1) Soud rozhoduje v rámci řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věci jeho mezinárodního únosu výlučně o tom, zda bude dítě do místa obvyklého bydliště (pobytu) navráceno či nikoliv. Nerozhoduje ani o výchově a výživě dítěte, ani o styku rodičů s dítětem. Navrácení dítěte do členského státu jeho obvyklého bydliště (pobytu) nezbytně neznamená jeho navrácení k opuštěnému rodiči a jeho oddělení od rodiče, který dítě zadržel. Soud vždy nařizuje navrácení dítěte do obvyklého bydliště (pobytu), nikoliv navrácení do rukou druhého z rodičů. 2) Dojde-li k protiprávnímu přemístění a je-li podán rodičem návrh na navrácení dítěte do jednoho roku od protiprávního zadržení nebo přemístění, musí soud nařídit navrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště (pobytu). Tuto povinnost nemá pouze tehdy, je-li dána některá z výjimek uvedených v článku 13 nebo článku 20 Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (dále jen „Úmluvy“). 3) Účastník, který namítá aplikaci článku 13 písm. b) Úmluvy, umožňující nenařídit navrácení dítěte, nese důkazní břemeno a je povinen prokázat vznik újmy, jež by dítěti návratem nastala. Interpretace článku 13 písm. b) Úmluvy je natolik restriktivní, že soudy by o jeho aplikaci měly uvažovat pouze ve výjimečných případech. 4) Je žádoucí, aby jednotlivá ustanovení Úmluvy byla soudy smluvních států při rozhodování ve věcech mezinárodních únosů dětí vykládána jednotně a aby rozhodnutí kteréhokoliv ze soudů členských států Úmluvy bylo pro účastníky předvídatelné.

20 Co 297/2012-173 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Zrůsta a soudců JUDr. Miroslavy Follové a JUDr. Jiřího Handlara ve věci žalobce K.E. – D., nar. XXXXX, bytem XXXXX, zastoupeného Mgr. Petrem Langem, advokátem, se sídlem v Brně, Jakubská 121/1, proti žalované R.E. – D., nar. XXXXX, bytem XXXXX, zastoupené JUDr. Milanou Hrušákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Brně, Jeřábkova 5, v řízení o návratu nezletilého K.E. – D., nar. XXXXX, bytem u matky, zastoupeného opatrovníkem Městským úřadem v Táboře, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, o návrhu na vydání rozhodnutí o navrácení dítěte, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26.10.2011, č.j. 40 Nc 2512/2011-137, t a k t o : I. Rozsudek soudu I.stupně se ve výroku I. m ě n í takto: Soud nařizuje navrácení nezletilého K.E.-D., nar. XXXXX, do místa jeho obvyklého bydliště ve městě XXXXX, stát XXXXX. Žalovaná je povinna zajistit navrácení nezletilého ve lhůtě 1 měsíce od právní moci rozsudku. Pokud žalovaná v dané lhůtě navrácení nezletilého nezajistí, žalobce je oprávněn za tímto účelem převzít nezletilého od žalované v České republice. Žalobce je povinen do doby, než bude příslušným opatrovnickým soudem ve XXXXX rozhodnuto o úpravě rodičovské zodpovědnosti k nezletilému - zajistit žalované a nezletilému samostatné bydlení v místě obvyklého bydliště nezletilého, v bytě o velikosti minimálně 2+1 s příslušenstvím, a náklady spojené s tímto bydlením v plné výši hradit, - hradit žalované na výživu nezletilého částku 300,- USD měsíčně, měsíčně předem, k rukám žalované, do každého 5.dne v měsíci, - zdržet se podání trestního oznámení či jiného podnětu příslušným úřadům, směřujícího k zahájení trestního, příp. správního řízení vůči žalované pro porušení Dohody o úpravě rodičovské zodpovědnosti uzavřené mezi účastníky před Okresním soudem pro Cecil County dne 24.7.2008, - zdržet se odejmutí nezletilého z faktické péče jeho matky. II. Ve výroku II. o nákladech řízení účastníků se rozsudek soudu I.stupně p o t v r z u j e. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Soud I. stupně rozsudkem zamítl návrh žalobce, aby soud nařídil navrácení nezletilého K.E. – D. do místa trvalého pobytu v XXXXX, stát XXXXX, do 10 dnů ode dne doručení rozsudku a v případě, že žalovaná tuto povinnost nesplní, aby byl žalobce oprávněn převzít nezletilého a samostatně zajistit provedení navrácení. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Proti rozsudku podal včas odvolání žalobce. Namítl, že soud I. stupně při svém rozhodnutí zásadním způsobem pochybil. Především z odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně není jasné, jaký hmotně-právní předpis soud I. stupně v projednávané věci aplikoval. Odkazuje-li soud I. stupně na článek 12 Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, tento článek je možné aplikovat pouze za situace, pokud je jednoznačně vysloveno, že došlo k únosu dítěte ve smyslu článku 3 Úmluvy. Není tedy logický závěr soudu I. stupně, že nezletilý se s novým prostředím sžil a proto není v jeho zájmu návrat do XXXXX. Nelze přitom zaměňovat pojmy obvyklé bydliště a těžiště současného života nezletilého. Rodiče neměli úmysl změnit místo obvyklého pobytu nezletilého, alespoň ne tak, jak dovozuje soud I.stupně. V tomto případě by veškerá Úmluva postrádala smysl. Závěry odvolatele potvrzuje i judikatura soudů některých členských států Úmluvy. V případě návratu nezletilého tu není dáno vážné riziko ve smyslu článku 13 Úmluvy. Žalobce navíc před zadržením péči o syna fakticky vykonával. V rozporu s právem dítěte by tak nebylo navrácení dítěte, ale naopak situace, kdy je dítě od žalobce izolováno a je mu s ním znemožněn styk. Současný stav je důsledkem jednostranného rozhodnutí matky. Běží o typické nezvládnutí mezinárodního manželství a odlišného sociokulturního prostředí partnera ze strany matky. Návrat dítěte je jediné řešení. Nelze totiž přehlédnout, že žalobce v České republice nemá prostor k přímému výkonu rozhodnutí soudu XXXXX o výchově a výživě nezletilého. Navrhována je tedy změna rozsudku soudu I.stupně a přiznání nákladů řízení, když žalovaná bezesporu zavinila, že celé řízení muselo proběhnout. Žalovaná se k odvolání písemně vyjádřila. Předeslala, že je dána rozdílná praxe soudů jednotlivých členských států Úmluvy, pokud běží o vyhodnocení skutkového stavu, který v projednávané věci nastal a jeho podřazení pod konkrétní hmotně-právní normu. Stejně tak jako se zástupce žalobce dovolává rozhodnutí jednotlivých soudů členských států Úmluvy, zástupkyně žalované může odvolacímu soudu předložit rozhodnutí soudů, která jsou zcela opačná. Nezletilý kontinuálně získal obvyklé bydliště v České republice. V České republice pobývá již několik let, s prostředím se sžil, jeho návrat by byl v příkrém rozporu jednak s Úmluvou o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, ale také s Úmluvou o právech dítěte. V případě, že by odvolací soud byl jiného názoru žádá, aby jí byly poskytnuty záruky a to zejména bydlení, nákladů na živobytí, dále pak by bylo nutné, aby se žalobce zavázal, že do rozhodnutí amerického soudu neodejme nezletilého z péče žalované. Přemístění by představovalo nepředstavitelnou zátěž pro dítě, které samo neumí plynule anglicky. Žalobce se navíc o dítě nikdy sám nestaral, pokud ano, pak pouze v omezenou dobu (od 2.30 do 7.30 hod ráno), tedy v době, kdy matka musela pracovat. Navíc matka není držitelem oprávnění k trvalému pobytu ve XXXXX, tzv. zelené karty. Opatrovník nezletilého zaslal odvolacímu soudu omluvu z neúčasti na nařízeném ústním odvolacím jednání. Navrhl, aby rozsudek soudu I. stupně byl potvrzen. Přiložil aktuální výchovnou zprávu, z níž vyplývá, že o nezletilého je v současné době dobře postaráno, navštěvuje první ročník základní školy, ve škole má přátele a navštěvuje nejrůznější kroužky. Krajský státní zástupce přítomen u jednání odvolacího soudu navrhl změnu rozsudku soudu I. stupně a vyhovění žalobě. Podle názoru Krajského státního zastupitelství je po provedeném řízení a dokazování prokázáno, že došlo k protiprávnímu zadržení nezletilého podle článku 3 Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Restriktivní podmínky (výjimky zakotvené v článku 13 písm. b/ Úmluvy) na projednávanou věc nedopadají a proto by podle názoru Krajského státního zastupitelství mělo být odvolání vyhověno. Odvolací soud především dospěl k závěru, že běží o odvolání podané včas, osobou oprávněnou k podání odvolání a odvolání ve věci je objektivně přípustné. Odvolací soud proto ve věci nařídil ústní odvolací jednání. Přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je třeba shledat opodstatněným. Z obsahu spisu soudu I. stupně odvolací soud zjistil, že předmětem daného řízení je návrh žalobce na navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí. Hmotně-právní úprava dané problematiky vychází z Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Běží o Sdělení Ministerstva zahraničních věcí České republiky vyhlášené pod č. 34/1998 Sb. XXXXX jsou vázány Úmluvou o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (Convention on the civil aspects of international child abduction, the Hague, 25th October 1980, dále jen „Úmluva“) ode dne 1.7.1988, stejně tak Česká republika je signatářem Úmluvy a je touto Úmluvou vázána. Procesní reflexe těchto hmotně-právních ustanovení je pak vyjádřena v ust. § 193a a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění novel. Základními cíli shora uvedených právních nástrojů je zajistit bezodkladný návrat dětí protiprávně přemístěných nebo zadržovaných v některém smluvním státě. Přemístění nebo zadržení dítěte se považuje za protiprávní tehdy, pokud jím dojde k porušení práv a péče o dítě, které má osoba, instituce nebo kterýkoliv jiný orgán podle právního řádu státu, v němž dítě mělo své obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním nebo zadržením. To však za předpokladu, že toto právo péče o dítě bylo v době přemístění nebo zadržení skutečně vykonáváno nebo by bylo takto vykonáváno, kdyby nedošlo k přemístění nebo zadržení. Co je však nutné zejména zdůraznit, je předmět zmíněného řízení. Soud rozhoduje v rámci řízení výlučně o tom, zda bude dítě do místa obvyklého bydliště navráceno či nikoliv. Nerozhoduje ani o výchově a výživě dítěte, ani o styku rodičů s dítětem. Právní úprava obsažená v Úmluvě je jinak poměrně jasná a striktní. Dojde-li k protiprávnímu přemístění a je-li podán rodičem návrh na navrácení dítěte do jednoho roku od protiprávního zadržení nebo přemístění, musí soud nařídit navrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště. Tuto povinnost nemá pouze tehdy, je-li dána některá z výjimek uvedených v článku 13 nebo článku 20 Haagské úmluvy. Tyto výjimky je však nutno vykládat restriktivně a mít při jejich aplikaci na paměti, že ve své podstatě jdou proti hlavním cílům Haagské úmluvy. Jak již uvedeno, podle článku 3 Úmluvy se přemístění nebo zadržení dítěte považuje za protiprávní, jestliže bylo porušeno právo péče o dítě, které má osoba, instituce nebo kterýkoliv jiný orgán buď společně nebo samostatně podle právního řádu státu, v němž dítě mělo své obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním nebo zadržením. Přemístění nebo zadržení dítě se považuje za protiprávní, jestliže v době přemístění nebo zadržení bylo toto právo skutečně vykonáváno společně nebo samostatně nebo by bylo takto vykonáváno, kdyby bylo nedošlo k přemístění či zadržení. Odvolací soud přitom dospěl k závěru, že žalovaná protiprávně zadržela své nezletilé dítě v České republice (k tomu srov. další část odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). K těmto závěrům odvolacího soudu je třeba uvést následující: Je třeba mít na zřeteli, že návratové řízení není svojí povahou řízením ve věci samé, tedy řízením o úpravu práv a povinností rodičů k nezletilým dětem. Běží de facto o řízení předběžné (řízení o předběžné otázce sui generis), v němž je zkoumán konflikt jurisdikcí a má být s konečnou platností zodpovězena otázka, jurisdikci kterého státu má být nezletilé dítě podrobeno. Není tedy prostoru v tomto řízení zkoumat výchovné schopnosti rodičů, jejich výdělkové možnosti, rozsah, v jakém jsou schopni o dítě pečovat atp. Soud zkoumá toliko ty okolnosti, které jsou rozhodné z hlediska výkladu příslušných hmotně-právních ustanovení Úmluvy. Jak odvolací soud zjistil z obsahu spisu soudu I. stupně, rodiče nezletilého dítěte byli manželé. Sňatek uzavřeli v roce 2004 a dne 24.7.2008 bylo jejich manželství rozvedeno. Téhož dne byla připojena k rozsudku o rozvodu před soudcem XXXXX (soud pro distrikt XXXXX) dohoda, podle níž počínaje 21.7.2008 nezletilé dítě K.E. – D. bude právně a fyzicky v opatrování své matky R.E. – D.. Dítě bude bydlet se svou matkou v České republice. Dítě bude navštěvovat svého otce K.E. – D. na 1 měsíc každé léto ve XXXXX. Otec bude zodpovědný za zabezpečení cestovného. Dítě s ním může cestovat do XXXXX na dobu ne delší než 4 týdny. Tato cesta by přicházela do úvahy na místo cesty do XXXXX jeden měsíc. Podle bodu C) Dohody, jakmile dítě dosáhne věku 5,5 let, bude vráceno do XXXXX a zde započne základní školní docházku. V této době bude dítě právně a fyzicky v opatrování svého otce. V případě, že se matka přestěhuje do XXXXX, zatímco dítě bude v péči a opatrování svého otce, právo navštěvovat dítě a opatrovnická práva budou přehodnocena tak, aby matka mohla strávit více času s dítětem. Poté, co dítě dosáhne věku 6 let, bude moci cestovat se svým otcem do XXXXX až na dobu 6 týdnů. Otec bude poskytovat finanční podporu dítěti v době, kdy dítě bude v péči matky. Podle této Dohody, která je svým obsahem dohodou o úpravě rodičovské zodpovědnosti k nezletilému, také rodiče nezletilého postupovali. Znamená to, že nezletilý odcestoval s žalovanou do České republiky a zůstal mu zachován kontakt s otcem. Žalovaná žalobce svým chováním průběžně ujišťovala o tom, že po uplynutí období uvedeného v oddíle C) Dohody dojde k navrácení dítěte do XXXXX, kde nezletilý zahájí školní docházku. K naplnění této dohody v této její části však nedošlo po dovršení 5,5 let života dítěte žalovaná svým jednostranným rozhodnutím dítě ponechala ve své výchově; kontakt se žalobcem v tomto období přerušila. Současně podala u Okresního soudu v Táboře návrh na úpravu práv a povinností rodičů k nezletilému dítěti, kdy toto řízení není doposud pravomocně skončeno. Žalobce se s chováním žalované nesmířil. Prostřednictvím svého zástupce podal návrh na navrácení nezletilého (12.8.2011 u Městského soudu v Brně). Uvedl, že je systémový analytik, je dále otcem nezletilé dcery T. (nar. XXXXX), která v době podání návrhu žila nedaleko místa bydliště žalobce s její matkou. Žalobce poukázal na skutečnost, že nezletilý je registrován v XXXXX, u žalobce má zajištěnu veškerou péči. Sám žalobce se přestěhoval ze státu XXXXX do státu XXXXX. K tomu žalobce doplnil, že města XXXXX a XXXXX jsou od sebe vzdáleny pouze 15 mil a toliko formálně každé patří do jiného státu XXXXX. Ve skutečnosti neběží o žádnou nepřekonatelnou vzdálenost. Jak bylo odvolacím soudem zdůrazněno, odvolací soud závěry soudu I.stupně nesdílí a to tím spíše, že odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně obsahuje zásadní vnitřní rozpor. Podle článku 12 druhý odstavec Úmluvy, neprokáže-li se, že se dítě sžilo se svým novým prostředím, soudní nebo správní orgán nařídí navrácení dítěte, i když řízení začalo po uplynutí období jednoho roku uvedeného v předcházejícím odstavci. Soud totiž nařídí bezodkladně navrácení dítěte za situace, jestliže dítě bylo protiprávně přemístěno nebo zadrženo podle článku 3 a v den zahájení řízení před soudním nebo správním orgánem smluvního státu, v němž dítě je, uplynulo období kratší jednoho roku ode dne protiprávního přemístění nebo zadržení. Aplikace článku 12 druhý odstavec Úmluvy není v projednávaných konsekvencích vůbec praktabilní. Žalobce podal návrh ve lhůtě do jednoho roku od protiprávního zadržení dítěte na území České republiky. Je třeba mít na zřeteli, že do dosažení věku 5,5 roku dítěte rodiče sjednali, že dítě bude ve výchově matky a bude bydlet na území České republiky (obdoba tzv. residence order, custody order). Není zpochybňováno, že až do dosažení 5,5 let života dítěte byl jeho pobyt na území České republiky legitimní. Je pojmově vyloučeno, aby v tomto období podal otec návrh na navrácení dítěte ve smyslu Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí; s touto žalobou by byl zjevně neúspěšný. Právní důvod, na základě něhož bylo dítě (ve výchově matky) na území České republiky, odpadl dosažením věku 5,5 let života dítěte. Není tedy dán prostor pro závěr, že místem obvyklého pobytu dítěte se stala Česká republika a že – snad – nezletilý obvyklé bydliště postupně získával (jakousi obdobou občanskoprávního institutu vydržení) zčásti před tím, než mohlo dojít k protiprávnímu zadržení, zčásti pak i po zadržení tak, že kupř. nastoupil do 1. třídy základní školy v České republice atp. Odvolací soud se s tímto právním názorem ztotožnit nemůže. Žalovaná totiž věděla, že dohodu porušuje a bylo její povinností nezletilého navrátit do XXXXX. Stejně tak se odvolací soud nemůže ztotožnit se závěrem soudu I. stupně, že dohoda rodičů nerespektuje zájem dítěte a není v souladu s českým právním řádem. Především je odvolací soud toho názoru, že dohoda rodičů schválená soudem, resp. připojená k rozhodnutí soudu v zemi obvyklého pobytu dítěte, nepodléhá korigativu ze strany justičních orgánů České republiky (k obsahu této dohody srov. článek 3 Úmluvy); neobstojí ani tvrzený poukaz na rozpor se zájmem dítěte. Dovozování tvrzeného místa obvyklého pobytu nezletilého na území České republiky je faktickou záměnou příčiny a důsledku v tom směru, že místo obvyklého pobytu dítěte bylo vymezeno jednoznačně (byly jím a nadále jsou XXXX), přičemž pouze za účelem dočasné péče o nezletilé dítě bylo dítě na dobu určitou dohodou schválenou soudem svěřeno do výchovy žalované a umožněno žalované, aby s tímto dítětem opět na časově omezenou dobu opustila stát obvyklého pobytu dítěte, tzn. XXXXX a přebývala s dítětem v České republice. Stejně tak v otázce výkonu společné péče (společné přitom neznamená, že ji musí oba rodiče vykonávat současně) je zřejmé, že tato společná péče byla vykonávána před neoprávněným zadržením ve XXXXX. Nesouhlasila-li kdykoliv v minulosti a nesouhlasí-li v současnosti žalovaná s daným stavem, bylo by nutné, aby bylo dosaženo nové úpravy práv a povinností k dítěti v domovském státě a není adekvátním ošetřením celé záležitosti zadržení nezletilého v České republice. Lze přitom shrnout, že právní mechanismy řešení konfliktních situací žalobce a žalované jsou tedy poněkud odlišné, než mechanismy, které lze aplikovat v řízení, v němž není zastoupen cizí prvek. Podle článku 12 Úmluvy, jestliže dítě bylo protiprávně přemístěno nebo zadrženo podle článku 3 Úmluvy a v den zahájení řízení před soudním orgánem smluvního státu, v němž dítě je, uplynulo období kratší jednoho roku ode dne protiprávního přemístění nebo zadržení, nařídí příslušný orgán bezodkladně navrácení dítěte. Nezletilý K. byl na území České republiky neoprávněně žalovanou zadržen v den, který následoval po uplynutí dne, v němž dosáhl věku 5,5 roku. Do dne zahájení řízení před soudním orgánem smluvního státu, v němž dítě pobývá, uplynulo období kratší jednoho roku ode dne protiprávního zadržení. Na soudu I. stupně tedy skutečně bylo nařídit bezodkladné navrácení dítěte, nikoli zamítnout návrh žalobce na navrácení nezletilého do místa obvyklého pobytu ve XXXXX. Odvolací soud po provedení dokazování dospěl k závěru, že zde nejsou dány ani podmínky článku 13 Úmluvy k zamítnutí návrhu na navrácení nezletilého. Článek 13 konstruuje pod písm. a) situaci, kdy bez ohledu na ustanovení článku 12 není soudní orgán povinen nařídit navrácení dítěte, jestliže osoba, která nesouhlasí s jeho navrácením prokáže, že osoba, která měla pečovat o osobu dítěte ve skutečnosti nevykonávala právo péče o dítě v době přemístění nebo zadržení nebo souhlasila či později se smířila s přemístěním nebo zadržením. Tyto podmínky podle názoru odvolacího soudu splněny nebyly a žalovaná ani v řízení neprokázala, že by žalobce ve skutečnosti nevykonával právo péče o dítě v době před přemístěním. Podle ustanovení článku 13 písm. b) Úmluvy soudní orgán není povinen rovněž nařídit navrácení dítěte, jestliže je zde vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace. Odvolací soud zde vycházel z předpokladu, že pokud žalovaná namítá aplikaci článku 13 písm. b) Úmluvy, který umožňuje nenařídit navrácení dítěte, nese důkazní břemeno a je povinna prokázat vznik újmy, jež by dítěti návratem nastala. Interpretace článku 13 písm. b) Úmluvy je tak restriktivní, jak již bylo řečeno výše, že soudy by o jeho aplikaci měly uvažovat pouze ve výjimečných případech, jako je např. situace: bude-li prokázáno, že rodič požadující navrácení dítěte na dítěti páchal trestný čin, pohlavně je zneužíval, týral apod. Dále bude-li prokázáno, že dítě trpí závažným onemocněním či postižením a jeho návrat do místa obvyklého bydliště by dítě vystavil duševní újmě nebo znamenal zhoršení jeho duševního postižení či zdravotního stavu (tato otázka byla již judikována Krajským soudem v Brně v rozsudku ze dne 29.6.2006, č.j. 20 Co 511/2005-672). Hrozbu vážného nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace lze vykládat i tak, že v zemi, kam se má dítě vrátit, je epidemie, občanská válka či teroristické útoky. Odvolací soud po zhodnocení všech okolností případu dospěl k závěru, že navrácením dítěte do místa jeho obvyklého bydliště nevystaví dítě fyzické nebo duševní újmě a ani nepřispěje k zhoršení jeho zdravotního stavu. Vznik nesnesitelné situace způsobené odloučením dítěte od osoby, která dítě zadržela, odvolací soud nepředpokládá, neboť lze očekávat, že žalovaná společně s dítětem odcestuje do místa jeho obvyklého bydliště, tedy místa jurisdikce dítěte ve XXXXX a u příslušného soudu podá návrh na novou úpravu práv a povinností rodičů k nezletilému dítěti. Odvolací soud v projednávané věci považuje za nutné zdůraznit, že jeho rozhodnutí není ani v příkrém rozporu s rozhodnutími soudů jednotlivých smluvních států Úmluvy, které byly vyneseny sice v nikoliv identických, ale v typově obdobných věcech. Běží kupř. o rozhodnutí obsažená v databázi Incadat (HCCH, The International Child Abduction Database) HC/E/USf778, HC/E/USf301 a HC/E/DK520. Odvolací soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že tato rozhodnutí ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu nemají precedenční charakter, je však na místě, aby jednotlivá ustanovení Úmluvy byla soudy smluvních států vykládána jednotně a aby rozhodnutí kteréhokoliv ze soudů členských států Úmluvy bylo pro účastníky, resp. jejich zástupce, předvídatelné. Stejně tak rozhodnutí není v příkrém rozporu ani se závěry právních teoretiků, kteří v jednotlivých publikacích (po výtce britské provenience) striktně rozlišují období, kdy je dítě „plnoprávně“, tedy v souladu s právem na základě ujednání rodičů dítěte po určitou dobu ve výchově jednoho z rodičů s tím, že rodiče se současně dohodnou, že tato výchova bude realizována na území státu odlišného od státu obvyklého pobytu dítěte. Po dobu takového pobytu dítěte ve třetí zemi nemůže podle názoru právní teorie dojít k tomu, že by dítě získalo v tomto státě nové místo obvyklého pobytu. Okamžikem, kdy právní podklad pobytu dítěte v tomto třetím státě pozbude platnosti, nastává stav, kdy dítě je nezákonně zadržováno a kdy je povinností smluvního státu dítě navrátit do státu obvyklého pobytu. K otázce protiprávního přemístění (zadržení) se kupříkladu vyjádřil L.J. Brandon, který uvedl: „Pro účely Konvence přemístění se uskuteční, když dítě, které předtím pobývalo ve státě svého obvyklého pobytu, bylo přemístěno přes hranice tohoto státu. Zadržení se uskuteční naopak tehdy, když dítě, které předtím bylo na ohraničenou dobu vně státu svého obvyklého pobytu a není navráceno do tohoto státu obvyklého pobytu po uplynutí této (ohraničené) doby“. Stejně tak L.J. Shynn uvedl, že „počáteční přemístění dítěte, které se děje v souladu s právem, se může změnit v protiprávní zadržení, jestliže dítě je zadržováno na dobu přesahující období, které bylo mezi rodiči dohodnuto. Souhlas uplyne a zadržení se stane protiprávním“ (volný překlad). Celá Úmluva tak svým charakterem představuje poměrně nové (a proto nikoliv jednoznačně uchopitelné) instituty, které mají svoje místo v prostředí současného globalizovaného světa, v němž dochází k prolínání kultur, rozdílných sociálních, ekonomických, náboženských a mravních názorů. Pro danou materii je tedy Úmluva jakýmsi zastřešujícím institutem. Odvolací soud konečně využil ve smyslu ust. § 193e odst. 3 o.s.ř. možnosti rozhodnout i o přiměřených zárukách, které musejí být poskytnuty ze strany žalobce. Odvolací soud je toho názoru, že po žalobci je možné spravedlivě požadovat splnění přiměřených záruk za účelem návratu nezletilého do místa obvyklého pobytu. Místem obvyklého pobytu je třeba rozumět město, resp. stát, v němž svědčilo k nezletilému rodičům právo péče a odkud byl nezletilý v souladu s dohodou nejprve přemístěn a poté v České republice protiprávně zadržen. Tak především odvolací soud je toho názoru, že je na místě, aby žalovaný do doby, než příslušný soud ve XXXXX rozhodne o úpravě práv a povinností rodičů k nezletilému dítěti (v důsledku zjevně nastalé změny poměrů), hradil žalované a nezletilému přiměřené bydlení. Tímto přiměřeným bydlením je třeba považovat vzhledem k okolnostem případu, vzhledem k tomu, že jsou rozvedeni a vzhledem k věku nezletilého samostatný dvoupokojový byt s příslušenstvím, tedy byt, který bude žalovaná s nezletilým obývat sama bez dalších spolunájemníků. Žalobce pak bude hradit až do rozhodnutí příslušného soudu nájemné, spotřebu energie (voda, plyn, elektřina), příp. další poplatky a místní taxy, které jsou s nájmem bytu spojeny a které podle povahy věci a zvyklostí v daném místě pronajímatel vyžaduje k hotové úhradě. Dále pak je na místě, aby žalobce hradil alespoň minimální částku na výživu nezletilého, přičemž touto minimální částkou zajišťující základní potřeby nezletilého je třeba rozumět částku 300,- USD měsíčně, samozřejmě s výhradou meritorní úpravy ve XXXXX. Dále je na místě, aby pro bezkonfliktní vyřešení nastalé situace žalobce nepodával příslušným správním, policejním či justičním orgánům ve XXXXX podnět k zahájení stíhání matky pro nedodržení soudního rozhodnutí (contempt of court), kdy podle dohody rodičů, která je připojena k rozvodovému rozsudku má být nezletilý předán do péče otce. Stejně tak je na místě, aby žalobce do rozhodnutí příslušného soudu ve XXXXX neodňal nezletilého z péče matky. Závěrem je nutné znovu uvést, že v řízení o navrácení dítěte soud zkoumá pouze skutečnosti rozhodné z hlediska Úmluvy a neprojednává v celé šíři otázky, které by snad mohly být rozhodující v řízení o úpravu práv a povinností rodičů k nezletilému dítěti. Předmětem řízení tedy nebyla otázka schopností, možností toho kterého z rodičů pečovat o dítě, jeho osobních kvalit, rodičovských návyků apod. Je třeba také zdůraznit, že navrácení dítěte do členského státu jeho obvyklého bydliště nezbytně neznamená jeho navrácení k opuštěnému rodiči a jeho oddělení od rodiče, který dítě zadržel. Soud vždy nařizuje navrácení dítěte do obvyklého bydliště, nikoliv navrácení do rukou druhého z rodičů. Odvolací soud je tedy ze všech důvodů uvedených shora toho názoru, že podmínky pro nařízení navrácení dítěte jsou v tomto případě dány. Proto odvolací soud podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku ve věci samé. Ve výroku o nákladech řízení účastníků byl rozsudek soudu I. stupně podle ust. § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrzen. Žádnému z účastníků pak nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 1 o.s.ř., § 146 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). K tomu ještě odvolací soud považuje za nutné uvést, že ustanovením § 146 odst. 1 písm. a), věta za středníkem o.s.ř. se odvolací soud v projednávané věci zabývat nemusel. Prakticky by to znamenalo zabývat se okolnostmi případu, které by mohly přiznání náhrady nákladů řízení odůvodnit. U žalované, která nezletilé dítě na území České republiky protiprávně zadržela, totiž přiznání náhrady nákladů řízení do úvahy nepřipadá. Zástupce žalobce se pak práva na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů u jednání odvolacího soudu výslovně vzdal. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e n í přípustné dovolání. V Brně dne 24.4.2012 JUDr. Jiří Zrůst předseda senátu