Je-li k právnímu úkonu právnické osoby nutné jednání více nebo všech členů kolektivního statutárního orgánu, je nesplnění tohoto požadavku vadou na straně subjektu právního úkonu, nikoli vadou formy právního úkonu, a tudíž způsobuje absolutní, nikoli relativní neplatnost právního úkonu.

49 Co 293/2008 -120 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Malého a soudců Mgr. Moniky Kyselové a JUDr. Jiřího Handlara ve věci žalobce Ing. Milana XXXXX, nar.xxxxx, bytem xxxxx, zastoupeného JUDr. Jiřím Bönischem, advokátem se sídlem Brno, Ječná 29a, proti žalovanému PROFOS, s.r.o., se sídlem Sádek 47, IČ: 25793624, zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem Praha 1, Pařížská 204/21, o určení nepřípustnosti prodeje zástavy, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2008, č.j. 33 C 85/2003-97, t a k t o : I. Rozsudek soudu I. stupně se mění tak, že se určuje, že prodej rozestavěné budovy na pozemku p.č. 726/1, pozemku p.č. 726/1, rozestavené budovy na pozemku p.č. 726/2 a pozemku p.č. 726/2 vše v k.ú. Jundrov ve veřejné dražbě podle smlouvy o provedení dražby nedobrovolné uzavřené dne 27. 01. 2003 mezi KD PRAGMA, a.s. jako dražebníkem a P&P Consulting, s.r.o. jako navrhovatelem není přípustný. II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 40.880,-Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Bönische do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že prodej rozestavěné budovy na pozemku p.č. 726/1, pozemku p.č. 726/1 , rozestavěné budovy na pozemku p.č. 726/2 a pozemku p.č. 726/2, vše v k.ú. Jundrov, jako zástavy ve veřejné dražbě není přípustný (výrok I.); o nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 32.968,45 Kč k rukám jeho právního zástupce (výrok II.). Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že dne 27.1.2003 uzavřela společnost KG Pragma a.s. jako dražebník s právním předchůdcem žalovaného, společností P&P Consulting s.r.o., jako navrhovatelem smlouvu o provedení dražby nedobrovolné. Oznámením ze dne 3.2.2003, které bylo žalobci doručeno dne 20.2.2003, oznámil dražebník, že podle uvedené smlouvy bude dne 14.4.2003 provedena veřejná dražba nemovitého majetku, jehož vlastníkem a zástavcem je žalobce. Účelem provedení dražby bylo uspokojení pohledávky právního předchůdce žalovaného za dlužníkem, zájmovým sdružením ARRBIO, IČ: 00545350, která vznikla ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 30.3.1994 mezi sdružením ARRBIO jako dlužníkem a Moravia bankou a.s., jako věřitelem, tato pohledávka byla zajištěna zástavním právem podle zástavní smlouvy uzavřené dne 6.2.1995 mezi žalobcem jako zástavcem a Moravia bankou a.s. V rámci posouzení předpokladů pro provedení této veřejné dražby soud I. stupně dospěl k závěru, že Moravia banka a.s. uzavřela se sdružením ARRBIO dne 30.3.1994 smlouvu o úvěru č. 207/03/22/S/94, včetně dodatku č. 1 ze dne 8.3.1995, ze které jí vznikla pohledávka na vrácení úvěru poskytnutého sdružení ARRBIO na financování projektu Mikrokliniky na Veslařské ulici v Brně, úvěr byl splatný ve splátkách, přičemž poslední splátka a splatnost celého úvěru byla dohodnuta ke dni 1.3.1998. Sdružení ARRBIO poskytnutý úvěr bance nesplatilo, pohledávka Moravia banky, a.s. na vrácení úvěru byla smlouvami o postoupení pohledávky převedena postupně na společnost Českou finanční s.r.o., na společnost P&P Consulting s.r.o. a následně na žalovaného, který je v současné době jejím věřitelem. Předmětná pohledávka je zajištěna zástavním právem zřízeným podle smlouvy o zástavním právu uzavřené dne 6.2.1995 mezi Moravia bankou a.s. a žalobcem, předmětem zástavní smlouvy byly nemovitosti ve vlastnictví žalobce, a to rozestavěná budova na pozemku p.č. 726/1, pozemek p.č. 726/1, rozestavěná budova na pozemku p.č. 726/2 a pozemek p.č. 726/2, vše v k.ú. Jundrov (dále též „nemovitosti“), zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 22.2.1995. Na tomto základě soud I. stupně dospěl k závěru, že prodej zástavy ve veřejné dražbě je v daném případě přípustný, neboť je zde existence splatné pohledávky zajištěné zástavním právem. Soud I. stupně se neztotožnil s námitkou žalobce, že úvěrová smlouva ze dne 30.3.1994 není platná, neboť na straně banky i sdružení ARRBIO nebyla podepsána oprávněnými osobami. Za Moravia banku, a.s., byla smlouva uzavřena ing. Karlem xxxxx, členem představenstva a ředitelem místní banky, a ing. Janou xxxxx, vedoucí úvěrového oddělení, takový postup byl v souladu s vnitřním předpisem banky označeným jako úvěrový manuál Moravia banky a.s. V případě sdružení ARRBIO soud I. stupně zjistil z výpisu z obchodního rejstříku, že statutárními orgány jsou komerční sekretář ing. Břetislav xxxxx a vědecký sekretář ing. Milan xxxxx (tj. žalobce), kteří za sdružení podepisují tak, že k názvu sdružení připojí oba své podpisy. Soud I. stupně dále zjistil, že se sdružení ARRBIO dne 15.3.1994 na jednání správní rady usneslo, že za sdružení podepíše úvěrovou smlouvu a její zajišťovací instrumenty vědecký sekretář ing. Matuška a na místo komerčního sekretáře ing. xxxxx ji dopodepíše nejpozději ve lhůtě do jednoho roku od vystavení úvěrové smlouvy zmocněnec, kterým se rozumí notářsky sepsaným protokolem zmocněná osoba navržená odpovědným zástupcem za MVAS Dr. xxxxx po konzultaci s jeho investory s tím, že úvěrová smlouva a její zajišťovací instrumenty, nabudou právní platnost a účinnost dopodepsáním ze strany zmocněnce. Na tomto základě soud I. stupně dovodil, že pokud úvěrovou smlouvu podepsal za sdružení ARRBIO pouze žalobce, je tato smlouva neplatná, avšak pouze relativně, neboť jde o nedostatek smluvní formy podle § 40a obč. zák. Námitku relativní neplatnosti může uplatnit pouze ten, kdo je neplatným úkonem dotčen, nikoli však ten, kdo ji sám způsobil, v daném případě není oprávněn namítnout neplatnost smlouvy žalobce, který vědomě úvěrovou smlouvu podepsal sám, ač si byl vědom, že za sdružení ARRBIO má jednat vědecký i komerční sekretář. Podle názoru soudu I. stupně mohla námitku neplatnosti úvěrové smlouvy uplatnit Moravia banka a.s. nebo druhý statutární orgán sdružení ARRBIO, ing. Břetislav xxxxx, ani jeden z nich však tuto námitku neuplatnil. Soud I. stupně nepovažoval za důvodnou ani námitku žalobce, že úvěrová smlouva zanikla odstoupením ze strany sdružení ARRBIO ze dne 17.6.1997, neboť důvodem odstoupení mělo být porušení smluvních povinností banky, aniž by však bylo jakkoli konkretizováno, které povinnosti měly být takto bankou porušeny. Proti všem výrokům rozsudku podal žalobce odvolání. Soudu I. stupně vytýká, že nesprávně zhodnotil oprávnění žalobce uzavřít za sdružení ARRBIO předmětnou úvěrovou smlouvu. Podle výpisu z obchodního rejstříku je statutární orgán sdružení složen z komerčního sekretáře a vědeckého sekretáře, přičemž jednat jménem sdružení mohou pouze společně. Sdružení ARRBIO se dne 15.3.1994 na jednání správní rady usneslo, že za sdružení podepíše úvěrovou smlouvu pouze žalobce, avšak namísto komerčního sekretáře ji dopodepíše další osoba, což se v daném případě nestalo. Moravia bance, a.s., bylo toto usnesení správní rady známo, neboť ředitel brněnské pobočky banky ing. Karel xxxxx tuto listinu od sdružení převzal. Písemná forma právního úkonu předpokládá písemnost obsahu a podpis, teprve od podpisu je úkon platný. Úvěrová smlouva není podepsána jednající osobou, tj. není podepsána sdružením ARRBIO jednajícím svým statutárním orgánem způsobem zapsaným v obchodním rejstříku, nebyla tedy vůbec platně uzavřena a jako taková je absolutně neplatným právním úkonem. V doplnění odvolání ze dne 14.2.2001 žalobce dále namítl, že splatnost pohledávky z úvěrové smlouvy měla nastat ke dni 1.3.1998, tedy v době před 1.9.1998, proto se práva žalovaného jako zástavního věřitele řídí právní úpravou zástavního práva podle § 151f obč. zák. ve znění účinném do 31.8.1998, které připouštělo uplatnění zástavního práva výhradně na základě vykonatelného soudního rozhodnutí. Prodej zástavy ve veřejné dražbě v daném případě není přípustný také z toho důvodu, že ustanovení § 36 odst. 2 zákona č. 26/2000, o veřejných dražbách, bylo Ústavním soudem zrušeno, takže podle něj nelze veřejnou dražbu provést. Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. Námitka žalobce o neplatnosti úvěrové smlouvy není důvodná, úvěrová smlouva byla za sdružení ARRBIO podepsána vědeckým sekretářem v souladu s usnesením sdružení se dne 15.3.1994, druhý statutární orgán byl o podpisu informován. Podle žalovaného je úvěrová smlouva platná, i v případě její neplatnosti by se však jednalo pouze o neplatnost relativní podle § 40a obč. zák., které se ale žalobce není oprávněn dovolat. K doplnění odvolání žalovaný uvedl, že v rozhodné době, tedy v době, kdy bylo učiněno oznámení o provedení dražby a kdy se měla dražba konat, bylo postupováno v souladu s tehdy platným a účinným zákonem o veřejných dražbách, nedobrovolná dražba v projednávané věci tedy byla přípustná. Odvolání směřuje proti rozhodnutí soudu I. stupně vydanému přede dnem účinnosti zákona č. 7/2009 Sb.; odvolací soud proto věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb. ve znění účinném do 30. června 2009 (dále jen „o.s.ř.“) - srov. čl. II bod 10. zákona č. 7/2009 Sb. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201, § 202 a contr. o.s.ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) a ze způsobilých odvolacích důvodů, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející jeho vydání (§ 206 odst. 1, § 212, § 212a o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Právní úkony právnické osoby ve všech věcech činí ti, kteří k tomu jsou oprávněni smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládací listinou nebo zákonem (statutární orgány) (§ 20 odst. 1 obč. zák.). Statutární orgány mohou být individuální či kolektivní, v případě kolektivních orgánů platí, že pokud je k právnímu úkonu třeba jednání více či všech členů statutárního orgánu, podmiňuje splnění této podmínky platnost právního úkonu, který je jménem právnické osoby činěn. Jednání statutárního orgánu není zastoupením právnické osoby, ale přímo jejím vlastním jednáním. Statutární orgán je oprávněn činit za právnickou osobu úkony ve všech věcech, překročení oprávnění jednat za právnickou osobu je proto u statutárního orgánu pojmově vyloučeno (na rozdíl od jednání zákonných či smluvních zástupců). Problematiku jednání právnické osoby nelze zaměňovat s problematikou formy právního úkonu. Forma je náležitostí právního úkonu a podmiňuje jeho platnost tehdy, pokud jsou stanoveny – zákonem nebo z vůle účastníků – určité konkrétní požadavky na to, jakým způsobem má být vůle účastníků úkonu projevena, tj. jakým způsobem má projev vůle objektivně nastat. Z uvedeného plyne, že otázka jednání statutárního zástupce za právnickou osobu je otázkou, kdo (tj. která konkrétní osoba či osoby) je oprávněn za právnickouosobu jednat a projevit právně relevantním způsobem vůli této právnické osoby, forma právního úkonu se naopak vztahuje na to, jakým způsobem má být – jinak řádně konstituovaná – vůle právnické osoby projevena. Nedostatek týkající se statutárního orgánu jednajícího za právnickou osobu je vadou na straně subjektu právního úkonu, nedostatek formy je vadou týkající se projevu vůle. Závěr, že nedostatek na straně statutárního orgánu jednající za právnickou osobu (stejně jako nedostatek na straně smluvního či zákonného zástupce) není vadou formy, lze podpořit i následujícím argumentem. Pokud by nedostatek na straně osoby jednající za právnickou osobu byl vadou formy, byl by takový nedostatek relevantní pouze v případě formálních právních úkonů, nikoli však úkonů neformálních, u kterých by přestalo být právně významné, kdo za právnickou osobu jedná – takový závěr by vedl k následkům zjevně nepřijatelným, navíc je v rozporu se zákonem, který upravuje oprávnění jednat za právnickou osobu ve všech případech (nikoli pouze v případě úkonů formálních). Je zřejmé, že nedostatek na straně osoby jednající za právnickou osobu je relevantní u všech právních úkonů, a proto se nemůže jednat o vadu formy, která je spojena pouze s některými úkony. V projednávané věci vyšel soud I. stupně ze zjištění, že za sdružení ARRBIO jsou oprávněni jednat statutární orgány, kterými jsou komerční sekretář ing. Břetislav xxxxx a vědecký sekretář ing. Milan xxxxx, kteří za sdružení podepisují tak, že k názvu sdružení připojí oba své podpisy, tento odpovídá provedenému dokazování (zejm. výpisu z obchodního rejstříku na sdružení ARRBIO) a nebyl ani v průběhu řízení žádnou ze stran zpochybněn. Smlouva o úvěru uzavřená dne 30.3.1994 Moravia bankou a.s. jako věřitelem a sdružením ARRBIO jako dlužníkem, ze které měla vzniknout zástavním právem zajištěná pohledávka, byla za sdružení ARRBIO podepsána pouze žalobcem, tj. pouze jedním ze dvou členů statutárního orgánu, který nebyl oprávněn jednat za právnickou osobu samostatně. Takový nedostatek není vadou písemné formy úvěrové smlouvy, ale vadou, která se týká nedostatku na straně osoby, která byla způsobilá projevit za sdružení ARBIO jeho vůli. Důsledkem uvedeného nedostatku je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, která působí od počátku a která nastává ex lege, takže není nutné se jí dovolat. Z uvedeného dále plyne, že pokud byl žalobce členem statutárního orgánu sdružení společně s ing.xxxxx, a přesto jednal za sdružení sám a nikoli společně s druhým členem statutárního orgánu, nejedná se o překročení oprávnění jednat za právnickou osobu (které přichází v úvahu pouze u zástupců právnické osoby), ale o to, že vůle právnické osoby nebyla vůbec vytvořena způsobem, který by měl právní relevanci a byl způsobilý tuto osobu závázat. V návaznosti na odůvodnění napadeného rozsudku lze uvést, že oprávnění žalobce jednat za sdružení ARRBIO samostatně nebylo založeno usnesením správní rady sdružení ze dne 15.3.1994. Toto usnesení nezmocňovalo k podpisu úvěrové smlouvy za sdružení žalovaného jako jedinou osobu, usnesení právě naopak popisuje mechanismus uzavření úvěrové smlouvy, který výslovně váže uzavření úvěrové smlouvy na součinnost („dopodepsání“) ze strany dalšího subjektu, který měl při tomto úkonu nahradit druhého statutárního zástupce ing. xxxxx. Vzhledem k tomu, že usnesení ze dne 15.3.1994 nezmocňuje k podpisu úvěrové smlouvy za sdružení ARRBIO samotného žalobce, nebylo nutné se ani dále zabývat jeho konkrétním právním významem a jeho dopadem na právní postavení třetích osob. Z výše uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená dne 30.3.1994 Moravia bankou a.s. jako věřitelem a sdružením ARRBIO jako dlužníkem je absolutně neplatná. Z čl. B. bod 2. smlouvy o zástavním právu uzavřené dne 6.2.1995 mezi Moravia bankou a.s. a žalobcem vyplývá, že zástavní právo podle této smlouvy bylo sjednáno k zajištění „závazku, do kterého vstoupila uzavřením smlouovy o úvěru ze dne 30.3.1994 firma ARRBIO“, vzhledem k tomu, že úvěrová smlouva nemohla založit mezi smluvními stranami žádná práva či závazky, nemohlo ani zástavní právo k zajištění závazků z úvěrové smlouvy platně vzniknout. Odvolací soud považuje za důvodnou také námitkou žalobce, že prodej zástavy v předmětné veřejné dražbě není přípustný, neboť právní úprava platná v době, kdy se zajištěná pohledávka měla stát splatnou, takový způsob realizace zástavního práva nepřipouštěla, ustanovení § 36 odst. 2 zákona č. 26/2000, o veřejných dražbách, podle něhož byla dražba nařízena, bylo navíc zrušeno Ústavním soudem, takže podle něj do budoucna nelze veřejnou dražbu provést. Právní úprava uspokojení zástavního věřitele z předmětu zástavy prošla v minulosti řadou změn, velmi důležitou změnou z hlediska realizace zástavního práva bylo také zrušení § 36 odst. 2 zákona č. 26/2000, o veřejných dražbách, nálezem Ústavního soudu, který byl publikován pod číslem 181/2005 Sb. Soudní praxe při posuzování otázky oprávnění zástavního věřitele na uspokojení z předmětu zástavy v kontextu změn právní úpravy dospěla k závěru, že pokud bylo zástavní právo k zajištění pohledávky zřízeno v době od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998 a vznikl-li v této době také nárok zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy, řídí se uspokojení zástavního věřitele i v době po 1. 9. 1998 ustanovením § 151f obč. zák., ve znění účinném do 31. 8. 1998 (R 70/2000, R 24/2003). Zástavní věřitel se může domáhat uspokojení ze zástavy ve smyslu ustanovení § 151f obč. zák., ve znění účinném do 31. 8. 1998, jen za základě vykonatelného soudního rozhodnutí, a to buď rozhodnutí, které ukládá zástavnímu dlužníku povinnost zaplatit zajištěnou pohledávku s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy, nebo rozhodnutí, kterým se ukládá dlužníku zaplatit zajištěnou pohledávku, domáhá-li se zástavní věřitel prodeje zástavy, která je ve vlastnictví dlužníka (NS 21 Cdo 1704/2007). K možnosti aplikace ustanovení § 36 odst. 2 zákona č. 26/2000, o veřejných dražbách, v době po jeho zrušení Ústavním soudem, zaujala soudní praxe názor, že soud v občanském soudním řízení vždy přihlédne k tomu, že ustanovení zákona, na němž spočívá uplatněný nárok (a má být proto použito při právním posouzení věci), bylo Ústavním soudem posléze shledáno „protiústavním“, i když bylo zrušeno až poté, co již byly (měly být) splněny předpoklady ke vzniku nároku. Pokud byla smlouvu o provedení veřejné nedobrovolné dražby uzavřena dne 7.9.2001 podle ustanovení § 36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, které bylo později nálezem Ústavního soudu ČR č. 181/2005 Sb. zrušeno a jehož „protiústavnost“ se s ním pojila již od počátku (od jeho účinnosti), nemohly soudy na jeho základě sjednané veřejné nedobrovolné dražbě poskytnout svým rozhodnutím právní ochranu. Kdyby žalovaný i po účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR č. 181/2005 Sb. trval na provedení ve smlouvě ze dne 7.9.2001 dohodnuté dražby, muselo by být soudy rozhodnuto, že prodej nemovitostí žalobců ve veřejné dražbě, sjednané smlouvou ze dne 7. 9. 2001, je nepřípustný (NS 21 Cdo 1704/2007). V projednávané věci bylo soudem I. stupně zjištěno, že právo žalovaného na uspokojení ze zástavy vzniklo v době do 31.8.1998 („splatnost celého úvěru byla dohodnuta ke dni 1.3.1998“), podle ustanovení § 151f obč. zák., ve znění účinném do 31. 8. 1998, které je třeba na věc použít, se zástavní věřitel nemohl domáhat uspokojení ze zástavy jinak, než za základě vykonatelného soudního rozhodnutí. Stejně tak platí, že pokud byl prodej zástavy ve veřejné dražbě nařízen podle ustanovení § 36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, jedná se o prodej nepřípustný. Ze všech výše uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že zástavní právo k nemovitostem žalobce podle smlouvy o zástavním právu uzavřené dne 6.2.1995 platně nevzniklo, mimo to se mělo jednat o zástavní právo, u něhož právo na uspokojení ze zástavy vzniklo v době do 31.8.1998, takové zástavní právo by nebylo možno realizovat bez vykonatelného soudního rozhodnutí, a to ani podle ustanovení § 36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně za použití ustanovení § 220 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. změnil tak, že určil, že prodej nemovitostí žalobce ve veřejné dražbě podle smlouvy o provedení dražby nedobrovolné uzavřené dne 27. 01. 2003 mezi KD PRAGMA, a.s. jako dražebníkem a P&P Consulting, s.r.o. jako navrhovatelem, tj. ve veřejné dražbě, o kterou v řízení jde, není přípustný. Úspěšnému žalobci vzniklo právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (§ 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1, 2 o.s.ř.). Náklady řízení žalobce v řízení před soudem I. stupně činí částku 15.160,-Kč, která se skládá ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1.000,-Kč, z odměny za zastupování advokátem určenou paušální sazbou za řízení v jednom stupni podle § 5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31.8.2006, ve výši 10.000,-Kč, z náhrady hotových výdajů právního zástupce žalobce podle § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31.8.2006, za 4 úkony právní služby (žaloba, replika k vyjádření žalovaného ze dne 22.8.2003, návrh na postup podle § 107a o.s.ř. ze dne 13.1.2006, zastoupení žalobce u jednání dne 5.6.2006) ve výši 75,-Kč/úkon a z náhrady hotových výdajů právního zástupce žalobce podle § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.9.2006, za 5 úkonů právní služby (zastoupení žalobce u jednání ve dnech 2.10.2006, 16.4.2007, 6.9.2007, 29.10.2007 a 17.4.2008) ve výši 300,-Kč/úkon a 20% DPH z odměny a náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 2.360,-Kč. Náklady řízení žalobce v odvolacím řízení činí částku 25.720,-Kč, která se skládá ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1.000,-Kč, z odměny za zastupování advokátem určenou paušální sazbou za řízení v jednom stupni podle § 5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1.9.2006, ve výši 20.000,-Kč a z náhrady hotových výdajů právního zástupce žalobce podle § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.9.2006, za 2 úkony právní služby (odvolání, zastoupení žalobce u jednání dne 18.2.2011) ve výši 300,-Kč/úkon a 20% DPH z odměny a náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 4.120,-Kč. K úkonům, za které byla žalobci přiznána paušální náhrada výdajů je třeba uvést, že za úkon právní služby nelze považovat doplnění odvolání ze dne 14.2.2011. V tomto podání žalobce pouze doplnil odvolání o další důvody podaného odvolání, tedy doplnil odvolání o údaje, které patří mezi jeho náležitosti (§ 205 odst. 1 o.s.ř.). Pouze takové odvolání, které má všechny stanovené náležitosti, lze považovat za úkon právní služby a požadovat za ně odměnu – pokud účastník vtělí náležitosti odvolání do několika samostatných podání, jsou všechna taková podání kryta odměnou za úkon spočívající v podání odvolání, protože pouze ve svém souhrnu tvoří dohromady celek, který lze považovat za řádně podané odvolání. Stejné závěry platí pak i pro podání žalobce ze dne 22.11.2006, kterým byla doplněna žaloba, odměna za toto podání je kryta odměnou za žalobu. Z uvedených důvodů odvolací soud přiznal žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů celkem částku 40.880,-Kč. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné. Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Brně. V Brně dne 18. února 2011 Za správnost vyhotovení: JUDr. Pavel Malý,v.r. Rozmarínová Jitka předseda senátu