1) Pro rozhodnutí o zúžení společného jmění manželů podle § 148 odst. 2 obč. zák. není významné, zda oprávnění k podnikatelské činnosti získal některý z manželů za trvání manželství či i před jeho uzavřením. 2) Zastupuje-li zástupce účastníka jen po část řízení v určitém stupni, jde o takovou okolnost případu, pro kterou je třeba odměnu v tomto stupni stanovit dle vyhl. č. 177/1996 Sb.

54 Co 222/2012-72 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudců JUDr. Ivany Čeledové a JUDr. Tomáše Lichovníka v právní věci žalobkyně Mgr. S.E., nar. XXXXX, bytem XXXXX, zastoupené Mgr. Hanou Zahálkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 4, proti žalovanému Ing. L.E., nar. XXXXX, bytem XXXXX, zastoupenému Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, o zúžení společného jmění manželů, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou z 24. listopadu 2011, č.j. 9 C 262/2011-43, t a k t o : I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. p o t v r z u j e . II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. m ě n í tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 7.446,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám advokátky Mgr. Hany Zahálkové. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5.760,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám advokátky Mgr. Hany Zahálkové. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou výše uvedeným rozsudkem, jeho výrokem I., rozhodl o zúžení společného jmění účastníků až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti. Výrokem II. uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení v celkové výši 15.883,- Kč. Rozhodnutí ve věci samé odůvodnil závěrem, že žalobkyně získala za trvání manželství oprávnění k podnikatelské činnosti, byl tak splněn zákonný předpoklad pro zúžení společného jmění účastníků, kteří jsou manžely. Rozsudek napadl odvoláním žalovaný. Namítl, že smyslem ust. § 148 odst. 2 obč. zák. je dát možnost jednomu z manželů ochránit společná majetková práva před nově vzniklým podnikatelským rizikem. Základním předpokladem aplikace tohoto zákonného ustanovení je tak změna poměrů, která nastala za trvání manželství. Z provedeného dokazování přitom vyplynulo, že oba účastníci získali podnikatelská oprávnění již před uzavřením manželství a je bez právního významu, zda jeden či oba v mezidobí živnost přerušili, či podnikatelské oprávnění rozšířili o další činnosti. Za trvání manželství tak ani jednomu z nich legitimace k podání návrhu nevznikla. Účastníkům nic nebránilo v tom, aby své majetkové poměry upravili v době uzavření manželství. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl, žalobkyni pak uložil nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů. Žalobkyně s odvoláním nesouhlasila, rozhodnutí soudu prvního stupně měla za správné. Odkazovala v této souvislosti i na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí ve věcech sp. zn. 22 Cdo 845/2005, 22 Cdo 174/98 a 22 Cdo 3515/2006). Současně uvedla, že o zúžení společného jmění může soud dle ust. § 148 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění předpisů pozdějších (dále jen „obč. zák.“), rozhodnout na návrh jednoho z manželů i ze závažných důvodů a popsala okolnosti, které měla zjistit až v době po vynesení napadeného rozsudku (a ze kterých zřejmě je dle jejího názoru třeba existenci takových důvodů dovodit). Žalovaný podal odvolání včas (§ 204 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění předpisů pozdějších, dále jen „o.s.ř.“) a jako osoba k tomu oprávněná (§ 201 o.s.ř.). Napadl rozsudek, proti kterému je odvolání přípustné (§ 202 o.s.ř. a contr.). Namítl, že věc byla soudem prvního stupně nesprávně právně posouzena, tedy zákonem předvídaný odvolací důvod (§ 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř.). Takto podaným odvoláním byl napadený rozsudek soudu prvního stupně otevřen přezkumu odvolacím soudem, a to v celém jeho rozsahu. Odvolací soud v prvé řadě zvažoval, zda je nutné k rozhodnutí o odvolání nařídit jednání, jak vyplývá z ust. § 214 odst. 1 o.s.ř. Výjimky ze zásady upravené právě citovaným ustanovením jsou zakotveny v ust. § 214 odst. 2 a též odst. 3 o.s.ř. Dle odstavce třetího uvedeného ustanovení není jednání třeba nařizovat také tehdy, bylo-li odvolání podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci se práva účasti na projednávané věci vzdali, případně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasili; to neplatí, jestliže odvolací soud opakuje nebo doplňuje dokazování. Žalovaný ve svém odvolání uvedl mimo jiné, že s napadeným rozsudkem nelze souhlasit, neboť soud dospěl na základě provedeného dokazování k nesprávným skutkovým zjištěním. V dalším textu odvolání však nesprávnost jakýchkoliv konkrétních skutkových závěrů soudu prvního stupně nenamítl, zabýval se pouze dalším odvolacím důvodem, a to z jeho pohledu nesprávnými právními závěry soudu prvního stupně. Odvolací soud tak měl za to, že na odvolání je proto třeba pohlížet jako na podané pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Za situace, kdy oba účastníci na výzvu odvolacího soudu souhlasili s rozhodnutím o odvolání bez nařízení jednání (souhlas žalobkyně byl dovozen postupem dle ust. § 211, § 101 odst. 4 o.s.ř., neboť žalobkyně po výzvě obsahující i náležité poučení nevznesla proti rozhodnutí bez jednání jakékoliv námitky) a současně kdy měl odvolací soud za to, že lze rozhodnout již na základě právního posouzení nezpochybněných skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, aniž by bylo třeba zabývat se dalšími skutečnostmi tvrzenými žalobkyní nově v odvolání, shledal odvolací soud splnění zákonných podmínek, za kterých mohl o podaném odvolání rozhodnout bez nařízení jednání. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci jsou manžely, manželství uzavřeli dne 19.8.2000. Oba účastníci pak získali oprávnění k podnikatelské činnosti již v době před uzavřením manželství. Na straně žalobkyně se jednalo o živnostenské oprávnění k organizačnímu a ekonomickému poradenství, a to dne 26.11.1997, podnikání v tomto oboru činnosti bylo ukončeno 4.9.2009. Téhož dne 4.9.2009 získala oprávnění k podnikání v oboru poradenská a konzultační činnost, zpracovávání odborných studií a posudků. Oprávnění obou účastníků stále trvala. Tyto závěry nebyly v odvolacím řízení ani jedním z účastníků zpochybněny, jako z nesporných z nich vycházel i odvolací soud. Byť to v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není výslovně uvedeno, je z jeho obsahu zjevné, že soud prvního stupně vycházel ze závěru o existenci společného jmění účastníků, vznikajícího postupně od uzavření jejich manželství dne 19.8.2000. Rovněž existence společného jmění účastníků nebyla některým z nich v průběhu řízení zpochybněna a odvolací soud vycházel bez dalšího i z tohoto závěru. Soud prvního stupně o návrhu žalobkyně rozhodoval dle ust. § 148 odst. 2 obč. zák., dle kterého na návrh některého z manželů soud zúží společné jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti v případě, že jeden z manželů získal oprávnění k podnikatelské činnosti nebo se stal neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti. Citované zákonné ustanovení stanoví dva předpoklady soudního zúžení společného jmění manželů. Prvním předpokladem je získání oprávnění k podnikatelské činnosti jedním z manželů. Druhým předpokladem pak je podání návrhu na zúžení společného jmění jedním z manželů. Více zákonné znění nestanoví. Především tedy není zákonem výslovně upraveno, zda ke vzniku prvého výše popsaného předpokladu musí dojít za trvání manželství či zda se lze důvodně domáhat zúžení společného jmění manželů i s odkazem na získání oprávnění k podnikatelské činnosti jedním z manželů již v době před uzavřením manželství. Stejně tak není výslovně stanoveno, zda je tento předpoklad naplněn i v případě, kdy jeden z manželů získá oprávnění k podnikatelské činnosti za situace, kdy mu již oprávnění k podnikatelské činnosti (byť jiné) svědčilo z dřívějška. Odvolacímu soudu současně není známo, že by výše nastíněné otázky byly řešeny judikaturou Nejvyššího soudu či Ústavního soudu. V právním programu ASPI či v evidenci soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů, přístupné přes webové stránky na adrese http://portal.justice.cz lze najít usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 3.10.2005, sp. zn. 21 Co 429/2005, ve kterém byl vysloven závěr, že zúžení společného jmění manželů dle ust. § 148 odst. 2 obč. zák. se lze důvodně domáhat pouze za podmínky, že jeden z manželů získal oprávnění k podnikatelské činnosti za trvání manželství. Vzhledem ke skutečnosti, že v odůvodnění citovaného usnesení byl tento závěr pouze bez dalšího konstatován, aniž by bylo současně odůvodněno, na základě čeho byl učiněn, měl podepsaný soud judikatorní význam uvedeného rozhodnutí za natolik nízký, že dle jeho názoru nebylo možno při výkladu ust. § 148 odst. 2 obč. zák. na toto usnesení pouze odkázat. Možnost zrušení (nyní pouze redukce) majetkového společenství manželů rozhodnutím soudu na návrh jednoho z manželů z důvodu získání oprávnění k podnikatelské činnosti jedním z manželů byla do českého právního řádu zakotvena nejprve ust. § 16 odst. 2 zák. č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů. Dle tohoto ustanovení (ve znění účinném od 1.5.1990 do 31.12.1991) soud na návrh jednoho z manželů zrušil bezpodílové spoluvlastnictví manželů v případě, jestliže jeden z manželů získal oprávnění k podnikatelské činnosti. Dle důvodové zprávy k návrhu tohoto zákona spočíval důvod tohoto ustanovení v požadavku právní jistoty manžela podnikatele. Do občanského zákoníku byla podobná úprava zakotvena novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., a to v podobě ust. § 148a odst. 2, účinné v době od 1.1.1992 do 31.7.1998. Zde bylo upraveno, že soud na návrh zruší bezpodílové spoluvlastnictví manželů v případě, že jeden z manželů získal oprávnění k podnikatelské činnosti. Návrh mohl podat ten z manželů, který oprávnění k podnikatelské činnosti nezískal. V případě, že toto oprávnění měli oba manželé, mohl podat návrh kterýkoliv z nich. V důvodové zprávě k této změně pak bylo uvedeno, že ze systematických důvodů patří tato úprava, zatím obsažená v zák. č. 105/1990 Sb., do občanského zákoníku, že však byla dopracována o některé nezbytné zábrany jejího případného zneužití. Ustanovení § 148 odst. 2 v současné podobě pak bylo v občanském zákoníku zakotvené novelou provedenou zák. č. 91/1998 Sb. O důvodech této změny důvodová zpráva mlčí, neboť vládní návrh novely se týkal pouze změny zákona o rodině, změny občanského zákoníku (včetně úpravy společného jmění manželů) byly zahrnuty až v průběhu legislativního procesu. Z textu ust. § 148 odst. 2 obč. zák. lze dovodit, že zúžení společného jmění manželů se ze zde uvedeného důvodu může domáhat kterýkoliv z manželů, tedy nejen ten, který oprávnění nezískal, nýbrž i ten, který jej získal. To je zřejmé i ze srovnání aktuálního znění ust. § 148 odst. 2 obč. zák. s výše citovaným dřívějším zněním ust. § 148a obč. zák. a tento závěr vyslovil také Nejvyšší soud v rozsudku z 18.10.2005, sp. zn. 22 Cdo 845/2005. V tomtéž rozsudku byl vysloven rovněž závěr, že zákonná podmínka pro zúžení společného jmění manželů rozhodnutím soudu je splněna již samotným získáním oprávnění k podnikatelské činnosti, není právně relevantní, zda je taková činnost též vykonávána. Odvolací soud neshledal důvodu, pro který by se měl od tohoto závěru odchýlit. Proto nutno učinit závěr, že stejně tak není rozhodné oprávnění k jaké podnikatelské činnosti jeden z manželů získal, zda a jak bylo toto oprávnění měněno (zužováno či rozšiřováno) a tedy ani zda snad některý z manželů získal oprávnění další. V tomto směru bylo třeba přisvědčit dílčím závěrům žalovaného, aniž by to však mělo význam pro posouzení důvodnosti žaloby jako celku. Zákon nestanoví jakoukoliv lhůtu, ve které by (počítáno od získání podnikatelského oprávnění) mohl jeden z manželů návrh soudu na zúžení společného jmění manželů podat. Nejvyšším soudem byl v této souvislosti rovněž učiněn závěr, že právo na zúžení společného jmění se nepromlčuje (rozsudek z 5.2.2008,s p. zn. 22 Cdo 3515/2006, zmíněný i žalobkyní). Dle názoru odvolacího soudu tak z výše uvedeného je možno dovodit, že návrh na zúžení společného jmění manželů může některý z manželů podat nejen v bezprostřední reakci na samotné získání oprávnění k podnikatelské činnosti (jedním z manželů), nýbrž zjevně i v reakci na možné ohrožení stávajícího společného jmění (a tím i majetkových poměrů manželů), které se aktuálně objevilo v průběhu manželství v důsledku podnikání některého z manželů, byť by oprávnění k tomuto podnikání bylo získáno třeba i před řadou let. Argumentaci žalovaného, že účastníkům nic nebránilo v tom, aby své majetkové poměry upravili již v době uzavření manželství, měl odvolací soud pro podporu výkladu zastávaného žalovaným za nepřípadnou. Je skutečností, že ust. § 143a odst. 3 obč. zák. umožňuje osobám, které chtějí uzavřít manželství, upravit své budoucí majetkové vztahy v manželství smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu. Totéž oprávnění avšak mají manželé i za trvání manželství (§ 143a odst. 1, 2 obč. zák.), aniž by to bylo na zábranu současného zakotvení institutu zúžení společného jmění rozhodnutím soudu. Smysl tohoto institutu je třeba spatřovat v tom, že otevírá možnost ochrany majetkových poměrů manželů (či i jednoho z nich) též v případě, že s podobou úpravou nesouhlasí druhý z manželů. Vše výše uvedené vedlo odvolací soud k závěru, že pokud zákon výslovně nestanoví, že návrh lze podat pouze v případě získání podnikatelského oprávnění za trvání manželství a není-li stanovena jakákoliv lhůta od okamžiku získání tohoto oprávnění pro podání návrhu, pak smyslu zákonné úpravy též odpovídá, že není ani rozhodné, zda toto oprávnění bylo získáno za trvání manželství či i před jeho uzavřením. Významný je toliko samotný fakt jeho získání jedním z manželů a existence tohoto oprávnění v době rozhodování soudu.. V řízení nebylo sporu o tom, že žalobkyně (stejně jako žalovaný) oprávnění k podni-katelské činnosti v minulosti získala a její oprávnění trvá. Jestliže se z tohoto důvodu domáhala zúžení společného jmění manželů, měl odvolací soud za to, že zákonné podmínky dle ust. § 148 odst. 2 obč. zák., tak jak byly výše vyloženy, byly naplněny. Jestliže tedy soud prvního stupně návrhu žalobkyně vyhověl a společné jmění účastníků zúžil, měl odvolací soud jeho rozhodnutí ve věci samé v konečném důsledku za správné. Dle ust. § 219 o.s.ř. proto rozhodl o jeho potvrzení. Žalobkyně byla v řízení úspěšná. Soud prvního stupně jí proto po právu dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. přiznal proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Výši nákladů však dle názoru odvolacího soudu vyčíslil nesprávně, a to především co se odměny za zastupování právní zástupkyní žalobkyně týče. Tuto soud prvního stupně stanovil ve smyslu ust. § 151 odst. 2 o.s.ř. dle vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění předpisů pozdějších. Touto vyhláškou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem či notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení. Sazby odměn se stanoví pro řízení v jednom stupni (§ 2 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.). Jestliže však zástupce zastupuje účastníka jen po část řízení v určitém stupni, jde dle názoru odvolacího soudu o takovou okolnost případu, pro kterou je třeba odměnu v tomto stupni stanovit dle vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění předpisů pozdějších, dále jen „vyhlášky“ (§ 151 odst. 2 věta první, část věty za středníkem o.s.ř.). Předmětem řízení bylo zúžení společného jmění manželů. Pro rozhodnutí ve věci byla zcela bezvýznamnou hodnota věcí, které do společného jmění účastníků náleží či kterých se zúžení týkalo. Tato hodnota má význam pro stanovení odměny pouze v řízení ve věcech o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (společného jmění) manželů - § 8 odst. 6 vyhlášky. Pro účely stanovení výše odměny za jeden úkon právní služby tak bylo třeba vycházet z tarifní hodnoty ve výši 5.000,- Kč dle ust. § 9 odst. 1 vyhlášky. Odměna právní zástupkyni za jeden úkon právní služby tak činila 1.000,- Kč (§ 7 bod 3. vyhlášky), za celkem dva úkony (příprava a převzetí zastupování, účast u jednání před soudem prvního stupně) 2.000,- Kč. Právní zástupkyni dále náležela paušální náhrada hotových výloh po 300,- Kč v souvislosti s každým úkonem právní služby (§ 13 odst. 1, 3 vyhlášky). Soud prvního stupně dále správně zohlednil další hotové výdaje právní zástupkyně, a to cestovní výdaje (§ 13 odst. 1 vyhlášky) za cestu z jejího sídla v Brně do Žďáru nad Sázavou a zpět (celkem 172 km). Zde správně vycházel ze sazby základní náhrady za jeden kilometr jízdy ve výši 3,70 Kč (§ 1 písm. b/ vyhl. č. 377/2010 Sb.), dále z prokázané ceny benzinu Natural 95 ve výši 36,20 Kč za jeden litr. Naopak nesprávně vycházel z průměrné spotřeby užitého osobního automobilu Audi A3, neboť dle ust. § 158 odst. 4 věty třetí zák. č. 262/2006 Sb. ve znění předpisů pozdějších nutno vycházet z údaje o spotřebě pro kombinovaný provoz podle norem Evropských společenství (třetí údaj o spotřebě v technickém průkaze). Tato kombinovaná spotřeba činila 7,2 litrů benzinu na 100 km jízdy. Cestovní výdaje právní zástupkyně tak činily 1.086,- Kč. Protože právní zástupkyně žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, bylo třeba správně dle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. zohlednit i náhradu za tuto daň, a to ve výši 20 % z odměny, paušálních náhrad a náhrady cestovních výdajů (737,- Kč). Celkem tak náklady právního zastupování činily 4.422,- Kč. Stejně jako v případě cestovních nákladů právní zástupkyně i při výpočtu cestovních nákladů žalobkyně na cestě z Brna do Žďáru nad Sázavou a zpět bylo třeba vycházet z údaje o kombinované spotřebě užitého osobního automobilu Škoda Octavia, která činila (dle předloženého technického průkazu) 5,2 litrů motorové nafty na 100 km. Při zohlednění průměrné hodnoty motorové nafty ve výši 30,80 Kč za litr (§ 4 písm. d/ vyhl. č. 377/2010 Sb.), ujetí opět vzdálenosti 172 km a sazbě základní náhrady za 1 km jízdy 3,70 Kč činily cestovní náklady žalobkyně 912,- Kč. O správnosti náhrady ušlého výdělku žalobkyně ve výši 1.112,- Kč neměl odvolací soud pochyb. K nákladům žalobkyně bylo třeba dále připočíst i zaplacený soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč. Celkem tak náklady žalobkyně (včetně nákladů právního zastupování) činily 7.446,- Kč. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. za přiměřeného užití ust. § 220 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. změnil a žalovanému uložil, aby žalobkyni na náhradu nákladů řízení zaplatil částku 7.446,- Kč, a to celou k rukám advokátky Mgr. Hany Zahálkové. Zde odvolací soud vycházel z ust. § 149 odst. 1 o.s.ř., podle kterého zastupoval-li advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit ji advokátu. Přitom se nerozlišuje, zda se jedná pouze o náklady právního zastoupení či i další náklady zastupovaného účastníka. V odvolacím řízení byla úspěšná žalobkyně. Dle ust. § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. jí proto bylo přiznáno též právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ty byly představovány náklady právního zastoupení. Sestávaly předně z odměny právní zástupkyně. S ohledem na skutečnost, že právní zástupkyně v odvolacím řízení učinila pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k odvolání), činila výše odměny vypočtená dle ust. § 151 odst. 2 o.s.ř., § 8, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění předpisů pozdějších (právní zástupkyně zastupovala již v celém stupni) ve výši 4.500,- Kč. Právní zástupkyni náležela dále paušální náhrada hotových výloh v souvislosti s výše uvedeným úkonem právní služby, a to ve výši 300,- Kč. I zde bylo třeba dle ust. § 137 odst. 1 písm. 3 o.s.ř. zohlednit i náhradu za daň z přidané hodnoty, a to ve výši 20 % z odměny a paušální náhrady (960,- Kč). Celkem tak bylo žalovanému uloženo, aby žalobkyni nahradil náklady odvolacího řízení ve výši 5.760,- Kč. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e n í dovolání přípustné, ledaže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam. V takovém případě lze dovolání podat do dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, k Nejvyššímu soudu ČR, prostřednictvím Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou. V Jihlavě 5. června 2012 JUDr. Jaroslav Mádr v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Petra Jánová