Státní podpora poskytnutá manželům ke stavebnímu spoření, tvořenému výlučně z úložek finančních prostředků, které jim byly darovány, a úroky přirůstající k úložkám na stavebním spoření, jsou součástí jejich SJM.

13 Co 186/2011-123 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavly Lamichové a soudců JUDr. Dagmar Vondálové a Mgr. Petra Mišianika ve věci žalobce J.P., nar. XXXXX, bytem v XXXXX, zastoupeného Mgr. Milenou Platovskou, Brno, Srbská 3, jako obecnou zmocněnkyní, proti žalované K.P., nar. XXXXX, bytem v XXXXX, pro vypořádání společného jmění manželů, o odvoláních účastníků proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5.11.2010 č.j. 47C 301/2007-70, t a k t o : I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. m ě n í tak, že z tam uvedených movitých věcí, přikázaných ze společného jmění účastníků do výlučného vlastnictví žalobce, se vypouští 7 ks kazet do kamery, stojan na kameru, a mobilní telefon. Žalobci se tak přikazují pouze zbylé, v tomto výroku uvedené movité věci, v celkové zůstatkové hodnotě 7 500 Kč. Ve zbylém rozsahu se tento výrok p o t v r z u j e, stejně jako výrok IV. tohoto rozsudku. II. Ve výrocích II. a III. se rozsudek soudu prvního stupně m ě n í tak, že žalované se ukládá povinnost vyplatit žalobci na vypořádání jeho podílu částku 32.376,50 Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Rozsudkem soudu prvního stupně, jeho výrokem I., byly z věcí ve společném jmění účastníků přikázány do výlučného vlastnictví žalobce kamera v ceně 2 500 Kč, satelit. anténa v ceně 1 000 Kč, jízdní kolo v ceně 2 000 Kč, pila Bosch v ceně 1 000 Kč, vrtačka Bosch v ceně 1 000 Kč, 7 ks kazet do kamery v ceně 200 Kč, stojan na kameru v ceně 100 Kč a mobilní telefon v ceně 500 Kč, tedy věci v celkové ceně 11 300 Kč. Žalované byly přikázány ze společného jmění účastníků do jejího výlučného vlastnictví televizor v nulové hodnotě, lednice v ceně 800 Kč, mikrovlnná trouba v ceně 500 Kč, kávovar v ceně 300 Kč a videopřehrávač v ceně 2 000 Kč, tedy věci v celkové hodnotě 3 600 Kč. Výrokem II. rozsudku byla žalobci uložena povinnost vyplatit žalované na vyrovnání jejího podílu částku 7 750 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem III. byl zamítnut návrh žalobce na vypořádání úspor ze stavebního spoření v částce 254 000 Kč a výrokem IV. rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při vypořádání movitých věcí účastníků vyšel soud prvního stupně ze stanovisek účastníků ohledně vymezení rozsahu, v jakém tvořily ke dni zániku jejich manželství jejich společné jmění a zjištění kdo z nich je má v držení, a při určení jejich zůstatkových cen vesměs z jejich dohody. Ohledně úspor ze stavebních spoření účastníků v částce 254 000 Kč, vzal za prokázáno, že úložky na obě stavební spoření poskytovali rodiče žalobkyně účastníkům jako dar, proto je nelze, s ohledem na ust. § 143 odst. 1 obč. zák. (dále jen o.z.), zahrnout do jejich společného jmění. K návrhu žalované soud učinil předmětem vypořádání částky, vyplacené účastníkům ze Zajišťovacího fondu družstevních záložen a na základě výsledku konkurzního řízení vedeného na Brněnskou družstevní záložnu, když vzal za prokázáno, že tam uložené finanční prostředky, byly účastníky naspořeny během jejich manželství z jejich společných prostředků. Při vypořádání uplatnil zásadu rovnosti podílů obou účastníků na společném jmění, zakotvenou v § 149 odst. 2 o.z. a při rozhodnutí o nákladech řízení vyšel ze zjištění, že jejich náhradu žádný z účastníků nepožadoval. Rozsudek napadli odvoláními oba účastníci. Žalobce nesouhlasil se zamítnutím jeho návrhu na vypořádání úspor účastníků na stavebním spoření. Soudu prvního stupně vytýkal nesprávná skutková zjištění, že nereagoval na úpravu jeho návrhu, nezjišťoval příjmy otce žalované, jak navrhoval, k objasnění, zda měl nadstandardní příjmy, z nichž mohl v letech 1995 - 2000 darovat částku 3 000 Kč na pokrytí měsíčních úložek stavebních spoření účastníků a ještě poskytnout 100 000 Kč na vklad do družstevní záložny. Poukázal na rozpor mezi tvrzením otce žalované a jeho manželky v připojeném spisu o výživném manželky, kdy ohledně úspor nejmladší dcery, která byla od 15ti let v zahraničí, uvedl, že jí na spoření nepřispívali, zatímco jeho manželka uvedla, že jí na stavební spoření spořili 1 000 Kč a ona si platila sama 500 Kč, což koresponduje s tvrzením svědka v řízení o výživném manželky, že část každé měsíční úložky na stavební spoření jak žalobce, tak žalované, tito financovali ze společných prostředků, nejednalo se tedy o dar. Výpověď tohoto svědka proto shledával nevěrohodnou a účelovou, jestliže rodiče žalované mají celkem tři dcery, ale finančními dary měli zahrnovat jen žalovanou, což s ohledem na poměry v této rodině, jak je znal, a poměry obvyklé ve funkčních rodinách, shledával neobvyklým. Dále žalobce dovozoval, že za dar rodičů nelze považovat státní příspěvek poskytovaný ke stavebním spořením ani úroky z prostředků státního příspěvku k těmto spořením. Závěrem odvolání navrhoval zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná odvoláním požadovala odchýlení se od zásady rovnosti podílů při vypořádání úspor u XXXXX kampeličky, které soud učinil předmětem vypořádání. Soudu prvního stupně vytýkala, že nepřihlédl k potřebám nezl. dětí, jak se žalobce staral o rodinu a obstarával společnou domácnost. Soud vyšel ze závěru, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by to opodstatňovaly a že žádný z účastníků se toho ani nedomáhal. Žalobce, i když byl zaměstnán, rodině přispíval minimálně, lze se proto oprávněně domnívat, že výdělek nebo jeho část si ponechával pro sebe. To dotvrzují úspory u kampeličky, skutečnost, že mohl opravovat byt matce, koupit si auto, jet do USA a najmout si pro vedení sporu u soudu právní zástupkyni. Její otec jí poskytoval peníze na údržbu domácnosti a o jejich části vložené do kampeličky ho informovala. Tak jí přispěl alespoň polovinou uvedené naspořené částky, zakoupením rozkládacího křesla a pravidelným měsíčním „kalorickým“ příspěvkem na vnuka. S poukazem na názor publikovaný v Komentáři k o.z., 12. vydání z 1.9.2006, se domáhala vypořádání těchto úspor tak, že částku 91.129 Kč jako dar jejího otce pro ni z vypořádání vyloučí a částku 110.700 Kč, která představuje úspory žalobce u kampeličky rozdělí podílem 35:65 % v její prospěch. Nepochopitelným shledávala, že žalobu na vypořádání společného jmění žalobce podal poslední den před uplynutím lhůty uvedené v § 150 odst. 4 o.z., a že v dlouholetém soudním řízení byl dán prostor pro zjišťování, kde pracoval její otec, kolik vydělával a dalším listinným důkazům pro rozhodnutí nepodstatným. Závěrem odvolání se domáhala zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud po zjištění, že odvolání byla podána včas (§ 204 odst. l o.s.ř.), k tomu oprávněnými osobami (§ 201 o.s.ř.), proti rozsudku, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 o.s.ř.) a z odvolacích důvodů dle § 205 odst. 2 písm. d), e) a g ) o.s.ř., jejichž prostřednictvím účastníci soudu prvního stupně vytýkali neúplně zjištěný skutkový stav, neboť neprovedl jimi navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, že na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a nesprávné právní posouzení, přezkoumal z podnětu jejich odvolání napadený rozsudek a průběh řízení předcházející jeho vydání v systému neúplné apelace, když v závěru řízení před soudem prvního stupně byli účastníci poučeni dle § 119a odst. l o.s.ř. To mu nebránilo, v souladu s § 120 odst. 3 o.s.ř., doplnit dokazování důkazy potřebnými ke zjištění skutkového stavu, vyplývajícími z obsahu spisu a vztahujícími se ke včas uplatněnému požadavku žalobce na vypořádání úspor vytvořených za trvání manželství na účtech stavebních spoření účastníků, a to výslechem matky žalované, smlouvami o těchto stavebních spořeních a výpisy o úložkách na tato stavební spoření v jednotlivých letech a poskytnutém státním příspěvku a opakováním důkazu výslechem účastníků a otce žalované. Při přezkumu napadeného rozsudku nemohl odvolací soud především přehlédnout, že návrh na vypořádání společného jmění, jak na to ostatně poukazovala sama žalovaná v odvolání, podal žalobce poslední den lhůty uvedené v § 150 odst. 4 o.z. Podle tohoto ustanovení, nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví, a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; to platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných. Za použití tohoto ustanovení musel odvolací soud učinit především závěr, že v tomto řízení měl soud prvního stupně učinit předmětem vypořádání pouze ty movité věci, případně majetková práva, která učinil předmětem vypořádání žalobce v žalobě. Jednalo se konkrétně o tyto věci uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně: videokamera, satelit. anténa, jízdní kolo, přímočará pila Bosch, vrtačka Bosch, televizor, automat.pračka, lednička, mikrovln. trouba, kávovar, video a o úspory ze stavebních spoření v částce 254 000 Kč. Ohledně ostatních movitých věcí (7 ks kazet do kamery, stojan na kameru, mobilní telefon) a úspor u družstevní záložny, které byly uplatněny po uplynutí shora uvedené tříleté lhůty, již nastoupila výše uvedená zákonná domněnka podílového spoluvlastnictví, resp. stejného podílu na těchto pohledávkách a nebylo odůvodněno vypořádávat je v tomto řízení. Vycházeje z tohoto posouzení, doplnil odvolací soud dokazování jak shora blíže rozvedeno, k položce stavebních spoření účastníků, jejichž zahrnutí do vypořádání bylo mezi nimi sporným. Z tohoto dokazování zjistil, že obě stavební spoření byla založena z iniciativy matky žalované se záměrem vytvořit tímto způsobem pro účastníky finanční prostředky k lepšímu vyřešení jejich byt. situace. Byla to pouze matka žalované, kdo na obě stavební spoření pravidelně měsíčně ukládal po 1 500 Kč a staral se o všechny záležitosti týkající se těchto spoření. Oba rodiče žalované, vzděláním vysokoškoláci, byli v té době zaměstnaní. Po ukončení stavebních spoření bylo na účtu žalované naspořeno 121.242,66 Kč a na účtu žalobce 133.049,33 Kč. Obě tyto částky byly převedeny na účet žalobce, k němuž měla žalovaná dispoziční právo. Odtud byly dále převedeny na její vkladní knížku a poté, co se účastníci rozešli, je žalovaná vrátila svému otci, neboť to požadoval. Kromě finančních prostředků z pravidelných měs. úložek 1 500 Kč, byly na účet stavebního spoření na jméno žalobce připsány za celou dobu tohoto stavebního spoření úroky v částce 7 495,36 Kč a státní podpora ve výši 25 898 Kč a na účet stavebního spoření žalované úroky v částce 9 450,16 Kč a státní podpora v částce 25 810 Kč. Na základě těchto zjištění uvěřil odvolací soud žalované, že finanční prostředky ukládané na stavební spoření účastníků byly výlučně prostředky rodičů žalované, které věnovali účastníkům na získání většího bytu, tedy darem pro ně. Pokud žalobce tvrdil, že na vytváření těchto úspor se podíleli i účastníci, odvolací soud mu neuvěřil s přihlédnutím k tehdejším poměrům účastníků, z nichž žalovaná byla na mateřské dovolené a žalobce neměl stabilní zaměstnání. Nelze proto předpokládat, že by měli finanční prostředky na vytváření úspor, narozdíl od rodičů žalované, kteří, oba vysokoškoláci s praxí byli zaměstnaní a nebyly u nich zjištěny žádné finanční závazky, bránící jim ve vytváření úspor. Pokud žalobce jejich úložky zpochybňoval poukazem na skutečnost, že dalším svým dcerám takto nespořili, lze akceptovat vysvětlení matky žalované, že se řídili potřebností každé z dcer v té době. Při posuzování rozsahu společného jmění, které bylo možno v tomto řízení vypořádat, vyšel odvolací soud z ust.§ 143 odst. l písm. a) o.z., z něhož se podává, že majetek nabytý za trvání manželství darem netvoří společně jmění manželů. Dle judikatury (viz R 42/1972, použitelné i za účinností právní úpravy společného jmění) však výnosy, užitky a přírůstky z takového majetku do SJM patří. Vycházeje z těchto pramenů dovodil, že i když samy úložky na stavební spoření účastníků nelze vypořádat, neboť netvoří předmět jejich SJM, je třeba vypořádat připsané úroky a státní podporu k těmto stavebním spořením, neboť jde o výnosy, z tohoto majetku. V případě stavebního spoření žalobce se jedná o úrok 7.495,36 Kč a státní podporu 25.898 Kč a v případě žalované o úrok 9 450,16 Kč a státní podporu v částce 25.810 Kč, celkem o částku 68.653,46 Kč. Hodnota vypořádávaného majetku v tomto řízení je tak tvořena cenou movitých věcí přikázaných žalobci 7 500 Kč, cenou movitých věcí přikázaných žalované 3 600 Kč, a výše uvedenou částkou 68.653,46 Kč, což je celkem 79.753 Kč. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně neshledal důvodů odchýlit se při vypořádání toho majetku od zásady rovnosti podílů, zakotvené v § 149 odst. 2 o.z., neboť takové posouzení by nemělo oporu v provedeném dokazování a ohledně tohoto majetku nebylo ani požadováno. Jestliže předmětem vypořádání je v tomto řízení majetek v hodnotě 79 453 Kč, mělo by se z něj dostat každému z účastníků poloviny, tj. částky 39.876,50 Kč. Žalobci se však dostalo pouze věcí v hodnotě 7 500 Kč. Žalovaná naproti tomu převzala kromě movitých věcí v hodnotě 3 600 Kč, veškeré výnosy ze stavebních spoření účastníků s nimiž dále naložila bez vědomí a souhlasu žalobce. Musí mu proto na vyrovnání jeho podílu doplatit částku 32.376,50 Kč. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně za použití § 220 odst. l písm.a), b) o.s.ř. v podstatě změnil, jak uvedeno ve výrocích I. a II. tohoto rozsudku. V části výroku I. a ve výroku IV. o nákladech řízení jej, za použití § 219 o.s.ř., jako věcně správný potvrdil. Výsledek odvolacího řízení, v němž nebyl žádný z účastníků převážně úspěšný z hlediska uplatnění svých požadavků na vypořádání, vedl odvolací soud k rozhodnutí o nákladech tohoto řízení podle § 142 odst. 2 ve spojení s § 224 odst. l o.s.ř. Poučení : Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Brně. Nesplní-li žalovaná co jí ukládá tento rozsudek, může se žalobce domáhat jeho výkonu nebo exekuce. V Brně dne 21. června 2012 Za správnost vyhotovení: JUDr. Pavla Lamichová,v.r. Dagmar Lapčíková předsedkyně senátu