Při rozhodování podle § 2 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb. nelze použít ust. § 150 o.s.ř. a neúspěšnému žalovanému poplatkovou povinnost neuložit.

49Co 39/2011-65 U S N E S E N Í Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Malého a soudkyň JUDr. Michaely Svobodové a Mgr. Moniky Kyselové ve věci žalobce Nejvyššího státního zástupce, se sídlem v Brně, Jezuitská 4, proti žalovaným 1/ nezletilému Danielu xxxxx, nar. xxxxx, bytem xxxxx, zastoupenému Statutárním městem Brnem jako kolizním opatrovníkem, 2/ Kateřině xxxxx, nar. xxxxx, bytem xxxxx a 3/ Michalu xxxxx, nar. xxxxx, bytem xxxxx, zastoupenému JUDr. Janem Žižlavským, advokátem se sídlem Brno, Dvořákova 13, o popření otcovství, o odvolání žalovaného 3/ proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. listopadu 2010, č.j. 33 C 252/2008 – 52, t a k t o : I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku IV. m ě n í tak, že České republice se proti žalovanému 3/ právo na náhradu nákladů řízení n e p ř i z n á v á . II. Ve výroku VI., pokud jím bylo rozhodnuto o poplatkové povinnosti žalovaného 3/, se rozsudek soudu I. stupně p o t v r z u j e . O d ů v o d n ě n í : Soud I. stupně napadeným rozsudkem určil, že žalovaný 3/ Michal xxxxx není otcem žalovaného 1/ nezletilého Daniela xxxxx, nar. xxxxx z matky žalované 2/ Kateřiny xxxxx, rozené xxxxx, nar. xxxxx (výrok I.), rozhodl, že žalobci se vůči žalovaným nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok II.), žalované 2/ uložil povinnost zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na znalečném částku 4.625,- Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), žalovanému 3/ uložil povinnost zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na znalečném částku 4.625,- Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.), nepřiznal České republice – Městskému soudu v Brně náhradu nákladů řízení vůči žalovanému 1/ (výrok V.) a žalovaným 2/ a 3/ uložil povinnost zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok VI.). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení placených státem (výroky III., IV. a V.) soud I. stupně – jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí – postupoval podle ustanovení § 148 odst. 1 o.s.ř. a žalovaným 2/ a 3/ uložil povinnost k náhradě nákladů spojených se znaleckým dokazováním každému rovným dílem s ohledem na jejich neúspěch ve sporu. Výrok o poplatkové povinnosti žalovaných 2/ a 3/ odůvodnil soud I. stupně ustanovením § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný 3/ odvolání směřující proti jeho výrokům III. a VI., pokud jimi bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného 3/ k náhradě nákladů řízení placených státem a o jeho poplatkové povinnosti. Namítal především, že ačkoli v řízení byl žalobcem nejvyšší státní zástupce, zatímco odvolatel byl v procesním postavení žalovaného, nebylo tomu tak v důsledku procesních aktivit žalovaného, nýbrž proto, že jeho procesní postavení stanovil zákon. Odvolatel podal u Nejvyššího státního zastupitelství podnět k podání žaloby o popření otcovství, neboť sám nebyl s ohledem na aktuální právní úpravu k podání žaloby aktivně legitimován; jde však o problém zapříčiněný nedokonalou legislativou, což lze dovodit nejen z Listiny základních práv a svobod, ale též z právní praxe jiných států EU a diskuzí odborné veřejnosti. V důsledku toho měl odvolatel několik let značné obtíže, neboť s ohledem na daný právní stav mu byly ukládány povinnosti a sankce, které měl nepochybně nést skutečný otec dítěte. Přestože odvolatel podal podnět k podání žaloby u Nejvyššího státního zastupitelství již 18. 2. 2008, žaloba byla podána až v listopadu 2008 a přestože všichni žalovaní za otce dítěte shodně označili osobu rozdílnou od odvolatele, bylo ve věci nadbytečně prováděno znalecké dokazování znamenající další průtahy v řízení a zvýšení jeho nákladů. Rozhodující je však podle odvolatele skutečnost, že ve věci bylo rozhodnuto v souladu s návrhem odvolatele, nelze tedy učinit závěr o tom, že nebyl v řízení úspěšný, a není proto spravedlivé, aby nesl jeho náklady. Odvolatel má naopak za to, že mu postupem orgánů státu byla způsobena škoda, neboť následkem aktivity příslušného správného orgánu byl nucen platit výživné na cizí dítě. Jsou proto dány důvody hodné zvláštního zřetele k tomu, aby odvolateli nebyla uložena jak povinnost k náhradě nákladů znalečného placených státem, tak povinnost k zaplacení soudního poplatku. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201, § 202 a contr. o.s.ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. e/ o.s.ř.) přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v napadeném nákladovém výroku III. a ve výroku VI., pokud jím bylo rozhodnuto o poplatkové povinnosti žalovaného 3/, a v tomto rozsahu též řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (§ 206 odst. 1, § 212, § 212a o.s.ř.), a odvolání žalovaného 3/ shledal důvodným v části směřující proti výroku III., jímž byla odvolateli uložena povinnost k náhradě nákladů řízení placených státem. Podle ustanovení § 148 odst. 1 o.s.ř. stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Z citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že základním hlediskem pro uložení povinnosti účastníků hradit náklady řízení placené státem je výsledek řízení. V řízení sporném je uvedené hledisko spojeno s principem úspěchu ve věci, vyjádřeným v § 142 odst. 1 o. s. ř; rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů řízení státu se pak odvíjí od způsobu, jakým bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastníky navzájem. Jestliže je při rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky postupováno podle § 142, je k náhradě nákladů řízení státu povinen ten z účastníků, který byl v řízení neúspěšný. Zásada úspěchu ve věci, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, se přitom odvíjí od požadavku, aby tomu, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, byly nahrazeny náklady, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, tím subjektem, který do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Jde o jeden z projevů základního strukturního principu civilního sporného procesu, tj. systému dvou stran v kontradiktorním postavení, v jehož rámci účastníci řízení vystupují jako vzájemní oponenti, uplatňující v řízení protichůdné zájmy. Řízení o popření otcovství na základě návrhu Nejvyššího státního zástupce podle ustanovení § 62 odst. 1 zákona o rodině je sporným řízením, v němž Nejvyšší státní zástupce je v postavení žalobce a (právní) otec, matka a dítě v postavení žalovaných; rozhodování o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky se tedy řídí ustanovením § 142 o.s.ř. vyjadřujícím zásadu úspěchu ve věci, která se tak promítá i do rozhodování o náhradě nákladů placených státem podle ustanovení § 148 odst. 1 o.s.ř. Odvolací soud má však za to, že uvedené ustanovení nelze aplikovat bez toho, aby s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu byla zohledněna zvláštní povaha uvedeného řízení, v němž jeden nebo více žalovaných není ve vztahu k žalobci v kontradiktorním postavení. V posuzované věci – jak důvodně namítá odvolatel – směřoval procesní zájem všech účastníků řízení ke shodnému cíli (tj. vyhovění žalobě na popření otcovství žalovaného 3/ k žalovanému 1/); žaloba přitom byla podána z podnětu žalovaného 3/, který byl s ohledem na aktuálně účinnou právní úpravu vyloučen z možnosti uplatnit své popěrné právo u soudu po uplynutí lhůty stanovené v ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině. Jak skutečný zájem odvolatele na výsledku řízení, tak jeho zřetelně prezentované procesní stanovisko tak zjevně neodpovídají jeho procesnímu postavení žalovaného ve sporném řízení, tj. strany, která ve vztahu k žalobci prosazuje protichůdný zájem a uplatňuje v řízení tomu odpovídající postup. Za této situace by uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení placených státem formálně neúspěšnému odvolateli bylo zjevně neadekvátní povaze projednávané věci v souvislosti s konkrétními okolnostmi na straně odvolatele v předprocesním stadiu i v průběhu řízení; odvolací soud proto dospěl k závěru, že jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele (§ 150 o.s.ř.), aby státu nebyla proti žalovanému 3/ přiznána náhrada nákladů, na kterou by mu jinak vzniklo právo podle ustanovení § 148 odst. 1 o.s.ř. Podle ustanovení § 1 písm. a/ zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, soudní poplatky se vybírají za řízení před soudy České republiky, a to z úkonů uvedených v sazebníku poplatků. Podle ustanovení § 2 odst. 3 cit. zák. je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen. Tuto povinnost však žalovaný nemá v řízení o rozvod nebo o neplatnost manželství nebo o určení, zda tu manželství je či není. Tuto povinnost nemá žalovaný též v řízení o zrušení, neplatnosti nebo neexistenci registrovaného partnerství2) (dále jen "partnerství"). V posuzované věci je navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen ze zákona, odvolatel nebyl od poplatku osvobozen a návrhu žalobce bylo vyhověno; předpoklady uvedených zákonných ustanovení pro uložení povinnosti k zaplacení soudního poplatku za řízení odvolateli byly proto splněny. Protože zákon o soudních poplatcích jiný postup neumožňuje a okolnost, že na straně neúspěšného účastníka řízení jsou dány důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. ve vztahu k jeho povinnosti nahradit náklady řízení placené státem, není z hlediska poplatkové povinnosti tohoto účastníka relevantní, je třeba rozhodnutí soudu I. stupně v jeho výroku VI. v části týkající se poplatkové povinnosti žalovaného 3/ považovat za věcně správné. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v jeho výrok III. za použití ustanovení § 220 odst. 3 o.s.ř. změnil tak, že České republice nepřiznal proti odvolateli právo na náhradu nákladů řízení, a ve výroku VI. jej za použití ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í přípustné dovolání. V Brně dne 21. února 2011 JUDr. Pavel Malý, v.r. předseda senátuZa správnost vyhotovení: Eva Vrabcová