Rozhodnutí insolvenčního soudu podle § 414 odst. 1 ins. zák. vydané v řízení, ve kterém byl dlužníkem manžel povinné, nemá vliv na průběh exekuce na majetek povinné, v níž je vymáhána pohledávka (pocházející z exekučního titulu vydaného výlučně proti povinné), jež nebyla zahrnuta do oddlužení manžela povinné. Toto rozhodnutí nemůže bez dalších zjištění postačovat k závěru, že jsou naplněny důvody pro zastavení exekuce proti povinné podle § 268 odst. 1 písm. e) o.s.ř.

20 Co 469/2011-93 U s n e s e n í Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Zrůsta a soudců JUDr. Miroslavy Follové a JUDr. Jiřího Handlara ve věci exekuce oprávněného Komerční spořitelní a úvěrní družstvo DOMOV v likvidaci, identifikační číslo 26156245, se sídlem v Praze 9 – Vinoř, Uherská 618, zastoupeného Mgr. Martinou Suchomelovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Křižíkova 70b, proti povinné M.S., nar. XXXXX, bytem v XXXXX, o exekuci dle zákona č. 120/2001 Sb., pro 20.100,- Kč s příslušenstvím, o odvolání povinné proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12.5.2011, č.j. 69 Nc 4866/2006-73, t a k t o : Usnesení soudu I. stupně se p o t v r z u j e. O d ů v o d n ě n í : Usnesením soudu I. stupně byl zamítnut návrh povinné na zastavení exekuce nařízené usnesením Městského soudu v Brně ze dne 5.2.2007, č.j. 69 Nc 4866/2006-6 dle ust. § 268 odst. 1 písm. h/, písm. e/ o.s.ř. Proti tomuto usnesení podala v zákonné lhůtě odvolání povinná. Soudu I. stupně vytýká, že se nezabýval vznikem pohledávky. Danou věc považuje za lichvu. Vyjádřila nespokojenost s tím, že se soud nezabýval samotnou výší jistoty a pohledávky a tím, jakým způsobem vznikla. V tom spatřovala nesprávné právní posouzení. Rovněž namítla, že chování oprávněného je v rozporu s dobrými mravy. Vzhledem k okolnostem případu bylo na místě, aby soud I. stupně posoudil majetkové, sociální, osobní, případně další její poměry, zprostil jí úhrady a zohlednil její situaci. Domáhá se práva na spravedlivý proces, s tím, aby jí byl dán procesní prostor k tomu, aby se vyjádřila k eventuálnímu uplatnění práva podle § 150 o.s.ř. Oprávněný se k odvolání povinné vyjádřil tak, že se zcela ztotožňuje se závěry a rozhodnutím soudu I. stupně a pokud jde o výhrady povinné k výši vymáhané pohledávky, tak tyto nejsou v exekučním řízení právně významné a nelze se jimi zabývat ani v řízení o zastavení exekuce. Oprávněný existenci a důvodnost své pohledávky za povinnou řádně vysvětlil a doložil v nalézacím řízení a považuje za irelevantní se v tomto řízení opětovně vyjadřovat k existenci a výši přiznané pohledávky a zdůvodňovat svůj exekučním titulem přiznaný nárok. V exekuci nelze napadat věcnou správnost exekučního titulu, kterým byla pohledávka oprávněnému přiznána. Odvolání tak považuje za nedůvodné a navrhuje, aby odvolací soud usnesení soudu I.stupně jako věcně správné potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání je podáno včas, osobou oprávněnou k podání odvolání, odvolání je objektivně přípustné. Odvolací soud proto přezkoumal usnesení soudu I. stupně, jakož i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání nelze shledat opodstatněným. Z obsahu exekučního spisu vyplývá, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 5.2.2007, č.j. 69 Nc 4866/2006-6, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8.2.2010, č.j. 20 Co 248/2009-43, byla nařízena exekuce proti povinné podle rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Radima Saxla ze dne 11.4.2006 k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 20.100,- Kč spolu s úrokem ve výši 6 % p.a. z částky 20.100,- Kč, počínaje ode dne 24.1.2006 do zaplacení a náklady řízení spočívající v uhrazeném rozhodčím poplatku ve výši 5.300,- Kč a v nákladech na právní konzultace v celkové výši 10.000,- Kč. Provedením exekuce byl pověřen JUDr. Tomáš Vrána, soudní exekutor se sídlem v Přerově, Komenského 38, Exekutorský úřad Přerov. Podáním, které došlo Městskému soudu v Brně dne 8.10.2010, povinná navrhla zastavení exekuce s odůvodněním, že je na manžela vedeno insolvenční řízení a veškerý majetek, který je ve společném jmění manželů, byl sepsán v insolvenčním řízení u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 46 INS 1127/2008. Exekuci považuje za rozpornou s insolvenčním zákonem a žádala o její ukončení. Připojila potvrzení Úřadu práce Brno-město ze dne 20.9.2010, že je vzata do evidence uchazečů o zaměstnání dnem 18.7.2005 a kopii rozhodnutí z insolvenčního řízení u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. KSBR 46 INS 1127/2008. Exekuční soud tento návrh postoupil pověřenému soudnímu exekutorovi a ten jej dne 3.2.2011 předložil exekučnímu soudu podle § 55 odst. 2 exekučního řádu s tím, že tomuto nevyhověl z důvodu nesouhlasného vyjádření oprávněného. O tomto návrhu povinné tedy rozhodl soud I. stupně právě zde přezkoumávaným zamítavým usnesením s odůvodněním, že v dané věci neshledal žádný důvod, pro který by exekuce vedená proti povinné byla nepřípustnou a tudíž neshledal žádný důvod k zastavení dle ust. § 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř., ani důvod pro její zastavení dle § 268 odst. 1 písm. e/ o.s.ř. Insolvenční řízení bylo vedeno proti manželu povinné a nikoliv proti povinné. Její manžel splnil splátkový kalendář způsobem určeným v rozhodnutí o schválení oddlužení a insolvenční soud vzal rozhodnutím podle § 413 zákona č. 182/2006 Sb. (dále jen „insolvenční zákon“) na vědomí splnění oddlužení dlužníka – manžela povinné. Výrokem V. usnesení ze dne 10.2.2011, č.j. KSBR 46 INS 1127/2008-39, soud osvobodil dlužníka F.S. od placení pohledávek věřitelům podle § 414 insolvenčního zákona, který v tomto ustanovení dle názoru soudu I. stupně nevyjadřuje, že se účinky rozhodnutí vydaného dle odst. 1 vztahují i na manželku dlužníka a její věřitele. Manželka povinného nebyla dle soudu I. stupně účastníkem insolvenčního řízení, a proto se účinky výroku V. usnesení ze dne 10.2.2011, č.j. KSBR 46 INS 1127/2008-39, nemohou vztahovat na dluhy manželky, ani její věřitele, v tomto případě na oprávněného z rozhodčího nálezu ze dne 11.4.2006, vydaného rozhodcem Mgr. Radimem Saxlem, který je v tomto exekučním řízením vykonáván a kde je povinná samostatným dlužníkem oprávněného. Dále uvedl, že v návrhu povinná přímo netvrdí, že je nemajetná a i kdyby tomu tak bylo, dal exekuční soud za pravdu oprávněnému, že zastavit exekuci dle ust. § 268 odst. 1 písm. e/ o.s.ř. lze jen při zjištění soudního exekutora, že exekuci nelze pro nemajetnost povinné provést a její průběh ukazuje, že výtěžek, kterého jí bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jejich nákladů. Zároveň by se mělo jednat o stav, kdy z určitých okolností lze dovodit, že nemůže dojít k jeho změně ani v budoucnu. V případě povinné, která je fyzickou osobou ve věku 50 let, takový závěr zatím učinit s určitostí nelze, neboť do budoucna lze předpokládat možný příjem z důchodu povinné, který jí bude vyměřen a ze kterého může být exekuce provedena. Zjištění o tom je možné učinit pouze v řízení exekučním při činnosti soudního exekutora podle § 34 ex.ř. Z důvodů, pro které je v předmětné exekuci podáván povinnou návrh na zastavení exekuce, nemůže být takový návrh úspěšný s odkazem na ust. § 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. Toto ustanovení pamatuje na případy, kdy nastaly okolnosti, v důsledku nichž se realizace nařízené exekuce jeví nepřípustnou, a je tedy nezbytně třeba, aby byla zastavena. K námitkám, směřujícím ke zpochybnění věcné správnosti zde exekuovaného rozhodnutí, je pak třeba uvést, že podle ustálené soudní judikatury exekuční soud zásadně není oprávněn v tomto řízení přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu či řízení jeho vydání předcházející. Okolnosti, týkající se vzniku vymáhané pohledávky, její samotné existence či výše, nejsou skutečnosti, které by měly relevanci při posuzování důvodnosti návrhu na nařízení exekuce. Dále se odvolací soud též ztotožňuje s názorem soudu I. stupně, že se účinky výroku V. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10.2.2011, č.j. KSBR 46 INS 1127/2008-39, nevztahují na dluhy povinné, ani její věřitele. Nedochází tedy k jejímu oddlužení, jak se povinná mylně domnívá a v takovém případě nařízení a provedení exekuce k uspokojení pohledávky oprávněné nic nebrání. To, že se oprávněný domáhá nucené realizace svých práv vyplývajících z exekučního titulu v situaci, kdy povinná dobrovolně svoji povinnost z exekučního titulu vyplývající dobrovolně nesplnila, je pouze naplněním jeho zá­konem (procesním předpisem) vymezených práv (zde srovnej kromě jiného i usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 8.2009, sp.zn. 20Cdo 3555/2007, v němž se Nejvyšší soud ČR vyja­dřuje s negativním závěrem k otázce, zda návrh na nařízení exekuce a soudem nařízená exe­kuce mohou být v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. § 3 odst. 1 o.z.). Odvolací soud se ztotožňuje také se závěrem soudu I. stupně, že nejsou dány předpoklady pro zastavení exekuce ani ve smyslu ust. § 268 odst. 1 písm. e/ o.s.ř. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že pro rozhodnutí o daném návrhu není podstatné zjišťovat – tedy prokazovat, zdali povinná nějaký majetek má či nikoliv, ale je zapotřebí neopomenout podstatu a účel uvedeného pro­cesního institutu zakotveného v § 268 odst. 1 písm. e/ o.s.ř. a uvědomit si, na jaké případy uvedené procesní ustanovení míří. Zmíněné ustanovení občanského soudního řádu dopadá na případy, kdy zákonem předvídaná skutečnost (průběh výkonu rozhodnutí ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepo­stačí ani ke krytí jeho nákladů) vyjde najevo v průběhu exe­kučního či vykonávacího řízení a to na základě postupu soudních vykonavatelů (v řízení o výkon rozhodnutí dle občanského soudního řádu) či exekutorů (v exekučním řízení dle zák. č. 120/2001 Sb.) při zjišťování majetku, který by mohl být v rámci nucené realizace exekuč­ního titulu postižen. Zá­konná možnost zastavení výkonu rozhodnutí ve smyslu ust. § 268 odst. 1 písm. e/ o.s.ř. vy­chází z principu hospodárnosti občanského soudního řízení a jejím účelem je „odklizení“ takového výkonu (exekuce), kdy z jeho průběhu je zřejmé, že z výtěžku získa­ného výkonem (exekucí), nejenže nebude uspokojen samotný oprávněný, ale navíc přepoklá­daný výtěžek nebude ani postačovat na pokrytí nákladů samotného výkonu rozhodnutí (exe­kuce). Uvedené zákonné ustanovení tak prakticky nelze aplikovat v situaci, kdy namítaná „nemajetnost“ vyplývá pouze ze samotných tvrzení povinné. Jak již bylo uvedeno, použití tohoto ustanovení při­chází reálně do úvahy pouze v situaci, kdy samotná zjištění soudu (soudního exekutora) na­svědčují tomu, že poměry na straně povinné jsou skutečně takové, že nelze očekávat dosa­žení výtěžku, z něhož by bylo lze pokrýt náklady výkonu (exekuce). Úspěšná by tak mohla být povinná s takovým návrhem na zastavení výkonu (exekuce) pouze v situaci, kdy jí předklá­daná tvrzení korespondují se zjištěními soudu (exekutora), k nimž dospěl v dosavadním průběhu výkonu (exekuce). Jinak řečeno, úspěšně by se mohla po­vinná domáhat zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) ve smyslu ust. § 268 odst. 1 písm. e/ o.s.ř. pouze v situaci, pokud by již v té fázi řízení, kdy je soudem o podaném návrhu rozhodováno, bylo lze ze zjištění uskutečněných v rámci realizace výkonu (exekuce) učinit zá­věry o naplnění předpokladů zakotvených v cit. ust. § 268 odst. 1 písm. e/ o.s.ř. V opačném případě je nutno takový návrh považovat za před­časný a v konečném důsledku tedy za nedů­vodný. V tomto předmětném řízení v době, kdy je o návrhu povinné rozhodováno, nemá soud k dispozici žádné podklady, které by nasvědčovaly tomu, že výtěžek zde realizované exekuce nebude postačovat ani na pokrytí jejích nákladů. Proto postupoval soud I. stupně zcela správně, pokud návrh povinné na zastavení exekuce zamítl i z tohoto důvodu. Odvolací soud tedy také neshledal na podkladě skutkových tvrzení předkládaných po­vinnou v jím podaném návrhu na zastavení exekuce žádný důvod pro zastavení exekuce a to ať již ve smyslu ust. § 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. či ve smyslu ust. § 268 odst. 1 písm. e/ o.s.ř., přičemž z podstaty věci dané tvrzenými skutkovými okolnostmi, jimiž byl odvolací soud při rozhodování vázán, nepřichází aplikace ust. § 268 odst. 1 o.s.ř. v úvahu ani v jeho zůstávající části. Vycházeje z výše popsaných závěrů odvolací soud usnesení soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil (ust. § 219 o.s.ř.). P o u č e n í : Dovolání j e přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a to ve lhůtě 2 měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvém stupni. Dovolatel musí být zastoupen advokátem nebo notářem, pokud nemá právnické vzdělání. V Brně dne 8.10.2012 JUDr. Jiří Zrůst předseda senátu