31A 54/2011 – 118       ČESKÁ REPUBLIKA   R O Z S U D E K  J M É N E M    R E P U B L I K Y     Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudkyň JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D. a JUDr. Jarmily Ďáskové v právní věci žalobce: Občanské sdružení VODA Z TETČIC o.s., se sídlem 664 17 Tetčice, Hybešova 178, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, Odbor územního plánování a stavebního řádu, se sídlem 601 82 Brno, Žerotínovo nám. 3/5, za účasti osob zúčastněných na řízení 1) Obec Tetčice, se sídlem 664 17 Tetčice, Palackého 177, 2) ASPET INVEST s.r.o., se sídlem 708 00 Ostrava – Poruba, Jana Šoupala 1597/3, 3) B. K., 4) MUDr. V. H., o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 7. 2011, č. j. JMK 51212/2010, sp. zn. S – JMK 51212/2010/OÚPSŘ,   t a k t o :   I.  Žaloba  se  z a m í t á .   II. Žalobce  n e m á  právo na náhradu nákladů řízení.   III.  Žalovanému  s e  n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.   IV. Osoby zúčastněné na řízení č. 1, č. 2, č. 3 a č. 4 n e m a j í  p r á v o na náhradu nákladů řízení.     O d ů v o d n ě n í :      Žalobou ze dne 31. 8. 2011 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ve výroku uvedeného, kterým bylo podle ust. § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., pokračování                                                                                                             31 A 54/2011   správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) částečně změněno rozhodnutí Městského úřadu Rosice, Odbor stavební úřad ze dne 26. 1. 2011, č.j. MR-S 282-10-OSU-PI-38 a ve zbytku bylo odvoláním napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrzeno. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně bylo na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení č. 3 o vydání rozhodnutí o umístění stavby ze dne 7. 1. 2010 dle ust. § 79 a 92 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) a ust. § 9 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení, veřejnoprávní smlouvy a územního opatření vydáno rozhodnutí o umístění stavby na stavbu „Zástavba území v lokalitě Kamínky – Rozsocháč“.   Žalobce v žalobě namítá, že požadavky na dodržování zákonnosti mohou být vznášeny v celém správním řízení kdykoliv. Zásada zákonnosti je dána výslovně správním řádem a žalobce si tedy neosobuje žádná práva jiných. Uvádí, že zásada zákonnosti je důležitým veřejným zájmem. Svou aktivní žalobní legitimaci žalobce odvozuje od práva očekávat od veřejnoprávních orgánů dodržení platných a účinných právních předpisů. Žalobce namítá, že na stavebním pozemku dopravní a technické infrastruktury obytného souboru není vyřešeno ani vsakování, ani zadržení dešťových vod s jejich regulovaným odváděním a nejsou tak splněny požadavky ust. § 20 odst. 5 písm. c) vyhlášky č. 501/2006 Sb. Z ust. § 2 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. vyplývá použití ustanovení části třetí vyhlášky pro umisťování nových staveb, výjimky jsou možné jen pro stavby uvedené za středníkem tohoto ustanovení, případně výjimkou dle ust. § 26 vyhlášky. Ustanovení § 20 odst. 5 vyhlášky nedává správnímu orgánu možnost správní úvahy, protože formulace požaduje buď vsakování nebo zadržování a regulované odvádění oddílnou kanalizací. Z textu vyhlášky plyne, že v České republice nemůže být umístěna žádná nová stavba, u které není vyřešeno zadržování a regulované odvádění. Pokud se týká tvrzení žalovaného, proč se nezabýval námitkami žalobce, žalobce je přesvědčen, že hospodaření s vodou v krajině zahrnuje také povinnosti vyžadované vyhláškou č. 501/2006 Sb. v ust. § 20. Žalovaný zanedbal povinnost uloženou mu v ust. § 90 písm. c) stavebního zákona. Žalobce dále namítá, že vydání rozhodnutí porušuje ust. § 88 stavebního zákona, když umístil stavbu vodovodu – stavbu, která podmiňuje výstavbu a zejména provoz obytného souboru. Žalovaný měl záměr žadatele vyhodnotit podle ust. § 90 písm. c) stavebního zákona a dále postupovat podle ust. § 92 odst. 2. Žalobce uvádí, že žalovaný nevzal při svém rozhodování na vědomí existenci 4. nařízení JMK ze dne 26. 11. 2009, kterým se vydává závazná část Plánu oblasti povodí Dyje pro území Jihomoravského kraje, přičemž odkázal na jiné rozhodnutí žalovaného, kde toto nařízení bylo důvodem pro zrušení rozhodnutí. Dále žalobce poukazuje skutečnost, že změnou výroku prvostupňového rozhodnutí, kdy byly vypuštěny zmínky o rodinných domech, aniž by se změna promítla do odůvodnění, je celé územní řízení zmatečné. Závěrem žalobce namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí, protože se žalovaný vůbec nezabýval bodem B) odvolání ze dne 3. 3. 2011 a doplněným odvoláním ze dne 22. 3. 2011. Žalobce se shora uvedených důvodů navrhl soudu, aby napadené rozhodnutí žalovaného zrušil.   Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 25. 11. 2011 uvádí, že žalobce v žalobě netvrdí, že byl napadeným rozhodnutím zkrácen na svých procesních právech, nelze proto mít za to, že by byl rozhodnutím na svých právech dotčen. Ačkoli k procesním právům náleží i právo na to, aby se správní orgán vypořádal s námitkami žalobce, nelze pominout   pokračování                                                                                                             31 A 54/2011   koncentrační zásadu, kterou je územní řízení podle ust. § 89 odst. 1 stavebního zákona ovládáno. Žalovaný má za to, že postupoval v souladu se zákonem, když v rozhodnutí uvedl, že se nebude zabývat námitkami uplatněnými žalobcem teprve v odvolání. Odhlédne-li žalovaný od skutečnosti, že námitky, že se stavební úřad zabývá účelově nejen předmětem územního řízení, ale celým územím budoucí zástavby, žalobci s ohledem na jeho postavení v řízení, nepřísluší a nejsou opodstatněné, nelze pominout, že je žalobce neuplatnil ve lhůtě u správního orgánu první instance, tedy nejpozději při veřejném ústním jednání konaném dne 19. 11. 2010. Žalovaný se domnívá, že ke zkrácení práv žalobce, která mu příslušejí, takovým způsobem, že by to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí, nedošlo a žalobce není k podání žaloby aktivně legitimován. Žalovaný tedy navrhuje, aby soud žalobci nevyhověl a žalobu jako nedůvodnou zamítl.   Osoba zúčastněná na řízení č. 1 ve svém vyjádření uvádí, že má eminentní zájem na zrušení žalovaného rozhodnutí, protože stavba neobsahuje právními předpisy vyžadované vsakování nebo zadržování vod s jejich řízeným vypouštěním oddílnou kanalizací do vodního toku, a to z hlediska směru toku Bobravy nad obcí Tetčice.   V reakci na vyjádření žalovaného byla dne 18. 1. 2012 doručena soudu replika žalobce, v níž relativně obsáhle opakuje argumentaci již použitou v žalobě. Žalobce odmítá koncentrační zásadu, když uvádí, že odvolací námitky směřovaly až vůči pochybením a nezákonnosti vydaného rozhodnutí, obsah rozhodnutí nemohl žalobce předvídat a znát před ústním jednáním. Žalovaný měl postupovat podle ust. § 89 správního řádu, jelikož zákonnost je veřejným zájmem. Žalobce tvrdí, že pouze změna správní úvahy správního orgánu prvního stupně mohla vést k celkové změně pohledu žalovaného na naplnění požadavků vyhlášky č. 501/2006 Sb. Nedůsledný přístup k řádnému odůvodnění tak mělo za následek zkrácení procesních práv žalobce, ale zejména zapříčinilo nezákonné rozhodnutí ve věci včetně jeho nepřezkoumatelnosti. Žalobce dále namítá, že povinnost dodržet ustanovení stavebního zákona a jeho prováděcí vyhlášky pramení přímo ze zákona a není k němu třeba právního úkonu ani výzvy, tzn. ani námitek nebo připomínek žalobce či jiného účastníka řízení. Jako podpůrný argument žalobce uvádí text Politiky územního rozvoje České republiky 2008, z něhož vyplývá, že jednou z republikových priorit je mimo jiné vytvářet podmínky pro zvýšení přirozené retence srážkových vod v území s ohledem na strukturu osídlení a kulturní krajinu jako alternativy k umělé akumulaci vod a v zastavěných územích a zastavitelných plochách vytvářet podmínky pro zadržování, vsakování i využívání dešťových vod jako zdroje vody a s cílem zmírňování účinků povodní. Závěrem žalobce uvádí, že zrušení územního rozhodnutí pro rozpor s právními předpisy nemůže nepřiměřeně zasáhnout do práv žadatele o územní rozhodnutí.   Dne 1. 2. 2012 byl soudu doručen další přípis žalobce, v němž na podporu svých tvrzení žalobce uvádí rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 As 2/2009-80. Žalobce má za to, že jeho požadavek na vsakování či zadržování srážkových vod je zcela v souladu s právy sdružení hájícího zájmy ochrany přírody a krajiny. Žalobce uvádí, že stavební zákon, prováděcí vyhláška ani vodní zákon neumožňují správním orgánům použít správní uvážení, správní orgány se tak svojí argumentací dostaly mimo meze vymezené zákonem a porušily tak základní zásady činnosti uvedené v ust. § 2 odst. 1 a 2 správního řádu.     pokračování                                                                                                             31 A 54/2011   Osoba zúčastněná na řízení č. 2 dne 14.2.2012 se pouze připojila k řízení bez zdůvodnění.   Osoba zúčastněná na řízení č. 3 ve svém vyjádření doručeném soudu dne 20. 2. 2012 uvedla, že případným zrušením rozhodnutí by bylo dotčeno její právo realizovat výstavbu. Jako doplněk k vyjádření přiložila písemné vyjádření Vodárenské akciové společnosti, a.s. ze dne 28. 2. 2012.   Osoba zúčastněná na řízení č. 4 ve svém vyjádření doručeném soudu dne 23. 2. 2012 uvedla, že případné zrušení rozhodnutí by se dotklo jejího práva realizovat výstavbu na pozemcích dotčených napadeným rozhodnutím. V přípisu doručenému soudu dne 14. 5. 2012 žalobce v reakci na vyjádření osob zúčastněných na řízení podotýká, že jeho účast v územním řízení ani podání odvolání či žaloby neznamená snahu o znemožnění výstavby, požaduje pouze dodržování právních předpisů. Územní rozhodnutí umístilo předmětnou stavbu bez technických objektů pro zasakování, příp. zadržování dešťových vod, zrušení rozhodnutí  a doplnění záměru o tyto technické objekty se tak dotkne práva realizovat výstavbu na pozemcích výhradně v kladném slova smyslu. Žalobce poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2008, č. j.  6 As 37/2006-122, ze kterého vyplývá omezení použití koncentrační zásady ve stavebním řízení.   Dne 14. 5. 2012 byl soudu, v němž osoba zúčastněná na řízení č. 1 uvádí, že v případě námitek porušení zákona zcela jistě neplatí tzv. koncentrační zásada územního řízení. V dalších částech přípisu vyjadřuje souhlas s žalobními námitkami a dalšími tvrzeními žalobce. Osoba zúčastněná na řízení č. 1 uvádí, že pokud soud odmítne žalobní legitimaci žalobce, zřejmě ani nebude projednávat zvýšené riziko nebezpečí povodní v obci Tetčice, které bude zvýšeno právě přímým odváděním dešťových vod z nových, rozhodnutím umístněných zpevněných ploch bez jejich částečného zadržení. Pokud nejsou právní předpisy státní správou respektovány, jsou pro občany i obce úplně zbytečné.    Krajský soud posoudil, že žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,s. ř. s.“), žaloba je přípustná (§ 68, § 70 s. ř. s.).   Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).   Úvodem se krajský soud zabýval otázkou, zda byla žaloba podána osobou oprávněnou ve smyslu ust. § 65 s. ř. s.               Podle ust. § 65 odst. 1 s. ř. s. „kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.“              Podle ust. § 65 odst. 2 s. ř. s. „žalobu proti rozhodnutí správního orgánu může podat i účastník řízení před správním orgánem, který není k žalobě oprávněn podle odstavce 1, tvrdí- pokračování                                                                                                             31 A 54/2011     li, že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí.“   Podle § 65 odst. 1 s. ř. s. je k žalobě oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl rozhodnutím správního orgánu zkrácen na svých právech. Toto zkrácení, tj. porušení nebo ohrožení veřejných subjektivních práv žalobce by se mohlo udát buď přímo samotným rozhodnutím nebo tím, že správní orgán v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, porušil procesní práva žalobce. V každém případě žalobce musí tvrdit zkrácení na svých vlastních subjektivních právech, tj. musí jít o subjektivní práva náležející žalobci.   Z rozhodnutí, které žalobce napadl žalobou, stejně jako z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, je zcela evidentní, že jimi nebylo rozhodováno o právech a povinnostech žalobce, nemohlo být tedy jakkoli zasaženo do jeho právní sféry. Žalobce jako občanské sdružení nemohl být rozhodnutím o umístění stavby zkrácen na svých hmotných ani procesních právech a nepřipadá tedy v úvahu jeho aktivní žalobní legitimace ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s. ř. s.   Podle druhého odstavce téhož ustanovení je oprávněn podat žalobu účastník řízení, z něhož jím napadené rozhodnutí vzešlo, který nemá aktivní žalobní legitimaci podle odst. 1, tzn. nemohl být rozhodnutím dotčen ve své právní sféře, avšak který tvrdí, že postupem správního orgánu v tomto řízení byl zkrácen na svých právech, která jemu příslušejí (tedy na právech procesních) takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Podle tohoto odstavce mohou být aktivně legitimovány právě občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti a obce, jimž zákon výslovně přiznává postavení účastníka v některých druzích správního řízení, aby v nich prosazovaly a obhajovaly zájmy veřejnosti, zejména na ochraně životního prostředí.   Pro posouzení aktivní legitimace žalobce je nutné především vyřešit otázku účastenství žalobce v územním řízení. V daném případě je nutné vycházet z ust. § 85 odst. 2 písm. c) stavebního zákona, dle něhož účastníky územního řízení jsou mimo jiné osoby, o kterých tak stanoví zvláštní právní předpis. Tímto zákonem je nesporně i zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“), podle jehož ust. § 70 odst. 3 „občanské sdružení je oprávněno za podmínek a v případech podle odstavce 2 účastnit se správního řízení, pokud oznámí svou účast písemně do osmi dnů ode dne, kdy mu bylo příslušným správním orgánem zahájení řízení oznámeno; v tomto případě má postavení účastníka řízení. Dnem sdělení informace o zahájení řízení se rozumí den doručení jejího písemného vyhotovení nebo první den jejího zveřejnění na úřední desce správního orgánu a současně způsobem umožňujícím dálkový přístup.“   Je třeba mít na zřeteli, že právo účasti na územním řízení podle ust. § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny by žalobci svědčilo pouze za splnění zde stanovených podmínek. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27.5.2010, č.j. 5 As 41/2009-91, „podmínkou aplikace ust. § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny je především existence takového řízení, při němž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné tímto zákonem. Nejvyšší správní soud pro úplnost odkazuje na svůj rozsudek ze dne 7. 12. 2005, č. j.   pokračování                                                                                                             31 A 54/2011   3 As 8/2005 - 118, publikovaný pod č. 825/2006 Sb. NSS, ve kterém konstatoval, že "účast občanských sdružení podle § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny nelze vykládat natolik široce, že by se vztahovala na jakoukoliv složku životního prostředí, nýbrž toliko na složky životního prostředí chráněné zákonem o ochraně přírody a krajiny“ (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 As 2/2009 - 80, www.nssoud.cz). V souladu s § 2 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny lze za zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné tímto zákonem považovat péči o volně žijící živočichy, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva, o nerosty, horniny, paleontologické nálezy a geologické celky, péče o ekologické systémy a krajinné celky, jakož i o vzhled a přístupnost krajiny. Samotné posouzení, zda se v konkrétní věci jedná o takové správní řízení, při němž některé ze zmíněných zájmů mohou být dotčeny, je přitom věcí správního orgánu, u něhož bylo řízení zahájeno a jenž musí zjistit okruh účastníků řízení.   Další podmínkou pak je, že účastenství podle § 70 odst. 2 až 3 zákona o ochraně přírody a krajiny může být přiznáno pouze občanskému sdružení, jehož hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny. [...] Občanským sdružením je dále přiznáno i právo účasti na správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny. To ovšem pouze za podmínky, že svou účast písemně oznámí do osmi dnů ode dne, kdy mu bylo oznámeno zahájení řízení.“   V daném případě je zřejmé, že jak správní orgán prvního stupně, tak žalovaný, s žalobcem jednali jako s účastníkem řízení ve smyslu ust. § 85 odst. 2 písm. c) stavebního zákona. Ze správního spisu však vyplývá, že ačkoliv bylo oznámení (vyhláška) o zahájení územního řízení vyvěšeno na úřední desce dne 8. 9. 2010 (téhož dne bylo oznámení zveřejněno způsobem umožňujícím dálkový přístup), žalobce oznámil svou účast v územním řízení až dne 27. 9. 2010, tedy po uplynutí osmidenní lhůty, kterou zákon o ochraně přírody a krajiny ve svém § 70 odst. 3 žalobci stanovil („Občanské sdružení je oprávněno za podmínek a v případech podle odstavce 2 účastnit se správního řízení, pokud oznámí svou účast písemně do osmi dnů ode dne, kdy mu bylo příslušným správním orgánem zahájení řízení oznámeno; v tomto případě má postavení účastníka řízení. Dnem sdělení informace o zahájení řízení se rozumí den doručení jejího písemného vyhotovení nebo první den jejího zveřejnění na úřední desce správního orgánu a současně způsobem umožňujícím dálkový přístup.“). Žalobce tak nesplnil jednu z podmínek a nemohl se stát účastníkem územního řízení.   V této situaci soud považuje za příhodné poukázat na rozsudek ze dne 4. 10. 2006, č.j. 2 As 35/2005-85, v němž se Nejvyšší správní soud zabýval „otázkou, zda správní orgán mohl v případě zmeškání citované osmidenní lhůty postupovat podle ustanovení § 28 odst. 1 správního řádu, podle něhož „správní orgán promine ze závažných důvodů zmeškání lhůty, požádá-li o to účastník řízení do 15 dnů ode dne, kdy pominula příčina zmeškání, a učiní-li v téže lhůtě zmeškaný úkon.“ Z předestřené zákonné úpravy je totiž patrno, že stěžovatel (jako občanské sdružení) měl právo stát se účastníkem územního řízení. Tímto účastníkem by se však stal teprve sdělením tohoto svého oznámení správnímu orgánu a od tohoto okamžiku mohl požívat všechna práva účastníka řízení. Oznámení účasti podle § 70 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb. je totiž koncipováno jako mající konstitutivní a nikoliv pouze deklaratorní účinky. Jestliže tedy ustanovení § 28 správního řádu umožňuje správnímu orgánu prominout účastníkovi řízení zmeškání lhůty, nebyl k tomu správní orgán oprávněn ve vztahu k osobě, která účastníkem řízení ještě nebyla. Opačný výklad by zjevně odporoval znění a smyslu této   pokračování                                                                                                             31 A 54/2011   zákonné úpravy.“ Soud v daném případě dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že správní orgán nemůže k žádosti občanského sdružení prominout zmeškání lhůty pro oznámení účasti na řízení, tím spíše žalobce nemá právo být účastníkem řízení, když žalobce o prominutí lhůty vůbec nepožádal.   Soud nezpochybňuje právo žalobce, aby se účastníkem územního řízení stal, bylo však nutné, aby byla dodržena kogentně stanovená zákonná lhůta. Dle výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu „jestliže na straně jedné je zcela legitimním právem tohoto typu občanských sdružení, reprezentujících veřejný zájem, účastnit se takovýchto správních řízení, existuje na straně druhé zájem na právní jistotě ostatních účastníků řízení. Na zásadním respektování obou těchto zájmů je založena citovaná zákonná úprava, která pro účast občanských sdružení stanoví určitá pravidla, a právě v tomto duchu musí být i vykládána. Jen pro úplnost je třeba dodat, že není úkolem soudu hodnotit, zda tato zákonná úprava je perfektní či zda by neměla být doplněna např. o možnost prominutí zmeškání lhůty ze závažných důvodů, zda by tato lhůta neměla být delší apod., neboť tyto otázky svojí povahou spadají do působnosti moci zákonodárné.“   Skutečnost, že s žalobcem bylo jako s účastníkem řízení jednáno, není v dané věci rozhodné, jelikož jak vyplývá z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2003, č. j. 7 A 56/2002 – 54, „skutečnost, zda někdo byl účastníkem správního řízení, je třeba posuzovat materiálně,a nikoli podle toho, s kým ve skutečnosti správní orgán jednal.“   Jelikož všechny výše uvedené podmínky účastenství občanských sdružení ve správním řízení (tzn. existence řízení, v němž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny; podmínka hlavního poslání občanského sdružení spočívající v ochraně přírody a krajiny a písemné oznámení účasti do 8 dnů ode dne oznámení zahájení řízení) musí být splněny kumulativně, v dané situaci soud již nepovažuje za podstatné posuzovat, zda byly v řízení splněny i ostatní podmínky pro účastenství žalobce v územním řízení.   Soud konstatuje, že na základě shora uvedeného žalobce, ačkoliv s ním bylo v průběhu správního řízení jako s účastníkem jednáno, nebyl účastníkem územního řízení, jež vyústilo ve vydání rozhodnutí napadnutého žalobou. Z uvedeného důvodu žalobce nemůže splnit podmínky aktivní žalobní legitimace ve smyslu ust. § 65 odst. 2 s. ř. s. a soudu nezbývá, než žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítnout.   O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s. ř. s. Podle ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.   Zároveň soud rozhodl o nákladech řízení osob zúčastněných na řízení tak, že osoby zúčastněné na řízení č. 1 až 4 nemají právo na náhradu nákladů řízení. Výrok o náhradě nákladů řízení osob zúčastněných na řízení se opírá o ust. § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti splněním povinnosti, kterou jí soud uložil, což v dané věci nenastalo.   pokračování                                                                                                             31 A 54/2011   P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí, lze podat  kasační stížnost ve lhůtě 2 týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu v Brně ve dvojím  vyhotovení. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   V Brně dne 21. listopadu  2012                                                   JUDr. Jaroslava Skoumalová, v. r.                                                                                                                  předsedkyně senátu