I prostou krádež zboží, spáchanou dítětem mladším patnácti let, která nemá povahu trestného jednání a není tedy protiprávním činem, lze z hlediska trestní odpovědnosti rodičů přečinem ohrožování výchovy dítěte, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, považovat za opatřování prostředků jiným zavrženíhodným způsobem ve smyslu ust. § 201 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Nese-li způsob provedení krádeže prvky promyšleného jednání, dítě se jí dopouští pod „dohledem“ rodiče, je k tomuto jednání motivováno, eventuelně i instruováno, jak má postupovat, případně rovněž vybaveno zajištěním věci, usnadňující její provedení, pak jde ze strany rodiče o chování závadné, které je způsobilé do budoucna ovlivnit nepříznivě mravní vývoj dítěte a takové jednání rodiče je nutno označit za společensky škodlivé, protiprávní a trestné, které naplňuje skutkovou podstatu přečinu ohrožení výchovy dítěte ve smyslu ust. § 201 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku.

Sp.zn.: 5To 63/2011 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně projednal ve veřejném zasedání, konaném dne 23. března 2011, odvolání obviněných L. F., nar. XXXXX, bez pracovního poměru, trvale bytem XXXXX a S. F., nar. XXXXX, bez pracovního poměru, trvale bytem XXXXX, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25.1.2011, č.j. 92T 189/2010-97, a v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marty Ondrušové a soudců JUDr. Drahomíra Drápala a JUDr. Kateřiny Stýblové, rozhodl t a k t o : Podle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu se napadený rozsudek z r u š u j e z podnětu podaných odvolání v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu se obvinění L. F.,nar. XXXXX, trvale bytem XXXXX a S. F.,nar. XXXXX, trvale bytem XXXXX u z n á v a j í v i n n ý m i, ž e v době od 13.25 hodin dne 9.6.2010 do 13.28 hodin v B., na ulici Š. na čerpací stanici T. nejdříve L. F. po natankování pohonných hmot odešel do obchodu, kde se nejprve rozhlížel, poté se vrátil zpět k automobilu, následně s celou rodinou vešli do obchodu a zatímco S. F. platila natankované pohonné hmoty a odváděla hovorem pozornost obsluhy, její manžel obviněný L. F. společně s nezletilými dcerami R. F., nar.XXXXX a S. F., nar. XXXXX, zůstal mezi regály se zbožím, kde děti pod jeho dohledem odcizily různé druhy zboží v celkové hodnotě 895,--Kč tak, že si dcery zboží uschovaly do tašek zavěšených přes ramena a následně z obchodu odešly před odchodem obviněné F. společně s otcem bez zaplacení zboží, t e d y - úmyslně ohrozili mravní vývoj dítěte tím, že mu umožnili opatřovat pro sebe a jiného prostředky zavrženíhodným způsobem. T í m s p á c h a l i přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku a o d s u z u j í s e podle § 201 odst. 1 trestního zákoníku k t r e s t u o d n ě t í s v o b o d y v trvání 3 (tří) měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku se oběma obviněným výkon trestu p o d m í n ě n ě o d k l á d á na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem byli oba obvinění uznáni vinnými ze spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, kterého se měli dopustit v době, místě a jednáním podrobně popsaným ve výroku napadeného rozsudku, a to tím, že úmyslně ohrozili mravní vývoj dítěte tím, že mu umožnili opatřovat pro sebe a jiného prostředky trestnou činností, kdy za uvedené jednání oběma obviněným uložen trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 18ti měsíců. Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, které písemně zdůvodnili prostřednictvím svého obhájce. Odvolání směřovalo do výroku o vině i do výroku o trestu. V rámci podaného odvolání oba obvinění opakovaně odmítli svoji vinu za jednání svých dětí, zejména namítali, že své děti k odcizení věcí v žádném případě nenabádali ani tyto nepoučovali, jaké věci mají odcizit. V rámci podaného odvolání navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a oba obviněné postupem dle § 226 písm. c) trestního řádu zprostil. Odvolací soud konstatuje, že odvolání bylo podáno včas (§ 248 odst. 1 trestního řádu) a oprávněnými osobami (§ 246 odst. 1 písm. b) trestního řádu). Z podnětu podaného odvolání přezkoumal Krajský soud v Brně dle § 254 odst. 1 až 4 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozsudku a rovněž správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Je třeba podotknout, že v řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, neshledal odvolací soud podstatných procesních vad, zejména porušení ustanovení, jimiž má být zabezpečeno objasnění věci či právo obhajoby, které by mohly mít vliv na správnost a zákonnost rozhodnutí. Jistého procesního pochybení se soud I. stupně dopustil tím, že o termínu konání nařízeného hlavního líčení nedošlo k vyrozumění opatrovníka nezletilých dětí S. a R. F., který jim byl v souladu s ust. § 45 odst. 2 trestního řádu ustanoven k výkonu jejich práv, vzhledem k možnosti střetu zájmů mezi obviněnými jakožto rodiči a nezletilými dcerami jakožto poškozenými (viz. čl. 17), a dále tím, že ustanovenému opatrovníku nebylo doručeno písemné vyhotovení napadeného rozsudku. Uvedené pochybení odvolací soud zčásti napravil jednak zasláním opisu předmětného rozhodnutí a jednak vyrozuměním o termínu konání veřejného zasedání. Nicméně v případě tohoto procesního pochybení nejde o natolik podstatnou vadu řízení, jejíž existence by mohla mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku a která by zakládala kasační důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. K přezkumné činnosti odvolacího soudu a odvolacím námitkám obou obviněných lze uvést následující: V otázce viny dospěl odvolací soud k závěru, že soud I. stupně se správně, logicky a přesvědčivě vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. V písemném vyhotovení rozhodnutí konkrétně rozvedl, které důkazy ve věci provedl a rovněž jak je hodnotil. Současně i podrobně rozvedl, k jakým skutkovým a právním závěrům následně dospěl. Skutkovým zjištěním soudu I. stupně nelze vytýkat nejasnost ani neúplnost. Napadený rozsudek není zatížen podstatnými vadami, přičemž jeho výrok obsahuje náležitosti předepsané § 120 trestního řádu a jeho odůvodnění splňuje kritéria, vyžadovaná ust. § 125 odst. 1 trestního řádu. Odvolací soud proto neshledal důvod ke zrušení napadeného rozsudku dle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Rozsudek soudu I. stupně rovněž dostatečně respektuje povinnost vyplývající z § 2 odst. 5 trestního řádu, neboť na základě provedených důkazů byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nemá ani odvolací soud důvodné pochybnosti, neboť tento byl zjištěn v rozsahu, který byl pro rozhodnutí nezbytný. Nebyl proto shledán důvod pro zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Nadto obvinění se v podaném odvolání ani provedení dalších nových důkazů nedomáhali. Pokud pak bylo v rámci veřejného zasedání u odvolacího soudu navrhováno provést důkaz přehráním příslušného záznamu bezpečnostních kamer, pak lze konstatovat, že tento důkaz byl soudem I. stupně v konaném hlavním líčení řádně proveden, přičemž odvolací soud se s jeho obsahem (shodně jakožto i s obsahem dalších důkazů ve věci provedených) seznámil. Lze v podstatě pouze zopakovat, že byť obvinění spáchání trestné činnosti popřeli, jsou z trestného jednání usvědčováni obsahem důkazů ve věci provedených, ať již jde o obsah svědecké výpovědi svědkyně J. K. (obsluhy čerpací stanice), která podrobně popsala chování obou nezletilých dětí a zejména pak chování a jednání obou obviněných, jak jim byla osobně přítomna, tak rovněž obsahem důkazů listinných a zejména pak i obsahem záznamu z příslušných bezpečnostních kamer. Provedené důkazy a skutková zjištění pak soud I. stupně hodnotil v souladu s ust. § 2 odst. 6 trestního řádu při uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu. Nutno uvést, že hodnocení důkazů je výhradním právem soudu I. stupně, když odvolací soud není oprávněn do tohoto hodnocení - pokud bylo provedeno v souladu se zásadami formální logiky, zasahovat. Odvolací soud má zato, že hodnocení provedených důkazů soudem I. stupně neodporuje pravidlům formální logiky ani zákonu a naopak se s takto provedeným zhodnocením důkazů zcela ztotožňuje a má za to, že provedenými důkazy byli oba obvinění bez odůvodněných pochybností a s potřebnou mírou spolehlivosti usvědčeni z jednání, které je popsáno ve výroku rozsudku. Byla tedy učiněna správná skutková zjištění, přičemž námitky, uplatněné obviněnými v podaném odvolání, jsou v podstatě pouze opakováním jejich obhajoby, kterou uplatnili již před soudem I. stupně, a s níž se tento v odůvodnění napadeného rozsudku dostatečně vypořádal. Lze v tomto směru poukázat na přiléhavé odůvodnění soud I . stupně, kdy rovněž odvolací soud se ztotožňuje se závěrem, že jednání obou obviněných a jeho provedení nese prvky promyšleného jednání, s předem dohodnutou strategií a rozdělením úloh, kdy obviněný L. F. nejprve obhlédl situaci v prodejně, aby se následně vrátil v doprovodu obou dcer, které obě do prodejny vstoupily „vybaveny“ prázdnými taškami pověšenými přes rameno, do nichž mezi regály v místě, kde nejsou pro svoji výšku v úhlu pohledu obsluhy, následně v bezprostřední blízkosti obviněného vkládají zboží. Ze záznamu kamer je přitom zcela zřejmé, že obviněný počínání dětí přihlíží, pozoruje odcizování zboží ze strany dětí a dokonce na některé věci přímo ukazuje a současně monitoruje reakci obsluhy. Obě děti má po celou dobu pod přímou kontrolou. Ze záznamu bezpečnostních kamer je zřejmý i podíl obviněné S. F. na předmětném jednání, neboť tato obě děti do obchodu doprovodila, při jejich vystupování z vozu nemohla přehlédnout, že obě děti mají při sobě kabele, naopak v kontextu dalších okolností je zcela zřejmé, že byla s jednáním dětí dopředu srozuměna. Ze záznamu je rovněž patrno, že obviněná přímo uvnitř prodejny nejprve procházela bezprostředně kolem jedné z dcer, které brala věci z regálů a tyto vkládala do tašky a teprve poté přichází k pokladně. Vzhledem k reakci obviněné, která následně navazuje bezprostřední hovor s obsluhou, kdy v kontextu s obsahem výpovědi svědkyně K. i obsahu kamerového záznamu je zcela zřejmé, že účelem je odvedení pozornosti, nemůže obstát námitka obhajoby co do účasti obviněné S. F. Naopak její podíl na spáchaném jednání považuje rovněž odvolací soud za prokázaný. Shodně jako soud I. stupně dospěl i odvolací soud k závěru, že krádež zboží ze strany dětí obou obviněných byla dopředu připravena a oba obvinění byli s konáním svých dětí nejenže srozuměni, ale svým jednáním příslušné podmínky k závadnému jednání dětí přímo vytvořili. O skutečnosti, že se jednalo o úmyslné jednání svědčí i ta okolnost, že oba obvinění měli možnost odcizené zboží vrátit či se navrátit za účelem jeho úhrady (pokud by uvedené zjistili dodatečně), což však neučinili. Nelze rovněž odhlédnout ani od skutečnosti, že obdobné jednání – tedy krádež, jíž se dopustila jedna z dcer obviněných – bylo předmětem projednávání již v minulosti, přičemž způsob provedení byl obdobný. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že soud I. stupně pečlivě a podrobně zhodnotil obsah provedeného dokazování, přičemž v dalším lze na jeho přiléhavou argumentaci odkázat, neboť odvolací soud se s touto ztotožňuje. V případě závěru o právní kvalifikaci jednání obviněných soud I. stupně nepochybil, pokud toto jednání posoudil v intencích obsahu výroku napadeného rozsudku – tedy pokud jednání obou obviněných právně kvalifikoval jak přečin ohrožování mravní výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Pochybení bylo shledáno toliko v interpretaci právní věty, kdy na rozdíl od soudu I. stupně je odvolací soud toho názoru, že obvinění jednáním popsaným ve výroku rozsudku úmyslně ohrozili mravní vývoj dětí tím, že jim umožnili opatřovat pro sebe a jiného prostředky jiným zavrženíhodným způsobem – nikoli jak prezentoval soud I. stupně - trestnou činností. Podstatným předpokladem pro trestnou činnost dítěte je totiž dítětem spáchaný protiprávní čin, a to buď čin jinak trestný – pokud tak učiní dítě mladší patnácti let, a nebo provinění – dopustí-li se trestné činnosti mladistvý. Tento předpoklad však nebyl v posuzované trestní věci naplněn. Jak se však podává z dikce ustanovení § 201 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, vedle opatření prostředků trestnou činností však může pachatel dítěti umožnit si takové prostředky opatřovat i jiným zavrženíhodným způsobem. Obecně vychází soudní praxe z principu, že za takové jednání je možno považovat činnost, která je shodně jako protiprávní čin konáním nepřijatelným, společensky zásadně odmítaným a opovrhovaným, odporujícím základním pravidlům morálky a vybočujícím z obvyklých mezí lidské slušnosti (viz komentář k trestnímu zákoníku II, Šámal a kol., 1. vydání BECK, 2010). Lze shrnout, že v posuzované trestní věci umožnili obvinění svým dětem získat hmotné věci krádeží, a to způsobem popsaným ve výroku napadeného rozsudku. Vzhledem k hodnotě odcizených věcí je zřejmé, že se v případě spáchaného činu nejedná o čin protiprávní. Namístě je však uvést následující: Je zcela nepochybné, že oba obvinění jako rodiče odpovídají za výchovu a vedení svých dětí, přičemž za žádoucí je nutno považovat, aby výchova dítěte byla vedena mimo jiné v souladu se zásadami morálky společnosti. Zájem na řádné výchově dětí, které jsou vzhledem ke svému věku svěřeny do péče jiných osob a ochrana před nežádoucím zásahem do jejich citového, rozumového nebo mravního vývoje, jsou zájmem, chráněným trestním zákonem a objektem trestného činu ohrožování výchovy dítěte ve smyslu ust. § 201 trestního zákoníku. K řádné výchově lze obecně uvést, že je notorietou, že rodiče utvářejí osobnost dítěte zejména i tím, že mají jít osobním příkladem, neboť svým jednáním ovlivňují životní hodnoty dětí. Těmito hodnotami jsou přitom představy, kterými se dítě v životě řídí a které mají vliv na jeho rozhodování. Základní podstata přitom tkví i v dodržování příslušných nejen zákonných, ale i morálních norem. Je nepochybné, že krádež – byť nikoli v rovině porušení norem trestního práva - nelze považovat za jednání v souladu s morálními pravidly. V daném případě oba obvinění působení kladného příkladu (v obchodě se nakupuje, tudíž se za zboží zaplatí) zcela potlačili, naopak dětem poskytli příležitost, aby se rozvíjely nesprávným směrem (přisvojit si cizí věc tím, že se jí zmocní). A to i přesto, že morální usuzování se odvíjí již od dětství a je ovlivněno vlivy, jež na děti působí (ať již pozitivními či negativními). Vzhledem k věku obou dětí je nepochybné, že tyto musely být instruovány, jak mají postupovat. Nelze přitom přehlížet, že obě děti obviněných jsou ve věku, kdy u nich dochází k důležitým pokrokům a formování jejich osobností. S ohledem na shora uvedené, konstatuje odvolací soud, že i prostou krádež zboží, spáchanou dítětem mladším patnácti let, která nemá povahu trestného jednání a není tedy protiprávním činem, lze z hlediska trestní odpovědnosti rodičů přečinem ohrožování výchovy dítěte, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, považovat za opatřování prostředků jiným zavrženíhodným způsobem ve smyslu ust. § 201 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Nese-li způsob provedení krádeže prvky promyšleného jednání, dítě se jí dopouští pod „dohledem“ rodiče, je k tomuto jednání motivováno, eventuelně i instruováno, jak má postupovat, případně rovněž vybaveno zajištěním věci, usnadňující její provedení, pak jde ze strany rodiče o chování závadné, které je způsobilé do budoucna ovlivnit nepříznivě mravní vývoj dítěte a takové jednání rodiče je nutno označit za společensky škodlivé, protiprávní a trestné, které naplňuje skutkovou podstatu přečinu ohrožení výchovy dítěte ve smyslu ust. § 201 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Pochybení soud I. stupně co do aplikace správné právní věty napravil odvolací soud tak, že napadený rozsudek postupem podle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu zrušil a za splnění podmínek uvedených v § 259 odst. 3 trestního řádu uznal oba obviněné vinnými přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku na skutkovém základě uvedeném ve výroku rozsudku s úpravou právní věty tak, že oba obvinění úmyslně ohrozili mravní vývoj dítěte tím, že mu umožnili opatřovat pro sebe a jiného prostředky zavrženíhodným způsobem. Pokud se pak týká výroku o uloženém trestu, dospěl odvolací soud k závěru, že soud I. stupně při ukládání trestu náležitě zhodnotil všechny okolnosti, významné z hlediska stanovení druhu a výměry trestu, kdy přihlédl ke všem hlediskům uvedeným v ust. § 37 odst. 2 a § 38 a § 39 trestního zákoníku, kdy hodnotil z hlediska zásady přiměřenosti jak povahu a závažnost spáchaného trestného činu, tak taktéž poměry obou obviněných jakožto jeho pachatelů – tedy jejich osoby a možnosti jejich nápravy. Zohledněny byly taktéž okolnosti polehčující i okolnosti přitěžující. Rovněž odvolací soud zohlednil, že obvinění dosud nebyli soudně trestáni, k čemuž lze přihlédnout jako k výrazné polehčující okolnosti. Současně lze poukázat i na skutečnost, že způsobenou škodu nahradili. Za zcela přiměřený lze tedy v případě obou obviněných považovat (v trestní sazbě 0 – 2 roky) trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Rovněž odvolací soud dospěl k závěru, že v případě obou obviněných lze považovat za splněné podmínky uvedené v ust. § 81 odst. 1 trestního zákoníku pro podmíněný odklad výkonu uloženého trestu, přičemž zcela přiměřenou výměrou z hlediska míry postihu zkušební dobu v trvání 18ti měsíců. K jakýmkoli dalším změnám napadeného rozsudku neshledal odvolací soud důvodu. Poučení o opravných prostředcích: Proti tomuto rozhodnutí není řádný opravný prostředek přípustný, takže rozhodnutí nabylo právní moci a je vykonatelné (§ 139 odst. 1 písm.a), b)cc), § 140 odst.1 trestního řádu). Lze však proti němu podat dovolání (§ 265a odst. 1,2 trestního řádu). Dovolání mohou podat (§ 265d odst. 1 trestního řádu) - nejvyšší státní zástupce, který je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch či v neprospěch obviněného (§ 265d odst. 1 písm. a), § 265f odst.l trestního řádu). - obviněný pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno (§ 265d odst. 2 trestního řádu. - je-li obviněný zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena může i proti vůli obviněného za něho v jeho prospěch dovolání podat též zákonný zástupce i jeho obhájce. Dovolání se podává u soudu, který rozhodl v I. stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje (§ 265e odst. 1 trestního řádu). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud České republiky (§ 265c trestního řádu). V dovolání, kromě obecných náležitostí uvedených v § 59 odst. 3 trestního řádu, musí být uvedeno (§ 265f odst. 1 trestního řádu) - proti kterému rozhodnutí dovolání směřuje, - který výrok, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je napadán, - čeho se dovolatel domáhá, - konkrétní návrh na rozhodnutí dovolacího soudu, - odkaz na zákonná ustanovení § 265b odst. 1 písm. a)-l), nebo § 265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá. Rozsah a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (§ 265f odst. 2 trestního řádu). Krajský soud v Brně dne 23. března 2011 JUDr. Marta Ondrušová v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Vypracovala: Jana Desenská JUDr. Kateřina Stýblová v.r.