2005. Jelikož tedy nebyla žalobcem včas splněna podmínka čl. 30 odst. 3 Úmluvy CMR, nelze žalobě vyhovět vůbec. Odvolací soud proto dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil zamítavý II. výrok rozsudku soudu prvního stupně (II. výrok tohoto rozsudku) a dle ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil I. výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl i co do částky 9.980,- Kč spolu s 5% úroky z prodlení od 15.7.2005 do zaplacení (III. výrok tohoto rozsudku). Pro úplnost odvolací soud dodává, že s ohledem na výše uvedený závěr se již blíže nezabýval otázkou týkající se obsahu smlouvy o přepravě, zejm. otázkou skutečného sjednání termínu dodání zásilky do místa vykládky a vycházel ze závěrů, k jakým ohledně této otázky dospěl soud prvního stupně. Pokud jde o žalobcem v odvolání v souvislosti s čl. 29 Úmluvy CMR namítaný úmysl žalovaného, jde o tzv. novotu, jejíž uplatnění není s ohledem na princip neúplné apelace v odvolacím řízení přípustné. Navíc s ohledem na výše uvedený právní názor by ani taková námitka žalobce nebyla pro posouzení věci relevantní. V souladu s ustanovením § 224 odst. 1 a 2 o.s.ř. rozhodl odvolací soud nově o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta, žalovaný tak je z procesního hlediska v řízení zcela úspěšný. V souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. mu proto náleží plná náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 66.238,41 Kč. Náhrada nákladů sestává z odměny advokáta za zastupování ve výši 19.790,- Kč dle ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1.9.2006, sedmi režijních paušálů po 300,- Kč (převzetí věci, účast na jednáních soudu 28.2.2008, 23.4.2009, 24.9.2009 a 8.6.2010, účast při výslech svědků dožádaným soudem 3.6.2008 a 16.4.2010; když odvolací soud žalovanému nepřiznal režijní paušál v souvislosti s podáním z 4.5.2009, kterým neúspěšně vznášel námitky k protokolaci, a dále režijní paušál za závěrečné písemné shrnutí datované 7.6.2010, neboť je mohl přednést při jednání konaném dne 8.6.2010, jehož se zúčastnil) dle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.9.2006, náhrady ve výši ½ z 4.060,- Kč (v souvislosti za dostavením se k dožádanému soudu dne 19.3.2010 k výslechu svědků, který se nekonal) dle ustanovení § 14 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.9.2006, náhrady za ztrátu času s cestami na jednání soudu v rozsahu 76 půlhodin po 100,- Kč (4x čtyři půlhodiny v souvislosti s cestami na jednání soudu prvního stupně a 3x dvacet půlhodin v souvislosti s cestami k dožádanému soudu) dle ustanovení § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.9.2006, cestovného na jednání 28.2.2008 osobním automobilem tovární zn. Honda na trase Vysoké Pole – Zlín a zpět (celková délka trasy 70 km, průměrná spotřeba 9,87 l benzinu natural B 95 na 100 km, v roce 2008 cena PHM 30,90 Kč/l + sazba základní náhrady za 1 km jízdy 4,10 Kč dle vyhlášky č. 357/2007 Sb.) ve výši 500,48 Kč, cestovného k dožádanému soudu 3.6.2008 osobním automobilem tovární zn. Honda na trase Vysoké Pole – Tachov a zpět (celková délka trasy 960 km, průměrná spotřeba 9,87 l benzinu natural B 95 na 100 km, v roce 2008 cena PHM 30,90 Kč/l + sazba základní náhrady za 1 km jízdy 4,10 Kč dle vyhlášky č. 357/2007 Sb.) ve výši 6.863,83 Kč, cestovného na jednání 23.4.2009 osobním automobilem tovární zn. Honda na trase Vysoké Pole – Zlín a zpět (celková délka trasy 70 km, průměrná spotřeba 9,87 l benzinu natural B 95 na 100 km, v roce 2009 cena PHM 26,80 Kč/l + sazba základní náhrady za 1 km jízdy 3,90 Kč dle vyhlášky č. 451/2008 Sb.) ve výši 458,16 Kč, cestovného na jednání 24.9.2009 ve výši 458,16 Kč (bližší specifikace shodná s cestovným na jednání 23.4.2009), cestovného k dožádanému soudu 19.3.2010 osobním automobilem tovární zn. Honda na trase Vysoké Pole – Tachov a zpět (celková délka trasy 960 km, průměrná spotřeba 9,87 l benzinu natural B 95 na 100 km, v roce 2010 cena PHM 28,70 Kč/l + sazba základní náhrady za 1 km jízdy 3,90 Kč dle vyhlášky č. 462/2009 Sb.) ve výši 6.463,38 Kč, cestovného k dožádanému soudu dne 16.4.2010 ve výši 6.463,38 Kč (bližší specifikace shodná s cestovným k dožádanému soudu 19.3.2010), cestovného na jednání 8.6.2010 osobním automobilem tovární zn. Honda na trase Vysoké Pole – Zlín a zpět (celková délka trasy 70 km, průměrná spotřeba 9,87 l benzinu natural B 95 na 100 km, v roce 2010 cena PHM 28,70 Kč/l + sazba základní náhrady za 1 km jízdy 3,90 Kč dle vyhlášky č. 462/2009 Sb.) ve výši 471,28 Kč, v souladu s ustanovením § 137 odst. 1 a 3 o.s.ř. vše navýšeno o 20% DPH, tj. o 8.941,06 Kč (IV. výrok tohoto rozsudku). V souladu s ustanovením § 148 odst. 1 o.s.ř. zavázal soud v řízení neúspěšného žalobce k náhradě nákladů řízení státu, spočívajících ve vyplaceném svědečném ve výši 144,- Kč svědku M.G., když na straně žalobce neshledal předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (V. výrok tohoto rozsudku). V souvislosti s odvolacím řízením přiznal soud dle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. zcela úspěšnému žalovanému nárok na náhradu nákladů ve výši 12.834,- Kč, sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku za odvolání ve výši 600,- Kč, odměny advokáta za zastupování ve výši ½ z částky 19.790,- Kč dle ustanovení § 3 odst. 1 ve spojení s § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1.9.2006, a jednoho režijního paušálu ve výši 300,- Kč (podání odvolání) dle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.9.2006, s výjimkou soudního poplatku vše navýšeno dle § 137 odst. 1 a 3 o.s.ř. o 20% DPH, tj. o 2.039,- Kč (VI. výrok tohoto rozsudku). Poučení: Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné. V Brně dne 3.11.2011 JUDr. Stanislava Krejčí, v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Andrea Vrbová