20 Co 553/2012-173 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Zrůsta a soudců JUDr. Miroslavy Follové a JUDr. Jiřího Handlara ve věci žalobce G.C., nar. XXXXX, bytem XXXXX, zastoupeného JUDr. Marií Vondráčkovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Zborovská 19, proti žalované L.Š., nar. XXXXX, bytem XXXXX, zastoupené Mgr. Filipem Maříkem, advokátem, se sídlem Plzeň, Mikulášská 9, o žalobě na navrácení nezletilého dítěte G.E.C., nar. XXXXX, zastoupeného Úřadem městského obvodu Plzeň 3, se sídlem sady Pětatřicátníků 7,9, 305 83 Plzeň, ve věcech mezinárodních únosů dětí, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, o odvolání žalobce a státního zástupce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21.3.2012, č.j. 40 Nc 2510/2011-126, t a k t o : I. Rozsudek soudu I. stupně se p o t v r z u j e. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : V dané věci byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21.3.2012, č.j. 40 Nc 2510/2011-126, zamítnut návrh žalobce G.C., aby soud nařídil navrácení nezletilého dítěte G.E.C., nar. 21.12.2007, do místa jeho obvyklého bydliště v XXXXX (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podali včas odvolání žalobce a státní zástupce. Žalobce vytýká soudu I. stupně, že dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. V této souvislosti uvedl, že zcela nesouhlasí se závěrem soudu I.stupně, že žalovaná odcestovala s nezletilou do České republiky se souhlasem a vědomím žalobce, s úmyslem nadále žít v České republice. Uvedl, že se jedná o pouhá tvrzení žalované, která žalovaná v předmětném soudním řízení dostatečně a náležitě neprokázala. Uvedl, že z provedeného dokazování naopak vyplynulo, že souhlasil s vycestováním žalované s nezletilou z XXXXX do České republiky a to pouze na přechodnou dobu za účelem složení jazykových zkoušek žalované, přičemž žalovaná svůj pobyt s nezletilou v České republice neustále pod různými záminkami prodlužovala. On byl ale stále přesvědčen, že se obě vrátí zpět do XXXXX, a to až do doby, kdy mu žalovaná na konci srpna 2010 sdělila, že se již s nezletilou do XXXXX a k němu vrátit nehodlá. Zdůraznil, že nesouhlasí a nikdy nesouhlasil s protiprávním zadržováním nezletilé na území České republiky a souhlas k tomu neudělil ani dodatečně a ani se s touto situací nesmířil. Má za to, že je nemožné dovozovat jeho údajný souhlas nebo smíření se s uvedenou situací z podpisu žádosti o přijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání ze dne 22.10.2010, popř. z evidenčního listu pro dítě v uvedené mateřské škole ze dne 20.10.2010, když tyto dokumenty jsou pouze v českém jazyce, který žalobce neovládá a je při podpisu jakýchkoliv listin v českém jazyce vždy odkázán na vysvětlení jejich obsahu a účelu osobou, která mu je k podpisu předkládá. Oba předmětné dokumenty jsou navíc datovány v říjnu 2010, tedy poté, kdy žalobce v souvislosti s jednáním žalované podal prostřednictvím své XXXXX právní zástupkyně dne 14.9.2010 trestní oznámení na Státním zastupitelství v XXXXX a dále dne 1.10.2010 návrh na úpravu poměrů nezletilé u příslušného soudu v XXXXX. Žalobce tak učinil poté, co na konci srpna 2010 pochopil, resp. mu bylo žalovanou otevřeně řečeno, že žalovaná se s nezletilou do XXXXX vrátit nehodlá. Od té doby pak konstantně, dlouhodobě usiluje o navrácení své dcery do XXXXX. Dále uvedl, že dne 4.5.2011 podal u příslušného soudu v XXXXX návrh na separaci manželství a dne 29.7.2011 prostřednictvím svého právního zástupce v ČR návrh na nařízení navrácení nezletilé do místa jejího obvyklého bydliště. Z veškerého takového jednání tedy podle něj jednoznačně vyplývá, že od doby, kdy mu žalovaná na konci srpna 2010 sdělila, že se již s nezletilou k němu do XXXXX vrátit nehodlá, činí všechny potřebné kroky k tomu, aby se nezletilá vrátila k němu zpět do XXXXX, do místa jejího obvyklého bydliště. Dále poukázal na to, že připravil podmínky pro navrácení nezletilé do místa jejího obvyklého bydliště v XXXXX, což vyplynulo z provedeného dokazování a dále, že je připraven se o nezletilou náležitě postarat, čímž splnil všechny podmínky předpokládané pro navrácení nezletilé dle Úmluvy a nepochybně vše zařídil tak, aby návrat nezletilé byl spojen s minimální citovou, popř. jinou újmou. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl. Státní zástupce vytýká soudu I.stupně, že pokud vyhodnotil provedené důkazy tak, že se žalobce s dalším pobytem dítěte v České republice smířil, pominul pak ve svém hodnocení důkazní situaci, zejména konkrétní zamítavé stanovisko žalované k návratu dítěte do XXXXX v srpnu roku 2010, rovněž tak jako všechny další následné úkony žalobce k navrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště v XXXXX. Není možno rovněž pominout další snahy žalobce o kontakty s dítětem, jichž se domáhal svými dalšími podáními k soudu i na orgány Policie ČR. Pokud se jedná o institut obvyklého bydliště dítěte, je možno odkázat zejména na skutečnost, že se nezletilá narodila ze trvání manželství žalobce a žalované, místem jejího narození je město XXXXX, od svého narození v této zemi žila a byla vychovávána oběma svými rodiči, má rovněž XXXXX státní občanství, žalobci jako otci dítěte náleželo právo péče o dítě, které také v odpovídajícím rozsahu vykonával. Vyjádřil přesvědčení, že soud I.stupně svým rozhodnutím, kdy zamítl žalobu o návrat dítěte do místa jeho obvyklého bydliště, rozhodl v rozporu s cílem a předmětem právní úpravy dané problematiky v Úmluvě, když jejím smyslem je zajistit bezodkladný návrat protiprávně zadržovaných dětí v jiném smluvním státě do prostředí, z něhož byly přemístěny. Závěrem poukázal na to, že soud v daném řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí nemá zákonný prostor pro to, aby nenařídil navrácení dítěte, i když od doby protiprávního zadržení již uplynula delší doba a dítě se zákonitě pod vlivem jednoho z rodičů, v daném případě žalované, tzv. sžilo se svým novým prostředím v České republice. Soud rovněž nemá ani teoreticky v uvedeném soudním řízení možnost uvažovat o tom, kde bude mít dítě lepší podmínky pro svůj další vývoj, když takové rozhodování je otázkou péče o dítě, které je vyhrazené soudu státu, kde mělo dítě před svým zadržením obvyklé bydliště. Na základě uvedených skutečností navrhuje, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu I.stupně tak, že nařídí navrácení nezletilého dítěte G.E.C., nar. XXXXX, do místa jeho obvyklého bydliště ve městě XXXXX. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobce a státního zástupce uvedla, že soud I.stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním a zhodnotil správně veškeré skutkové okolnosti. Stejně tak postupoval při hodnocení příslušných důkazů a posoudil celou věc v souladu s hmotným právem. Námitky žalobce pak považuje za účelové a námitky státního zástupce za zcela nedůvodné. Dle jejího názoru je zcela zřejmé, že v návaznosti na nepříznivou ekonomickou situaci rodiny v březnu 2010 odjela s nezletilou do České republiky se souhlasem a vědomím žalobce. Žalovaná s žalobcem proto v té době měli společný záměr přestěhovat se do České republiky s tím, že žalovaná s nezletilou pojede dříve a najde si zde zaměstnání a prozkoumá možnosti pro profesní uplatnění žalobce a porozhlédnou se vzhledem k možným pracovním příležitostem i po společném bydlení. Z tohoto důvodu též došlo k předčasnému vypovězení nájemní smlouvy v místě jejich tehdejšího posledního bydliště v XXXXX, když z textu této výpovědi je zřejmé, že tato je podávána z rodinných důvodů. Žalobce tak následně přijel za ní a nezletilou dcerou do České republiky v květnu roku 2010, přivezl část věcí a svého psa. Současně tvrdil, že zjišťuje možnosti svého profesního uplatnění v ČR a že má nějaké pracovní nabídky v Praze. Po svém návratu do XXXXX jí však sdělil, že si našel práci v XXXXX a že do České republiky se aktuálně dle jejich předchozí domluvy stěhovat nehodlá, s tím, že by se žalovaná spolu s nezletilou mohly za ním později přestěhovat do XXXXX, či jinam, podle okolnosti jeho práce, což nebyl nikterak schopen ani v pozdější době konkrétně upřesnit. V reakci na tuto skutečnost pak podala u Okresního soudu Plzeň-město návrh na úpravu poměrů k nezletilé. Žalobce za ní a nezletilou dcerou dále přijel v červenci roku 2010, kdy jim přivezl další věci, avšak nebyl schopen domluvy na další společné budoucnosti a opět tvrdil, že se vše uvidí, souhlasil však s tím, že by si společně s ní a nezletilou pronajali byt dle původní domluvy v Praze, kde si našla práci. Vzhledem ke skutečnosti, že v měsíci srpnu roku 2010 bylo u Okresního soudu Plzeň-město ve věci řízení o úpravu poměrů k nezletilé dceři nařízeno jednání, požádala žalobce, zda by se mohl v tomto termínu dostavit do ČR a po jeho příjezdu jej obeznámila se skutečností, že podala návrh na zahájení uvedeného řízení a co ji k tomu vedlo. Žalobce však reagoval odmítavě, předmětného řízení se nechtěl zúčastnit a odmítl dále rodinnou situaci řešit. Po jeho odjezdu z ČR tento opakovaně dále urgoval žalovanou, aby se spolu s nezletilou dcerou vrátila zpět do XXXXX a nebyl schopen sdělit jí kam a dohodnout se na dalším společném fungování rodiny. Jindy uváděl, že bude pracovat z ČR a zanechá práce v XXXXX. Dále přijel do ČR v měsíci říjnu 2010, kdy spolu absolvovali další prohlídku bytu, který si vyhlédl na internetu a mimo jiné se taktéž společně podílel na přijetí nezletilé dcery do předškolního vzdělávání v mateřské škole, když žádost o přijetí spolu s evidenčním listem dítěte mateřské školy vlastnoručně a dobrovolně podepsal. V rámci všech jeho návštěv mu z její strany nikdy nebylo bráněno ve styku s nezletilou dcerou, když se vždy setkali a trávili společně čas jeho návštěv. Dle jejího názoru, který je potvrzen soudem I.stupně, nikterak neporušila ustanovení článku 3 písm. a/, b/ Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, na území České republiky, neboť vycestovala dne 18.3.2010 s výslovným souhlasem a vědomím žalobce. Dále poukázala na tu skutečnost, že další pobyt nezletilé dcery na území ČR je zcela v souladu s jejími zájmy a předpoklady jejího dalšího zdárného vývoje, neboť žalovaná po příjezdu s nezletilou na území ČR dokázala vytvořit veškeré potřebné životní podmínky, když od června 2010 má stabilní zaměstnání, nezletilá zde navštěvuje mateřskou školu, kde se velmi dobře adaptovala, hovoří jazykem českým a je nepochybné, že se s prostředím v ČR sžila. V tomto prostředí je schopna komunikovat a má zde déle než rok těžiště svého života. Má také na území ČR silné rodinné zázemí, především v babičce, která s péčí o vnučku dle potřeby žalované vypomáhá v případě jejího pracovního zatížení. Nelze tak souhlasit se závěry žalobce a státního zástupce, že obvyklé bydliště má nezletilá v XXXXX, v obci XXXXX. Rozsudek soudu I.stupně považuje za zcela správný a navrhla, aby byl odvolacím soudem potvrzen. Odvolací soud především dospěl k závěru, že běží o odvolání podaná včas, osobami oprávněnými k podání odvolání a odvolání jsou objektivně přípustná. Odvolací soud proto nařídil ve věci ústní odvolací jednání. Přezkoumal rozsudek soudu I.stupně, řízení jeho vydání předcházející (§ 212 o.s.ř., § 212a odst. 1 o.s.ř., § 193 a násl. o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání nelze považovat za opodstatněná. Z obsahu spisu soudu I.stupně odvolací soud zjistil, že předmětem řízení v projednávané věci je navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí, kdy se žalobce návrhem doručeným soudu I.stupně dne 1.8.2011 domáhal vydání rozhodnutí o navrácení nezletilé dcery do místa jejího obvyklého bydliště na území XXXXX v obci XXXXX. Z odůvodnění rozsudku soudu I.stupně, který tento návrh žalobce zamítl, je pak zřejmé, že soud I.stupně dospěl k závěru, že se žalovaná v daném případě nedopustila neoprávněného přemístění dítěte z XXXXX do České republiky, když dne 18.3.2010 s dcerou se souhlasem žalobce a jeho vědomím vycestovala z XXXXX s úmyslem nadále žít v České republice, kde má lepší možnosti profesního uplatnění a získání finančních prostředků pro život rodiny. Hmotně-právní úprava dané problematiky vychází z Haagské Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí ze dne 25.10.1980 (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb., dále jen „Haagská úmluva“) a Nařízení rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27.11.2003 (dále jen „Nařízení Brusel II Bis“), které doplňuje a provádí Haagskou úmluvu a v některých aspektech stanoví členským státům ještě přísnější povinnosti za účelem rychlého navrácení dítěte do místa obvyklého bydliště. Procesní reflexe těchto hmotně-právních ustanovení je pak vyjádřena v ust. § 193a a násl. občanského soudního řádu. Základními cíli shora uvedených právních nástrojů je zajistit bezodkladný návrat dětí protiprávně přemístěných nebo zadržovaných v některém smluvním státě. Přemístění nebo zadržení dítěte se považuje za protiprávní tehdy, pokud jím dojde k porušení práva péče o dítě, které má osoba, instituce nebo kterýkoliv jiný orgán podle právního řádu státu, v němž dítě mělo své obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním nebo zadržením, a to za předpokladu, že toto právo péče o dítě bylo v době přemístění nebo zadržení skutečně vykonáváno nebo by bylo takto vykonáváno, kdyby nedošlo k přemístění nebo zadržení. Co je však nutné zejména zdůraznit, je předmět zmíněného řízení. Soud rozhoduje v rámci řízení výlučně o tom, zda bude dítě do místa obvyklého bydliště navráceno či nikoliv. Nerozhoduje o výchově a výživě dítěte ani o styku rodičů s dítětem. Právní úprava obsažená v Haagské úmluvě je poměrně jasná a striktní. Dojde-li k protiprávnímu přemístění či zadržení a je-li podán rodičem návrh na navrácení dítěte do jednoho roku od protiprávního přemístění nebo zadržení, musí soud nařídit navrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště. Tuto povinnost nemá pouze tehdy, je-li dána některá z výjimek uvedených v článku 13 nebo článku 20 Haagské úmluvy. Tyto výjimky je však nutno vykládat restriktivně a mít při jejich aplikaci na paměti, že ve své podstatně jdou proti hlavním cílům Haagské úmluvy. Článek 11 Nařízení Brusel II Bis pak stanoví, že při rozhodování o návrhu na navrácení je výjimka z povinnosti nařídit navrácení dítěte stanovená v článku 13 písm. b) Haagské úmluvy omezena na minimum, neboť i přes existenci okolností předvídaných v tomto ustanovení musí soud nařídit navrácení dítěte, pokud byla přijata vhodná opatření k zajištění ochrany dítěte po jeho navrácení. Jak již uvedeno shora, podle článku 3 Haagské úmluvy se přemístění nebo zadržení dítěte považuje za protiprávní, jestliže bylo porušeno právo péče o dítě, které má osoba, instituce nebo kterýkoliv jiný orgán buď společně nebo samostatně podle právního řádu státu, v němž dítě mělo své obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním nebo zadržením a jestliže v době přemístění nebo zadržení bylo toto právo skutečně vykonáváno společně nebo samostatně nebo by bylo takto vykonáváno, kdyby bylo nedošlo k přemístění či zadržení. Odvolací soud dospěl shodně se soudem I.stupně k závěru, že k protiprávnímu přemístění ani zadržení nezletilé G.E.C., nar. XXXXX ve smyslu článku 3 Haagské úmluvy žalovanou nedošlo. I v rámci tohoto specifického řízení je na soudu, aby podle ust. § 132 o.s.ř. zhodnotil důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Z dokazování provedeného soudem I.stupně a doplněného odvolacím soudem vyplynulo, že z partnerského svazku žalobce a žalované se narodila dne XXXXX nezletilá dcera G.E.C. Tato se narodila v XXXXX, ale současně je státní občankou České republiky. Po narození nezletilé žila rodina v XXXXX, kde naposledy společně bydleli v XXXXX. Nájemní vztah v tomto bytě na konci roku 2009 z důvodů finanční tísně vypověděli a dne 18.3.2010 žalovaná se souhlasem a vědomím žalobce vycestovala s nezletilou do České republiky. Toto učinili za tím účelem, že se jako rodina pokusí usadit v České republice, kde má žalovaná možnost lepšího pracovního uplatnění a dle potřeby zajištění hlídání nezletilé a podporu ze strany její rodiny. Nelze přitom uvěřit tvrzení žalobce, že není pravdou, že by souhlasil s přemístěním nezletilé do České republiky, když sám neměl v té době žádné zaměstnání, v květnu 2010 přiváží svoje věci do České republiky, stejně jako svého psa větší rasy a v červnu 2010 sděluje, že si našel práci v XXXXX. Další podstatnou skutečností, vyvracející tvrzení žalobce je jeho souhlasné stanovisko s přijetím nezletilé do mateřské školy, které dne 22.10.2010 vlastnoručně podepsal a obhlídka bytu v říjnu 2010 za účelem jeho pronájmu k rodinnému bydlení, jak potvrdili realitní makléři. V tomto směru tvrzení žalobce, že nevěděl co podepisuje nemůže obstát, neboť nejde o osobu zbavenou způsobilosti k právním úkonům a platí zásada, že bdělým náležejí práva. Rovněž nelze uvěřit tvrzení žalobce, že byt, který zde hledali k pronájmu by byl určen jen k příležitostem jejich návštěv v České republice, když sám neměl v té době trvalé zaměstnání a v důsledku toho dostatečný příjem na to, aby mohl zajistit adekvátní bydlení pro rodinu na území XXXXX, natož současně pronájem bytu v České republice na občasné návštěvy. To navíc v situaci, kdy jim při návštěvách v České republice vždy nabídli ubytování rodiče žalované. Rovněž i ta skutečnost, že žalovaná je od 23.6.2010 v České republice v trvalém pracovním poměru odporuje tvrzení, že by se rodina měla do XXXXX v žalobcem tvrzeném období vrátit. Naopak tím došlo k naplnění cíle jejich přemístění do České republiky a sice finanční a bytové stabilizace. Odvolací soud tedy uzavírá, že z dokazování v daném řízení jednoznačně vyplynulo, že za společného konsensu obou rodičů došlo k ukončení obvyklého bydliště nezletilé na území XXXXX a založení jejího obvyklého bydliště v České republice, a to již ke dni 18.3.2010, od kdy žije nepřetržitě se svojí matkou v Plzni. V tomto směru tedy odvolací soud nemůže souhlasit s názorem soudu I. stupně, že se žalobce smířil s delším pobytem nezletilé na území České republiky, neboť tato okolnost není relevantní, pokud soud dospěl k závěru, že k protiprávnímu přemístění nezletilé vůbec nedošlo. Z obsahu spisu je pak zřejmé, že žalovaná svým návrhem ze dne 28.6.2010 na úpravu rodičovské zodpovědnosti k nezletilé dceři žalobce překvapila, nicméně z této skutečnosti ani z jejich následných ujištění, že se do XXXXX s nezletilou vrátit nehodlá (po právní stránce je to třeba chápat tak, že nesouhlasí s jejím dalším přemístěním, a to z České republiky, zpět do XXXXX), nelze dovodit závěr, že by nezletilé dítě, které již mělo v České republice od března roku 2010 založeno obvyklé bydliště, zde začala protiprávně zadržovat. Dané řízení je pak vedeno u Okresního soudu Plzeň-město pod sp.zn. 22 Nc 87/ 2010 a bylo usnesením ze dne 18.7.2011, č.j. 22 Nc 87/2010-161 přerušeno do právní moci rozhodnutí Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 20 Co 553/2012. Vzhledem k výše uvedeným skutkovým a právním závěrům, kdy k protiprávnímu přemístění ani zadržení nezletilého dítěte žalovanou nedošlo, byl rozsudek soudu I.stupně podle ust. § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrzen, a to včetně výroku o nákladech řízení. S ohledem na charakter řízení nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 1 o.s.ř., § 146 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e n í přípustné dovolání. V Brně dne 4.9.2012 JUDr. Jiří Zrůst předseda senátu