Postavení povinné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb. se u právního nástupce odvíjí od skutečností, které svědčí jeho právnímu předchůdci.

20 Co 842/2010-388 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Zrůsta a soudců JUDr. Miroslavy Follové a JUDr. Jiřího Handlara ve věci žalobců a) S.K., nar. XXXXX, bytem XXXXX, b) M.K., nar. XXXXX, bytem XXXXX, c) M.K., nar. XXXXX, bytem XXXXX, obou právních nástupců žalobkyně V.K., zemřelé dne XXXXX, všech žalobců zastoupených JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Náprstkova 7, proti žalovaným 1) PaedDr. P.P., nar. XXXXX, bytem XXXXX, 2) P.P., bytem XXXXX, zastoupenému JUDr. Aloisií Jurkovičovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Záramí 4077, 3) nezl. G.P., nar. XXXXX, bytem XXXXX, 4) nezl. K.P., nar. XXXXX, bytem XXXXX, žalovaným 3) a 4) zastoupeným zákonnými zástupci – rodiči, a to otcem PaedDr. P.P., nar. XXXXX, bytem XXXXX, a matkou I.P., nar. XXXXX, bytem XXXXX, pro nahrazení projevu vůle – uzavření dohody k vydání věci, o odvolání žalobců a 1.žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 4.2.2002, č.j. 5 C 286/94-136, t a k t o : I. Rozsudek soudu I. stupně se m ě n í takto: Žalovaní jsou povinni uzavřít s žalobci dohodu o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. tohoto znění: 1) Rozsudkem Okresního soudu v Gottwaldově pod sp.zn. 1T 39/70 ze dne 30.9.1970 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně sp.zn. 2To 557/70 ze dne 14.1.1971 bylo vysloveno propadnutí majetku manželů S. a V.K. Uvedeným rozhodnutím došlo k propadnutí domu č.p. XXXXX na stavební parcele st. XXXXX, stavební parcely č. XXXXX a zahrady p.č. XXXXX, dnes zapsaných na LV č. 1948, pro k.ú. XXXXX, do vlastnictví státu. Rozhodnutím Městského národního výboru v Gottwaldově, sp.zn. Služ-765-70-P ze dne 30.9.1970 byla na nemovitostech zavedena národní správa a hospodářskou smlouvou č. FIN-4/Rp 1698/1970 ze dne 18.8.1971 byly nemovitosti převedeny do správy Podniku bytového hospodářství města Gottwaldova. Kupní smlouvou ze dne 19.3.1974 nabyli vlastnictví k nemovitostem manželé L. a V.P. a jejich syn P.P. 2) Manželé S. a V.K. byli usnesením Okresního soudu ve Zlíně, č.j. Rt 229/90-70 ze dne 17.7.1990 rehabilitováni a stali se osobami oprávněnými k vydání nemovitostí. PaedDr. P.P., P.P., G.P. a K.P. jako osoby povinné tímto vydávají S.K., M.K. a M.K. dům č.p. XXXXX, postavený na parcele st. XXXXX, zapsaný na LV č. 1948, pro k.ú. XXXXX, stavební parcelu č. XXXXX zapsanou na LV č. 1948, pro k.ú. XXXXX a zahradu p.č. XXXXX, rovněž zapsanou na LV č. 1948, pro k.ú. XXXXX, u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Zlín, a to S.K. id. 4/6, M.K. id. 1/6 a M.K. rovněž id. 1/6 předmětných nemovitostí. 3) Dohoda o vydání věci nabývá účinnosti dnem vkladu do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Zlín. 4) Po právní moci rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrálního pracoviště ve Zlíně o povolení zápisu vkladu vlastnického práva bude vlastnictví S.K., M.K. a M.K. k nemovitostem specifikovaným v článku 2) této dohody zapsáno S.K. k id. 4/6, M.K. k id. 1/6, M.K. k id. 1/6 předmětných nemovitostí. 5) Žalobci se zavazují uhradit žalovaným částku představující zhodnocení nemovitostí ve výši určené znaleckým posudkem. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, včetně nákladů tohoto odvolacího řízení. III. Žalovaní jsou povinni zaplatit českému státu – Okresnímu soudu v Uherském Hradišti společně a nerozdílně soudní poplatek ve výši 500,- Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku. IV. Žalovaní jsou povinni zaplatit českému státu – Okresnímu soudu v Uherském Hradišti společně a nerozdílně na nákladech znalečného částku 3.108,80 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Soud I. stupně rozsudkem uložil žalovanému PaedDr. P.P. uzavřít se žalobci dohodu o vydání věci ve smyslu zákona 87/1991 Sb., přičemž předmětem vydání je ideální ½ nemovitosti domu č.p. 436 včetně stavební plochy 546 a parc.č. 310/133 zapsané na LV č. 377 pro k.ú. XXXXX, obec Zlín. Z obsahu dohody dále vyplývá, že nemovitost bude v rozsahu ideální 1/3 vydána S.K., v rozsahu ideální 1/12 M.K. a ideální 1/12 M.K. (v souhrnu 4/12 plus 1/12 plus 1/12 rovná se 6/12, rovná se jedna polovina). Žaloba o povinnosti uzavřít se žalobci dohodu o vydání věci podána proti V.P., byla v této části zamítnuta. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému P.P. bylo uloženo zaplatit soudní poplatek z návrhu. Státu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Proti rozsudku podali odvolání jak žalobci, tak i žalovaný PaedDr. P.P. Žalobci ve svém odvolání především vytkli soudu I. stupně, že v části výroku, kterým bylo žalobě vyhověno, nejsou nemovitosti identifikovány přesným, jednoznačným a nezaměnitelným způsobem a v této části se soud I. stupně odchýlil od žalobou vymezeného návrhu. Pokud běží o zamítavou část výroku rozsudku soudu I. stupně, zde soud nepřihlédl k tomu, že dům obývala tchýně S.K. M.H., které dům nebyl nabídnut ke koupi. Soud I. stupně dále podle názoru odvolatelů dospěl k nesprávným skutkovým zjištění, pokud jde o otázku existence společné domácnosti P.P. a jeho rodičů v době, kdy rodiče nemovitosti nabývali. Podle názoru odvolatelů je P.P. nepochybně povinnou osobou a to z toho důvodu, že věc na něj byla převedena jeho rodiči, kteří věc nabyli v rozporu se směrnicemi Ministerstva financí ze dne 16.3.1966, čj. 314/9.000/66. Pokud jde o odpůrkyni V.P., zde je situace složitější. Jmenovaná nabyla spolu se svým manželem do bezpodílového spoluvlastnictví manželů ideální ½ nemovitosti od státu (kupní smlouva ze dne 19.3.1974). Jak shora uvedeno, podle názoru odvolatelů tuto ideální ½ nemovitosti získali manželé P. v rozporu s citovanou směrnicí. Druhou ideální ½ nemovitosti V.P. společně se svým manželem zakoupila do bezpodílového vlastnictví manželů od svého syna P.P. na základě kupní smlouvy ze dne 9.6.1976. Nabyl-li P.P. v roce 1974 ideální ½ věci v rozporu s tehdy platnými předpisy, pak i V.P. získala ideální ½ od svého syna P.P. jako od osoby blízké. Odvolatel je toho názoru, že okolnost úmrtí L.P. nemá na postavení V.P., jako povinné osoby, vliv, neboť V.P. již před smrtí manžela byla vlastníkem celého ideálního podílu o velikosti ½ na věci a byla pouze omezena stejným právem svého manžela. P.P. podle názoru odvolatelů nabyl ideální ½ věci v rozporu se směrnicí Ministerstva financí ze dne 16.3.1966, čj. 314/9.000/66, v rozporu s vyhl. 104/1966 Sb. o správě národního majetku a v rozporu se směrnicí Ministerstva financí ze dne 2.4.1964, čj. 314/17.756/1964, pro prodej rodinných domků z národního majetku občanů a navíc na základě protiprávního zvýhodnění své osoby. Především podle názoru odvolatelů P.P. ke dni uzavření kupní smlouvy, tzn. ke dni 19.3.1974, vedl společnou domácnost se svými rodiči. Není bezpodmínečně nutné, aby členové domácnosti spolu neustále bydleli v jednom bytě a přechodný pobyt určité osoby na jiném místě nemůže rušit trvalé spolužití, neruší tedy společnou domácnost. Existuje mnoho důkazů svědčících o tom, že P.P. byl v inkriminovanou dobu členem společné domácnosti se svými rodiči v Uherském Brodě (doporučení MěNV v Uherském Brodě ze dne 21.3.1973, dopis L.P. na PBH ze dne 22.5.1973, dopis České spořitelny ze dne 20.3.1974, jakož i samo uvedení adresy bydliště P.P. v kupní smlouvě ze dne 19.3.1974). Pokud by se odvolací soud s argumenty ohledně vedení společné domácnosti neztotožnil, musí se zabývat otázkou, zda v jeho případě nedošlo k porušení jiných tehdy platných (shora citovaných) právních předpisů. Žalovaný PaedDr. P.P. ve svém odvolání uvedl, že i ideální ½ nemovitostí od svých rodičů nabyl v dobré víře, zhodnotil a dodnes užívá. Podle jeho názoru je zřejmé, že soudců se dotčená směrnice Ministerstva financí vůbec netýkala. Žalovaný dále ve svém odvolání popisuje stav nemovitosti při převzetí a v závěru vyslovuje přesvědčení, že v současné době je dům reálně nedělitelný a vydání ideální ½ uvedených nemovitostí fakticky nepřichází do úvahy. O podaném odvolání bylo rozhodováno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26.8.2003, č.j. 20 Co 371/2002-181. Tímto rozhodnutím došlo k potvrzení rozsudku soudu I. stupně. K podanému dovolání Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 8.3.2007, č.j. 28 Cdo 2858/2004-207, dovolání dovolatelů odmítl. Ústavní soud České republiky svým nálezem ze dne 13.10.2009, sp.zn. I. ÚS 1648/07, rozsudek Krajského soudu v Brně, č.j. 20 Co 371/2002-181, ze dne 26.8.2003 a usnesení Nejvyššího soudu, č.j. 28 Cdo 2858/2004-207, ze dne 8.3.2007 zrušil. V odůvodnění zrušujícího a pro odvolací soud závazného nálezu Ústavní soud zdůraznil, že soudy věc po právní stránce nehodnotily v souladu s principy obsaženými zejména v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Především obrana strany žalované spočívala v tvrzení, že P.P. nebyl členem domácnosti JUDr. L.a V.P. Protistrana však tvrdila opak a i ona nabídla soudu důkazy, jímž mělo být její tvrzení podpořeno; ty však provedeny nebyly. Tím byla způsobena jedné ze stran sporu újma v možnosti osvědčit své právo. Soudy neprovedly důkazy navrhované na č.l. 75 a 191 spisu, přičemž při hodnocení důkazů je nutné se zabývat i okolnostmi, které jsou s jednotlivými důkazními prostředky spjaty. Soud by se měl pečlivěji věnovat prohlášení bývalé manželky D.P. (č.l. 55 a 58), jakož i dalším listinám založeným ve spise, které nepřesvědčivé závěry nalézacího soudu stran absence společné domácnosti P.P. a jeho rodičů v době uzavření kupní smlouvy dále erodují. Ústavní soud dále zjistil, že obecné soudy nepoložily důraz na zkoumání otázky, jaká cena je pro posouzení protiprávního zvýhodnění určující. Je tedy na místě, aby soudy s mnohem větší mírou pečlivosti hodnotily cenu nemovitosti, přičemž není možné, aby cena nemovitosti byla beze změny oceňovacích předpisů určována natolik rozdílně. Konečně odvolací soud se bude muset vypořádat i s tvrzením stěžovatele, zda byla porušena nabídková povinnost stanovená směrnicí Ministerstva financí č.j. 317/17.756/1964 ze dne 2.4.1964 pro prodej rodinných domků z národního majetku. Za tím účelem se odvolací soud zřejmě nevyhne provedení důkazů označených stěžovatelem, zejména přečtení vybraných pasáží protokolu o výslechu V.P. ze dne 7.2.1996 a žádosti o odprodeji nemovitosti ze dne 22.5.1973 včetně rukou psaných poznámek. V závěrech svého nálezu Ústavní soud zdůrazňuje, že považovat restituční proces za neslučitelný s obecnými principy morálky je projevem nedostatečné reflexe časů jen nedávno minulých, kdy v daných konsekvencích odpovědnost může přecházet napříč generacemi a to i mezi rodiči a dospělými dětmi. Především je nutno uvést, že rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 4.2.2002 byl vydán po řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Podle části 12 hlavy I bodu 15 přechodných a závěrečných ustanovení k zákonu č. 30/2000 Sb. (per analogiam) odvolání proti rozhodnutím soudu I. stupně vydaným po dni nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nebo vydaným po řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. se projednají a rozhodnou podle občanského soudního řádu v novelizovaném znění (dále jen „občanský soudní řád“). Odvolací soud zjistil, že běží o odvolání podaná včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), odvolání podávají osoby subjektivně oprávněné k podání odvolání (§ 201 o.s.ř.), odvolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání objektivně přípustné a jsou naplněny náležitosti odvolání ve smyslu ust. § 205 odst. 2 písm. e), g) o.s.ř. Odvolací soud proto přezkoumal rozsudek soudu I. stupně (§ 212 o.s.ř., § 212a odst. 1 o.s.ř., § 212a odst. 5 o.s.ř.), řízení jeho vydání předcházející, doplnil, resp. zopakoval dokazování (§ 213 odst. 2 o.s.ř.) v intencích nálezu Ústavního soudu České republiky a dospěl k závěru, že odvolání žalobců je třeba shledat opodstatněným; odvolání žalovaného nelze shledat opodstatněným. Především je třeba uvést, že ve smyslu ust. § 107 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s ust. § 211 o.s.ř. v průběhu odvolacího řízení došlo k úmrtí žalované V.P. Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožní-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem její dědici, v daném případě P.P., nezl. G.P. a nezl. K.P. Odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu České republiky jako soudu dovolacího vyjádřeným v rozsudku ze dne 14.3.2012, č.j. 28 Cdo 1962/2011-342, rozhodl, že v řízení bude nadále pokračováno se jmenovanými dědici zůstavitelky. Tito dědicové musí přijmout stav řízení jaký tu je v době jejich nástupu do řízení (§ 107 odst. 4 o.s.ř.), tzn. úmrtím V.P. nezanikají případné hmotně-právní nároky uplatněné vůči V.P. dnem 9.11.1994, tedy dnem podání návrhu na zahájení řízení (za jejího života). Odvolacímu přezkumu se tedy otevírá z podnětu podaných odvolání rozsudek soudu I. stupně jako celek. Předmětem řízení je v dané věci nárok žalobců souhrnně označovaný jako nárok restituční. Původní žalobci (dále jen „žalobci“) byli odsouzeni rozsudkem Okresního soudu v Gottwaldově, sp.zn. 1 T 39/70 ze dne 30.9.1970 pro trestný čin opuštění republiky a současně jim byl mimo jiné uložen trest propadnutí celého majetku. Na jejich dům č.p. XXXXX včetně stavební plochy a parc. č. XXXXX, v k.ú. XXXXX, byla rozhodnutím Městského národního výrobou v Gottwaldově ze dne 30.9.1970 zavedena národní správa. Shora uvedené nemovitosti byly ke dni 1.9.1971 na základě hospodářské smlouvy uzavřené mezi Okresním národním výborem v Gottwaldově a podnikem Bytového hospodářství města Gottwaldova převedeny na PBH Gottwaldov. Na základě kupní smlouvy ze dne 19.3.1974 získali tyto nemovitosti od PBH Gottwaldov za kupní cenu 90.306,- Kč k ideální ½ manželé JUDr. L. a V.P. a druhou ideální polovinu jejich syn P.P. Žalovaný P.P. získal svůj podíl na nemovitosti na základě převodu ideální ½ od svého bratra P. tak, jak uvedl u jednání odvolacího soudu (čl. 32 p.v. spisu). Soud I. stupně dospěl ke zcela správnému závěru, že žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu zákona 87/1991 Sb. Odvolací soud by pouze přiléhavěji jejich postavení označil jako postavení oprávněných osob ve smyslu ust. § 19 odst. 1 zákona 87/1991 Sb. ve znění novel (dále jen zákon 87/1991 Sb.). Žalovaný PaedDr. P.P. je pak osobou povinnou ve smyslu ust. § 20 odst. 1 zákona 87/1991 Sb. ve vazbě na ust. § 4 odst. 2 tohoto zákona. PaedDr. P.P. totiž nabyl nemovitosti od svých rodičů (tedy osob blízkých) konkrétně pak soudce okresního soudu JUDr. L.P. a V.P. Tito nemovitost nabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy, konkrétně pak v rozporu se směrnicí Ministerstva financí č. 314/900/66 ze dne 16.3.1966, která byla součástí vyhlášky Ministerstva financí č. 104/1966 Sb. (tato vyhláška v § 3 odst. 5 na tuto směrnici odkazuje). Tato vyhláška byla zrušena až ke dni 1.1.1976, kdy nabyl účinnosti zákon č. 156/1975 Sb., v němž je však v § 33 znovu obsažen odkaz na zmíněnou směrnici Ministerstva financí. Směrnice pozbyla účinnosti až v souvislosti s přijetím vyhl. 90/1984 Sb., která nabyla platnost od 1.1.1985. Je tedy nepochybné, že ke dni uzavření kupní smlouvy, tedy ke dni 19.3.1974, je tuto směrnici nutno považovat za součást tehdejšího právního řádu. Podle § 1 odst. 1 citované směrnice, vyloučení z užívání a nabývání věcí nabytých státem jsou všichni pracovníci soudu a prokuratur, jakož i osoby, které s nimi žijí ve společné domácnosti. Logický a systematický výklad pojmů „pracovníci soudů“ je třeba podávat v úzké souvztažnosti s časovým obdobím, kdy byla uvedená norma vydána. Srovnáme-li kupř. znění ust. § 2 odst. 2 zákona 65/1965 Sb. ve stavu ke dni 31.12.1971, zjišťujeme, že na vztahy vyplývající z výkonu veřejné funkce, k níž byli občané povoláni, se zákoník práce vztahuje, pokud to výslovně stanoví. Zákoník práce pak stanovil, že pokud je veřejná funkce vykonávána v pracovním poměru, řídí se tento pracovní poměr zákoníkem práce. Ve smyslu ust. § 11 zákoníku práce, pak soudce nutně musel být současně „pracovníkem“ soudu, přičemž nelze přehlédnout ani zcela zjevný záměr zákonodárce v tomto období, totiž, aby ti, kdož rozhodují o trestu propadnutí majetku, současně nebyli nadání pravomocí tento majetek nabývat (běží o zásadu, která se promítá do historie právního řádu v mnoha formách, v mnoha společensko-ekonomických souvislostech). Poněvadž není pochybnosti o tom, že zesnulý JUDr. L.P. žil s manželkou V. v době uzavření kupní smlouvy ve společné domácnosti, nabyli nemovitost v rozporu s tehdy platnými předpisy a povinnou osobou je i PaedDr. P.P., tedy osoba blízká těchto osob, pokud na něj byla věc těmito osobami - slovy zákona - převedena. PaedDr. P.P. je tedy osobou povinnou k vydání věci a jeho odvolacím námitkám nelze přisvědčit. Pochybení ovšem odvolací soud musel shledat ve výroku rozsudku soudu I. stupně v části, v níž soud posuzoval jako osobu povinnou V.P., resp. její procesní nástupce. Samotné úmrtí V.P. přitom nemá za následek zánik případných hmotně právních nároků, které byly vůči jmenované řádně uplatněny podaným návrhem na zahájení řízení ještě za jejího života. Ideální spoluvlastnický podíl k nemovitostem byl na V.P. převeden synem P.P. P.P., tedy osoba blízká V. a L.P. (syn), pak nabyl ideální spoluvlastnický podíl k nemovitostem v rozporu s tehdy platnými předpisy. V řízení lze totiž mít za prokázáno, že P.P. vedl v době sepisu kupní smlouvy společnou domácnost se svými rodiči JUDr. L. a V.P. Společnou domácností je třeba rozumět (§ 115 občanského zákoníku) společenství fyzických osob, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Domácnost většinou tvoří osoby navzájem příbuzné, nicméně jde o pojem širší, jehož naplnění záleží na konkrétních skutkových okolnostech. Společné bydlení není v každém případě k naplnění pojmu domácnosti bezpodmínečně nutné. Z prohlášení bývalé manželky P. a P. D.P. a z jejího výslechu u soudu I. stupně bylo zjištěno, že jmenovaný v XXXXX v době uzavření kupní smlouvy přebýval na ubytovně, a měl zde přibližně 3 obleky, ošacení, prádlo, „věci, co potřeboval přes týden“. V této době jezdil P.P. za svými rodiči vícekráte měsíčně, přesněji vícekrát jak jednou měsíčně. V tu dobu říkal P.P. svědkyni, že svým rodičům přispívá finančně. Nesdělil, jakou částkou. P.P. měl také v době sepisu kupní smlouvy uvedeno bydliště v XXXXX, kde byl hlášen k pobytu právě u rodičů. Odvolací soud neuvěřil tvrzení žalované strany v tom směru, že snad P.P. s rodiči společnou domácnost nevedl a svým rodičům poskytoval určité částky bez právního důvodu pouze jako výraz vděčnosti. Pro toto tvrzení není v obsahu spisu žádný skutkový podklad. Okolnosti vedení či nevedení společné domácnosti jsou pak natolik osobního charakteru, že ani spolupracovníci P.P., kteří poskytli v tomto řízení čestná prohlášení, příp. byli v řízení slyšeni, nevypověděli skutečnosti rozhodné pro posouzení této otázky. Na faktické bydliště P.P. v XXXXX je pak odkazováno v žádosti, kterou JUDr. L.P. požadoval umožnění odprodeje nemovitostí. Odvolací soud v neposlední řadě považuje za nutné zdůraznit, že z obsahu spisu nevyplývá, že by snad mezi P.P., který byl tehdy svobodný mladý muž, a jeho rodiči, existovaly jakékoliv názorové či generační neshody, v důsledku nichž by se P.P. účinně snažil omezit styk se zbývající částí rodiny na míru nezbytně nutnou a opustil natrvalo domácnost svých rodičů. Podle § 1 odst. 1 vyhlášky Ministerstva financí č. 104/1966 Sb. a podle směrnice Ministerstva financí č. 314/900/66 ze dne 16.3.1966 jsou vyloučení z užívání a nabývání věcí nabytých státem všichni pracovníci soudu a prokuratur, jakož i osoby, které s nimi žijí ve společné domácnosti. P.P. tedy byl osobou žijící ve společné domácnosti s V. a L.P., tedy ve společné domácnosti s pracovníkem soudu. P.P. tak nabyl svůj ideální spoluvlastnický podíl k nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy. V důsledku pozdější dispozice s tímto ideálním spoluvlastnickým podílem (převod na osoby blízké – V. a L.P.) se tak ve smyslu ust. § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. stává povinnou osobou V.P., resp. její procesní nástupci, kteří jsou v projednávané věci P.P., G.P. a K.P. Z důvodů uvedených shora tedy stíhá žalované, zčásti též jako právní nástupce zesnulé V.P., povinnost uzavřít se žalobci požadovanou dohodu o vydání nemovitostí. Pokud běží o jednotlivé ideální podíly k nemovitostem, pak je třeba mít na zřeteli, že podle původní kupní smlouvy týkající se nemovitosti nabyli manželé JUDr. L. a V.P. ideální jednu polovinu a P.P. rovněž ideální jednu polovinu. P. převedl na rodiče svoji ideální polovinu. Rodiče převedli na P. ideální polovinu. Po úmrtí JUDr. L.P. byla V. dědičkou ideální ¼, byla tedy spoluvlastnicí jedné poloviny. Tento stav tu byl v době podání žaloby a ostatně i na sklonku roku 2000, tedy v průběhu řízení (ideální jedna polovina P.P., ideální jedna polovina V.P.). V roce 2003 zemřela V.P. Jejími dědici jsou – jak uvedeno v předcházející části odůvodnění – P.P., G.P. a K.P. Předmětem vydání je tedy ideální jedna polovina P.P. a dále pak ideální ¼ P.P., ideální 1/8 G.P. a ideální 1/8 K.P. (srov. aktuální výpis z katastru nemovitostí, jehož podstatný obsah byl odvolacím soudem k důkazu čten). Žalobci, tedy ti, kteří se domáhají uzavření dohody o vydání věci, byli ke dni podání žaloby S.K. a V.K. Dne 17.12.1999 V.K. zemřela. Jejími dědici jsou S.K., M.K. a M.K. K ideální jedné polovině S.K. tedy z dědictví přirůstá ideální 1/6, přičemž – dědí-li S., M.a M. rovným dílem – M.K. se dostává rovněž ideální 1/6 a M.K. rovněž ideální 1/6. Aritmetický součet původní jedné poloviny S. (1/2 = 3/6) navýšené o ideální 1/6 získanou v dědictví představuje 4/6 a dále je nutno uvážit 1/6 ve vztahu k M. a 1/6 ve vztahu k M. Odvolací soud – vázán závazným právním názorem soudu Ústavního – pak současně shledal i další důvody k vyhovění návrhu na uzavření dohody o vydání nemovitostí. Především se blíže zabýval otázkou ocenění předmětných nemovitostí. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že předmětem převodu byla pouze stavba – obytný dům, nikoliv pozemky. K pozemkům bylo totiž zřízeno právo osobního užívání a to za úhradu, která byla placena samostatně. Skutečná kupní cena domu byla 90.306,- Kč. Tato kupní cena byla určena znaleckým posudkem znalce Ferdinanda Sedláčka dne 21.11.1973. V tomto řízení byl vypracován nový znalecký posudek znalce Ing. Zdeňka Vrby dne 31.10.2001, kde cena (celková) představuje 97.086,- Kč (bez pozemků). Běží o aritmetický součet částek 84.068,50 Kč, 2.355,60 Kč, 9.590,- Kč a 1.073,- Kč. Tato cena je tedy cenou vyšší než cenou, za kterou byla nemovitost prodána. Lze tedy dospět k závěru, že prodejní cena nemovitostí byla cenou stanovenou v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Konečně z obsahu připojeného spisu označeného jako soudní nevyplývá, že byl prováděn jakýkoliv výběr jednotlivých uchazečů o koupi nemovitostí. Z tohoto spisu naopak vyplývá, že k žádosti manželů L.a V.P. ze dne 22.5.1973 bylo dne 2.11.1973 rozhodnuto „volbou kupujícího z několika žadatelů“, přičemž tato otázka volby představovala osobní projednání věci se zástupcem odboru ONV, který doporučil prodej nemovitosti manželům P. Z obsahu připojeného spisu nevyplývá, že by byla učiněna nabídka prodeje formou veřejné vyhlášky, příp. že bylo umožněno dalším občanům ucházet se o zakoupení této nemovitosti. Došlo tím k porušení vyhl.č. 104/1966 Sb. o správě národního majetku a dále pak směrnice Ministerstva financí ze dne 2.4.1964, č.j. 314/17.756/1964 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům (Věstník Ministerstva financí č. 5/1964 Sb.). K tomu judikoval Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací, že k porušení platného předpisu ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích došlo i tehdy, nebyla-li nemovitost přednostně nabídnuta k prodeji uživateli, který ji prokazatelně fakticky se souhlasem původního vlastníka užíval. Ostatně sama V.P. ve své účastnické výpovědi před soudem I. stupně připustila, že PBH ve Zlíně se dozvěděl „neoficiální cestou“ o bytové potřebě manželů P. a navrhl jim, aby podali přímo žádost o koupi předmětného domu. Ze všech důvodů uvedených shora tedy odvolací soud žalobě vyhověl. Vzhledem k charakteru řízení, jakož i rozdílné judikatuře soudů vyšších stupňů týkající se dané problematiky, která se v průběhu řízení teprve postupně vyvíjela, odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, včetně nákladů tohoto odvolacího řízení. Odvolací soud v dané situaci přitom rovněž nepřehlédl, že sami žalobci nepostupovali v řízení koncentrovaně. Jednotlivá skutková tvrzení totiž předkládali a důkazy navrhovali namnoze až u jednání odvolacího soudu, tedy ve finální fázi řízení a sami tak do značné míry participují na vzniklých nákladech řízení. Stejně tak pokud běží o nástupnictví po V.P., jména a adresy dědiců byly (expresis verbis) sděleny odvolacímu soudu dne 6.6.2003 (srov. zprávu č.l. 166a spisu). Došlo-li následně ke změně v okruhu dědiců (zde pravomocným rozhodnutím soudu v pozůstalostním řízení), nelze přehlédnout, že nejen žalovaní, ale také žalobci byli v této fázi řízení fakticky nečinní. Žaloba tak byla ze strany žalobců nesprávně ošetřena. Žalovaným, kteří v řízení zaznamenali procesní neúspěch, však odvolací soud uložil zaplatit českému státu – Okresnímu soudu v Uherském Hradišti soudní poplatek a podle výsledku řízení také náklady řízení (znalečného). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku j e přípustné dovolání. Účastník může podat dovolání do 2 měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvém stupni. Dovolatel musí být zastoupen advokátem nebo notářem, pokud nemá právnické vzdělání. V Brně dne 19. června 2012 JUDr. Jiří Zrůst předseda senátu