Dopustí-li se pachatel trestného činu ohrožení mravního vývoje dítěte ve smyslu ust. § 201 trestního zákoníku, a to např. úmyslným zanedbáním povinnosti zabezpečovat plnění školní docházky dítěte a tohoto trestného jednání se dopustí ke škodě více dětí, vůči nimž má tutéž povinnost, spočívající ve vedení jejich řádné výchovy, kterou poruší v témže časovém období, pak je nutno v případě shodného popisu skutkových okolností takové jednání posoudit ve vztahu ke všem dětem jako jediný skutek a tedy jeden trestný čin. V takovém případě je totiž pro posouzení této hmotně právní otázky jednoty skutku rozhodující počet výchovných prostředí, ve kterých se dítě nachází a ve kterých k trestnému jednání došlo (obdobně jak je tomu např. v případě trestného činu zanedbání povinné výživy dle § 196 trestního zákoníku). Reálný souběh z hlediska počtu dětí (jakožto předmětů útoku), ve vztahu k nimž k tomuto trestnému jednání došlo, je proto vyloučen. Není tedy možno rozhodnout samostatným a rozdílným výrokem o vině ve vztahu k jednotlivým dětem, nacházejícím se v témže výchovném prostředí. Pro shora prezentovaný závěr svědčí i ta skutečnost, že pro použití kvalifikované skutkové podstaty nemá vliv okolnost spočívající v počtu dětí, vůči nimž k trestnému jednání dochází, ale naopak opětovnost trestného jednání či doba udržování příslušného protiprávního stavu (viz. § 201 odst. 3 trestního zákoníku).

Sp.zn.: 5 To 121/2011 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně projednal ve veřejném zasedání, konaném dne 25. května 2011 odvolání obžalované E. K., nar. XXXXX, bytem XXXXX, proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 22.března 2011 č.j. 2 T 277/2010-80 a v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marty Ondrušové a soudců JUDr. Drahomíra Drápala a JUDr. Kateřiny Stýblové, rozhodl t a k t o : I. Podle § 257 odst. 1 písm. c) trestního řádu se z podnětu odvolání obžalované napadený rozsudek z r u š u j e ve výroku o vině přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku pod bodem 1) výroku rozsudku a rovněž ve výroku o uložení souhrnného trestu a nově se rozhoduje tak, že: Podle § 223 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu s e z a s t a v u j e trestní stíhání obžalované E. K., nar. XXXXX, bytem XXXXX, pro skutek spočívající v tom, že v průběhu prvního pololetí školního roku 2009/2010, v místě svého trvalého bydliště H., neposílala do školy a nezabezpečovala tak povinnou devítiletou školní docházku svého nezl. vnuka L. Ž., nar. XXXXX, který jí byl svěřen do péče rozsudkem Okresního soudu Prostějov ze dne 23.10.2001, č.j. P 3/94, který nabyl právní moci dne 21.12.2001, žáka Střední školy, Základní školy a Mateřské školy P., v důsledku čehož zameškal ke dni 13.1.2010 celkem 115 neomluvených hodin, čímž si přivykal zahálet a obžalovaná tak činila přes to, že na narůstající absenci a povinnost zabezpečovat plnění školní docházky dítěte byla upozorněna, n e b o ť trestní stíhání je nepřípustné. II. Podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst.2 trestního řádu se napadený rozsudek z r u š u j e ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu ve vztahu k bodu 2) výroku rozsudku. Za splnění podmínek uvedených v § 259 odst. 3 trestního řádu se nově rozhoduje tak, že obžalovaná se za jednání popsané pod bodem 2) výroku napadeného rozsudku o d s u z u j e Podle § 201 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 63 odst. 1 trestního zákoníku a § 64 odst. 1 trestního zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 (dvěstě) hodin. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem byla obžalovaná uznána vinnou jednak ze spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku a jednak přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, kterých se měla dopustit v době, místě a jednáním podrobně popsaným ve výroku napadeného rozsudku, a to tím, že v obou případech úmyslně ohrozila mravní vývoj svého vnuka L. Ž. tím, že mu umožnila vést zahálčivý život, přičemž v případě druhého z přečinů navíc tento čin spáchala opětovně. Za toto jednání jí byl v případě prvního z přečinů uložen podle § 201 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 15ti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 36ti měsíců, a to za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Prostějově ze dne 11.10.2010, č.j. 2T 217/2010-26. V případě druhého z přečinů byl obžalované uložen podle § 201 odst. 3 trestního zákoníku samostatný trest odnětí svobody v trvání 15ti měsíců, a to jako trest nepodmíněný, pro jehož výkon byla obžalovaná podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Proti tomuto rozsudku podala obžalovaná odvolání, a to do všech jeho výroků, které blíže neodůvodnila, pouze uvedla, že se cítí být nevinná, neboť na posílání dětí do školy neměla finanční prostředky. Odvolací soud konstatuje, že odvolání bylo podáno včas (§ 248 odst. 1 trestního řádu) a oprávněnou osobou (§ 246 odst. 1 písm. b) trestního řádu). Z podnětu podaného odvolání přezkoumal Krajský soud v Brně dle § 254 odst. 1 až 4 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozsudku a rovněž správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Je třeba podotknout, že v řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, neshledal odvolací soud podstatných procesních vad z hlediska porušení ustanovení, jimiž má být zabezpečeno objasnění věci či právo obhajoby a neshledal tedy důvod ke zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. a) trestního řádu. K další přezkumné činnosti odvolacího soudu lze pak uvést následující: Ve vztahu k bodu 1/ výroku napadeného rozsudku dospěl odvolací soud k závěru, že v případě tohoto jednání je trestní stíhání obžalované nepřípustné. Obžalovaná byla v případě bodu 1/ výroku napadeného rozsudku uznána vinnou shora specifikovaným jednáním, přičemž z hlediska právní kvalifikace bylo toto její jednání kvalifikováno jako přečin ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Předně je třeba uvést, že jak se podává z obsahu připojeného spisového materiálu Okresního soudu v Prostějově, byla obžalovaná trestním příkazem tohoto soudu ze dne 11.10.2010, sp.zn. 2T 217/2010 pravomocně uznána vinnou rovněž ze spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, jehož se dopustila tím, že v průběhu školního roku 2009/2010, v místě svého bydliště v obci H., neposílala do školy a nezabezpečovala tak povinnou školní docházku své nezl. vnučky K. Ž., která jí byla rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 23.10.2001, pod sp.zn. P 3/94, svěřena do péče, v důsledku čehož nezletilá zameškala ke dni 21.6.2010 nejméně 234 neomluvených hodin, čímž si přivykala zahálet a obžalovaná tak činila přesto, že byla na narůstající absenci a povinnost zabezpečovat plnění školní docházky dítěte upozorňována. Z obsahu připojeného spisového materiálu se dále podává, že trestného jednání se obžalovaná K. dopustila v období od 1.9.2009 do 21.6.2010. Usnesení o zahájení tohoto trestního stíhání převzala obžalovaná dne 3.8.2010. Za popsané jednání byl obžalované uložen trest odnětí svobody v trvání 10ti měsíců, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 30ti měsíců. Citovaný trestní příkaz nabyl pak právní moci dne 23.10.2010. V posuzované trestní věci byla obžalovaná stíhána pro zcela totožné jednání, jehož se měla dopustit na shodném místě, a to ve vztahu k nezl. vnukovi L. Ž., který jí byl svěřen do péče – shodně jako nezl. K. Ž. – shora citovaným rozhodnutím opatrovnického soudu, přičemž jednání se měla dopustit rovněž v témže období – tedy v období školního roku 2009/2010 – konkrétně v období od 1.9.2009 do 31.1.2010. Odvolací soud konstatuje, že v případě tohoto trestního stíhání byla nalézacím soudem porušena ústavní zásada „ne bis in idem“, která je vyjádřena v ust. § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu. Podle citovaného zákonného ustanovení je totiž nepřípustné trestní stíhání proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím soudu. Je třeba poukázat v této souvislosti na skutečnost, že soud I. stupně v posuzované trestní věci zcela pominul posouzení primární hmotně právní otázky. A to otázky, zda v případě jednání popsaného v konstatovaném trestním příkaze Okresního soudu v Prostějově a v případě jednání popsaného ve výroku tohoto rozsudku pod bodem I. (a pod bodem 1/ výroku napadeného rozsudku), jde o dva samostatné skutky, či zda nejde o skutek jeden, o kterém již bylo rozhodnuto právě shora citovaným trestním příkazem. Nalézací soud tak pochybil, pokud před vydáním napadeného rozhodnutí zcela opomněl posoudit, zda popis skutkových okolností, tak jak je obsažen ve vztahu k obžalované v odsuzujícím výroku o vině v konstatovaném trestním příkaze Okresního soudu v Prostějově a jednak v obžalobě podané Okresním státním zastupitelstvím v Prostějově ze dne 6.1.2011, č.j. 1ZT 57/2010-22, zakládá jeden skutek či dva samostatné skutky spáchané ve vícečinném souběhu. Jestliže tak neučinil a rozhodoval o jednom skutku jako o dvou skutcích, pak v kontextu konkrétních okolností projednávané trestní věci nezbývá nežli konstatovat, že rozhodnutí nalézacího soudu spočívá v nesprávném právním posouzení, a to právním posouzení v otázce jednoty skutku a dále pak ve vydání odsuzujícího rozhodnutí, k němuž však nebyly v daném případě splněny zákonné podmínky. Jak je poukazováno konstantní judikaturou, má vyřešení uvedené hmotně právní otázky z hlediska trestního práva procesního zásadní význam. Ten spočívá v tom, že v případě, pokud by šlo o jeden skutek, který se týká téhož trestného činu, vznikla by poté, co zmíněný trestní příkaz Okresního soudu v Prostějově nabyl právní moci „rei iudicatae“ – tedy překážka věci rozsouzené, neboť obžalovaná již byla odsouzena pro týž (tedy jeden) skutek (§ 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu). Z hlediska jednoty skutku je na tomto místě žádoucí uvést, že skutek, který tvoří předmět trestního stíhání toho kterého obviněného, není jako pojem v trestním právu definován zákonem, ale jeho vymezení je záležitostí ustálené právní teorie a soudní praxe. V tomto směru je možno odkázat na ustálenou soudní praxi i z hlediska rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu. Odvolací soud proto v intencích uvedeného odkazu v tomto směru konstatuje, že podstatou skutku, o němž měl nalézací soud rozhodnout, byla v konkrétním případě účast obžalované na určité události popsané v příslušném žalobním návrhu a ve výroku tohoto rozsudku - tedy její právně relevantní jednání (kdy v příslušném období zanedbala výchovu nezl. L. tím, že ačkoli jí byl svěřen do péče, neposílala jej do školy a nezabezpečovala tak jeho povinnou školní docházku), z něhož vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské zájmy chráněné trestním zákoníkem (v daném případě umožnění vést nezletilému zahálčivý život, neboť v důsledku jednání obžalované si totiž neosvojoval základní vzdělání nezbytné pro výkon své budoucí profese, popř. pro další studium ani určitý pracovní režim obdobný pracovní činnosti, jehož nedodržováním si navykal zahálet). Podstatu skutku tedy tvoří jednak jednání obžalované jakožto trestně odpovědného pachatele a jednak následek, který byl jejím jednáním způsoben. Uvedené jednání obžalované je relevantní z hlediska trestního práva hmotného, neboť je obsaženo ve znacích skutkové podstaty trestného činu, resp. přečinu ohrožení mravní výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Ze stejného hlediska je pak významný i příslušný následek, přičemž jednání obžalované je pro daný následek kauzální. V této souvislosti je třeba zmínit, že o jeden skutek z hlediska hmotného práva se jedná i v případě, došlo-li ke vzniku více následků významných pro trestní právo hmotné, jestliže každý z těchto následků byl způsoben alespoň zčásti týmž (jedním) jednáním, významným z hlediska trestního práva hmotného. Je nepochybné, že soud I. stupně mohl rozhodnout v hlavním líčení jen o skutku, pro který byla podána obžaloba. V tomto smyslu bylo pak z hlediska zachování jeho totožnosti významné posouzení, existovala-li shoda při porovnání skutku popsaného ve výroku napadeného rozsudku pod bodem 1/ a skutku popsaném v předmětném trestním příkaze, a to buď alespoň v jednání obžalované anebo v následku jejího jednání. Obecně pak platí, že tato shoda jednání či následku nemusí být úplná a bezvýjimečná, ale stačí i shoda částečná v podstatných skutkových okolnostech. V tomto směru lze pak shrnout, že jako předmět trestního stíhání tvoří pak jeden skutek nedělitelný celek, který nelze v rámci řízení rozdělit do samostatných částí a není možné o každé z nich rozhodnout jiným výrokem (výjimku z této zásady pak představuje jen pokračování v trestném činu (§ 116 trestního zákoníku), které je z hlediska trestního práva hmotného jediným skutkem, ale jeho jednotlivé dílčí útoky se podle trestního práva procesního považují za samostatné skutky a lze je projednat zvlášť (viz. § 11 odst. 2, § 12 odst. 12 trestního řádu) a poté případně uložit společný trest za pokračování v trestném činu (§ 45 trestního zákoníku). Při posouzení shora naznačené otázky dospěl odvolací soud k závěru, že v případě jednání, kterým byla obžalovaná K. uznána vinnou pod bodem 1/ odsuzujícího výroku napadeného rozsudku nebylo možno rozhodnout samostatným a rozdílným výrokem o vině ve vztahu k rozhodnutí z citovaného trestního příkazu Okresního soudu v Prostějově. Odvolací soud je toho názoru, že v případě jednání, jehož se obžalovaná dopustila ke škodě poškozeného nezl. L. Ž. a ke škodě nezl. K. Ž., se nejednalo o dílčí útoky či samostatné skutky, vymezené určitou formou jednání, popsaného ve skutkové podstatě trestného činu ve smyslu ust. § 201 trestního zákoníku, ale o jedno souvislé protiprávní jednání, trvající určitou (v obou případech shodnou) dobu, po kterou obžalovaná příslušný protiprávní stav udržovala, a které z hlediska hmotně právního představuje jeden skutek. Odvolací soud má za to, že pro posouzení, zda se v daném konkrétním případě jedná o jeden skutek či více je rozhodující počet výchovných prostředí, ve kterých k trestnému jednání došlo (obdobně jak je tomu např. v případě trestného činu zanedbání povinné výživy dle § 196 trestního zákoníku) a reálný souběh z hlediska počtu dětí (jakožto předmětů útoku), ve vztahu k nimž k trestnému jednání došlo, je v posuzovaném případě proto vyloučen. Byť se tedy obžalovaná dopustila trestného jednání vůči vícero dětem, měla jak k nezletilé K., tak taktéž k nezl. L. Ž. v kontextu příslušného rozhodnutí opatrovnického soudu tutéž povinnost, spočívající ve vedení jejich řádné výchovy, přičemž tuto porušila v témže časovém období a zcela shodným způsobem, tedy jedním jednáním. Z hlediska jednoty skutku je proto nutno posoudit jednání obžalované jako jediný skutek. Pro shora prezentovaný závěr svědčí i ta skutečnost, že pro použití kvalifikované skutkové podstaty žalovaného trestného činu nemá vliv okolnost spočívající v počtu dětí, vůči nimž k trestnému jednání dochází, ale naopak opětovnost trestného jednání či doba udržování příslušného protiprávního stavu (viz. § 201 odst. 3 trestního zákoníku). Lze tedy shrnout, že v posuzovaném případě prokazatelně došlo napadeným rozsudkem v bodě 1/ jeho výroku k porušení zásady ne bis in idem, kdy bylo nutné se primárně řídit ustanovením § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu, podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Trestní stíhání obžalované je tedy s ohledem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu nepřípustné, neboť jinému postupu a rozhodnutí brání citované rozhodnutí z trestního příkazu Okresního soudu v Prostějova ze dne 11.10.2010, sp.zn. 2T 217/2010. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud postupem dle § 257 odst. 1 písm. c) trestního řádu z podnětu odvolání obžalované napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině přečinem ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, kterým byla obžalovaná uznána vinnou pod bodem 1/ výroku napadeného rozsudku, současně taktéž zrušil i výrok o uložení souhrnného trestu a podle § 223 odst. 1 trestního řádu, z důvodů uvedených v 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu trestní stíhání obžalované K. pro jednání popsané v bodě I. výroku tohoto rozsudku, jako stíhání nepřípustné zastavil. Ve vztahu k bodu 2/ výroku napadeného rozsudku dospěl v otázce viny odvolací soud k závěru, že soud I. stupně se správně, logicky a přesvědčivě vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí pokud jde o tento bod jeho výroku. V písemném vyhotovení rozhodnutí nalézací soud konkrétně rozvedl, které důkazy ve věci provedl a rovněž jak je hodnotil. Současně i podrobně rozvedl, k jakým skutkovým a právním závěrům následně dospěl. Skutkovým zjištěním soudu I. stupně nelze vytýkat nejasnost ani neúplnost. Napadený rozsudek není v této části zatížen podstatnými vadami, přičemž jeho příslušný výrok obsahuje náležitosti předepsané § 120 trestního řádu a jeho odůvodnění splňuje kritéria, vyžadovaná ust. § 125 odst. 1 trestního řádu. Rozsudek soudu I. stupně rovněž dostatečně respektuje povinnost vyplývající z § 2 odst. 5 trestního řádu, neboť na základě provedených důkazů byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nemá ani odvolací soud důvodné pochybnosti, neboť tento byl zjištěn v rozsahu, který byl pro rozhodnutí nezbytný. Nadto obžalovaná se v podaném odvolání ani provedení dalších nových důkazů nedomáhala. Z hlediska procesu hodnocení výsledků provedeného důkazního řízení dospěl odvolací soud k závěru, že soud I. stupně i v této fázi ve vztahu k bodu 2/ výroku napadeného rozsudku postupoval v souladu se zásadami trestního řízení, včetně zásady uvedené v § 2 odst. 6 trestního řádu a taktéž se zásadami formální logiky a odvolací soud proto konstatuje, že soud I. stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním tak, jak jsou popsána pod bodem 2/ výroku napadeného rozsudku. Soud I. stupně své rozhodnutí odůvodnil způsobem vyhovujícím požadavkům ust. § 125 odst. 1 trestního řádu, kdy popisná i hodnotící část odůvodnění rozhodnutí dostatečně vysvětluje podstatu úvah a závěrů nalézacího soudu tak, jak k nim dospěl v rámci procesu dokazování a hodnocení jeho výsledků. Lze tedy shrnout, že skutkové závěry soudu I. stupně vyslovené ve výroku o vině v bodě 2/ napadeného rozsudku, mají oporu v provedených důkazech a jsou z nich logickým způsobem odvozené. V podstatě je možno zopakovat, že v případě trestné činnosti popsané pod bodem 2/ výroku napadeného rozsudku je obžalovaná z trestného jednání usvědčována obsahem svědeckých výpovědí PaeDr, H. D. a Mgr. M. J., které se vyjádřily k docházce nezl. L. Ž. do školy v předmětném období i k počtu zameškaných hodin. Dále je možno odkázat i na obsah výpovědí svědkyň Mgr. K. P., Bc. T. Č., které se jakožto sociální pracovnice vyjádřily k opakovaným kontrolám v domácnosti obžalované, při nichž bylo zjištěno, že u dětí, svěřených do péče obžalované, nebyla v příslušném období řádně zajišťována povinná školní docházka, a to bez závažných důvodů. Tyto skutečnosti potvrzuje pak i obsah důkazů listinných. Soud I. stupně pak správně poukázal i na skutečnost, že obžalovaná tak jednala i přesto, ačkoli byla v minulosti opakovaně důsledně upozorňována na zákonnou povinnost zajištění péče i ve formě zajištění plnění povinné školní docházky a dokonce i přes to, že byla za totožné jednání v minulosti i soudně trestána (viz. citovaný trestní příkaz Okresního soudu v Prostějově sp.zn. 2T 217/2010). Je zcela nepochybné, že obžalovaná, jíž byl nezletilý L. Ž. svěřen rozhodnutím příslušného opatrovnického soudu do péče, odpovídá za jeho výchovu a řádné vedení, přičemž za žádoucí je nutno považovat, aby výchova dítěte byla vedena mimo jiné v souladu se zásadami morálky společnosti. Zájem na řádné výchově dětí, které jsou vzhledem ke svému věku svěřeny do péče jiných osob a ochrana před nežádoucím zásahem do jejich citového, rozumového nebo mravního vývoje jsou zájmem, chráněným trestním zákonem a objektem trestného činu ohrožování výchovy dítěte ve smyslu ust. § 201 trestního zákoníku. Je rovněž nepochybné, že jednání obžalované spočívající v nedostatečné péči, v důsledku níž měl nezletilý v příslušném školním roce celkem 40 neomluvených hodin absence, mělo zásadní a negativní vliv na výsledky nezletilého ve škole a poskytlo mu příležitost, aby se rozvíjel nesprávným směrem, tj. aby vedl zahálčivý život. Obžalovaná tak způsobila, že si nezletilý neosvojoval základní školní vědomosti a přivykl si takovému způsobu života, který není v souladu se zájmem společnosti na řádné výchově osob mladších osmnácti let. Jednání obžalované je tedy nutno označit za chování závadné, které je způsobilé do budoucna ovlivnit nepříznivě mravní vývoj dítěte a takové jednání je nutno označit za společensky škodlivé, protiprávní a trestné, které naplňuje skutkovou podstatu přečinu ohrožení výchovy dítěte ve smyslu ust. § 201 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že soud I. stupně pečlivě a podrobně zhodnotil obsah provedeného dokazování, přičemž v dalším lze na jeho přiléhavou argumentaci odkázat, neboť odvolací soud se s touto ztotožňuje. K odvolací námitce obžalované stran nedostatku finančních prostředků je rovněž možno odkázat na hodnocení soudu I. stupně a na skutečnost, že je s podivem, že obžalovaná jezdila opakovaně nezletilého do školy v některých případech omlouvat, kdy se naopak zcela v rozporu s tímto jednáním hájila tvrzením, že pro děti „neměla na jízdné“. Taktéž v případě závěrů o právní kvalifikaci jednání obžalované popsaného pod bodem 2/ výroku napadeného rozsudku soud I. stupně nepochybil, pokud toto jednání posoudil jako naplnění znaků skutkové podstaty přečinu ohrožení výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Z hlediska aplikace kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu je pak nutno poukázat na již shora citovaný trestní příkaz a tedy na skutečnost, že obžalovaná se trestného jednání popsaného pod bodem 2/ výroku napadeného rozsudku dopouštěla i přes výstrahu ve formě předchozího odsouzení za totožné jednání. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že nalézací soud tedy ze správně zjištěného skutkového stavu věci vyvodil i odpovídající závěry právní. Pochybení však odvolací soud shledal po přezkoumání výroku o trestu, vztahujícího se k bodu 2/ výroku napadeného rozsudku. V tomto případě dospěl k závěru, že odvolání obžalované je v tomto kontextu nutno hodnotit jako opodstatněné. Soud I. stupně při rozhodování o trestní sankci pro obžalovanou totiž náležitě nezhodnotil všechny okolnosti, významné z hlediska stanovení druhu a výměry trestu a nepřihlédl řádně ke všem zákonným hlediskům uvedeným v ust. § 37 odst. 2 a § 38 a § 39 trestního zákoníku. Obecně lze konstatovat, že soud I. stupně postupoval správně, pokud dospěl k závěru, že v případě obžalované je za jednání popsané pod bodem 2/ výroku napadeného rozsudku na místě uložení samostatného trestu. Zcela správně poukázal i na skutečnost, že byť je obžalovaná osobou s trestní minulostí, nelze k této přihlížet jako k okolnosti přitěžující, neboť s předchozími odsouzeními jsou spojeny účinky zahlazení, kdy poslední z odsouzení je nutno považovat za okolnost podmiňující použití kvalifikované skutkové podstaty příslušného trestného činu. Nicméně z hlediska míry postihu považuje odvolací soud i s ohledem na výrok obsažený v bodě I. tohoto rozsudku uložení trestní sankce ve formě nepodmíněného trestu odnětí svobody za neadekvátní, který neodpovídá ust. § 38 odst. 1 trestního zákoníku. Poukázat lze v této souvislosti z hlediska společenské škodlivosti jednání obžalované jak na shora uvedené, tak taktéž konkrétně na počet hodin zameškaných nezletilým L. Ž. (40) a taktéž na dobu, po kterou se obžalovaná trestného jednání dopouštěla (tj. období od 1.9.2010 do 19.11.2010, kdy jí bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání). S ohledem na shora konstatované skutečnosti postupoval proto odvolací soud tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b),e), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání obžalované napadený rozsudek ve výroku o trestu uloženém za jednání popsané pod bodem 2/ výroku napadeného rozsudku zrušil a v souladu s ust. § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že obžalované jakožto adekvátní a odpovídající účelu trestu i možnostem její nápravy, uložil podle § 201 odst. 3 trestního zákoníku za použití §§ 63 odst. 1 a 64 odst. 1 trestního zákoníku trest obecně prospěšných prací, kdy za přiměřenou výměru, považuje výměru 200 hodin. Ostatně sama obžalovaná bude moci svým osobním přístupem k výkonu uloženého trestního opatření prokázat, že možnosti její nápravy lze zaručit i tímto druhem alternativního trestu. Teprve v opačném případě bude na místě jeho přeměna v nepodmíněný trest odnětí svobody. Ze všech shora uvedených důvodů bylo proto rozhodnuto tak, jak je uvedeno výroku tohoto rozsudku, kdy k jiným změnám napadeného rozsudku neshledal odvolací soud důvodu. Poučení o opravných prostředcích: Proti tomuto rozhodnutí není řádný opravný prostředek přípustný, takže rozhodnutí nabylo právní moci a je vykonatelné (§ 139 odst. 1 písm.a), b)cc), § 140 odst.1 trestního řádu). Lze však proti němu podat dovolání (§ 265a odst. 1,2 trestního řádu). Dovolání mohou podat (§ 265d odst. 1 trestního řádu) - nejvyšší státní zástupce, který je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch či v neprospěch obžalovaného (§ 265d odst. 1 písm. a), § 265f odst.l trestního řádu). - obžalovaný pouze prostřednictvím obhájce. Podání obžalovaného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno (§ 265d odst. 2 trestního řádu. - je-li obžalovaný zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena může i proti vůli obžalovaného za něho v jeho prospěch dovolání podat též zákonný zástupce i jeho obhájce. Dovolání se podává u soudu, který rozhodl v I. stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje (§ 265e odst. 1 trestního řádu). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud České republiky (§ 265c trestního řádu). V dovolání, kromě obecných náležitostí uvedených v § 59 odst. 3 trestního řádu, musí být uvedeno (§ 265f odst. 1 trestního řádu) - proti kterému rozhodnutí dovolání směřuje, - který výrok, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je napadán, - čeho se dovolatel domáhá, - konkrétní návrh na rozhodnutí dovolacího soudu, - odkaz na zákonná ustanovení § 265b odst. 1 písm. a)-l), nebo § 265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá. Rozsah a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (§ 265f odst. 2 trestního řádu). Krajský soud v Brně dne 25. května 2011 JUDr. Marta Ondrušová v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Vypracovala : Jana Desenská JUDr. Kateřina Stýblová v.r.