Za dobu, na kterou se rozhodnutí příslušného orgánu o uznání osobou zdravotně znevýhodněnou (občanem se změněnou pracovní schopností) nevztahuje, postiženému zaměstnanci nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle § 35 odst. 2 písm.d/ vládního nařízení č. 108/1994 Sb. nepřísluší.

49Co 196/2010-302 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Michaely Svobodové a JUDr. Jiřího Handlara ve věci žalobce Martina XXXXX, nar. xxxxx, bytem xxxxx, zastoupeného JUDr. Františkem Polanským, advokátem se sídlem Brno, Cejl 62b, proti žalovanému Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČ: 47116617, s sídlem Praha 1, Templová 747, o odškodnění pracovního úrazu, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Brno–venkov ze dne 29. března 2010, č.j. 8 C 541/98 – 287, t a k t o : I. Rozsudek soudu I. stupně se p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnut návrh, jímž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 415.970,50 Kč (výrok I.) a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud tak rozhodl o nároku žalobce na náhradu škody spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 2. 1997 do 31. 5. 2009, která mu vznikla následkem pracovního úrazu ze dne 11. 7. 1995. Žaloba byla skutkově odůvodněna tím, že žalobce byl na základě dohody o provedení práce ze dne 3. 7. 1995, uzavřené na dobu určitou od 3. 7. do 27. 7. 1995, zaměstnán jako brigádník u právního předchůdce žalovaného AKÁT, s.r.o., a že dne 11. 7. 1995 při plnění pracovních úkolů utrpěl úraz, jehož následkem u něho došlo ke ztrátě druhého prstu pravé ruky, ztuhlosti kloubů čtvrtého prstu pravé ruky a poruše úchopové funkce čtvrtého prstu pravé ruky. V době pracovního úrazu byl žalobce studentem Odborného učiliště a speciální rodinné školy v Brně a studium ukončil dne 24. 6. 1996 získáním výučního listu v oboru stavební výroba se zaměřením na zednické práce. Po ukončení studia žalobce nastoupil do zaměstnání, jichž následně do konce května 2009 vystřídal několik, avšak v důsledku poškození pravé ruky úrazem ze dne 11. 7. 1995 nemohl vykonávat práci zedníka, pro kterou získal kvalifikaci, nýbrž pouze pomocné práce; jeho výdělek v jednotlivých zaměstnáních byl proto nižší než výdělek, kterého by dosáhl jako kvalifikovaný zedník. Žalobce tak za výše uvedené období utrpěl škodu na výdělku představovanou rozdílem mezi pravděpodobným výdělkem, jehož by dosáhl za práci zedníka v roce 1996 (následně za jednotlivá období valorizovaným) a průměrným výdělkem, jehož skutečně u jednotlivých zaměstnavatelů dosáhl. Soud I. stupně vzal na základě provedeného dokazování výše uvedené skutečnosti za prokázány a dospěl k závěru (vyjádřenému již v předchozím částečném rozsudku v téže věci týkajícím se dalších žalobou uplatněných nároků), že úraz žalobce ze dne 11. 7. 1995 je úrazem pracovním, za který odpovídá žalovaný jako právní nástupce zaměstnavatele žalobce AKÁT, s.r.o. Žalobě na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti však podle názoru soudu I. stupně přesto nebylo možno vyhovět, neboť posuzovaný právní vztah se řídí právní úpravou účinnou v době úrazu, tj. zákoníkem práce č. 65/1965 Sb. a vládním nařízením č.108/1994 Sb., a protože žalobce nebyl uznán plně ani částečně invalidním a v době, za kterou je náhrada požadována, ani osobou se změněnou pracovní schopností (osobou zdravotně znevýhodněnou byl uznán až od 16. 12. 2009), nebyly splněny předpoklady pro vznik uvedeného nároku vyplývající z ustanovení § 35 vládního nařízení č. 108/1994 Sb. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Soudu I. stupně vytýkal nesprávnost právního názoru, že pro vznik nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je rozhodující, zda byl uznán osobou se změněnou pracovní schopností (nyní osobou zdravotně znevýhodněnou) ke dni vzniku škody. V ustanovení § 35 odst. 2 písm.d/ nařízení vlády č. 108/1994 se neuvádí, kdy musí být poškozený uznán osobou se změněnou pracovní schopností; je proto třeba je vykládat tak, že musí jít o takové poškození zdraví, aby vedlo k tomu, že poškozený bude uznán osobou se změněnou pracovní schopností. S tímto názorem koresponduje též ustanovení § 154 odst. 1 o.s.ř., podle kterého soud rozhoduje podle stavu v době vyhlášení rozsudku; v té době přitom žalobce již osobou se zdravotním znevýhodněním uznán byl. Výklad soudu I. stupně je podle žalobce též v rozporu s dobrými mravy, neboť jestliže byl žalobce uznán osobou se zdravotním znevýhodněním i po 15 letech po úrazu, tím spíše jí byl i v době vzniku škody. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobě vyhoví, nebo aby jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako věcně správného s tím, že žalobce v odvolání pouze opakuje argumentaci uplatněnou již v řízení před soudem I. stupně, s níž se soud I. stupně v odůvodnění rozhodnutí dostatečně vypořádal. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201, § 202 a contr. o.s.ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) a ze způsobilých odvolacích důvodů (§ 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející jeho vydání v celém rozsahu (§ 206 odst. 1, § 212, § 212a o.s.ř.) a odvolání žalovaného neshledal důvodným. Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - s ohledem na dobu, kdy došlo k pracovnímu úrazu žalobce - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (dále jen „zák. práce“), a podle vládního nařízení č. 108/1994 Sb., tj. podle právní úpravy účinné do doby, než nabyl účinnosti zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, účinný od 1. 1. 2007 (srov. § 364 odst. 5 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce). Podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru. Podle ustanovení § 193 odst. 1 zák. práce zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, je zaměstnavatel povinen v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, poskytnout náhradu za ztrátu na výdělku. Podle ustanovení § 193a zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z téhož důvodu jsou samostatné nároky, které nepřísluší vedle sebe. Podle ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity se poskytne zaměstnanci v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody. Přitom se nepřihlíží ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím. Podle ustanovení § 34 vl. nař. č. 108/1994 Sb. zaměstnancům, kteří utrpěli pracovní úraz, popřípadě u nichž byla zjištěna nemoc z povolání v pracovním poměru sjednaném na dobu určitou nebo při výkonu prací na základě dohody o pracovní činnosti uzavřené na dobu určitou, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku vždy jen do doby, kdy měl tento pracovněprávní vztah skončit. Po této době přísluší náhrada za ztrátu na výdělku, jen lze-li důvodně předpokládat, že postižený by byl i nadále zaměstnán. Podle ustanovení § 35 odst. 2 téhož vládního nařízení ode dne, kdy měla skončit povinná školní docházka nebo studium (příprava) na střední škole, odborném učilišti, vyšší odborné škole, učilišti nebo na vysoké škole, přísluší žáku a studentu náhrada za ztrátu na výdělku jen a) po dobu, o kterou se následkem pracovního úrazu, popřípadě nemoci z povolání prodloužila jeho povinná školní docházka nebo studium (příprava), b) po dobu pracovní neschopnosti pro pracovní úraz, popřípadě nemoc z povolání, c) jestliže se stal následkem pracovního úrazu, popřípadě nemoci z povolání invalidním, d) jestliže se stal následkem pracovního úrazu, popřípadě nemoci z povolání částečně invalidním nebo byl-li uznán osobou se zdravotním postižením, pokud vlastní vinou nezameškává příležitost k výdělku vykonáváním práce pro něho vhodné. Jak vyplývá z výše citované právní úpravy, účelem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (jako jednoho z nároků z odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem, taxativně vymezených v ustanovení § 193 odst, 1 písm. a/ až e/ zák. práce) je kompenzace majetkové újmy vzniklé zaměstnanci tím, že jeho pracovní schopnost byla následkem úrazu snížena (omezena) nebo zanikla, a který proto není schopen pro následky nemoci z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Rozsah odškodnění poskytovaného poškozenému zaměstnanci z uvedeného důvodu je proto v ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce vymezen tak, aby zásadně odpovídal rozdílu mezi výdělkem zaměstnance po pracovním úrazu s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu a jeho průměrným výdělkem před vznikem škody; tímto způsobem zákon vyjadřuje snížení (omezení) nebo ztrátu pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením. Tato úprava je – pokud jde o odškodnění pracovních úrazů utrpěných žáky a studenty, tj. osobami, které se teprve připravují na budoucí povolání - doplněna úpravou obsaženou v ustanovení § 35 odst. 2 vládního nařízení č. 108/1994 Sb., která umožňuje přiznat žákům a studentům náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti i v případě, že doposud nevykonávali pravidelnou výdělečnou činnost. Uvedené ustanovení se nepochybně vztahuje i na studenty, kteří – tak jako v posuzované věci – pracují v době svého studijního volna brigádnicky na základě dohody o pracovní činnosti uzavřené na dobu určitou; použití ustanovení § 34 zde bude zpravidla přicházet v úvahu pouze ve vztahu k náhradě za ztrátu na výdělku do skončení tohoto pracovněprávního vztahu, neboť vzhledem k plnění školních či studijních povinností postiženého zaměstnance bude situace, kdy lze důvodně předpokládat, že by byl – nebýt pracovního úrazu - i nadále zaměstnán, spíše výjimkou. Ustanovení § 35 odst. 2 vládního nařízení č. 108/1994 Sb. umožňuje však přiznat náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti osobám, které utrpěly pracovní úraz dříve, než ukončily přípravu na budoucí povolání, a dosud proto nevykonávaly pravidelnou výdělečnou činnost, výhradně v případech v tomto ustanovení taxativně uvedených, mimo jiné tedy v případě, byl-li postižený zaměstnanec uznán osobou se zdravotním postižením (ve znění účinném do 31. 9. 2004 osobou se změněnou pracovní schopností), pokud vlastní vinou nezameškává příležitost k výdělku vykonáváním práce pro něho vhodné. Osobami se zdravotním postižením jsou osoby vyjmenované v ustanovení § 67 odst. 1 písm. a/ až c/ zákona č. 435/2004 Sb.; za občany se změněnou pracovní schopností byly považovány osoby uvedené v ustanovení § 21 zákona č. 1/1991 Sb., účinného do 31. 9. 2004. Předpoklad spočívající v tom, že „postižený zaměstnanec byl uznán osobou se zdravotním postižením“, představuje součást skutkové podstaty ustanovení § 35 odst. 2 písm.d/ vládního nařízení č. 108/1994 Sb., bez jejíhož naplnění nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle tohoto ustanovení nevznikne. Pro posouzení, zda zaměstnanci vznikl nárok na náhradu podle uvedeného ustanovení, není proto významné to, zda postižený zaměstnanec v době, za kterou náhradu požaduje, objektivně splňoval zákonem stanovené podmínky pro to, aby mu k tomu příslušným orgánem bylo přiznáno postavení zdravotně znevýhodněné osoby (dříve občana se změněnou pracovní schopností), tj. podmínky ustanovení § 67 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dříve ustanovení § 21 odst. 1 a 3 zákona č. 1/1991 Sb.), nýbrž to, zda bylo vydáno rozhodnutí příslušného orgánu státní správy, jímž mu bylo toto postavení přiznáno (§ 67 odst. 2 písm.c/ zákona č. 435/2004 Sb., dříve § 21 odst. 5 zákona č. 1/1991 Sb.). Z uvedeného pak logicky vyplývá, že za dobu, na kterou se rozhodnutí příslušného orgánu o uznání osobou zdravotně znevýhodněnou (občanem se změněnou pracovní schopností) nevztahuje, postiženému zaměstnanci nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle § 35 odst. 2 písm.d/ vládního nařízení č. 108/1994 Sb. nepřísluší. V posuzované věci ze skutkových zjištění soudu I. stupně vyplývá a mezi účastníky je nesporné, že žalobce utrpěl pracovní úraz při výkonu prací na základě dohody o pracovní činnosti uzavřené na dobu určitou v době, kdy byl studentem odborného učiliště a jeho příprava na budoucí povolání nebyla dosud ukončena; nelze tedy důvodně předpokládat, že by po skončení uvedeného pracovněprávního vztahu byl i nadále zaměstnán, a náhrada za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 34 vládního nařízení č. 108/1994 Sb. mu proto nepřísluší. Soudem I. stupně bylo dále zjištěno a mezi účastníky je nesporné, že žalobce se pro následky pracovního úrazu nestal invalidním ani částečně invalidním; poskytnutí uvedené náhrady by tedy přicházelo v úvahu jen v případě, kdyby byl rozhodnutím příslušného orgánu uznán občanem se změněnou pracovní schopností podle § 21 odst. 5 zákona č. 1/1991 Sb., popř. osobou zdravotně znevýhodněnou podle § 67 odst. 2 písm. c/ zákona č. 435/2004 Sb., a to za dobu, za kterou má být tato náhrada poskytnuta. Jestliže se tedy rozhodnutí Úřadu práce Brno – venkov ze dne 5. 2. 2010, č.j. OZZ/729/2009, jímž byl žalobce uznán osobou zdravotně znevýhodněnou, výslovně vztahuje pouze na dobu od 16. 12. 2009 do 31. 1. 2012, přičemž žalobce požaduje náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 2. 1997 do 31. 5. 2009, předpoklady vzniku tohoto nároku vyplývající z ustanovení § 35 odst. 2 písm.d/ nařízení vlády č. 108/1994 Sb. nebyly splněny; právní závěr soudu I. stupně o tom, že žalobci žalobou uplatněný nárok nevznikl, je proto správný. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně včetně akcesorického výroku o nákladech řízení (jehož správnost účastníci nezpochybňovali) jako věcně správný potvrzen (§ 219 o.s.ř.). Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím ke skutečnosti, že úspěšnému žalovanému v tomto stadiu řízení náklady nevznikly. P o u č e n í : Jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, lze proti tomuto rozsudku podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu Brno - venkov. V Brně dne 9. března 2011 JUDr. Pavel Malý, v.r. předseda senátuZa správnost vyhotovení: Eva Vrabcová