Možnost přezkumu přiměřenosti rozhodčí doložky odvolacím soudem v rámci řízení o nařízení exekuce nelze v českém právním řádu dovodit ani z Článku 6 odst. 1 směrnice č. 93/13 o nepřiměřených podmínkách (zneužívajících klauzulích) ve spotřebitelských smlouvách ani z rozhodovací praxe Evropského soudního dvora (zejména rozhodnutí ve věci Asturcom Telecomunicaciones SL proti Cristina Rodriguez Nogueira, č. C-40/08. Řízení o nařízení exekuce je natolik specifickým procesním postupem, jež slouží toliko k nucenému vymožení dříve věcně řešené otázky stanovení povinnosti povinnému, který se diametrálně odlišuje jak od předcházejícího nalézacího řízení (ať u toto má podobu řízení soudního či řízení před rozhodcem), tak zejména od řízení o tzv. „žalobě na zrušení rozhodčího nálezu“, jež však nelze považovat za řízení „obdobné“ ve smyslu shora zmíněného rozhodnutí Evropského soudního dvora č. C-40/08, tedy z úhlu pohledu možnosti takové námitky vznášet a přezkoumávat za řízení „stejné“ s řízením exekučním. Posledně zmíněné nemění nic na tom, že pro řešení takových námitek ze strany povinného prostor je nejen dán, ale jak vyplývá též z rozhodovací praxe uvedené výše, k takovým otázkám má být ze strany rozhodujícího orgánu - bez nutnosti takové námitky vznášet - přihlíženo a to právě v řízeních nalézacích a v řízeních o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu. Právní řád (v obecné rovině) tedy sice počítá s možností vznášet námitku nedostatku pravomoci rozhodce vydat rozhodčí nález z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy či doložky, v podmínkách zakotvených českým právním řádem je však zapotřebí činit tak tzv. žalobou na zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu ustanovení § 31 písm. b) či c) zákona č. 216/1994 Sb. (o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů). Logickým důsledkem případného zrušení rozhodčího nálezu by pak bylo i zastavení exekučního (vykonávacího) řízení, v němž je povinnost takovým zrušeným rozhodčím nálezem vymáhána (podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).

54Co 946/2010 – 52 USNESENÍ Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudců JUDr. Evy Fučíkové a Mgr. Miroslava Pecha ve věci oprávněné LIKO ICE s. r. o., se sídlem v Otrokovicích, Nádražní 300, IČ: 269 33 331, zastoupené Mgr. Janem Horáčkem, advokátem se sídlem v Přerově, Žerotínovo nám. 13, proti povinnému Pavlu XXXXX, nar. xxxxx, bytem xxxxx, zastoupenému Mgr. Robertem Scigielem, advokátem se sídlem v Praze, Senovážné nám. 23, o nařízení exekuce dle zák. č. 120/2001 Sb., o odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. 1. 2010, č.j. 10 EXE 85/2010-13 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 5. 8. 2010, č. j. 10EXE 85/2010-28, takto: I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I., jeho části, kterou byla nařízena exekuce podle rozhodčího nálezu ze dne 2.9.2009, č.j. OZ 2309/2009, který vydal rozhodce Mgr. Zdeněk Kučera se sídlem v Olomouci, Mahlerova 19, k uspokojení pohledávky oprávněné za povinným odpovídající úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 2.100,- Kč ode dne 21. 4. 2001 do zaplacení, mění tak, že se návrh oprávněné na nařízení exekuce v této části z a m í t á . II. Ve výroku II. a ve výroku I., jeho části, kterou byla nařízena exekuce podle rozhodčího nálezu ze dne 2.9.2009, č.j. OZ 2309/2009, který vydal rozhodce Mgr. Zdeněk Kučera se sídlem v Olomouci, Mahlerova 19, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 2.100,- Kč, smluvní pokuty ve výši 3.000,- Kč, nákladů předcházejícího rozhodčího řízení ve výši 9.995,- Kč, jakož i povinnosti povinného uhradit náklady exekuce soudního exekutora a oprávněné její náklady účelně vynaložené k vymáhání nároku (náklady oprávněné), vyjma nákladů řízení o návrhu na nařízení exekuce, s tím, že výše nákladů exekuce i nákladů řízení bude vyčíslena soudním exekutorem v příkazu k náhradě nákladů exekuce (§ 87, § 88 exekučního řádu), se usnesení soudu prvního stupně p o t v r z u j e. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o návrhu na nařízení exekuce před soudy obou stupňů. Odůvodnění: Usnesením soud prvního stupně nařídil exekuci podle rozhodčího nálezu ze dne 2.9.2009, č.j. OZ 2309/2009, který vydal rozhodce Mgr. Zdeněk Kučera se sídlem v Olomouci, Mahlerova 19, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 2.100,- Kč, smluvní pokuty ve výši 3.000,- Kč, úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 2.100,- Kč ode dne 21. 4. 2001 do zaplacení, pro náklady nalézacího řízení ve výši 9.995,- Kč, jakož i povinnosti povinného uhradit oprávněné její náklady účelně vynaložené k vymáhání nároku (náklady oprávněného) a soudnímu exekutorovi pověřenému provedením exekuce náklady exekuce, jejichž výše bude vyčíslena samostatným rozhodnutím v příkazu k úhradě nákladů exekuce (§ 87, § 88 exekučního řádu). Provedením exekuce pověřil soudního exekutora Mgr. Ing. Radima Opletala, Exekutorský úřad Olomouc se sídlem Pavelčákova 14, 772 00 Olomouc. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal odvolání povinný. Navrhl (posuzováno podle obsahu odvolání), aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítne. V důvodech odvolání namítal, že rozhodčí nález mu nebyl doručen. Dále usnesení o nařízení exekuce vytýkal, že nařizuje vymožení 0,1 % denního „úroku z prodlení“ z částky 2.100,- Kč ode dne 21. 4. 2001 do zaplacení, ačkoliv exekuční titul hovoří o „smluvní sankci z prodlení“ ve výši 0,1% denně z částky 2.100,- Kč ode dne 21. 4. 2001 do zaplacení. Konečně pak namítal, že rozhodčí nález je „nicotnou listinou“, která nemůže ukládat povinnost zaplacení jakékoliv částky a nemůže být podkladem pro nařízení exekuce (řádným exekučním titulem), neboť to odporuje ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku, jež je třeba vykládat ve smyslu ustanovení směrnice Rady č. 93/13 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, podle níž se za nepřijatelný považuje závazek spotřebitele, podle kterého by byly vzájemné spory ze spotřebitelské smlouvy předkládány výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, k čemuž však v daném případě došlo. Oprávněná navrhla potvrzení napadeného usnesení s odůvodněním, že vykonávaný rozhodčí nález byl řádně doručen, je pravomocný a vykonatelný a k ostatním námitkách povinného by nemělo být přihlíženo, neboť se nejedná o způsobilé odvolací námitky v exekučním řízení. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (ust. § 201 o.s.ř.) a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (ust. § 202 odst. 1 o.s.ř. à contr.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně i řízení mu předcházející a nakonec rozhodl způsobem, jak uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení. Podle ust. § 44 odst. 7 e.ř. je proti usnesení o nařízení exekuce přípustné odvolání, v němž nelze namítat jiné skutečnosti, než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce; k ostatním soud nepřihlédne a nařízení exekuce potvrdí. Neobsahuje-li odvolání skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce nebo neobsahuje-li žádné skutečnosti, soud usnesením odvolání odmítne. Citované ustanovení zvláštním způsobem upravuje náležitosti odvolání i postup soudu při posuzování odvolání. Odvolací soud se musí v prvé řadě zabývat tím, zda odvolání povinného obsahuje takové námitky (vedle možných námitek procesních, které se mohou týkat podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu či vyloučení soudce), které zpochybňují splnění předpokladů pro nařízení exekuce. Za skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce je třeba považovat existenci po formální i materiální stránce vykonatelného exekučního titulu vydaného orgánem, který k tomu měl pravomoc (§ 40 e. ř.), věcnou legitimaci oprávněného i povinného (tedy to, že právo vyplývající z tohoto titulu svědčí oprávněnému a naopak povinnost, že je jím ukládána povinnému), to, zda případně nedošlo k zániku vymáhaného práva formou prekluze či k prekluzi práva na exekuci, a konečně okolnost, zda osoba, která má být pověřena provedením exekuce, je soudním exekutorem. Na úvod právního hodnocení věci odvolacím soudem je třeba předeslat, že k mezím odvolacího přezkumu exekučního titulu (předloženého rozhodnutí, jež má být vykonáno) ve vykonávacím a exekučním řízení se vyjádřil Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 20Cdo 266/2004, v němž vysvětlil, že soudu nařizujícímu exekuci (výkon rozhodnutí dle části VI. o.s.ř.) nepřísluší posuzovat správnost vykonávaného titulu, což zahrnuje i otázku právní dovolenosti stanovení povinnosti, jež je titulem ukládána; exekuční soud se nemůže zabývat tím, zda je uložená povinnost, co do své právní podstaty, povinností soukromoprávní či jinou anebo povinností vyplývající z nároku či jeho příslušenství anebo povahy hmotněprávní či procesněprávní. Při zkoumání existence vykonatelného rozhodnutí se soud zabývá existencí jeho zákonem předepsané formy (formální vykonatelností), v rovině obsahové jde jen o materiální vykonatelnost vymáhané povinnosti. Stejně tak v rozhodnutí sp. zn. 20Cdo 1940/2008 Nejvyšší soud ČR vyložil, že soud ve výkonu rozhodnutí není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí (včetně postupu orgánu) vydaných v nalézacím řízení. Obsahem těchto rozhodnutí je vázán a je povinen z nich vycházet. Případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se do řízení o výkon rozhodnutí nepřenášejí. Uvedené mimo jiné znamená, že jsou-li vznášeny námitky proti rozhodčímu řízení týkající se platnosti rozhodčí doložky a ustanovení rozhodce, jehož výsledkem bylo vydání podkladového rozhodnutí, jsou pro nařízení výkonu rozhodnutí takové námitky bez významu. Ve vztahu k pravomoci vydat rozhodčí nález dále Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 20Cdo 2857/2006 dovodil, že již ve stádiu nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) se soud zabývá (mimo jiné) tím, zda rozhodnutí, jehož nucené vymožení se navrhuje, bylo vydáno orgánem, který k tomu měl pravomoc. Zjistí-li soud, že rozhodnutí vydal orgán, který nebyl oprávněn rozhodovat o otázce pojaté do rozhodnutí, návrh na nařízení jeho výkonu zamítne. Podmínkou toho, aby majetkový spor mezi účastníky byl vyňat z pravomoci soudů a mohl být rozhodnut v rozhodčím řízení, je existence rozhodčí smlouvy. Není-li tu rozhodčí smlouvy, není rozhodce oprávněn o majetkovém sporu rozhodnout. Při neexistenci rozhodčí smlouvy je návrh na nařízení exekuce na podkladě rozhodčího nálezu třeba zamítnout. Jiná situace by nastala v případě, že by rozhodčí smlouva uzavřena byla, byť neplatně. V takovém případě by pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu založena byla; obrana žalovaného by spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu. V jiném rozhodnutí (sp. zn. 20Cdo 168/2005) pak Nejvyšší soud ČR vysvětluje, že za nezpůsobilý podkladový titul je třeba považovat rozhodčí nález, jímž bylo rozhodnuto ve věci, kterou zákon z pravomoci rozhodců (stálých rozhodčích soudů) vylučuje, a to bez ohledu na to, zda strany využily přezkumu (§ 27 zákona č. 216/1994 Sb.), popř. zda rozhodčí nález byl zrušen soudem (§ 31 zákona č. 216/1994 Sb.); návrh na nařízení exekuce (soudního výkonu rozhodnutí) by musel být bez dalšího zamítnut, neboť orgán, který titul vydal, neměl k tomu pravomoc. Ujednání o rozhodčí smlouvě či doložce však obecně ve spotřebitelských smlouvách zakázáno není, jak dovodil již Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí sp. zn. 9Cmo 363/2009, podle něhož ze závazného výkladu směrnice 93/13 (jež je v českém právním řádu implementována v § 55 a 56 Obč.Z.) učiněného Soudním dvorem EU, je zřejmé, že je-li rozhodčí doložka neplatná z důvodu nepřiměřené podmínky způsobující významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele, jsou české soudy povinny přihlédnout k této neplatnosti, i když v rozporu s § 33 a § 31 písm. b), c) zákona č. 216/1994 Sb. spotřebitel neuplatnil důvod neplatnosti rozhodčí doložky již v rozhodčím řízení. Není však v rozporu se směrnicí 93/13 ani s § 55 a 56 Obč.Z., implementujícími tuto směrnici, že spotřebitelská smlouva obsahuje rozhodčí doložku. Ve spotřebitelských smlouvách mohou být sjednány rozhodčí smlouvy, pokud neobsahují ujednání, jež by způsobovalo významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele. Ustálená rozhodovací praxe obecných soudů prezentovaná zejména rozhodnutími nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20Cdo 2726/2006, 20Cdo 1612/2006, 20Cdo 1592/2006 a 20Cdo 1558/2006 se také vyjádřila k otázce pravidel pro doručování rozhodčích nálezů a k mezím přezkumu správnosti postupu orgánu rozhodujícího v nalézacím řízení při ustanovení opatrovníka exekučním soudem. V posledně zmíněných rozhodnutích Nejvyšší soud ČR dovodil, že předpokladem vykonatelnosti rozhodčího nálezu je doručení jeho písemného vyhotovení stranám; při doručení se vždy postupuje podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, resp. doručování rozhodnutí stranám není součástí postupu, kterým rozhodci vedou řízení. Stranám (rozhodcům) je umožněno disponovat s procesními pravidly týkajícími se postupu v řízení od okamžiku jeho zahájení do okamžiku ukončení rozhodčího řízení. Rozhodčí řízení končí vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesení v těch případech, kdy se nevydává rozhodčí nález, případně vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesení v rámci přezkoumání jinými rozhodci. Mají-li nastat účinky právní moci a vykonatelnosti ve stejném rozsahu jako v případě soudního rozhodnutí, je nezbytné trvat na dodržení pravidel, jimiž se řídí doručování rozhodnutí vydaných v občanském soudním řízení. Písemné vyhotovení rozhodčího nálezu nebo usnesení musí být stranám doručeno postupy zakotvenými v ustanoveních občanského soudního řádu, týkajících se doručování písemností. Jinými slovy doručení zásilky, kterou byl povinnému doručován rozhodčí nález, náhradním způsobem (uložením) ve smyslu ustanovení občanského soudního řádu na adresu dohodnutou stranami v rozhodčí smlouvě či doložce je vyloučeno a takový rozhodčí nález není vykonatelný, protože jeho písemné vyhotovení nebylo povinnému doručeno. Naproti tomu však co se možnosti přezkumu ustanovení opatrovníka účastníku v předcházejícím řízení exekučním soudem týče, okolnost, podle které bylo řízení, jež předcházelo vydání k výkonu (exekuci) navrženého rozhodnutí, postiženo vadou – spočívající v tom, že v nalézacím řízení, ve kterém bylo vydáno vykonávané rozhodnutí, ustanovil soud účastníku, jehož pobyt nebyl do skončení řízení znám, opatrovníka podle § 29 odst. 3 o.s.ř., ač šetření o pobytu účastníka bylo neúplné – nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí a soud se jí v řízení o výkon rozhodnutí již zabývat nemůže. Povinný v daném případě (jak uvedeno výše) zpochybňuje jednak formální vykonatelnost exekučního titulu (rozhodčího nálezu), když namítá, že tento mu nebyl doposud účinně doručen. Jak přitom vyplývá z obsahu rozhodčího spisu, rozhodčí řízení zde bylo zahájeno k návrhu oprávněné jako žalobkyně s tím, že rozhodce Mgr. Zdeněk Kučera usnesením ze dne 20. 10. 2009, č. j. OZ 2309/2009, ustanovil povinnému (v rozhodčím řízení žalovanému) procesního opatrovníka Mgr. Martina Drvoštěpa, LL.M., advokáta se sídlem v Praze, Říčanská 5. Tomuto opatrovníkovi také rozhodce doručil rozhodčí nález, který je exekučním titulem ve zde projednávané exekuci, a to dne 1. 12. 2009. Téhož dne také nabyl rozhodčí nález právní moci a vykonatelným se stal uplynutím lhůty stanovené ve výroku rozhodčího nálezu (tedy v daném případě dne 5. 12. 2009). Ze skutečností uváděných v předcházejícím odstavci je zřejmé, že námitka nedostatku formální vykonatelnosti vznesená povinným není důvodná, když odvolací soud nemá v exekučním řízení prostor pro řešení otázky správnosti procesního postupu v rozhodčím řízení, kterým byl ustanoven povinnému dříve opatrovník, jemuž byl exekuční titul posléze řádně doručen (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná shora). Dále pak povinný dovozoval nedostatek pravomoci rozhodce vydat rozhodčí nález, který představuje podklad pro vedení této exekuce, z neplatnosti ujednání o rozhodčí smlouvě či doložce, když namítá, že v daném případě se jedná o spor ze spotřebitelské smlouvy, v níž je vyloučena možnost takových ujednání mezi stranami, na základě kterých by byly vzájemné spory ze spotřebitelské smlouvy předkládány výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů. Z obsahu připojeného rozhodčího spisu přitom vyplývá, že oprávněná se na rozhodce obrátila s návrhem na vydání zde vykonávaného rozhodčího nálezu s odkazem na ustanovení smlouvy o finančním pronájmu č. 7308034679, ze dne 3. 4. 2000, jejíž platnost (existenci vlastnoručního podpisu na takové dohodě z toho nevyjímaje) povinný ani v odvolání nezpochybňuje, podle něhož „nedílnou součástí této smlouvy jsou všeobecné podmínky finančního pronájmu (uvedené na druhé straně smlouvy), s nimiž se nájemce seznámil a souhlasí s nimi.“. Jak dále z textu čl. VIII. zmíněných všeobecných podmínek finančního pronájmu vyplývá, k řešení majetkových sporů vzniklých ze smlouvy je povolán rozhodce, přičemž v uvedeném ustanovení obchodních podmínek je dále blíže rozveden způsob jeho ustanovení (výběru), jakož i vybraná pravidla rozhodčího řízení. Je tedy zřejmé, že v daném případě byl exekučnímu soudu předložen rozhodčí nález, jež byl vydán v řízení o nároku, který může být (uvažováno v obecné rovině) předmětem rozhodčího řízení ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., tedy nikoliv ve věci, kterou by posledně zmíněný zákon z pravomoci rozhodců (stálých rozhodčích soudů) paušálně vylučoval (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20Cdo 168/2005 a Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9Cmo 363/2009 citovaná shora). Pakliže povinní v tomto řízení dovozují nedostatek pravomoci rozhodce vydat zde řešený exekuční titul ve své podstatě z nepřípustnosti rozhodčí doložky obsažené v obchodních podmínkách, nemá ani exekuční odvolací soud prostor pro věcné přezkoumání platnosti takového ujednání v rámci odvolání proti usnesení o nařízení exekuce k vymožení rozhodčího nálezu podle takové rozhodčí doložky vydaného (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20Cdo 266/2004, 20Cdo 1940/2008 a 20Cdo 2857/2006 shora). K posledně uvedenému odvolací soud připomíná, že si je vědom rozhodovací praxe Evropského soudního dvora (zejména rozhodnutí ve věci Pannon GSM Zrt. proti Erzsébet Sustikné Győrfi, č. C-243/08 a ve věci Asturcom Telecomunicaciones SL proti Cristina Rodríguez Nogueira, č. C-40/08), podle níž Článek 6 odst. 1 směrnice 93/13/ o nepřiměřených podmínkách (zneužívajících klauzulích) ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl, a podle které Směrnice 93/13 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládána v tom smyslu, že vnitrostátní soud, který rozhoduje o návrhu na nucený výkon pravomocného rozhodčího nálezu, vydaného bez účasti spotřebitele, musí, pokud má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu, i bez návrhu posoudit nepřiměřenost rozhodčí doložky obsažené ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem, je-li podle vnitrostátních procesních pravidel možné provést takové posouzení v rámci obdobných řízení na základě vnitrostátního práva. Jde-li o nepřiměřenou doložku, přísluší tomuto soudu vyvodit veškeré důsledky, které z toho vyplývají podle vnitrostátního práva, aby se ujistil, že tento spotřebitel nebude uvedenou doložkou vázán. Citovaná rozhodnutí Evropského soudního dvora pak podle názoru odvolacího soudu neotvírají (obzvláště ve světle judikatury Nejvyššího soudu ČR zmíněné výše) odvolacímu soudu možnost přezkumu přiměřenosti rozhodčí doložky v exekučním řízení, jež je natolik specifickým procesním postupem, jež slouží toliko k nucenému vymožení dříve věcně řešené otázky stanovení povinnosti povinnému, který se diametrálně odlišuje jak od předcházejícího nalézacího řízení (ať už toto má podobu řízení soudního či řízení před rozhodcem), tak zejména od řízení o tzv. „žalobě na zrušení rozhodčího nálezu“, jež však nelze považovat za řízení „obdobné“ ve smyslu shora zmíněného rozhodnutí Evropského soudního dvora č. C-40/08, tedy z úhlu pohledu možnosti takové námitky vznášet a přezkoumávat za řízení „stejné“ s řízením exekučním. Posledně zmíněné nemění nic na tom, že je pro řešení takových námitek ze strany povinného prostor nejen dán, ale jak vyplývá též z rozhodovací praxe uvedené výše, k takovým otázkám má být ze strany rozhodujícího orgánu také bez nutnosti takové námitky vznášet přihlíženo právě v řízeních nalézacích a v řízeních o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu. Jinými slovy odvolací soud připomíná, že právní řád (v obecné rovině) sice počítá s možností vznášet námitku nedostatku pravomoci rozhodce vydat rozhodčí nález z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy či doložky, v podmínkách zakotvených českým právním řádem je tak však zapotřebí činit tzv. žalobou na zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu ustanovení § 31 písm. b) či c) zákona č. 216/1994 Sb. (o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů), když logickým důsledkem zrušení rozhodčího nálezu po případném úspěšném uplatnění takové žaloby by bylo i zastavení exekučního (vykonávacího) řízení, v němž je povinnost takovým zrušeným rozhodčím nálezem vymáhána (podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř.). Zda-li povinná strana může v daném případě splnit i další předpoklady pro úspěšné uplatnění žaloby na zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu ustanovení § 31 až 34 zákona č. 216/1994 Sb., přitom odvolací soud v rámci tohoto exekučního řízení logicky nezkoumal. Konečně se pak odvolací soud zabýval také námitkou, podle níž byla exekuce napadeným usnesením nařízena též pro úroky z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 2.100,- Kč ode dne 21. 4. 2001 do zaplacení. K posledně zmíněné námitce z obsahu rozhodčího spisu vyplývá, že rozhodčím nálezem byla povinnému uložena povinnost zaplatit oprávněné jako žalobkyni částku 2.100,- Kč spolu se „smluvní sankcí z prodlení“ ve výši 0,1 % denně z částky 2.100,- Kč ode dne 21. 4. 2001 do zaplacení a dále smluvní pokutu ve výši 3.000,- Kč a náklady rozhodčího řízení ve výši 9.995,- Kč. Jak dále vyplývá z odůvodnění rozhodčího nálezu, povinnému bylo uloženo zaplatit smluvní sankci z prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky z důvodu toho, že taková sankce byla sjednána pro případ porušení sjednaných splátek dle smlouvy. Na základě zmíněného exekučního titulu se pak v této exekuci oprávněná domáhá nařízení exekuce pro vymožení jednak tří shora uvedených kapitalizovaných částek, jakož i „úroku z prodlení“ ve výši 0,1 % denně z částky 2.100,- Kč ode dne 21. 4. 2001 do zaplacení. Odvolací soud však má za to, že posledně uvedený nárok v žádném případě nevyplývá z předloženého exekučního titulu, když oprávněné přiznanou smluvní sankci z prodlení nelze ani za použití výkladových pravidel ani s odkazem na odůvodnění exekučního titulu ztotožnit s úrokem z prodlení, pro který oprávněná žádá exekuci nařídit. Vycházeje z uvedeného tak odvolací soud změnil (§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.) napadené rozhodnutí v jeho části, kterou byla exekuce nařízena právě k vymožení oprávněnou požadovaného úroku z prodlení, když pro tuto povinnost oprávněná nepředložila způsobilý exekuční titul (resp. tímto není rozhodčí nález, jež povinnému ukládá k zaplacení toliko smluvní sankci z prodlení, jejíhož vymožení se však oprávněná v této exekuci nedomáhá). Pokud pak byly ohledně zbytku pohledávky doloženy ostatní předpoklady pro nařízení exekuce, tedy pravomocný a po materiální i formální stránce vykonatelný exekuční titul, který nepochybně ukládá povinnost osobě, jež byla v návrhu na nařízení exekuce označena jako osoba povinná, a to ve prospěch osoby, jež je z exekučního titulu oprávněná, bylo namístě návrhu na nařízení exekuce vyhovět. Vycházeje z výše uvedeného, proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně zbytku vymáhané pohledávky jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Současně má odvolací soud za to, že je třeba dle ust. § 224 odst. 2 o.s.ř. rozhodnout i o nákladech řízení účastníků o nařízení exekuce, a to i přes skutečnost, že usnesení soudu prvního stupně výslovný výrok o povinnosti povinného nahradit oprávněnému náklady řízení neobsahovalo, a to v souladu s převažující soudní praxí, podle které není při nařízení exekuce takto třeba výslovně rozhodovat, neboť povinnost povinného tyto náklady (stejně jako náklady exekuce soudního exekutora) uhradit, vyplývá z ust. § 87 odst. 2 věty druhé e.ř. Takto lze však postupovat pouze v případě, kdy návrhu na nařízení exekuce je beze zbytku vyhověno. Jestliže však v předmětné věci byla v konečném důsledku oprávněná se svým návrhem proti povinnému úspěšná pouze z části, měl odvolací soud za to, že ve smyslu ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. je třeba právo na náhradu nákladů řízení o nařízení exekuce před soudy obou stupňů odepřít ve vztahu mezi oprávněnou a povinným oběma účastníkům. Ve vztahu k dalším nákladů, které případně vzniknou oprávněné v průběhu provádění nařízené exekuce, se pak uplatní již výše zmíněné pravidlo, vyplývající z ust. § 87 odst. 2 věty druhé e.ř. – náhrada těchto nákladů přísluší oprávněné vůči povinnému (resp. oběma povinným) a jejich výše bude vyčíslena soudním exekutorem v příkazu k úhradě nákladů exekuce (nedojde-li k zastavení či částečnému zastavení exekuce a v souvislosti s tím i k rozhodnutí o nákladech dle ust. § 271 o.s.ř.). Poučení:Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V Jihlavě dne 9. března 2011 JUDr. Jaroslav Mádr v.r. předseda senátuZa správnost vyhotovení: Vrzalová Ludmila