Na běh promlčecí doby tří měsíců ode dne vykonatelnosti exekučního titulu k podání návrhu oprávněným na výkon rozhodnutí proti povinnému (§ 408 odst. 2 obch. zák.) nemá vliv samotná skutečnost, že v jiné exekuci vedené věřitelem oprávněného proti oprávněnému byl vydán exekuční příkaz na přikázání pohledávky oprávněného z exekučního titulu proti povinnému, v důsledku čehož povinnému vznikla povinnost zaplatit přikázanou pohledávku přímo věřiteli oprávněného.

20 Co 107/2011 - 130 USNESENÍ Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zrůsta a soudců JUDr. Miroslavy Follové a JUDr. Jiřího Handlara ve věci exekuce oprávněného STAVBA Brno, družstvo, identifikační číslo 0030864, Podnásepní 10, Brno, zastoupeného JUDr. Pavlem Indrou, advokátem se sídlem Rožmitálova 40, Blansko, proti povinnému STAVBA, k.s., identifikační číslo 41600819, se sídlem Kobližná 2, Brno, zastoupenému Mgr. Liborem Burianem, advokátem se sídlem Špitálka 23b, Brno, pro 827.233,50 Kč s příslušenstvím, o návrhu povinného na zastavení exekuce, o odvolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8.9.2010, č.j. 69 Nc 3905/2007-115, t a k t o : I. Usnesení soudu I. stupně se v odvoláním napadených výrocích I. a III. potvrzuje. II. Povinný nemá vůči oprávněnému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Usnesením soudu I. stupně ze dne 27.19.2007, č.j. 69Nc 3905/2007-41, byla na majetek povinného pravomocně nařízena exekuce k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 827.233,50 Kč s 18% úrokem z prodlení od 5.9.1994 do zaplacení a nákladů předcházejících řízení celkem ve výši 228.106,- Kč podle rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29.6.2005, č.j. 1 Cmo 126/2005-193. Dne 10.12.2007 navrhl povinný zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. z důvodu promlčení nároků oprávněného vyplývajících z exekučního titulu. Soud I. stupně o tomto návrhu rozhodl usnesením ze dne 8.9.2010, č.j. 96 Nc 3905/2007-115, kterým nařízenou exekuci částečně zastavil podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) a odst. 4 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 55 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, a to v rozsahu vymáhané jistiny ve výši 827.233,50 Kč s 18% úrokem z prodlení od 5.9.1994 do zaplacení (výrok I.). Ve zbývající části, a to ohledně vymožení nákladů nalézacího, odvolacího a dovolacího řízení celkem ve výši 228.106,- Kč a nákladů exekuce, byl návrh povinného na zastavení exekuce zamítnut (výrok II.); oprávněnému bylo uloženo zaplatit povinnému náklady tohoto úseku exekučního řízení ve výši 5.520,- Kč k rukám advokáta Mgr. Libora Buriana (výrok III.). Soud I. stupně vzal za prokázáno, že rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29.6.2005, č.j 1 Cmo 126/2005-193, byl změněn rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11.4.2001, č.j. 34 Cm 369/96-68, tak, že povinnému bylo uloženo zaplatit oprávněnému částku ve výši 827.233,50 Kč s 18% úrokem z prodlení od 5.9.1994 do zaplacení a dále náhradu nákladů prvostupňového řízení ve výši 54.824,- Kč a nákladů odvolacího a dovolacího řízení ve výši 173.282,- Kč. Oprávněný v tomto řízení uplatňoval vůči povinnému právo na vydání bezdůvodného obohacení, ke kterému došlo vyplacením částky ve výši 827.233,50 Kč právnímu předchůdci povinného bez právního důvodu. Soudy v dané věci dospěly k závěru, že mezi účastníky vznikl obchodní závazkový vztah z bezdůvodného obohacení, právo oprávněného na vydání bezdůvodného obohacení vzniklo ke dni 14.4.1992. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci nabyl právní moci dne 8.8.2005 a vykonatelným se stal dnem 12.8.2005. Dne 14.9.2005 podal povinný proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání s návrhem na odložení vykonatelnosti. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24.5.2007, č.j. 29 Odo 1512/2005-256, dovolání povinného zamítl, aniž by předtím rozhodoval o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Soud I. stupně vyšel ze závěrů citovaných rozhodnutí a posoudil vztah účastníků jako obchodní závazkový vztah z bezdůvodného obohacení. V souladu s publikovanými závěry soudní praxe (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1911/2004), soud I. stupně dovodil, že podle § 408 odst. 1 a 2 obch. zák. musí být řízení o výkon rozhodnutí zahájeno v desetileté lhůtě, počítané ode dne, kdy lhůta počala běžet poprvé, a pokud tato lhůta uplynula před vydáním rozhodnutí, ve lhůtě prodloužené o další tři měsíce od vykonatelnosti rozhodnutí. V projednávané věci vzniklo právo oprávněného na zaplacení částky ve výši 827.233,50 Kč z titulu bezdůvodného obohacení dne 14.4.1992, toto právo bylo oprávněnému přiznáno rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29.6.2005, rozsudek nabyl právní moci dne 8.8.2005 a vykonatelným se stal dnem 12.8.2005, tedy až po uplynutí promlčecí doby podle § 408 odst. 1 obch. zák. Oprávněný mohl podat návrh na výkon rozhodnutí v souladu s ustanovením § 408 odst. 2 obch. zák. do tří měsíců ode dne vykonatelnosti exekučního titulu, tedy do 12.11.2005. Tato podmínka ze strany oprávněného však splněna nebyla, oprávněný podal návrh na nařízení exekuce byl až dne 17.8.2007, za této situace nelze právo oprávněného soudně vykonat. Soud I. stupně nepovažoval za důvodnou obranu opráv-něného, že návrh na výkon rozhodnutí nebyl podán v uvedené tříměsíční lhůtě proto, že v daňové exekuci vedené správcem daně – Finančním úřadem Brno I. byl vydán exekuční příkaz na přikázání pohledávky oprávněného z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a povinnému vznikla povinnost zaplatit pohledávku přímo správci daně. Podle soudu I. stupně nemá tato skutečnost vliv na promlčecí dobu podle ustanovení § 408 odst. 1 a 2 obch. zák., protože oprávněný mohl sám podat návrh na nařízení exekuce, která by byla soudem nařízena, skutečnost, že byla současně vedena daňová exekuce by se projevila v tom, že po provedení daňové exekuce by následně došlo podle § 268 odst. 1 písm. g) o.s.ř. k zastavení soudní exekuce vedené oprávněným. Za významné z hlediska běhu promlčecí doby nepovažoval soud I. stupně ani to, že povinný podal proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání s návrhem na odložení vykonatelnosti, protože dovolání nemá vliv na právní moc a vykonatelnost napadeného rozhodnutí a tudíž ani na běh promlčecí doby, vykonatelnost dovoláním napadeného a v této exekuci vykonávaného rozhodnutí nebyla v dovolacím řízení ani odložena. Z uvedených důvodů soud I. stupně uznal námitku promlčení vznesenou povinným za důvodnou a exekuci ohledně promlčeného nároku oprávněného částečně zastavil, a to v rozsahu vymáhané jistiny a úroku z prodlení. Exekuce však podle soudu I. stupně může i nadále probíhat pro vymožení nákladů nalézacího, odvolacího a dovolacího řízení v celkové částce 228.106,- Kč, u této částky běží nová desetiletá promlčecí doba podle § 408 odst. 1 obch. zák. od vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, která nastala dne 12.8.2005, promlčecí doba uplyne ke dni 12.8.2015. O nákladech účastníků exekučního řízení soud I. stupně rozhodl podle ustanovení § 89, věta první exekučního řádu na základě zavinění oprávněného, které je dáno s ohledem na důvod, pro který k částečnému zastavení exekuce došlo, a uložil mu povinnost nahradit povinnému náklady řízení o návrhu na zastavení exekuce. Proti usnesení soudu I. stupně podal oprávněný odvolání, ve kterém namítl, že jeho právo v době podání návrhu na nařízení exekuce promlčeno nebylo. Oprávněnému nemohla uběhnout promlčecí lhůta podle § 408 odst. 2 obch. zák. tři měsíce po vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, protože v této lhůtě nemohl oprávněný návrh na nařízení exekuce podat. Podání návrhu bránila daňová exekuce vedená Finančním úřadem Brno I. proti oprávněnému, ve které finanční úřad rozhodl o přikázání pohledávky oprávněného z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, povinnému tak vznikla povinnost splnit tuto pohledávku přímo finančnímu úřadu. Pokud by za této situace podal oprávněný návrh na nařízení exekuce, musela by být taková exekuce zastavena podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Současně platí, že proti povinnému bylo exekuční řízení vedeno a po dobu jeho trvání nemohla běžet promlčecí doba (k odůvodnění tohoto závěru odkázal oprávněný na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem sp.zn. 21 Nc 4936/2005). Oprávněný dále namítl, že nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že podání návrhu na odklad výkonu rozhodnutí nemá vliv na běh promlčecí doby, i když o něm dovolací soud nerozhodl, a dále soudu I. stupně vytkl, že se nezabýval jeho další námitkou, že po vydání rozsudku Vrchního soudu v Olomouci došlo k uznání závazku povinným dopisem ze dne 20.7.2007, v důsledku čehož začala podle § 407 odst. 1 obch. zák. běžet nová čtyřletá promlčecí doba. Oprávněný konečně namítl, že se soud I. stupně nezabýval promlčením práva na zaplacení příslušenství, u něhož běží promlčecí doba samostatně, promlčení jistiny proto neznamená promlčení příslušenství. Závěrem oprávněný navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že se návrh na zastavení exekuce zamítá a přiznal oprávněnému náhradu nákladů řízení. Povinný se k podanému odvolání nevyjádřil. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201, § 202 a contr. o.s.ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) a ze způsobilých odvolacích důvodů (§ 205 odst. 2 o.s.ř.), přezkoumal v rozsahu podaného odvolání usnesení soudu I. stupně v odvoláním napadených výrocích, řízení, které mu předcházelo (§ 212, § 212a o.s.ř.), a odvolání důvodným neshledal. V projednávané věci je exekuce vedena na základě rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29.6.2005, č.j 1 Cmo 126/2005-193, kterým bylo povinnému uloženo zaplatit oprávněnému částku ve výši 827.233,50 Kč s 18% úrokem z prodlení od 5.9.1994 do zaplacení a náhradu nákladů řízení celkem ve výši 228.106,- Kč (dále též „rozsudek Vrchního soudu v Olomouci“). Soud I. stupně dospěl k závěru, že pohledávka přiznaná rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci je pohledávkou z bezdůvodného obohacení, jedná se o obchodní závazkový vztah, právo oprávněného na vydání bezdůvodného obohacení vzniklo dne 14.4.1992. Exekuční titul nabyl právní moci dne 8.8.2005 a vykonatelným se stal dne 12.8.2005. Povinný podal proti exekučnímu titulu dne 14.9.2005 dovolání s návrhem na odložení vykonatelnosti, které bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24.5.2007, č.j. 29 Odo 1512/2005-256, zamítnuto, o odkladu vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci nebylo rozhodnuto. Uvedené závěry soud I. stupně v napadeném usnesení odpovídajícím způsobem odůvodnil, tyto závěry mají oporu v obsahu spisu a nebyly v odvolacím řízení zpochybněny. Podle § 408 odst. 1 obch. zák. platí, že bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty. Podle § 408 odst. 2 obch. zák. bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat, jestliže řízení o jeho výkonu bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno. V projednávané věci je předmětem exekuce právo oprávněného na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo dne 14.4.1992. Vzhledem k tomu, že obchodní zákoník neupravuje speciální úpravu běhu promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení, začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu (§ 391 odst. 1 obch. zák.), takovým dnem je podle závěrů soudní praxe den vzniku práva (Rc 28/84). Právo oprávněného, které je předmětem exekuce, se tedy promlčelo nejpozději dne 14.4.2002, tedy ještě před tím, než bylo oprávněnému pravomocně přiznáno rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci. Za této situace lze rozsudek Vrchního soudu v Olomouci vykonat pouze v případě, že řízení o jeho výkonu bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy zahájeno být mohlo. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci se stal vykonatelným dne 12.8.2005, lhůta pro podání návrhu tedy uplynula dne 12.11.2005. V projednávané věci byl podán návrh na nařízení exekuce 17.8.2007, tedy až po uplynutí uvedené lhůty. V návaznosti na odvolací námitky oprávněného je třeba upozornit, že soudní praxe konstantně vychází ze závěru (od kterého nemá odvolací soud důvod se odchylovat), že řízení o výkon rozhodnutí přiznávajícího určité právo musí být zahájeno v desetileté lhůtě, počítané ode dne, kdy lhůta počala běžet poprvé, a v určitých případech v desetileté lhůtě prodloužené o další tři měsíce od vykonatelnosti rozhodnutí. Jediné ustanovení, v němž obchodní zákoník upravuje promlčení ve vztahu k výkonu rozhodnutí či exekuci (a kde používá pojmu „právo pravomocně přiznané v soudním nebo rozhodčím řízení“), je kogentní ustanovení § 408 obch. zák. Podle něj promlčecí doba skončí bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona (tedy i bez ohledu na případy, kdy by jinak došlo k prodloužení promlčecí doby ze zákona) nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet, případně prodloužené o další tři měsíce. (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 20 Cdo 206/2010). Jestliže se podle § 408 obch. zák. promlčela pohledávka (jistina), pak se jako příslušenství této pohledávky (§ 121 odst. 3 obč. zák.) promlčí i úroky a nárok na náhradu nákladů řízení přiznaný oprávněnému daným exekučním titulem (srov. právní větu a odůvodnění Rc 146/2011). Z uvedeného plyne, že nelze přisvědčit námitce oprávněného, že (tvrzeným) uznáním závazku ze strany povinného, k němuž mělo dojít jeho dopisem ze dne 20.7.2007, začala podle § 407 odst. 1 obch. zák. běžet nová čtyřletá promlčecí doba, naopak platí, že ani případné uznání závazku povinným na objektivní omezení promlčecí doby podle § 408 obch. zák. nemá vliv. Stejně tak nelze přisvědčit námitce, že promlčecí doba pro úroky běží samostatně a promlčení jistiny neznamená promlčení příslušenství – i v tomto případě platí, jak uvedeno výše, závěr právě opačný. Nedůvodná je také námitka, že pokud povinný podal proti exekučnímu titulu dovolání a návrh na odklad výkonu rozhodnutí, má tato skutečnost vliv na běh promlčecí lhůty. Na vykonatelnost rozhodnutí má vliv pouze rozhodnutí dovolacího soudu, kterým je vykonatelnost rozhodnutí odložena podle § 234 o.s.ř., nikoli však samotné podání dovolání či návrhu na odklad vykonatelnosti. Vzhledem k tomu, že samotné podání dovolání či návrhu na odklad vykonatelnosti na vykonatelnost rozhodnutí žádný vliv nemá, nepromítají se taková podání ani do počátku či běhu tříměsíční promlčecí lhůty podle § 408 odst. 2 obch. zák., neboť tato lhůta je vázána právě (a pouze) na okamžik vykonatelnosti rozhodnutí. Důvodná není konečně ani námitka, že oprávněnému nemohla uběhnout tříměsíční lhůta podle § 408 odst. 2 obch. zák., protože v této lhůtě nemohl oprávněný návrh na nařízení exekuce podat. Podle oprávněného podání návrhu bránila daňová exekuce vedená Finančním úřadem Brno I. proti oprávněnému, ve které finanční úřad rozhodl o přikázání pohledávky oprávněného z exekučního titulu, současně podle oprávněného platí, že proti povinnému bylo exekuční řízení vedeno, a proto ani po dobu jeho trvání nemohla běžet promlčecí doba. Podle § 73 odst. 6 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31.12.2010, se daňová exekuce provádí také vydáním exekučního příkazu na přikázání pohledávky na peněžní prostředky daňových dlužníků na účtech vedených u bank a spořitelních a úvěrních družstev nebo jiné pohledávky. Podle § 73 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. se pro výkon daňové exekuce použije přiměřeně občanského soudního řádu. U výkonu rozhodnutí přikázáním peněžité pohledávky povinného podle § 313 odst. 1 a 3 o.s.ř. platí, že v nařízení výkonu rozhodnutí zakáže soud povinnému, aby se svou pohledávkou jakkoli nakládal. Dlužníkovi povinného soud zakáže, aby od okamžiku, kdy mu bylo doručeno nařízení výkonu rozhodnutí, povinnému jeho pohledávku vyplatil, provedl na ni započtení nebo s ní jinak nakládal. Povinný ztrácí právo na pohledávku okamžikem, kdy bylo dlužníkovi povinného doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Podle § 315 odst. 1 o.s.ř. platí, že pokud dlužník povinného nevyplatí oprávněnému pohledávku, může oprávněný proti dlužníku povinného vlastním jménem podat návrh na výkon rozhodnutí, jestliže jej mohl podat povinný, jinak se domáhat vyplacení pohledávky v řízení podle části třetí, popřípadě v řízení podle zvláštního zákona. Podle § 315 odst. 2 o.s.ř. dále platí, že neuplatní-li oprávněný včas u soudu, popřípadě u jiného orgánu pohledávku povinného vůči dlužníkovi povinného nebo neoznámí-li povinnému, že ji uplatňuje, odpovídá povinnému za škodu, která by mu tím popřípadě vznikla. Přikázáním pohledávky podle § 312 an. o.s.ř. nedochází z hlediska hmotného práva ke změně věřitele; povinnost poddlužníka platit přímo oprávněnému je založena pouze právem procesním. Okamžikem, kdy bylo doručeno dlužníkovi usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, ztrácí povinný ve smyslu § 313 odst. 2 o.s.ř. svou aktivní legitimaci ve vztahu k po-hledávce (nikoli však pohledávku samotnou), k uplatnění pohledávky je nadále legitimován oprávněný. Je-li pohledávka, která byla přikázána, pohledávkou judikátní, může oprávněný jménem povinného podat návrh na nařízení výkonu rozhodnutí. Jde o situaci předvídanou v § 256 o.s.ř., přičemž přechod práva vymáhat pohledávku oprávněný doloží exekučním titulem ve prospěch povinného, usnesením o nařízení výkonu proti povinnému a vyrozuměním dlužníka o nabytí právní moci tohoto usnesení (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. 1. vydání, Praha : C.H. Beck, 2009, s. 2405). Z uvedeného plyne, že pokud je dlužníkovi povinného doručeno rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí, ztrácí povinný aktivní legitimaci k uplatnění pohledávky, povinný tedy nemůže nadále pohledávku vůči povinnému uplatňovat, nemůže tedy ani podat návrh na výkon rozhodnutí. Tato skutečnost však nemá žádný vliv na možnost podání návrhu na výkon rozhodnutí, protože takový návrh může podat oprávněný, na něhož legitimace k vymáhání pohledávky přešla, nemůže mít proto ani vliv na běh promlčecí doby podle § 408 odst. 2 obch. zák. Z hlediska tohoto ustanovení je podstatné pouze to, zda ve stanovené tříměsíční lhůtě byl podán návrh na výkon rozhodnutí, naproti tomu je bez významu, zda subjektem legitimovaným k podání návrhu je přímo věřitel, anebo jiná osoba. Zbývá dodat, že pokud následně přejde legitimace z oprávněného zpět na povinného (např. z důvodu zastavení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky), může povinný pohledávku vymáhat sám v novém řízení o výkon rozhodnutí, nebo může pokračovat v řízení o výkon rozhodnutí, které v souladu s ustanovením § 315 odst. 1 o.s.ř. zahájil oprávněný. Uvedené závěry přitom nejsou specifikem postupu podle § 315 o.s.ř. Ve všech případech, kdy jsou k vymáhání pohledávky po dlužníkovi zmocněny osoby odlišné od věřitele (srov. oprávnění správce konkursní podstaty jednat za úpadce podle § 246 odst. 1, § 249 odst. 1 zákona č. 182/2006, insolvenčního zákona, § 14 odst. 1 písm. a), písm. d) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, či oprávnění postupitele vymáhat postoupenou pohledávku za postupníka podle § 530 odst. 1 obč. zák.), jsou úkony těchto osob rozhodné z hle-diska zachování lhůt pro uplatnění pohledávky, naopak není podstatné, zda byl k vykonání takových úkonů oprávněn také věřitel. V projednávané věci proto platí, že okamžikem, kdy byl povinnému v této věci (STAVBA, k.s.), doručen v daňové exekuci exekuční příkaz Finančního úřadu Brno III. o přikázání pohledávky oprávněného z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, ztratil oprávněný v této věci (STAVBA Brno, družstvo) aktivní legitimaci k uplatnění pohledávky, která přešla na Finanční úřad Brno III., a nadále pohledávku vůči povinnému uplatňovat nemohl, nemohl tedy ani podat návrh na výkon rozhodnutí (do doby, než se tak stalo, měl oprávněný legitimaci k vymáhání pohledávky a mohl takový návrh podat). Skutečnost, že oprávněný ztratil legitimaci k vymáhání pohledávky, však nemá žádný vliv možnost podání návrhu na výkon rozhodnutí podle rozsudku Vrchního soudu v Olomouci Finančním úřadem Brno III., na něhož oprávnění k vymáhání pohledávky přešlo, a nemá tedy vliv ani na běh tříměsíční lhůty podle § 408 odst. 2 obch. zák., pro kterou je podstatné pouze to, zda ve stanovené lhůtě byl podán návrh na výkon rozhodnutí k tomu oprávněným subjektem. Takový návrh však v projed-návané věci podán nebyl, Finanční úřad Brno III. se výkonu rozsudku Vrchního soudu v Olomouci vůči povinnému nedomáhal, uplynutím tříměsíční lhůty podle § 408 odst. 2 obch. zák. došlo k promlčení práva oprávněného z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Zbývá dodat, že pokud Finanční úřad Brno III. jako osoba legitimovaná k podání návrhu na výkon rozsudku Vrchního soudu v Olomouci této možnosti nevyužil, není vyloučeno, aby oprávněnému odpovídal za škodu, která mu tím popřípadě vznikla (§ 315 odst. 2 o.s.ř.). Neobstojí ani argument oprávněného, že vedení daňové exekuce, kde byla pohledávka oprávněného postižena exekučním příkazem, znamená, že proti povinnému bylo vedeno exekuční řízení, a po dobu jeho trvání nemohla běžet promlčecí doba. I v tomto případě lze odkázat na závěry soudní praxe, která dovozuje, že obchodní zákoník s návrhem na zahájení výkonu rozhodnutí (exekuci) účinky stavení běhu promlčecí doby práva již pravomocně přiznaného nespojuje. Jediné ustanovení, v němž obchodní zákoník upravuje promlčení ve vztahu k výkonu rozhodnutí, případně exekuci (a kde používá pojmu "právo pravomocně přiznané v soudním nebo rozhodčím řízení"), je kogentní ustanovení § 408 obch. zák., podle kterého promlčecí doba skončí vždy nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet, případně prodloužené o další tři měsíce (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. NS 20 Cdo 305/2009). Z uvedeného plyne, že v případě každého návrhu na nařízení exekuce je významné pouze to, zda byl podán ve lhůtě stanovené § 408 obch. zák., naopak skutečnost, zda byl pro totéž právo již dříve veden výkon rozhodnutí, z hlediska běhu promlčecí doby podle § 408 obch. zák. významná není, stavení či přerušení promlčecí doby podle § 408 odst. 2 obch. zák. nepřichází v úvahu. V projednávané věci z hlediska běhu a skončení promlčecí lhůty tedy není významné, zda bylo ohledně pohledávky oprávněného přiznané rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci vedeno i jiné exekuční řízení, ale pouze to, že návrh v této věci byl podán po uplynutí lhůty tří měsíců od vykonatelnosti exekučního titulu. Zcela nepřípadný je odkaz oprávněného na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem sp.zn. 21 Nc 4936/2005, ve kterém měl soud dospět k závěru, že po dobu vedení jiné exekuce neběží promlčecí doba. K uvedenému rozhodnutí postačí uvést, že se nejedná o rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, ale o rozhodnutí Okresního soudu v Děčíně ze dne 5.4.2006, sp.zn. 21 Nc 4936/2005, které naopak Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 5.4. 2007, č. j. 30 Co 700/2006, změnil poté, co jeho závěry výslovně odmítl. Dovolání oprávněného v této věci pak zamítl Nejvyšší soud rozhodnutím ze dne 25.8.2008, sp.zn. 20 Cdo 5406/2007 (výše uvedené údaje vyplývají z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 20 Cdo 5406/2007 publikovaného v ASPI pod č. JUD140788CZ). K uvedenému lze dodat, že v projednávané věci ani žádné exekuční řízení vůči povinnému ohledně pohledávky přiznané rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci vedeno nebylo. Daňová exekuce vedená Finančním úřadem Brno III. nebyla vedena proti povinnému, ale proti oprávněnému, postižení pohledávky oprávněného vůči povinnému exekučním příkazem bylo způsobem provedením daňové exekuce vedené proti oprávněnému. O exekuci vůči povinnému by se jednalo pouze tehdy, pokud by se pohledávky přiznané rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci domáhal Finanční úřad Brno III. návrhem na výkon tohoto rozsudku (§ 315 odst. 1 o.s.ř.), k tomu však v daném případě nedošlo. Konečně lze na tomto místě zopakovat, že ani kdyby Finanční úřad Brno III. návrh na výkon rozsudku Vrchního soudu v Olomouci skutečně podal, nedošlo by k zastavení promlčecí doby podle § 408 odst. 2 obch. zák. Oprávněný by poté, kdy opětovně nabyl legitimaci k vymáhání pohledávky, mohl v takovém vykonávacím (exekučním) řízení pokračovat, nemohl by však podat nový návrh na výkon rozhodnutí. Lze uzavřít, že pokud nebyl podle rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) do tří měsíců od vykonatelnosti rozsudku, došlo k promlčení pohledávky tímto rozsudkem přiznané. Skutečnost, že oprávněným k vymáhání pohledávky nebyl po určitou dobu oprávněný, ale jiný subjekt, významná není, stejně jako není významné, zda byl pro pohledávku veden jiný výkon rozhodnutí. Z uvedeného plyne, že závěr soud I. stupně, že oprávněný podal návrh na nařízení exekuce až po uplynutí promlčecí lhůty, je správný. Vzhledem k tomu, že povinný promlčení namítl, je ve věci dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. ve spojení s § 55 exekučního řádu, odvolací soud proto výrok I. usnesení soudu I. stupně o částečném zastavení exekuce jako věcně správný potvrdil. Správný je také výrok o náhradě nákladů řízení, důvodem zastavení exekuce je promlčení vykonávané pohledávky, k němuž došlo ještě před zahájením řízení, oprávněný tedy zastavení exekuce zavinil ve smyslu § 89 exekučního řádu a je povinen nahradit náklady spojené se rozhodováním o částečném zastavení exekuce. V odvolacím řízení byl plně úspěšný povinný, má proto proti oprávněnému právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému bránění jeho práva v plné výši (§ 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř.), povinnému však v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly (povinný v odvolacím řízení neučinil žádný procesní úkon), proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e n í dovolání přípustné, ledaže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V takovém případě lze dovolání podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Brně. V Brně dne 7. května 2012 JUDr. Jiří Zrůst předseda senátu