31Af  75/2011 – 35         ČESKÁ REPUBLIKA   R O Z S U D E K  J M É N E M   R E P U B L I K Y    Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudkyň JUDr. Jarmily Ďáskové a JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D., v právní věci žalobce RONJA, s. r.o., se sídlem Chvalovice – Hatě 182, zastoupeným Mgr. Radanou Halškovou,  advokátkou, se sídlem AK Brno, Údolní 48, proti žalovanému Celnímu ředitelství Brno, se sídlem Brno, Koliště 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 29. 4. 2011, č. j. 936-3/2011-010100-21,     t a k t o :   I. Žaloba   s e   z a m í t á.    II. Žádný z účastníků  n e m á   p r á v o  na  náhradu nákladů řízení.   O d ů v o d n ě n í :   I. Předmět řízení  [1] Žalobce se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 21. 6. 2011 domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno rozhodnutí Celního ředitelství Brno (dále jen „žalovaný“) ze dne 29. 4. 2011, č. j. 936-3/2011-010100-21, jemu předcházejí rozhodnutí Celního úřadu Znojmo (dále jen „celní úřad“) ze dne 21. 12. 2010, č. j. 10890-9/2010-021100-021, a žalovaný byl zavázán k povinnosti zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí celního úřadu – dodatečný platební výměr, kterým bylo žalobci dodatečně vyměřeno clo ve výši 57.569,- Kč k položce číslo 3 JSD číslo 10CZ21610010103778.     II. Obsah žaloby   [2] Žalobu odůvodnil tím, že napadeným rozhodnutím byl zkrácen na svých právech. Nesouhlasí totiž s dodatečným vyměřením cla z titulu dovozu doutníků z Kuby odůvodněným názorem celního úřadu, že žalobce uplatnil neoprávněně preferenční celní sazbu, protože neprokázal preferenční původ dováženého zboží v souladu s platnou legislativou. Rozhodnutí žalovaného pak tento závěr celního úřadu potvrdilo.   [3] Podstatou sporu je výklad článku 88 Nařízení Komise (EHS) č. 2454/93, kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství (dále jen „nařízení komise“). Při aplikaci výkladu ze strany českých celních orgánů je v podstatě znemožněno využít preferenční sazby cla u zboží, které bylo prokazatelně přivezeno ze země, které je tento preferenční status přiznán, tehdy, je-li toto zboží do České republiky dovezeno přes Švýcarsko s dřívějším propuštěním do celního režimu (s celním dohledem) v jiném státě EU.    [4] Důvod proč daná transakce proběhla tímto způsobem, tzn. dovozem do Francie a následně přes Švýcarsko do České republiky, je dána toliko obchodními skutečnostmi, které je žalobce při dovozu tohoto typu výrobků nucen respektovat, a které jsou dány dlouhodobě danými vazbami subjektů, které mají neotřesitelné postavení na trhu s těmito výrobky.    [5] Výklad, ke kterému přistoupily celní orgány je výkladem, který pomíjí všechny žalobcem uváděné skutečnosti, je výkladem natolik formálním a zužujícím, že by mu neměla být přiznána relevance.    III. Vyjádření žalovaného   [6] Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že odmítá argumentaci žalobce jako účelovou. S odkazem na obsah daňového spisu a odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.   [7] Zdůraznil, že žalobce zcela pomíjí zásadní okolnost vyplývající jednoznačně z článku 88 nařízení komise, kterou je v odůvodnění jeho rozhodnutí uváděná skutečnost, že jen náhradní povolení vydané na základě osvědčení o původu zboží na tiskopise A vydaného příslušnými orgány zvýhodněné země může být akceptováno jako doklad, na základě kterého mohou být přiznány celní preference.   [8] Při vydávání svého rozhodnutí vycházel mimo jiné jak z formálního vyplnění předmětného náhradního povolení, které vypovídalo o tom, že zboží bylo do Švýcarska dopraveno z Francie, tak rovněž z faktu, který byl potvrzen žalobcem, že zboží skutečně nebylo do Švýcarska dopraveno přímo ze zvýhodněné země, ale z Francie, kde již bylo celními orgány vystaveno náhradní osvědčení. Žalovaný tudíž ve svých závěrech nevycházelo toliko jen z údajů uvedených v předmětném náhradním povolení, ale rovněž z faktických okolností případu, které spolu vzájemně korespondovaly a jenž bezprostředně souvisely s podmínkami stanovenými v článcích 87 a 88 nařízení komise.     [9] Žalobce v daném případě žádal o přiznání preferencí na základě náhradního povolení, jenž bylo vydáno z předcházejícího náhradního povolení, přičemž o neakceptovatelnosti takového náhradního povolení byl předem informován Generálním ředitelstvím cel, a to na základě své žádosti.   [10] Uzavřel, že platná legislativa nebrání žalobci, aby dovážet dané zboží přímo ze zvýhodněné země s osvědčením vydaným touto zemí, tak rovněž například přímo z Francie či jiné země Společenství, jakož i Švýcarska, pokud zboží bude do těchto zemí dopraveno přímo ze zvýhodněné země, tedy pokud předpokládané náhradní osvědčení bude fakticky vystaveno na základě původního osvědčení vydaného konkrétní zvýhodněnou zemí.     III. Relevantní skutečnosti plynoucí ze spisového materiálu     [11] Z konkrétních okolností přezkoumávané věci je pro přehlednost vhodné zdůraznit následující skutečnosti.   [12] Ze sdělení Generálního ředitelství cel ze dne 24. 7. 2009, zn. 22461-2/2009-900000-212, k dotazu žalobce ze dne 30. 6. 2009 týkajícího se problematiky uplatnění preferenčního zacházení v rámci všeobecného systému preferencí (dále jen „GSP“) při dovozu zboží ze Švýcarska, vyplývá, že k uplatnění preferenční celní sazby musí být osvědčení FORM A vystaveno na základě osvědčení FORM A vydaného přímo na Kubě, tj. ve zvýhodněné zemi.   [13] Dne 16. 6. 2010 podal žalobce písemné celní prohlášení na propuštění zboží – 4.665 kusů doutníků (dále jen „zboží“) do volného oběhu, v němž uplatnil preferenční sazební opatření na základě předloženého dokladu o původu zboží Form A č. A475617.   [14] Z protokolu o ústním jednání ze dne 15. 9. 2010, č. j. 10890-5/2010-216100-033, vyplývá, že celní úřad zahájil u žalobce následnou kontrolu podle ustanovení § 127 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona (dále jen „celní zákon“), která byla zaměřena mj. na ověření sazebního zařazení, celní hodnotu a původ zboží dovezeného na základě JSD č. 10CZ21610010103778.   [15] Ze závěru kontrolního protokolu celního úřadu ze dne 21. 12. 2010, č. j. 10890-7/2010-216100-033, je zřejmé, že žalobce uplatnil neoprávněně preferenční celní sazbu (neprokázal preferenční původ v souladu s platnou legislativou) a uvedl nesprávný údaj na kontrolovaném celním prohlášení č. 10CZ21610010103778 u položky pořadového čísla 3 v kolonce č. 36 (Preference) – (chybný údaj „200“, namísto správného údaje „100“), čímž došlo následně k uvedení nesprávného údaje v kolonce č. 47 – výpočet poplatků (v prvním řádku třetím sloupci „Sazba“ a prvním řádku čtvrtém sloupci „Částka“, čímž vznikl nedoplatek na cle ve výši 57.569,- Kč. Správná sazba cla je 26% namísto sazby 9,10%. Skutečné clo činí 88.568,- Kč.     [16] Celní úřad proto rozhodnutím ze dne 21. 12. 2010, č. j. 10890-9/2010-021100-021, dodatečně vyměřil žalobci clo ve výši 57.569,- Kč.    [17] O odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru celního úřadu rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne  29. 4. 2011, č. j. 936-3/2011-010100-21, odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí celního úřadu potvrdil. V odůvodnění tohoto rozhodnutí zdůraznil, že předmětné zboží nebylo do Švýcarska dopraveno přímo ze zvýhodněné země, ale z Francie, jejíž celní orgány již vydaly náhradní osvědčení, které bylo následně bezprostředním podkladem pro vydání předmětného náhradního osvědčení celními orgány Švýcarska. Je proto evidentní, že podmínky pro přiznání preference nebyly splněny.      IV.  Posouzení věci krajským soudem    [18] Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního – dále jen „s. ř. s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), jde o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.).    [19] Soud přezkoumal napadená rozhodnutí, vázán rozsahem a důvody, které žalobce uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s. ř. s. bylo o věci samé rozhodnuto bez nařízení jednání. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů:   [20] Podstata věci je založena na rozdílném výkladu článku 88 nařízení komise žalobcem a celními orgány ohledně možnosti využití preferenční sazby cla zboží.   [21] Podle článku 88 nařízení komise (ve znění účinném ke dni rozhodování celních orgánů), na původní produkty ve smyslu tohoto oddílu se při dovozu do Společenství mohou vztahovat celní preference uvedené v článku 67 po předložení náhradního osvědčení o původu zboží na tiskopise A, jestliže toto osvědčení vydaly celní orgány Norska nebo Švýcarska na základě osvědčení o původu zboží na tiskopise A vydaného příslušnými orgány zvýhodněné země, jestliže jsou splněny podmínky uvedené v článku 78 a jestliže Norsko nebo Švýcarsko poskytují Společenství pomoc tím, že umožňují celním orgánům členských států ověřit pravost a pravdivost vydaných osvědčení. Ověřovací postup stanovený v článku 94 se použije přiměřeně. Lhůta uvedená v článku 94 odst. 3 se prodlužuje na osm měsíců.    [22] V přezkoumávané věci proto soud zkoumal, zda výklad článku 88 nařízení komise podaný v napadených rozhodnutích celními úřady není interpretačním excesem, způsobilým zkrátit práva žalobce.   [23] Především je třeba zdůraznit, že skutkový stav přezkoumávané věci je mezi účastníky zcela nesporný. V prvé řadě je třeba konstatovat, že na základě všeobecného systému preferencí lze při dovozu zboží do Evropské unie ze zemí patřících do všeobecného systému preferencí (přičemž Kuba je zemí patřící do uváděného všeobecného systému preferencí), požádat o uplatnění preferenční celní sazby. Podmínkou pro uplatnění této preferenční celní sazby je prokázání preferenčního původu zboží osvědčením o původu tohoto zboží na tiskopise A. Dále je třeba zdůraznit, že předmětné zboží nebylo do Švýcarska dopraveno přímo ze zvýhodněné země, tedy z Kuby, ale z Francie, kde celní orgány vystavily náhradní osvědčení. Do Švýcarska tedy bylo zboží dovezeno na základě náhradního osvědčení vydaného celními orgány Francie.    [24] Ze znění článku 88 nařízení komise však zřetelně vyplývá, že k uplatnění preferenční celní sazby zboží musí být osvědčení tiskopisu A vystaveno přímo na základě prvotního osvědčení tiskopisu A vydaného přímo na Kubě, tzn. předmětné zboží musí být do Evropské unie dopraveno přímo ze zvýhodněné země, což však v daném případě splněno nebylo, neboť dovoz byl realizován dovozem zboží do Francie, poté z Francie do Švýcarska a následně ze Švýcarska do České republiky.     [25] Výklad článku 88 nařízení komise realizovaný celními orgány je podle názoru soudu plně v souladu se smyslem a účelem vymezených legislativních podmínek, za nichž lze požádat o přiznání preferenční celní sazby zboží. V souladu se zněním článku 88 nařízení komise by bylo možné žalobci přiznat preferenční sazbu zboží, pokud by náhradní osvědčení tiskopisu A bylo vystaveno ve Švýcarsku na základě osvědčení o původu zboží na tiskopise A vydaného příslušnými orgány zvýhodněné země, tj. Kuby. V přezkoumávaném případě však bylo náhradní osvědčení tiskopisu A ve Švýcarsku vystavováno na základě náhradního osvědčení tiskopisu A vystaveného ve Francii. V postupu celních orgánů soud žádné pochybení neshledal, navíc žalobce byl předem, a to písemným sdělením Generálního ředitelství cel ze dne 24. 7. 2009, informován o podmínkách, za jakých by bylo možno uplatnit  preferenční celní sazbu – viz bod [12]. Náhradní povolení vystavené na základě náhradního povolení ale není dokladem, který splňuje podmínky článku 88 nařízení komise a nezakládá nárok na preferenční celní sazby zboží, neboť zboží nebylo do Švýcarska dopraveno přímo ze zvýhodněné země.   [26] S výsledky následné kontroly – viz bod [15] byl žalobce řádně seznámen a s ohledem na předchozí písemné sdělení Generálního ředitelství cel ze dne 24. 7. 2009,  byly ve vztahu k žalobci plně předvídatelné. Závěry vyslovené celními orgány, že prokázání preferenčního původu zboží neproběhlo v přezkoumávaném případě v souladu s platnou legislativou, neshledává soud v žádném případě jako závěry založené na formalistickém či zužujícím výkladu článku 88 nařízení komise, jehož jediným smyslem mělo být, jak bylo namítáno žalobcem, vybrat clo.    [27] Odkaz žalobce na rozsudek Soudního dvora ve věci Sfakianakis AEVE v. Elliniko Dimosio ze dne 9. 2. 2006 neshledává soud v okolnostech skutkových a právních za přiléhavý, neboť podstata uváděné věci byla vystavěna na pravomoci celních orgánů týkající se ověřování důkazů původu zboží podle článku 32 Protokolu č. 4 k Evropské dohodě zakládající přidružení mezi Českou republikou na straně jedné a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé.      V. Shrnutí a náklady řízení   [28] Při přezkumu žalobou napadených rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo, soud nezjistil, že by došlo ze strany celních orgánů k chybné aplikaci hmotného práva či k chybné aplikaci procesního práva. Naopak s žalobcem uplatněnou argumentací se soud z důvodů uvedených shora neztotožnil, rozhodnutí celních orgánů proto nelze označit za nezákonná, jimiž by žalobce byl zkrácen na svých právech.   [29] K namítané nezákonnosti napadených rozhodnutí soud závěrem připomíná rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/2001 – 96, publikovaný ve Sb. NSS č. 3/2006, dostupný na www.nssoud.cz, který vymezil institut nezákonnosti takto: „Nezákonným je rozhodnutí, které je v rozporu se zákonem nebo jiným právním předpisem, a přitom ještě nejde o tak intenzivní rozpor, aby bylo možno usuzovat, že rozhodnutí neexistuje, tj. že je nicotné. Nezákonnost může být vyvolána buď chybnou aplikací hmotného práva (pak půjde o nezákonnost v tom smyslu, jak o ní hovoří § 76 odst. 1 soudního řádu správního), nebo práva procesního. Procedurální pochybení mohou mít charakter nepřezkoumatelnosti rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního nebo vad řízení předcházejícího vydání napadeného rozhodnutí (§ 76 odst. 1 písm. b) a c) soudního řádu správního); tyto vady řízení jsou však v rámci soudního řízení relevantní pouze potud, pokud jde o tzv. vady podstatné, tj. pokud porušení procesního práva mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.“ Soud uzavírá, že rozhodnutí celních orgánů nenaplňují definiční znaky nezákonného rozhodnutí.     [30] Za tohoto stavu věci soudu nezbylo, než žalobu v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítnout.     [31] Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, proto právo na náhradu nákladů řízení nemá, úspěšnému žalovanému pak žádné náklady nad rámec jeho jinak běžné administrativní činnosti nevznikly. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.       P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu.   V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.       Krajský soud v Brně dne 10. října 2012                    JUDr. Jaroslava Skoumalová, v. r.                                                                                                                       předsedkyně senátu