Byla-li pravomocně nařízená exekuce po vymožení alespoň částečného plnění pravomocně zastavena z důvodu nemožnosti v ní pokračovat pro úmrtí povinného, který nemá právní nástupce, určí výši náhrady nákladů exekuce soud v rozhodnutí o zastavení exekuce. V tomto rozhodnutí se povinnému povinnost k úhradě nákladů exekuce neukládá (a nelze ji uložit ani oprávněnému, který zastavení exekuce nezavinil), neboť jemu již byla uložena usnesením o nařízení exekuce. Soudní exekutor vyplatí výtěžek exekuce oprávněnému po odečtení takto přiznaných nákladů exekuce.

58 Co 322/2011 - 51 U s n e s e n í Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Pavly Pjajčíkové a soudců JUDr. Roberta Pazderského a Mgr. Pavly Doupovcové v exekuční věci oprávněných: a) V.B., nar. XXXXX, bytem XXXXX, a b) nezl. E.B., nar. XXXXX, bytem XXXXX, oba oprávnění zastoupeni jejich otcem V.B., nar. XXXXX, bytem XXXXX, proti povinné M.O. (dříve B.), nar. XXXXX, zemř. dne XXXXX, naposledy bytem XXXXX, za účasti soudního exekutora JUDr. Josefa Černého, Exekutorský úřad Zlín, se sídlem Zlín, tř. T. Bati 1547, pro dlužné a běžné výživné, o odvolání soudního exekutora JUDr. Josefa Černého proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. 4. 2011, č.j. 22 Nc 854/2007-37, t a k t o : I. Usnesení soudu I. stupně se ve výroku III. m ě n í tak, že náhrada nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Josefa Černého, Exekutorský úřad Zlín, se sídlem Zlín, tř. T. Bati 1547, se stanovuje částkou 13.920,- Kč. II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením soudu I. stupně byla zastavena exekuce, která byla na majetek povinné nařízena usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6. 8. 2007, č.j. 22 Nc 854/2007-6 (výrok I.), oprávněným nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (výrok II.) a pověřenému soudnímu exekutorovi JUDr. Josefu Černému nebyla přiznána náhrada nákladů exekuce (výrok III.). Podle odůvodnění napadeného usnesení byla exekuce zastavena dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu, neboť povinná dne 16. 7. 2010 zemřela a dědické řízení bylo usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 2. 2011, č.j. 33 D 1979/2010-23, zastaveno podle § 175h odst. 1 o.s.ř., jelikož zůstavitelka nezanechala žádný majetek. Soud I. stupně dovodil, že exekuce se stala nepřípustnou z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínky řízení, když povinná ztratila způsobilost být účastníkem exekučního řízení a podle výsledků dědického řízení vymáhanou povinnost nikdo nepřevzal. Výrok II. soud I. stupně zdůvodnil tím, že oprávnění sice mají vůči povinné právo na náhradu nákladů účelně vynaložených k vymáhání nároku, avšak povinná ztratila způsobilost být účastníkem řízení a soud již proto nemohl oprávněným vůči povinné náhradu nákladů řízení přiznat. Výrok III. odůvodnil soud I. stupně tím, že oprávněným nelze přičítat zavinění na zastavení exekuce, proto by náklady exekuce měla soudnímu exekutorovi zaplatit povinná, které však soud povinnost k jejich náhradě uložit nemohl, neboť ztratila způsobilost být účastníkem řízení. Proti výroku III. podal pověřený soudní exekutor odvolání. Navrhl, aby odvolací soud změnil napadený výrok tak, že mu přizná náhradu nákladů exekuce ve výši 13.920,- Kč. Argumentoval tím, že v průběhu exekuce byly na základě výsledků šetření majetkových poměrů povinné vydány exekuční příkazy, kterými bylo rozhodnuto o provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, prodejem movitých věcí a postižením jiných majetkových práv, přičemž před úmrtím povinné bylo dosaženo exekučního plnění ve výši 54.000,- Kč. Podle exekutora tedy nejde o případ, kdy by exekuce byla absolutně neúspěšná, neboť zde exekuční plnění, byť dílčí, je. Vyjádřil názor, že s ohledem na presumpci zavinění povinné a s ohledem na princip výkonu exekuční činnosti exekutorem za úplatu lze dovozovat, že částečné exekuční plnění, které exekutor de facto vymohl a které se nachází v jeho dispozici, v sobě v daném případě zahrnuje i alikvotní úhradu nákladů exekuce povinnou exekutorovi. Poukazoval na to, že by úhrada parciálních nákladů exekuce nebyla nijak problematizována, pokud by byl ještě před úmrtím povinné vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce ve vztahu ke zmíněnému dílčímu plnění. Rovněž odkázal na ust. § 11 odst. 3 vyhl. č. 330/2001 Sb., v platném znění, ve kterém je stanoveno, že pokud exekutor před tím, než z důvodů podle odstavce 2 zaniklo jeho pověření k provedení exekuce na peněžité plnění, již vymohl část pohledávky, náleží mu odměna stanovená podle § 6 z výše vymožené pohledávky, nejméně však ve výši podle odstavce 2. Oprávnění se k odvolání nevyjádřili. Odvolací soud na základě předloženého spisového materiálu dospěl k závěru, že předmětné odvolání soudního exekutora směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 202 odst. 1 občanského soudního řádu – dále je „o.s.ř.“ - a contr.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) a osobou oprávněnou k podání odvolání (ust. § 201 o.s.ř.). Exekutor, pověřený soudem k provedení exekuce podle § 44 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád – dále jen „ex. ř.“), je v rozsahu rozhodnutí o nákladech exekuce účastníkem řízení o zastavení exekuce. Odvolání soudního exekutora mělo suspenzivní a devolutivní účinky pouze ve vztahu k výroku III. usnesení soudu I. stupně (§ 206, § 212, § 254 odst. 1 o.s.ř., § 52 odst. 1 ex. ř.). Protože odvoláním exekutora nebyly dotčeny výroky I. a II. usnesení, tyto bez ohledu na podání odvolání nabyly právní moci (§ 159, § 167 odst. 2, § 254 odst. 1 o.s.ř., § 52 odst. 1 ex. ř.). Byly tedy dány podmínky k tomu, aby odvolacím soudem byla k podanému odvolání přezkoumána věcná správnost usnesení soudu I. stupně pouze v odvoláním napadeném výroku III. Z obsahu spisového materiálu se podává, že exekuce na majetek povinné byla nařízena k návrhu oprávněných usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6. 8. 2007, č.j. 22 Nc 854/2007-6, a to podle rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. 1. 2006, č.j. P 49/2003-182 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2006, č.j. 59Co 234/2006-209, za účelem uspokojení pohledávky oprávněných na výživném ve výši 29.415,- Kč pro V.B. a ve výši 18.385,- Kč pro nezl. E.B. za dobu od 1. 6. 2005 do 30. 6. 2007, a dále pro výživné od 1. 7. 2007 ve výši 1.600,- Kč měsíčně pro V.B. ve výši 1.000,- Kč pro nezl. E.B., jakož i pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Josef Černý, Exekutorský úřad Zlín. Usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci dne 15. 11. 2007 (soudnímu exekutorovi však bylo uvědomění o právní moci uvedeného usnesení doručeno od soudu I. stupně až dne 4. 1. 2011). V průběhu řízení o částečném zastavení exekuce k jejímu návrhu povinná dne 16. 7. 2010 zemřela. Úmrtí povinné bylo prokázáno opisem úmrtního listu povinné, který se nachází ve spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 33 D 1979/2010, vedeném ohledně dědického řízení po povinné, které bylo zastaveno usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 2. 2011, č.j. 33 D 1979/2010-23 a nabylo právní moci dne 25. 2. 2011, a to podle § 175h odst. 1 o.s.ř., když zůstavitelka nezanechala žádný majetek. Usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. 4. 2011, č.j. 22 Nc 854/2007-37, byla proto exekuce na majetek povinné ze shora uvedených důvodů zastavena. Pověřený soudní exekutor ještě před tím, než povinná zemřela, vymohl v rámci této exekuce částku 54.000,- Kč, která je deponovaná na jeho depozitním účtu. Zatímco v nalézacím řízení je rozhodnutí o nákladech řízení součástí rozhodnutí, jímž řízení končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.), je tomu v řízení o výkon rozhodnutí a v exekučním řízení naopak. Všeobecnou povinnost k náhradě nákladů exekuce ukládá soud již při jejím nařízení (§ 44 odst. 6 písm. e/ ex. ř., § 270 odst. 1 o.s.ř.). Podle § 87 odst. 1 ex. ř. náklady exekuce jsou odměna exekutora, náhrada paušálně určených či účelně vynaložených hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při provádění exekuce, náhrada za doručení písemností, odměna a náhrada nákladů správce podniku, a je-li exekutor nebo správce podniku plátcem daně z přidané hodnoty, je nákladem exekuce rovněž příslušná daň z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu. Podle § 87 odst. 2 ex. ř. má oprávněný právo na náhradu nákladů účelně vynaložených k vymáhání nároku (dále jen „náklady oprávněného“). Náklady oprávněného hradí oprávněnému povinný. Podle § 87 odst. 3 ex. ř. náklady exekuce hradí exekutorovi rovněž povinný. Podle § 87 odst. 4 ex. ř. náklady exekuce a náklady oprávněného vymůže exekutor na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, a to některým ze způsobů určených v exekučním příkazu k provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky. Podle § 88 odst. 1 ex. ř. náklady exekuce a náklady oprávněného určuje exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce. Podle § 89 ex. ř. dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. Ustanovení §§ 87 a 89 ex. ř. nelze vyložit bez vědomí souvislostí s úpravou nákladů řízení o výkon rozhodnutí, zakotvenou v §§ 270 a 271 o.s.ř. Také v exekučním řízení platí, že nařízení exekuce se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů exekuce a – ač výslovně neuvedeno – i nákladů oprávněného, a to bez toho, aby byly specifikovány. Obdobou postupu soudu v řízení o výkon rozhodnutí (kdy soud ukládá postupně další povinnosti k náhradě nákladů, aniž určil lhůtu k plnění, případně je jen co do výše určuje), je v exekučním řízení postup prostřednictvím institutu příkazu k úhradě nákladů exekuce podle § 88 ex. ř., k jehož vydání je povolán exekutor; nebyla-li nákladová pohledávka v probíhající exekuci uspokojena, je příkaz k úhradě nákladů exekuce (v jednotě s nákladovým výrokem obsaženým v usnesení o nařízení exekuce) způsobilý sloužit co by samostatný titul pro další exekuční řízení (ledaže soud o nákladech exekučního řízení rozhodl později, jmenovitě při zastavení exekuce, jinak). Jelikož usnesením o zastavení exekuce dochází k zániku pověření k provedení exekuce v osobě konkrétního exekutora, není myslitelné, aby exekutorovi poté příslušelo oprávnění k rozhodování o nákladech exekučního řízení. Je-li náhradový režim podle § 87 odst. 4 ex. ř. vyloučen, musí to být soud, který o nákladech exekuce rozhodne (obdobně stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 200/2005). Ačkoli se soudní praxe kloní k tomu názoru, že soudy v konečném rozhodnutí, z něhož je zřejmé, že exekuce již nebude prováděna, určí náklady znovu, nelze vyloučit ani opačný, shora uvedený postup. Povinná byla zavázána k náhradě nákladů exekuce při jejím nařízení s tím, že budou v jejím průběhu stanoveny. Soudní exekutor již nemůže stanovit výši nákladů exekuce v příkazu k úhradě nákladů exekuce, neboť jeho pověření v důsledku zastavení exekuce zaniklo. Je proto na soudu, aby jejich výši stanovil, aniž bude rozhodovat o tom, že tato povinnost je uložena povinné. Soudní exekutor po té provede výplatu výtěžku exekuce po odpočtu jejích nákladů oprávněným. V přezkoumávané věci nelze oprávněným přičítat zavinění na zastavení exekuce. Je proto na povinné, aby hradila její náklady. K této povinnosti byla zavázána při nařízení exekuce a z vymoženého plnění proto soudnímu exekutorovi přísluší náhrada za vymožené plnění. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu I. stupně v napadeném výroku III. změnil (§ 220 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., § 254 odst. 1 a § 52 odst. 1 ex. ř.) tak, že soudnímu exekutorovi přiznal právo na náhradu nákladů exekuce ve výši celkem 13.920,- Kč. Tyto náklady tvoří odměna za výkon exekuční činnosti ve výši 8.100,- Kč stanovená podle § 11 odst. 4 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále jen „ET“ neboli exekuční tarif), když exekutor před tím, než v důsledku rozhodnutí soudu o zastavení exekuce zaniklo jeho pověření k provedení exekuce, vymohl částku 54.000,- Kč a ve smyslu § 6 odst. 1 ET činí jeho odměna 15 % z uvedené částky. Dále je součástí přiznaných nákladů exekuce náhrada hotových výdajů v souladu s ust. § 13 odst. 1 ET, ve znění novely provedené vyhláškou č. 291/2006 Sb., v paušální částce 3.500,- Kč. Z odměny ve výši 8.100,- Kč i z hotových výdajů ve výši 3.500,- Kč pak soud exekutorovi dále přiznal DPH ve výši 20 %, tj. 2.320,- Kč, neboť exekutor soudu řádně doložil osvědčení, že je plátcem DPH. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití ustanovení § 224 odst. 1, odst. 2 o.s.ř. a § 52 odst. 1 exekučního řádu. Účastníkům v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly, proto žádnému z účastníků nebyly náklady odvolacího řízení přiznány. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. Ve Zlíně dne 6. října 2011 JUDr. Pavla Pjajčíková, v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Lenka Zedková