1. Dokud není exekučním příkazem postižen majetek ve společném jmění povinného a jeho manžela, nemůže být na manžela povinného pohlíženo jako na účastníka řízení a není tak ani do vydání takového exekučního příkazu legitimován k podání odvolání proti usnesení o nařízení exekuce. 2. Odvolání proti výroku o pověření exekutora provedením exekuce je přípustné a k jeho podání je legitimován i povinný

54 Co 888/2011-200 U S N E S E N Í Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudců JUDr. Evy Fučíkové a Mgr. Miroslava Pecha v exekuční věci oprávněné GE Money Bank, a.s. se sídlem Praha 4 – Michle, Vyskočilova 1422/1a, identifikační číslo 25672720, zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Římská 36 (zn. 4718622990), proti povinnému I.H., nar. XXXXX, bytem XXXXX, pro 6.235,- Kč s přísl., o odvolání povinného a jeho manželky J.H., nar. XXXXX, bytem XXXXX, proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě z 20. prosince 2010, č. j. 2 EXE 5090/2010-32, t a k t o : I. Odvolání J.H. s e o d m í t á . II. Odvolání povinného proti usnesení soudu prvního stupně, jeho výroku I., s e o d m í t á . III. Usnesení soudu prvního stupně se ve výrocích II., III. p o t v r z u j e . O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Jihlavě výše uvedeným usnesením, jeho výrokem I., rozhodl o nařízení exekuce na majetek povinného k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 6.235,- Kč společně s úroky z prodlení z této částky, nákladů předcházejícího řízení 12.024,- Kč a nákladů exekuce stejně jako nákladů oprávněné, to vše podle platebního rozkazu Okresního soudu v Jihlavě z 29.9.2009, sp. zn. 13 C 309/2009. Výrokem II. povinnému uložil, aby uhradil náklady exekuce a náklady oprávněné, které budou určeny exekutorem. Provedením exekuce pověřil Mgr. Ing. Radima Opletala, soudního exekutora Exekutorského úřadu Olomouc (výrokem III.). Proti usnesení podal odvolání povinný, stejně jako jeho manželka J.H. Odvoláním výslovně napadli všechny tři výroky usnesení soudu prvního stupně. Namítli, že oprávněná své nároky změnila, sankční úroky ani úroky z prodlení již nepožaduje. Žádali, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a řízení zastavil. Ve vztahu k výroku II. (o nákladech řízení) žádali, aby tento odvolací soud zrušil či změnil s tím, že oprávněné náklady nevznikly nebo je nepožaduje uhradit, další navrhované náklady pak jsou zcela nezákonné, a to jak na straně advokáta (zjevně právní zástupkyně oprávněné) tak i exekutora, žádali, aby odvolací soud tyto nároky důsledně přezkoumal. Poukazovali přitom i na svou svízelnou finanční situaci, že již 10 let splňují „dle § 150 o.s.ř. úplné osvobození od placení soudních poplatků, nákladů soudního řízení a dalších plnění“, žijí dlouhodobě pouze z životního minima. Ve vztahu k výroku III. pak namítli, že exekutor Mgr. Ing. Opletal opakovaně porušil exekuční řád, nárokuje si nezákonná plnění pro sebe a obstavil mzdu povinnému mzdu, který je samoživitelem pěti osob. Žádali, aby bylo rozhodnuto o vyloučení exekutora a jeho nahrazení místně příslušnou soudní exekutorkou JUDr. Sárovou z Jihlavy. Oprávněná s podaným odvoláním nesouhlasila s tím, že návrh na nařízení exekuce podala důvodně, neboť povinný dobrovolně nesplnil, co mu bylo uloženo vykonatelným exekučním titulem. Uvedla, že povinný nenamítl v odvolání žádnou ze skutečností rozhodných pro nařízení exekuce, že tvrzení povinného o odpuštění části pohledávky není pravdivé, na což byl povinný též upozorněn. Navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Povinný i jeho manželka podali odvolání včas (§ 52 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění předpisů pozdějších, dále jen „e.ř.“, § 204 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění předpisů pozdějších, dále jen „o.s.ř.“). Napadli usnesení, proti kterému je odvolání přípustné (§ 44 odst. 7 o.s.ř.). Nebylo pochyb o tom, že povinný jako účastník exekučního řízení (§ 36 odst. 1 e.ř.) je osobou oprávněnou k podání odvolání dle ust. § 201 o.s.ř. Současně však bylo třeba zabývat se i otázkou, zda odvolání bylo podáno ze zákonem předvídaných důvodů a zda manželka povinného byla rovněž osobou oprávněnou k podání odvolání. Dle výše zmíněného ust. § 201 o.s.ř. svědčí oprávnění podal odvolání účastníkům řízení. Otázkou legitimace manžela povinného k podání odvolání proti usnesení o nařízení exekuce se zabýval Nejvyšší soud ve svém stanovisku sp. zn. Cpjn 200/2005, uveřejněném též ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. 31, ročník 2006. Zde dospěl k závěru (v části IX stanoviska) že manžel povinného je osobou oprávněnou podat odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, přichází-li v úvahu, že konkrétním exekučním příkazem může být postižen majetek v jeho společném jmění. Nejvyšší soud se takto vyjádřil za situace, kdy dle ust. § 36 odst. 2 e.ř. platilo, že jsou-li exekucí postiženy věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty patřící do společného jmění manželů, je účastníkem exekučního řízení, pokud jde o tyto věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, i manžel povinného. Dne 1.11.2009 však vstoupila v účinnost novela exekučního řádu, provedená zákonem č. 186/2009 Sb., která se dotkla i ust. § 36 odst. 2 e.ř. Toto ustanovení v současné době zní takto: „jsou-li exekučním příkazem postiženy věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, patřící do společného jmění manželů, je účastníkem exekučního řízení, pokud jde o tyto věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, i manžel povinného“. Novelizovaným zněním se nic nemění na důvodech, kterými Nejvyšší soud podepřel svůj shora citovaný závěr. Tyto se koncentrují v tezi, že účastnictví manžela povinného v exekučním řízení (stejně jako ve výkonu rozhodnutí) je založeno na potencionalitě postižení jiného majetku, než výlučně majetku povinného. Váže-li však nyní ust. § 36 odst. 2 e.ř. účastenství manžela povinného na postižení majetku ve společném jmění exekučním příkazem, pak připuštění tohoto účastenství před vydáním takovéhoto příkazu by bylo nejen zcela v rozporu s jazykovým výkladem citovaného ustanovení, nýbrž popřelo by i jakýkoliv smysl změny provedené novelou. Dle názoru odvolacího soudu pak lze dovodit, že pokud není exekučním příkazem postižen majetek ve společném jmění povinného a jeho manžela, nemůže být na manžela povinného pohlíženo jako na účastníka exekučního řízení a není proto v té době ani legitimován k podání odvolání proti usnesení o nařízení exekuce. Povinný a jeho manželka namítali, že soudní exekutor postihl mzdu manželky povinného. Z obsahu připojeného exekučního spisu soudního exekutora sp. zn. 057EX 4757/10 pak bylo zjištěno, že soudní exekutor jiný exekuční příkaz než ten, kterým byla postižena mzda povinného, nevydal. Soudní praxí, podporovanou i řadou rozhodnutí Nejvyššího soudu, je dlouhodobě dovozováno, že nárok na mzdu není součástí společného jmění manželů a manžel povinného proto být účastníkem exekučních řízení postihujících (výlučně) mzdu povinného být nemůže. Proto bylo třeba v předmětné věci dovodit, že J.H., manželka povinného, v současné chvíli není účastníkem tohoto exekučního řízení a není tak legitimována k podání odvolání proti usnesení o nařízení exekuce dle ust. § 201 o.s.ř. Proto odvolací soud její odvolání v plném rozsahu dle ust. § 218 písm. b/ o.s.ř. odmítl. Jak výše uvedeno, povinný sám byl osobou oprávněnou podal odvolání proti usnesení soudu prvního stupně. Proto se ve vztahu k odvolání povinného odvolací soud zabýval dále otázkou důvodů, pro které odvolání podal. Dle ust. § 44 odst. 7 e.ř. nelze proti usnesení o nařízení exekuce namítat jiné skutečnosti, než ty, které jsou rozhodné pro její nařízení; k ostatním soud nepřihlédne a usnesení o nařízení exekuce potvrdí. Neobsahuje-li odvolání skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce, nebo neobsahuje-li žádné skutečnosti, soud usnesením odvolání odmítne. Vedle podmínek řízení, za nichž může soud ve věci jednat, resp. rozhodnout (§ 52 odst. 1 e.ř., § 103, § 254 odst. 1 o.s.ř.), je třeba z hlediska skutečností rozhodných pro nařízení exekuce posoudit, zda návrh na nařízení exekuce obsahuje všechny potřebné náležitosti, existenci exekučního titulu (§ 40 odst. 1 e.ř.), věcnou legitimaci oprávněného a povinného, případně zda nedošlo k zániku vymáhaného práva formou prekluze. Jak však z obsahu výše popsaného odvolání vyplývá, povinný ve svém důsledku namítl, že vymáhanou pohledávku (resp. její část) již oprávněná nepožaduje. Ani skutečnost, že by vymáhaná pohledávka (případně její část) po vydání exekučního titulu zanikla, však není okolností, kterou by se bylo možno při rozhodování o nařízení exekuce zabývat. Pokud by se tak skutečně stalo, bylo by to důvodem pro následné zastavení (resp. částečné zastavení) nařízené exekuce dle ust. § 268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. Samotná námitka, že oprávněná po povinném pohledávku, pro kterou navrhla nařízení exekuce (či její část), již po povinném nepožaduje, by pak měla význam pouze v případě, že by oprávněná vzala svůj návrh na nařízení exekuce zcela či z části zpět. K takovémuto úkonu však ze strany oprávněné nedošlo, naopak oprávněnou bylo sděleno, že na vymožení své pohledávky trvá v plném rozsahu (tedy včetně příslušenství). Rovněž aktuální sociální situace povinného a jeho rodiny není skutečností, kterou by bylo možno při rozhodování o nařízení exekuce zohledňovat. Ta může mít význam při rozhodování o odkladu či zastavení exekuce. Povinný tedy ve svém odvolání proti výroku I. usnesení soudu prvního stupně (o nařízení exekuce) nevznesl zákonem předvídané námitky, na základě kterých by odvolací soud mohl usnesení soudu prvního stupně v této části přezkoumat. Proto odvolací soud ve smyslu ust. § 44 odst. 7 věty druhé e.ř. odvolání povinného proti výroku I. usnesení soudu prvního stupně odmítl. Jak je výše uvedeno, povinný svým odvoláním výslovně napadl i další dva výroky usnesení soudu prvního stupně, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení a o pověření soudního exekutora. Zde má odvolací soud za to, že závěry vyplývající z ust. § 44 odst. 7 e.ř. lze vztáhnout pouze k odvolání proti samotnému výroku o nařízení exekuce, ve vztahu k odvolání proti dalším výrokovým částem se neuplatní, tudíž byl dán prostor pro věcné přezkoumání těchto výrokových částí usnesení soudu prvního stupně. Proto v této části napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 52 odst. 1 e.ř., § 254 odst. 8 o.s.ř.) přezkoumal a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Povinný ve vztahu k nákladovému výroku namítal nezákonnost nákladů soudního exekutora a oprávněné (představované náklady právního zastoupení). Soud prvního stupně však v napadeném výroku II. rozhodl pouze o povinnosti povinného uhradit náklady exekuce a náklady oprávněného, které budou určeny exekutorem, aniž jejich výši jakkoliv určil. Toto jeho rozhodnutí bylo v souladu s ust. § 87 odst. 3 e.ř. (podle kterého hradí náklady exekuce exekutorovi povinný), § 87 odst. 2 e.ř. (podle kterého má oprávněný právo na náhradu nákladů, které mu hradí opět povinný) a konečně § 88 odst. 1 e.ř., podle kterého náklady exekuce a náklady oprávněného určuje exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce, který doručí jak oprávněnému, tak povinnému. Jestliže pak povinný nebude souhlasit s výší nákladů určených soudním exekutorem, má právo podat do 8 dnů ode dne doručení příkazu k úhradě nákladů exekuce námitky, o kterých rozhodně soud prvního stupně. O správnosti výroku II. napadeného usnesení (který tak představuje ve svém důsledku mezitímní rozhodnutí o právním základu nároku oprávněné na náhradu nákladů řízení a soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce), však nebylo důvodu pochybovat. Stejně tak měl soud prvního stupně za správný i výrok III., kterým soud prvního stupně pověřil provedením exekuce soudního exekutora Mgr. Ing. Radima Opletala. I zde se odvolací soud zabýval nejprve otázkou přípustnosti odvolání proti této výrokové části. V soudní praxi, stejně jako v literatuře (Kasíková, M. a kol. zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti /Exekuční řád/ Komentář 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, str. 175) se lze setkat s názorem, že povinný není věcně legitimován k podání odvolání proti výroku usnesení o nařízení exekuce, jímž soud pověřil provedením exekuce soudního exekutora označeného oprávněným. Odvolací soud však tento závěr nepovažoval za správný. Neměl pochyb o tom, že volba konkrétního exekutora náleží dle dosavadní právní úpravy výlučně oprávněnému (§ 38 odst. 1 e.ř.). Místní příslušnost jednotlivých soudních exekutorů při provádění exekuce (např. dle místa bydliště či sídla povinného) není zákonem upravena. Oprávněný tak může navrhnout, aby provedením exekuce byl pověřen kterýkoliv ze soudních exekutorů, který může vykonávat exekutorskou činnost (dle ust. § 9 a násl. e.ř.). Povinnému nepřísluší tuto volbu jakkoliv ovlivňovat. Proti osobě exekutora zvoleného oprávněným může brojit jen námitkou podjatosti dle ust. § 29 e.ř. Může však nastat i situace, kdy provedením exekuce byla pověřena osoba, která není soudním exekutorem. Dle názoru odvolacího soudu je obranu proti takovémuto rozhodnutí třeba přiznat nejen oprávněnému, nýbrž i povinnému, z čehož pak lze dovodit, že rovněž povinný je legitimován k podání odvolání i proti výroku o pověření určité osoby provedením exekuce. Z výše uvedeného však současně vyplývá, že povinný by se svým odvoláním proti výroku o pověření určité osoby provedením exekuce mohl být úspěšný výlučně v případě, že by provedením exekuce byla pověřena osoba, která není soudním exekutorem. V předmětné věci tomu tak není. Soud prvního stupně pověřil provedením exekuce oprávněným navrženého soudního exekutora Mgr. Ing. Radima Opletala, který je soudním exekutorem Exekutorského úřadu Olomouc. Na základě výše popsaných důvodů měl proto odvolací soud odvolání povinného proti výrokům II., III. usnesení soudu prvního stupně za nedůvodné a dle ust. § 219 o.s.ř. je v uvedeném rozsahu jako věcně správné potvrdil. Nad rámec výše uvedeného pak lze jen připomenout, že v dalším průběhu řízení bude třeba, aby soud prvního stupně rozhodl o návrhu povinného na odklad exekuce a na její zastavení, stejně jako o případných námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce (pokud se tak již nestalo). Poučení : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Jihlavě dne 10. listopadu 2011 JUDr. Jaroslav Mádr v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Petra Jánová