31A 82/2011-149     ČESKÁ REPUBLIKA   R O Z S U D E K  J M É N E M    R E P U B L I K Y  Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudkyň JUDr. Jarmily Ďáskové a JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D., v právní věci žalobce F. K., zastoupeným JUDr. Ludmilou Krejčí, advokátkou, se sídlem AK Brno, Starobrněnská 13,  proti žalovanému Krajskému úřadu Jihomoravského kraje, odboru životního prostředí, se sídlem Brno, Žerotínovo náměstí 3/5, za účasti osoby zúčastněné na řízení 1) obce Moravany, se sídlem Moravany, Střední 28, osoby zúčastněné na řízení 2)  Zemědělské vodohospodářské správy, Oblast povodí Moravy a Dyje, se sídlem Brno, Hlinky 60, v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,   t a k t o :   I. Žaloba  s e  z a m í t á.   II. Žádný z účastníků  n e m á  p r á v o  na náhradu nákladů řízení. III. Osoby zúčastněné na řízení 1) a 2)  n e m a j í  p r á v o na náhradu nákladů řízení.     O d ů v o d n ě n í :                                              I. Předmět řízení   [1] Žalobce se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 10. 7. 2009 domáhal vydání rozsudku, kterým by soud zrušil rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru životního prostředí, (dále jen „žalovaný“) ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. S-JMK 43506/2009 OŽP-Ja, č. j. JMK 43506/2009, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a současně jej zavázal k povinnosti nahradit žalobci nákladu nákladů řízení.     II. Obsah žaloby   [2] Žalobu odůvodnil tím, že  Městský úřad Šlapanice, odbor životního prostředí, (dále jen „správní orgán 1. stupně“) ve správním řízení pochybil, neboť porušil ustanovení § 28 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), který stanoví, že za účastníka řízení bude v pochybnostech považován i ten, kdo tvrdí, že je účastníkem, dokud se neprokáže opak. O tom, zda osoba je či není účastníkem, vydá správní orgán usnesení. Žalobce měl být účastníkem předmětného správního řízení z titulu vlastnictví k pozemku par. č. 453 v k. ú. Moravany u Brna, který bezprostředně sousedí  s pozemky par. č. 457/3, 457/4 a parc. č. 1413 v k. ú Moravany u Brna, na nichž byla povolena předmětná stavba. Postupem správního orgánu 1. stupně a žalovaného byl žalobce zkrácen na právech, která mu příslušela takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. Tím, že žalobce nebyl přizván jako účastník řízení, neměl možnost se účinně bránit, zejména proto, že nebyl správním orgánem informován o postupu v řízení, nebyl přizván k ústnímu jednání a nebylo mu přiznáno právo podávat námitky, odvolání a další opravné prostředky. Dále namítl, že tvrzení žalovaného v žalobou napadeném rozhodnutí o opožděnosti a nepřípustnosti odvolání považuje za liché a účelové. Žalovaný v tomto rozhodnutí pochybil nejen procesně, ale i odůvodnění je nelogické a nesmyslné.     III. Vyjádření žalovaného   [3] Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě uvedl, že žalobu považuje za nedůvodnou a navrhl, aby byla soudem zamítnuta. V podrobnostech argumentačně odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a obsah předloženého správního spisu.   IV. Vyjádření osob zúčastněných na řízení    [4] Osoba zúčastněná na řízení 1) ve svém písemném vyjádření uvedla, že vodní dílo – poldr byl postaven na obecním pozemku obce Moravany ve veřejném zájmu z důvodu opakujících se záplav. Na výstavbu poldru čerpala obec dotace z fondu ERDF ve výši 6.270.000,- Kč a 783.000,- Kč. Aby byl ochráněn sousední pozemek ve vlastnictví žalobce, byla v rámci stavby vybudována betonová zeď v celkové částce 1.078.871,- Kč. Vedení obce také jednalo s žalobcem o směně jeho pozemku, na což žalobce nepřistoupil. Obec Moravany má za to, že zrušením dotčeného rozhodnutí budou významným způsobem dotčena její práva.     [5] Osoba zúčastněná na řízení 2) ve svém písemném vyjádření uvedla, že výstavbou suché nádrže (poldru) došlo k ovlivnění vodních poměrů na Moravském potoce, především byly redukovány mimořádně vysoké průtoky – povodňové stavy. Naopak pokud by v důsledku zrušení již vydaných rozhodnutí došlo k odstranění suché nádrže, mohlo by to negativně ovlivnit povodňovou situaci v obci Moravany a na Moravském potoce. Zemědělská vodohospodářská správa, Oblast povodí Moravy a Dyje, má na realizaci projektu suché nádrže jednoznačný zájem, neboť povodňové stavy způsobují zpravidla hmotné škody i správci toku a ve smyslu vodního zákona vzniká správci toku v důsledku povodňových stavů řada povinností nad rámec běžných činností.   V. Závazný právní názor vyslovený ve věci Nejvyšším správním soudem     [6] Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2011, č. j. 31 Ca 111/2009 – 59, bylo rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. S-JMK 43506/2009 OŽP-Ja, č. j. JMK 43506/2009, zrušeno, věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení (výrok I.), žalovaný byl zavázán k povinnosti zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok II.) a ve vztahu k osobám zúčastněným na řízení 1) a 2) bylo rozhodnuto tak, že nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).    V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud zdůraznil, že se principiálně ztotožňuje s argumentací žalovaného ve vztahu k účastenství žalobce. Žalovanému přesto uložil, aby zavázal správní orgán I. stupně k vydání rozhodnutí o účastenství žalobce v předmětném řízení tak, aby bylo postaveno najisto, zda tímto účastníkem byl či nebyl.   [7] O kasační stížnosti žalovaného rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 11. 2011, č. j. 7 As 71/2011 – 109, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2011, č. j. 31 Ca 111/2009 – 59, zrušil a věc vrátil zdejšímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že předmětem sporu je, zda odvolání podané žalobcem dne 2. 3. 2009 proti rozhodnutí, které bylo správním orgánem I. stupně vydáno dne 20. 1. 2004, lze posoudit jako opožděné. Stran posouzení včasnosti odvolání neshledal Nejvyšší správní soud závěry krajského soudu zcela konzistentními a jednoznačnými; neodpovídají ani zcela obsahu spisu.   [8] V odůvodnění zrušujícího rozsudku Nejvyšší správní soud zdůraznil, že: „Ze  spisového materiálu bylo prokázáno, že žalobce, bez ohledu na skutečnost, zda s ním bylo či nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, o provádění stavby věděl, což samo o sobě není ve věci relevantní, nicméně je prokázáno, že musel být obeznámen i se samotným obsahem rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, a to dříve než až dne 18. 2. 2009, a to v takovém rozsahu, aby mohl podat proti němu odvolání. Z odvolání ze dne 24. 10. 2008 se podává, že žalobce neměl pouze obecnou povědomost o tom, že „nějaké řízení“ probíhá, ale zcela konkrétně se s obsahem rozhodnutí ze dne 20. 1. 2004 seznámil již dříve, když zcela přesně napadené rozhodnutí označil a specifikoval pozemky dotčené stavbou, apod.“    [9] „Dle názoru Nejvyššího správního soudu v daném případě není prostor pro polemizování o skutečnostech, které jsou ze spisu zcela zřejmé, nadto žalobce sám svým chováním nepopírá, že znalost o rozhodnutí měl. V totožné věci žalobce přitom probíhalo řízení před krajským soudem a poté před Nejvyšším správním soudem (žalobce podal též podnět k přezkoumání předmětného rozhodnutí v rámci dozorčího prostředku dle správního řádu). Z rozsudku NSS ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 As 55/2007 - 72, kterým ve věci odloženého podnětu bylo rozhodováno o kasační stížnosti žalobce a který je součástí spisu předloženého ve věci nyní projednávané,vyplývá mimo jiné: Stěžovatel podal dne 27. 11. 2006 ke krajskému úřadu podnět k zahájení přezkumného řízení podle ustanovení § 94 správního řádu, a to ve vztahu k rozhodnutí Městského úřadu Šlapanice ze dne 20. 1. 2004, č. j. ŽP 3001/2003-Šr. V daném případě krajský úřad sdělil stěžovateli dopisem ze dne 19. 12. 2006, že neshledal zákonné podmínky pro zahájení řízení o přezkoumání rozhodnutí Městského úřadu Šlapanice ze dne 20. 1. 2004, č. j. ŽP 3001/2003-Šr., které nabylo právní moci dne 16. 2. 2004, protože jeho podnět k přezkoumání byl doručen dne 27. 11. 2006 a objektivní lhůta k zahájení přezkumného řízení již uplynula dne 16. 2. 2005 (§ 96 odst. 1 správního řádu). Žalobu podanou proti tomuto sdělení krajský soud odmítl usnesením ze dne 22. 5. 2007, č. j. 31 Ca 26/2007 - 43. Z kasační stížnosti, kterou žalobce proti citovanému usnesení podal, mimo jiné vyplývá, že „(k)onkrétní důvody, pro které byl podáván podnět k přezkoumání rozhodnutí Městského úřadu Šlapanice ze dne 20. 1. 2004, jsou uvedeny v předmětné žalobě. Toto rozhodnutí je nezákonné již proto, že jeho vydání nepředcházelo územní řízení, v němž by mohl stěžovatel hájit své zájmy. Ačkoliv je vlastníkem pozemku p. č. 453, který bezprostředně sousedí s pozemky, na nichž byla povolena stavba vodního díla (je tak dotčen případnou zátopou), správní orgán s ním nejednal jako s účastníkem řízení. Jako účastník řízení by mohl zejména namítat, zda byla vůbec nutná protipovodňová opatření. Je tedy zřejmé, že nezákonné odnětí možnosti účastnit se řízení mělo významný vliv na vydané rozhodnutí, neboť se nabízely i jiné varianty řešení, které tak nemohly být uplatněny. Předmětné rozhodnutí ze dne 20. 1. 2004 si stěžovatel opatřil a seznámil se s ním až po zahájení stavby v srpnu 2006, kdy již bylo pravomocné. Jedinou cestou, jak zhojit uvedené nezákonnosti, byl proto postup podle § 94 a násl. správního řádu. To byl také okamžik, od něhož je třeba počítat běh jednoroční lhůty ve smyslu § 96 správního řádu, a nikoliv od právní moci rozhodnutí, jež bylo vydáno před účinností tohoto správního řádu dne 16. 2. 2004.“ Dovozuje-li tedy sám žalobce, že okamžikem od něhož je třeba počítat lhůtu, není 20. 1. 2004, kdy bylo rozhodnutí správního orgánu vydáno (přičemž žalobce nečiní sporným okamžik, kdy měl rozhodnutí správního orgánu k dispozici), ale až od srpna 2006, kdy se s ním seznámil, není důvod pro polemiku krajského soudu o tom, kdy žalobce povědomost o rozhodnutí správního orgánu nabyl.“   [10] Tímto ve věci vysloveným právním názorem je krajský soud při novém projednání věci vázán.   VI. Relevantní skutečnosti plynoucí ze spisového materiálu     [11] Z obsahu správního spisu předloženého žalovaným v návaznosti na rekapitulační část zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplynuly následující skutečnosti:       [12] Žalobce podal dne 24. 10. 2008 odvolání, v němž konstatuje, že správní orgán 1. stupně dne 20. 1. 2004 vydal stavební povolení k provedení vodního díla „Moravany - suchý poldr“, v kraji Jihomoravském, okrese Brno - venkov, obci Moravany, katastr. území Moravany u Brna, na pozemcích p. č. 1412/1, 473/3,  457/4,  PK 1183,  PK 1413,  drobný  vodní  tok  Moravanský potok,  v ř. km 2,50, č. h. p. 4-15-03-001, HGR 224. V tomto odvolání žalobce namítá, že jeho pozemek na LV č. 318 bezprostředně sousedí s pozemky p.č. 457/3, 457/4 a 1413, na nichž podle citovaného rozhodnutí byla povolena stavba vodního díla. Konstatuje, že sice stavba nezasahuje na pozemek žalobce, ale pozemek se nachází v retenčním prostoru poldru, což znamená, že by byl dotčen případnou zátopou; měl být tedy účastníkem řízení, nicméně s ním jednáno nebylo. Požaduje, aby bylo rozhodnutí správního orgánu 1. stupně č. j. ŽP 3001/2003-Šr ze dne 20. 1. 2004 zrušeno.   [13] O tomto odvolání rozhodl žalovaný dne 16. 1. 2009. Odvolání zamítl podle § 92 odst. 1 správního řádu, tedy jako odvolání nepřípustné. V odůvodnění konstatoval, že se jím zabýval v rozsahu odvolacích námitek, z nichž je zřejmé, že žalobce se necítí být dotčen samotnou stavbou vodního díla, ale zátopou, tedy povolením k nakládání s vodami a nikoli napadeným stavebním povolením. Vyjádřil se rovněž k otázce účastenství žalobce s tím, že toto namítá až po čtyřech letech od vydání rozhodnutí. Uvádí, že napadené stavební povolení bylo konzumováno v průběhu let 2004 - 2006, kdy žalobce své případné účastenství neuplatnil dříve, z čehož se dá dovodit, že stavba se jeho pozemku přímo nedotkla. Z výše uvedeného žalovaný dovodil, že žalobce nebyl účastníkem stavebního řízení, zde odkazuje na interní instrukce k vyřízení odvolání podaném osobou, která není účastníkem řízení, podle nichž takové odvolání je nepřípustné. Žalovaný však připustil, že v řízení, které se týkalo nakládání s vodami, žalobce účastníkem řízení byl. V projednávané věci však žalobce směřoval odvolání do výroku II., tj. ve vztahu k povolení stavby. Stejnopis rozhodnutí byl doručen právní zástupkyni žalobce dne 18. 2. 2009.   [14] Následně, dne 2. 3. 2009 s odkazem na doručení rozhodnutí ze dne 16. 1. 2009, podal žalobce nové odvolání ke správnímu orgánu 1. stupně, v němž napadá rozhodnutí č. j. ŽP 3001/2003-Šr, ze dne 20. 1. 2004 v celém rozsahu; v odvolání dílem opakuje tvrzení uplatněná v odvolání stran stavby, namítá, že nebyl účastníkem stavebního řízení, ač jím býti měl. Dále odkazuje na rozsudek NSS, v němž byl poučen o tom, že má požádat o doručení stavebního povolení a poté je napadnout odvoláním, jakož na rozhodnutí o odvolání ze dne 16. 1. 2009, v němž bylo připuštěno, že účastníkem řízení měl být v řízení, které se týkalo nakládání s vodami. Dále v odvolání namítal, že rozhodnutí správního orgánu 1. stupně  ze dne 20. 1. 2004 je nezákonné, neboť jeho vydání nepředcházelo územní řízení apod. Tvrdí, že rozhodnutím správního orgánu bylo zasaženo do jeho výlučných vlastnických práv, navrhuje rozhodnutí v celém rozsahu zrušit.   [15] O tomto odvolání rozhodl žalovaný dne 19. 5. 2009 rozhodnutím, které je nyní předmětem soudního přezkoumání; odvolání bylo podle ustanovení § 92 odst. 1 správního řádu zamítnuto jako nepřípustné a opožděné. V odůvodnění rozhodnutí se podává, že se vedla dvě řízení, která spolu souvisejí a jejichž rozhodnutí se vztahují k jednomu žadateli (rozhodnutí o povolení nakládání s vodami a řízení o povolení stavby vodního díla), bylo tedy postupováno v souladu s ustanovením § 140 odst. 1 správního řádu a rozhodnutí bylo vydáno ve sloučeném řízení. Každé z těchto řízení může mít svůj okruh účastníků, přitom žalobce měl postavení účastníka řízení v řízení o nakládání s vodami dle ustanovení § 115 odst. 15 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, a to jakožto vlastník pozemků dotčených vzdouváním povrchových vod. Ve vztahu k řízení o povolení stavby účastníkem řízení nebyl. Žalovaný vypořádal námitky vznesené v odvolání týkající se dotčení pozemku. V odůvodnění se rovněž konstatuje, že rozhodnutí, i když obsahuje několik výroků, je napadáno vždy jako celek, přitom žalobce již jednou odvolání proti rozhodnutí správního orgánu 1. stupně ze dne 20. 1. 2004 podal a bylo o něm rozhodnuto, a to dne 16. 1. 2009, nové rozhodování by založilo překážku res iudicatae.   [16] Žalovaný stran posuzování včasnosti podaného odvolání konstatoval, že není pravdou, že by žalobce o stavbě nevěděl, odkázal přitom na rozsudek NSS ze dne 14. 2. 2008 (č. j. 7 As 55/2007 – 71), v němž je uvedeno, že si předmětné rozhodnutí ze dne 20. 1. 2004 žalobce opatřil nejpozději v srpnu 2006, kdy již bylo téměř dva roky pravomocné a bylo konzumováno realizací stavby. V úředním záznamu ze dne 26. 7. 2006 je dokumentováno nahlédnutí žalobce do spisu, kdy se s rozhodnutím seznámil, čemuž odpovídá i jeho následný postup, kdy podal dne 16. 11. 2008 odvolání. Žalovaný uzavírá, že žalobce o stavbě a jejím provedení věděl od samého počátku, vč. její přípravy, a to i vzhledem k tomu, že bydlí v bezprostřední blízkosti stavby, obec Moravany navíc s žalobcem jednala o směně pozemku dotčeného vzdutím vody, s čímž nejdříve souhlasil a poté na jednání dne 11. 12. 2006 směnu odmítl a požadoval posunutí v projektu vyznačené 100-leté křivky rozlivu a zařazení jeho pozemku v územním plánu k výstavbě rodinného domu. Tomu nemohlo být vyhověno, neboť daný pozemek byl ohrožen velkou vodou, a to i před vybudováním poldru. Žalovaný ve své argumentaci dospěl k závěru, že žalobce zcela prokazatelně o vydaném povolení stavby suché nádrže věděl, stejně věděl i o realizaci stavby, přitom své zájmy nehájil dříve, ale až po ukončení stavby započal s obstrukčními námitkami.   [17] Žalovaný dospěl k závěru, že odvolání je opožděné, vzhledem k tomu, že žalobce prokazatelně o vydaném rozhodnutí věděl již v roce 2006. Dle žalovaného nelze zasahovat do práv stavebníků nabytých v dobré víře, zejm. do práv již konzumovaných, např. vlastní realizací stavby uvedené řádně do trvalého užívání. V daném případě není právo na běžné užívání pozemku žalobce nijak omezeno oproti stavu před výstavbou poldru, přitom na pozemku lze hospodařit způsobem, pro který je daný pozemek určen. K ohrožování těchto pozemků velkými vodami docházelo dle žalovaného přitom i před výstavbou suché nádrže.     VII.  Posouzení věci krajským soudem    [18] Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního – dále jen „s. ř. s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), jde o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.).    [19] Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, vázán rozsahem a důvody, které žalobce uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V rámci nařízeného soudního jednání setrvali účastníci, stejně jako osoby zúčastněné na řízení 1) a 2), na svých stanoviscích. Při rozhodování vyšel soud z následujících skutečností, úvah a závěrů:   [20] Soud zdůrazňuje, že v projednávané věci je plně vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správní soudem v jeho zrušujícím rozsudku (ustanovení § 110 odst. 3 s. ř. s.).   [21] Nejvyšší správní soud v přezkoumávané věci zdůraznil, že předmětem sporu je, zda odvolání podané žalobcem dne 2. 3. 2009, proti rozhodnutí, které bylo správním orgánem 1. stupně vydáno dne 20. 1. 2004, lze posoudit jako opožděné. Současně zdůraznil, že řešit za této situace otázku, zda bylo v případě žalobce rozhodnuto usnesením o tom, zda je či není účastníkem řízení (resp. zda jím byl či nebyl) je zcela irelevantní, neboť tuto otázku bral žalovaný v potaz, když lhůtu pro podání odvolání posuzoval jako lhůtu, kterou má k dispozici opomenutý účastník řízení. Jakkoli požadavek, aby bylo o účastenství osoby rozhodnuto formálním způsobem správním řádem předvídaným, tj. usnesením, je zcela legitimní, v dané věci je s přihlédnutím ke zjištěným skutkovým okolnostem zcela irelevantní, zda se tak stalo či nikoli.   [22] Dále Nejvyšší správní soud stran posouzení včasnosti odvolání, přičemž vysloveným názorem je krajský soud plně vázán, poukázal na skutečnost, že ze spisového materiálu bylo prokázáno, že žalobce, bez ohledu na skutečnost, zda s ním bylo či nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, o provádění stavby věděl, což samo o sobě není ve věci relevantní, nicméně je prokázáno, že musel být obeznámen i se samotným obsahem rozhodnutí správního orgánu 1. stupně, a to dříve než až dne 18. 2. 2009, a to v takovém rozsahu, aby mohl podat proti němu odvolání. Z odvolání ze dne 24. 10. 2008 se podává, že žalobce neměl pouze obecnou povědomost o tom, že „nějaké řízení“ probíhá, ale zcela konkrétně se s obsahem rozhodnutí ze dne 20. 1. 2004 seznámil již dříve, když zcela přesně napadené rozhodnutí označil a specifikoval pozemky dotčené stavbou, apod. Jak již bylo závazně vysloveno Nejvyšším správním soudem v daném případě není prostor pro polemizování o skutečnostech, které jsou ze spisu zcela zřejmé, nadto žalobce sám svým chováním nepopírá, že znalost o rozhodnutí měl.   [23] V totožné věci žalobce přitom probíhalo řízení před krajským soudem a poté před Nejvyšším správním soudem (žalobce podal též podnět k přezkoumání předmětného rozhodnutí v rámci dozorčího prostředku dle správního řádu). Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 As 55/2007 - 72, dostupném na www.nssoud.cz, publ. ve Sb. NSS č. 5/2009, kterým ve věci odloženého podnětu bylo rozhodováno o kasační stížnosti žalobce a který je součástí spisu předloženého ve věci nyní projednávané, vyplývá mimo jiné: „Stěžovatel podal dne 27. 11. 2006 ke krajskému úřadu podnět k zahájení přezkumného řízení podle ustanovení § 94 správního řádu, a to ve vztahu k rozhodnutí Městského úřadu Šlapanice ze dne 20. 1. 2004, č. j. ŽP 3001/2003-Šr. (…) V daném případě krajský úřad sdělil stěžovateli dopisem ze dne 19. 12. 2006, že neshledal zákonné podmínky pro zahájení řízení o přezkoumání rozhodnutí Městského úřadu Šlapanice ze dne 20. 1. 2004, č. j. ŽP 3001/2003-Šr., které nabylo právní moci dne 16. 2. 2004, protože jeho podnět k přezkoumání byl doručen dne 27. 11. 2006 a objektivní lhůta k zahájení přezkumného řízení již uplynula dne 16. 2. 2005 (§ 96 odst. 1 správního řádu).(…) Krajský soud proto nepochybil, pokud žalobu směřující proti dopisu krajského úřadu ze dne 19. 12. 2006 usnesením odmítl jako nepřípustnou.“     [24] Z obsahu kasační stížnosti, kterou žalobce proti usnesení Krajského soudu ze dne 22. 5. 2007, č. j. 31 Ca 26/2007 – 43, podal, mimo jiné vyplývá, že:  „(k)onkrétní důvody, pro které byl podáván podnět k přezkoumání rozhodnutí Městského úřadu Šlapanice ze dne 20. 1. 2004, jsou uvedeny v předmětné žalobě. Toto rozhodnutí je nezákonné již proto, že jeho vydání nepředcházelo územní řízení, v němž by mohl stěžovatel hájit své zájmy. Ačkoliv je vlastníkem pozemku p. č. 453, který bezprostředně sousedí s pozemky, na nichž byla povolena stavba vodního díla (je tak dotčen případnou zátopou), správní orgán s ním nejednal jako s účastníkem řízení. Jako účastník řízení by mohl zejména namítat, zda byla vůbec nutná protipovodňová opatření. Je tedy zřejmé, že nezákonné odnětí možnosti účastnit se řízení mělo významný vliv na vydané rozhodnutí, neboť se nabízely i jiné varianty řešení, které tak nemohly být uplatněny. Předmětné rozhodnutí ze dne 20. 1. 2004 si stěžovatel opatřil a seznámil se s ním až po zahájení stavby v srpnu 2006, kdy již bylo pravomocné. Jedinou cestou, jak zhojit uvedené nezákonnosti, byl proto postup podle § 94 a násl. správního řádu. To byl také okamžik, od něhož je třeba počítat běh jednoroční lhůty ve smyslu § 96 správního řádu, a nikoliv od právní moci rozhodnutí, jež bylo vydáno před účinností tohoto správního řádu dne 16. 2. 2004.“   [25] Ve věci je tedy nesporné, že žalobce byl s obsahem rozhodnutí správního orgánu 1. stupně seznámen od srpna 2006, kdy žalobce povědomost o rozhodnutí správního orgánu 1. stupně nabyl.    [26] Otázku opomenutých účastníků řízení posuzoval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 17. 2. 2009, č. j. 2 As 25/2007 – 118, dostupném na www.nssoud.cz,  přitom v něm mimo jiné konstatoval: „(V) situaci, kdy opomenutý účastník řízení vystoupí teprve poté, kdy řízení před správním orgánem je skončeno rozhodnutím, jež správní orgán má za konečné a případně také pravomocné, nastávají různé varianty, kombinující jednak otázku právní, zda totiž vystoupivší osoba je nebo není skutečným účastníkem řízení, a jednak otázku skutkovou, především v tom, zda a kdy taková osoba získala dostatečný a věrohodný poznatek o obsahu rozhodnutí (nebo rozhodnutích), které bylo v řízení vydáno ....... (v)e vztahu k právní moci rozhodnutí je uznáním osoby za pravého (opomenutého) účastníka správním orgánem již uznaná a obvykle doložkou deklarovaná právní moc vydaného rozhodnutí otřesena. Došlo tu ke zřejmé vadě řízení a je třeba posoudit její vliv na zákonnost řízení i zákonnost rozhodnutí samotného.“ V této otázce rozšířený senát dospěl k závěru, že právní moc rozhodnutí není zvrácena jen tím, že při oznamování rozhodnutí byl opomenut účastník, jsou-li splněny určité předpoklady, jednak „(l)ze-li postavit najisto, že opomenutý účastník seznal s dostatečnou jistotou a včas obsah vydaného rozhodnutí, především tedy, kdy a kým bylo vydáno, jak jej lze identifikovat, jakým způsobem a v jakém rozsahu mu takové rozhodnutí zasahuje do práv, a měl tedy účinnou možnost se proti němu účinně bránit opravnými prostředky. Obvykle tu půjde o případy, kdy se opomenutý účastník s obsahem rozhodnutí seznámil prostřednictvím jiné osoby, nebo se s ním seznámil jinak, a to prokazatelně a v rozsahu potřebném pro účelnou obranu proti němu (nahlížením do spisu v jiné procesní roli atp.).“ Druhý předpoklad je časový moment, spočívající v tom, že opomenutý účastník rozhodnutí v naznačeném rozsahu seznal v době, kdy ještě ostatní účastníci nemohli vycházet z toho, že rozhodnutí nabylo právní moci. Nejvyšší správní soud ve výše citovaném rozsudku tak dospěl k závěru, že: „(n)edostatek samotného formálního doručení je zhojitelnou procesní vadou (neboť doručení je v takovém případě skutečně jen otázkou dodržení formy bez věcného reflexu), zpravidla nepřekážející tomu, aby rozhodnutí neztratilo vlastnost, nazývanou právní mocí. Takovou procesní vadu zhojí správní orgán tím, že stejnopis rozhodnutí účastníkovi vydá (bez právních účinků doručení, které by znamenaly počátek běhu lhůt pro podání opravných prostředků).“ Tak tomu bylo i v projednávané věci; žalovaný postupoval zcela v intencích citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu.   [27] Jen pro úplnost argumentace soud připomíná, že Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku dále konstatoval, že je pravdou, že v rozsudku ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 As 55/2007 – 72, dostupném na www.nssoud.cz, konstatoval, že pokud nebylo rozhodnutí žalobci doručeno, nenabylo právní moci a žalobce má požádat o jeho doručení, přičemž poté se může proti němu odvolat. Nicméně je také pravdou, že v daném rozsudku se Nejvyšší správní soud primárně zabýval otázkou skutkově jinou, přitom zde nejsou zmiňovány všechny podstatné skutečnosti. Předmětem soudního posouzení bylo podání podnětu k přezkoumání rozhodnutí, tento podal žalobce dne 27. 11. 2006. Nutno rovněž poukázat na to, že uvedené rozhodnutí sedmého senátu předcházelo později vydanému rozhodnutí rozšířeného senátu, který ve věci vyslovil závazný právní názor - viz bod [26].   [28] Z již citovaného rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2009, č. j. 2 As 25/2007 – 118, dostupného na www.nssoud.cz,  si soud dovoluje dále připomenout výsledek argumentace a úvah rozšířeného senátu: „A naopak: nelze na újmu ostatních účastníků řízení zvrátit právní moc rozhodnutí jen proto, že některému (opomenutému) účastníkovi nebylo rozhodnutí řádně formálně oznámeno (doručeno), jestliže přitom takový účastník obsah rozhodnutí znal buď fakticky (např. pošta vydala zásilku s rozhodnutím nesprávně sousedovi, rozhodnutí nebylo doručeno do vlastních rukou), nebo proto, že si takovou vědomost zjednal z jiného zdroje (např. od jiného účastníka řízení, který mu předal kopii rozhodnutí, s rozhodnutím se seznámil v jiné věci, nahlížením do spisu v pozdější době atd.). V takovém případě nastává fikce oznámení, a od ní se odvíjí běh lhůt stejně tak, jako by došlo k oznámení řádnému. K tomu je však zapotřebí, aby toto faktické „oznámení“ mělo pro opomenutého účastníka řízení zásadně stejnou informační hodnotu jako oznámení řádně procesně učiněné; je přirozeně zapotřebí - neboť tu chybí obvyklý průkaz doručení (doručenka) - ustanovit okamžik faktického oznámení co nejspolehlivěji; v praxi pak zřejmě tak, že bude určen nejpozdější den, ve kterém opomenutý účastník nabyl potřebné vědomosti; pochybnost tu prospívá tomu, kdo byl opomenut.“   [29] V přezkoumávané věci lze uzavřít, že k fikci oznámení rozhodnutí správního orgánu 1. stupně došlo od srpna 2006, zákonem stanovené objektivní i subjektivní lhůty k podání odvolání ze strany žalobce marně uplynuly. Postup žalovaného, který odvolání žalobce ze dne 24. 10. 2008, tj. podané po téměř 26 měsících od  fiktivního oznámení rozhodnutí správního orgánu 1. stupně, zamítl podle ustanovení § 92 správního řádu, byl souladný se zákonem. Tento závěr je plně v souladu s ve věci vysloveným závazným právním názorem ve zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu, podle něhož, není-li odvolání podáno včas, musí být bez dalšího zamítnuto, a je irelevantní, zda je přípustné či nikoli.    [30] K vyslovenému závěru lze připomenout rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2008, č. j. 2 As 11/2008 – 42, dostupný na www.nssoud.cz, podle něhož: „Správní rozhodnutí jakožto akt veřejné moci totiž nemůže být napadáno „donekonečna“, a to ani tehdy, kdy je vadné. Opak by znamenal ztrátu důvěryhodnosti těchto rozhodnutí jakožto celku a nejistotu v právním postavení účastníků i třetích osob. Ke smyslu a účelu lhůt v právu se rovněž vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 560/01, dostupný z nalus.usoud.cz. Ústavní soud dovodil, že „smyslem právního institutu lhůty je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Normativní vymezení času pro uplatnění práv může přitom dopadat jak do oblasti hmotných, tak do oblasti procesních subjektivních práv.“ Podpůrně lze také poukázat na zásadu bdělosti, dle níž má každý aktivně střežit svá práva.“     VIII. Shrnutí a náklady řízení   [31] Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí žalovaného tak, jak mu bylo uloženo závazným právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu, ovšem neshledal důvod, pro který by přisvědčil žalobci ohledně jím tvrzené nezákonnosti tohoto rozhodnutí. Za tohoto stavu věci rozhodl tak, že v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu jako nedůvodnou zamítl.   [32] Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl ve spojení s ustanovením § 110 odst. 2 věta prvá s. ř. s., podle něhož zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti. Ve věci úspěšnému žalovanému však žádné náklady nad rámec jeho jinak běžné administrativní činnosti nevznikly, z tohoto důvodu bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.   [33] Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu k osobám zúčastněným na řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 5 věta prvá s. ř. s., podle něhož osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil ve spojení s ustanovením § 110 odst. 2 věta prvá s. ř. s., podle něhož zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu  a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti. Z obsahu soudního spisu je zřejmé, že soud osobám zúčastněným na řízení 1) a 2) neuložil žádnou povinnost, která by byla spojena s finančními náklady a tudíž  bylo rozhodnuto tak, že osoby zúčastněné na řízení 1) a 2) nemají právo na náhradu nákladů řízení.     P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu.   V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.       Krajský soud v Brně dne 14. března 2012                    JUDr. Jaroslava Skoumalová, v. r.                                                                                                                       předsedkyně senátu