Smlouva o studiu, na základě níž se podnikatel zaváže poskytnout studium osobě pocházející z jiného členského státu EU a tato osoba se zaváže zaplatit školné a administrativní poplatky, nemá povahu spotřebitelské smlouvy ve smyslu čl. 15 bod 1 písm. a) – c) nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22.12.2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen nařízení), a proto na daný vztah nelze aplikovat články 15 až 17 nařízení, upravující příslušnost ve věcech spotřebitelských. Sjednaly-li si strany této smlouvy v souladu s článkem 23 nařízení pro případ sporu místní příslušnost Městského soudu v Brně, zakládá takové ujednání o místní příslušnosti konkrétního soudu rovněž i mezinárodní příslušnost zvoleného soudu.

27 Co 218/2012-37 USNESENÍ Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Stanislavy Krejčí a soudců Mgr. Zory Komancové a Mgr. Marcely Vítkové v právní věci žalobce B.I.B.S., a.s., sídlem Brno, Lidická 960/81, PSČ 602 00, identifikační číslo 25534581, zast. JUDr. Václavem Peňázem, advokátem, AK Brno, Pekařská 13, PSČ 602 00, proti žalované K.I., nar. XXXXX, bytem XXXXX, o zaplacení částky 97.600,- Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 2.4.2012, č.j. 37 C 44/2010-31, t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: V záhlaví označeným usnesením rozhodl soud prvního stupně, že řízení se podle § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavuje (I. výrok) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). Rozhodl, že žalobci bude po právní moci tohoto usnesení vrácena část zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.910,- Kč (III. výrok). V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky, který měl i v době uzavření smlouvy pobyt na území Slovenské republiky, kam mu byly rovněž doručovány všechny písemnosti. Mezi účastníky řízení byla sice uzavřena dohoda o místní příslušnosti Městského soudu v Brně, avšak s přihlédnutím k závěrům Nejvyššího soudu vysloveným v usnesení ze dne 25.6.2008, sp.zn. 4 Nd 226/2008, podle něhož je neplatné ujednání mezi dodavatelem a spotřebitelem tam, kde jako místně příslušný je určen soud, v jehož obvodu má sídlo dodavatel, nikoli však spotřebitel bydliště, má soud zato, že jeho příslušnost není dána. Dohoda o místní příslušnosti pak rovněž nesplňuje ani kritéria článku 17 nařízení Rady (ES) č. 44/2001, když nebyla uzavřena po vzniku sporu, ani neumožnila spotřebiteli žalovat žalobce v případě sporu v jiném státě než v České republice, kde neměl bydliště ani obvyklý pobyt. S ohledem na tyto skutečnosti soud řízení zastavil, když žalovaný se řízení před zdejším soudem ve smyslu nařízení aktivně neúčastnil. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto podle ust. § 146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Výrokem III. byl žalobci vrácen zaplacený soudní poplatek, snížený o 1.000,- Kč (§ 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), když řízení bylo zastaveno před prvním jednáním ve věci. Proti tomuto usnesení podal včas odvolání žalobce. Namítal, že soud prvního stupně nereflektoval skutečnost, že strany si příslušnost sjednaly dle čl. 23 nařízení, dle nějž dohodnou-li se strany, z nichž alespoň jedna má bydliště na území členského státu, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy tohoto členského státu, je příslušný soud tohoto státu. Taková dohoda musí být uzavřena písemně. Takto si strany sjednaly v čl. VII. odst. 3 smlouvy o studiu, že pro jejich případné spory, vyplývající z této smlouvy, je k rozhodování v prvním stupni místně příslušný obecný soud školy, případně krajský soud, v jehož obvodu je obecný soud školy. Tato smlouva byla uzavřena písemně, podepsaly ji obě dvě smluvní strany a jsou tedy splněny podmínky ustanovení čl. 23 nařízení. Soud prvního stupně tedy nesprávně aplikoval článek 3 nařízení, když měl postupovat dle článku 23 nařízení. Soud prvního stupně se pak rovněž ve svém odůvodnění nevypořádal se skutečností, že strany si platně sjednaly volbu práva, kdy článek 3 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Římské úmluvy) umožňuje stranám zvolit si pro svůj závazkový právní vztah jakýkoliv právní řád. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o.s.ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o.s.ř.), a že bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), přezkoumal usnesení soudu prvního stupně dle ustanovení § 212a odst. 6 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 31.3.2010 domáhá po žalované zaplacení částky 97.600,- Kč s příslušenstvím, jakožto nároku vyplývajícího ze smlouvy o studiu, uzavřené mezi žalobcem a žalovanou dne 8.11.2008. Na základě této smlouvy se žalobce zavázal poskytnout žalované vzdělání v programu LLM in Czech Business Law in the Europion Union a žalovaná se zavázala za toto studium zaplatit cenu stanovenou aktuálním ceníkem školy. Cena tohoto programu byla stanovena částkou 95.200,- Kč. Žalobce pak dle článku II., bod 12 smlouvy požaduje rovněž částku 2.400,- Kč za administrativní poplatky. Příslušnost soudu žalobce dovodil z článku VII. bod 3 smlouvy, v níž si účastnici sjednali v souladu s ustanovením článku 23 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 a v souladu s ustanovením § 89a o.s.ř., že případné spory z této smlouvy plynoucí budou rozhodovány před obecným soudem žalobce. Žalobce k žalobě přiložil fotokopii Smlouvy o studiu ze dne 8.11.2008, uzavřené mezi žalobcem B.I.B.S., a.s., IČ 25534581 („školou“) a žalovanou K.I., nar. XXXXX, bytem XXXXX („studentem“). V článku VII. bod 3 předmětné smlouvy je stanoveno: „Student a škola si výslovně sjednávají, že pro jejich případné spory vyplývající z této smlouvy je k rozhodování v prvním stupni místně příslušný obecný soud školy, případně krajský soud, v jehož obvodu je obecný soud školy“. Předmětná žaloba byla žalované doručena do vlastních rukou dne 21.3.2011, přičemž žalovaná se k žalobě v soudem určené lhůtě nevyjádřila, čímž nedošlo k založení příslušnosti soudu dle článku 24 nařízení. Odvolací soud je toho názoru, že soud prvního stupně na danou věc správně aplikoval nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22.12.2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen nařízení), a to s ohledem na skutečnost, že jeden z účastníků řízení (žalovaná) je státním příslušníkem jiného státu, než je stát, ve kterém dané řízení probíhá. Nařízení je přitom přímo aplikovatelné a má aplikační přednost před národním právem. Podle článku 2 bod 1 nařízení nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Podle článku 3 osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly. V článku 2 nařízení je zakotveno obecné pravidlo mezinárodní příslušnosti soudu, podle kterého osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být žalována u soudů tohoto členského státu bez ohledu na svou státní příslušnost. V článcích 5 až 23 nařízení jsou pak upraveny odchylky od obecného pravidla mezinárodní příslušnosti, a to: a/ příslušnost na výběr daná (články 5 - 6), b/ příslušnost u smluv spotřebitelských, pracovních a pojistných (články 8 - 21), c/ příslušnost výlučná (článek 22) a d/ příslušnost určená prorogační dohodou účastníků (článek 23). Podle článku 15 bod 1 nařízení, ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 4 a čl. 5 bod 5/, a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí; nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, na jehož území má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. Podle článku 23 odst. 1 nařízení, dohodnou-li se strany, z nichž alespoň jedna má bydliště na území členského státu, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Taková dohoda o příslušnosti musí být uzavřena: a/ písemně nebo ústně s písemným potvrzením nebo b/ ve formě, která odpovídá zvyklostem zavedeným těmito stranami, nebo c/ v mezinárodním obchodě ve formě, která odpovídá obchodním zvyklostem, které strany znaly nebo musely znát a které strany smluv tohoto druhu v daném odvětví obchodu obecně znají a pravidelně se jimi řídí. Ze shora citovaného ustanovení článku 15 vyplývá, že za spotřebitelskou smlouvu ve smyslu nařízení je možné považovat jen takovou smlouvu, která je uzavřena mezi spotřebitelem na straně jedné a smluvním partnerem na straně druhé a zároveň spadá pod případy uvedené v písmenu a) až c) odst. 1 daného článku. Předmětem řízení je dle tvrzení v žalobě nárok žalobce na zaplacení školného a souvisejících administrativních poplatků, vyplývající ze smlouvy o studiu. Na daný vztah tak nelze aplikovat články 15 až 17 nařízení, upravující příslušnost ve věcech spotřebitelských, když v daném případě se sice jedná o vztah mezi spotřebitelem a smluvním partnerem (podnikatelem), avšak předmětný smluvní vztah nespadá ani pod jeden z taxativně uvedených případů písmene a/ až c/ článku 15 bod 1 nařízení. Z uvedeného důvodu pak rovněž nelze aplikovat ani článek 17 nařízení, který je speciálním ustanovením k článku 23, jehož odlišná úprava spočívá ve větší ochraně spotřebitele a tím omezuje i možnost volby příslušného soudu na vyjmenované případy. Krajský soud v Brně se pak ztotožňuje s argumentací odvolatele, že smluvní strany si v souladu s článkem 23 nařízení sjednaly ve smlouvě pro případ sporu místní příslušnost Městského soudu v Brně, přičemž takové ujednání o místní příslušnosti konkrétního soudu, zakládá rovněž i mezinárodní příslušnost zvoleného soudu. S ohledem na skutečnost, že soud prvního stupně posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, odvolací soud dle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. odvoláním napadené usnesení zrušil, když pro jeho potvrzení dle ustanovení § 219 o.s.ř. nebyly shledány podmínky a dle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O náhradě nákladů řízení včetně tohoto řízení odvolacího bude v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 o.s.ř. rozhodnuto až v konečném rozhodnutí ve věci. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V Brně dne 26.9.2012 Za správnost vyhotovení: JUDr. Stanislava Krejčí, v. r. Martina Válková předsedkyně senátu