Dojde-li ke zpětvzetí žaloby před 1.9.2011 (před účinností zák. č. 218/2011 Sb.) a před zahájením prvního jednání ve věci (§ 96 odst. 2 a 4 o.s.ř.), tak soud vrátí zaplacený soudní poplatek podle § 10 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb., ve znění účinném do 31.8.2011. Stejně tak soud vrátí soudní poplatek podle § 10 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb., ve znění účinném do 31.8.2011, v případě, že do té doby zahájené řízení trpělo od počátku neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, spočívajícím v nedostatku způsobilosti žalovaného být účastníkem řízení (§§ 103 a 104 odst. 1 o.s.ř.). Skutečnost, kdy bylo usnesení o zastavení řízení vydáno, není v takovém případě rozhodná.

54Co 454/2012-29 U S N E S E N Í Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Fučíkové a soudců Mgr. Leony Sukané a Mgr. Miroslava Pecha ve věci žalobkyně České kanceláře pojistitelů, se sídlem v Praze, Na Pankráci 1724/129, identifikační číslo 70099618, zastoupené Mgr. Veronikou Nedbalovou, LL. M., advokátkou se sídlem v Praze, Novodvorská 994, proti žalovanému J.S., nar. XXXXX, zemřelému XXXXX, posledně bytem XXXXX, o zaplacení částky 3.180,- Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 22. února 2012, č. j. 8EC 448/2011-18, t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku III. m ě n í tak, že žalobkyni se vrací soudní poplatek ve výši 300,- Kč. O d ů v o d n ě n í : Soud prvního stupně výše uvedeným usnesením rozhodl o zastavení řízení z důvodu nedostatku jedné z podmínek řízení, a sice způsobilosti žalovaného být účastníkem řízení (výrok I.) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok II.). Výrokem III. pak rozhodl o tom, že žalobkyni se nevrací soudní poplatek. Své rozhodnutí ohledně soudního poplatku zdůvodnil odkazem na zákonné ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích v jeho znění účinném od 1.9.2011 (tedy ve znění zákona č. 218/2011 Sb.). Usnesení napadla odvoláním žalobkyně. Navrhla, aby odvolací soud napadený výrok III. změnil tak, že žalobkyni se soudní poplatek ve výši 300,- Kč vrací. V důvodech odvolání namítala, že soudní řízení bylo v předmětné věci zahájeno žalobou podanou k soudu dne 26.8.2011, tedy ještě před nabytím účinnosti zákona č. 218/2011 Sb., kterým byl novelizován zákon o soudních poplatcích č. 549/1991 Sb. Žalobkyně vyjádřila své přesvědčení, podle něhož nelze s ohledem na zachování zásady legitimního očekávání a právní jistoty, aby v tomto a jemu obdobných případech bylo o vrácení soudního poplatku rozhodováno podle zákona ve znění účinném od 1.9.2011. Naopak má za to, že teleologickým výkladem nelze než dospět k závěru, že úmyslem zákonodárce bylo to, aby se na řízení zahájená před účinností zákona č. 218/20011 Sb. vztahovala pravidla podle předcházející úpravy, a to včetně vracení soudních poplatků. Zároveň odvolatelka poukázala na řadu rozhodnutí jak obecných soudů, které ke shodnému závěru při rozhodování o vracení soudních poplatků již dospěly, tak i na rozhodnutí Ústavního soudu ČR (zejména sp. zn. II. ÚS 444/03, II. ÚS 37/04, I. ÚS 287/04, I. ÚS 344/04 a IV. ÚS 178/04), z nichž dovozuje, že přednost má takový výklad právních norem, který šetří smysl a podstatu základního práva, v daném případě práva na legitimní očekávání, že soudní poplatek bude vrácen podle pravidel platných a účinných přede dnem 1.9.2011. Opačný výklad by znamenal porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (ust. § 201 o.s.ř.) a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (ust. § 202 odst. 1 o.s.ř. à contr.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním i řízení mu předcházející a nakonec dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Na tomto místě je třeba uvést, že odvoláním bylo napadeno rozhodnutí soudu prvního stupně toliko ve výroku o soudním poplatku a tedy pouze v tomto rozsahu byl odvolací soud oprávněn věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumávat (ust. § 212 věta první o.s.ř.). V zůstávající části zůstalo rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním nedotčeno a je tudíž již pravomocné (ust. § 159, § 167 odst. 2 odst. 1 o.s.ř.). Řízení, ve kterém se žalobkyně domáhala vydání platebního rozkazu, bylo zahájeno návrhem podaným k soudu dne 26.8.2011, tedy v době před účinností výše zmíněného zákona č. 218/2011 Sb. V rámci lustrace osob účastníků řízení provedené soudem prvního stupně dne 30.8.2011 bylo zjištěno, že žalovaný figuruje jako zůstavitel v dědickém řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 8D 468/2010. Následnou lustrací žalovaného v technologickém centru bylo zjištěno, že žalovaný zemřel dne 24.4.2010, tedy ještě před zahájením řízení. Soudní poplatek za řízení před soudem prvního stupně byl zaplacen ve výši 300,- Kč dne 9.9.2011. Dle úpravy účinné do 31.8.2011 platilo, že v případě zastavení řízení před zahájením prvního jednání vrátil soud zaplacený soudní poplatek v plném rozsahu. Dle úpravy účinné od 1.9.2011 se pak v takovém případě vrací soudní poplatek snížený o 20 %, nejméně však o 1.000,- Kč. Pro rozhodnutí o odvolání tak bylo třeba vypořádat se s žalobkyní nastíněnou otázkou, zda se má v řízeních, jež byla zahájena před nabytím účinnost zákona č. 218/2011 Sb. (tedy přede dnem 1.9.2011), o vrácení soudního poplatku rozhodovat dle zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích ve znění účinném do 31.8.2011, či ve znění účinném od 1.9.2011 (tedy ve znění novely provedené zák. č. 218/2011 Sb.). Zákon č. 218/2011 v části první, kterou byl změněn právě zákon o soudních poplatcích, obsahoval přechodná ustanovení, a to v článku II. Ta byla přijata v podobě, v jaké se objevila ve vládním návrhu novely. Ač v důvodové zprávě bylo uvedeno, že v přechodných ustanoveních jsou stanoveny postupy pro vybírání a vracení poplatků v řízeních zahájených před účinností nové právní úpravy a také u návrhů na provedení úkonu podaných rovněž před účinností zákona, otázka vracení soudních poplatků nebyla v přechodných ustanoveních výslovně upravena. Pro řešení výše zmíněné otázky cítí odvolací soud zapotřebí vysvětlit nejdříve otázku přípustnosti retroaktivity právních předpisů. Tou se zabýval již Ústavní soud ČSFR, který ve svém nálezu z 10.12.1992, sp. zn. Pl. ÚS 78/92, dovodil, že principy právního státu vyžadují u každého možného případu retroaktivity jeho výslovné vyjádření v ústavě či zákoně. Platnost tohoto závěru pak Ústavní soud dovodil opakovaně i pro případy retroaktivity nepravé, a to za situace, kdy v jejím důsledku mělo dojít k zániku již vzniklého práva majetkové povahy (např. nález z 15.12.2004, sp. zn. I. ÚS 344/04, ve kterém byla řešena otázka prekluze práva obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů). V obdobné věci pak Ústavní soud vyslovil závěr, že za situace, kdy zákonodárce mlčí jak o otázce, zda je (již vzniklý) nárok dle předchozí úpravy zachován, tak i k aplikovatelnosti nové právní úpravy, je třeba přijmout takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva, v tomto případě práva na legitimní očekávání (nález z 30.6.2005, sp. zn. II. ÚS 444/03). Ve světle posledně zmíněných závěrů Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, jako soud odvolací, již dříve dospěl v obdobných věcech k závěru, že byť právo na vrácení soudních poplatků je rovněž právem majetkové povahy, důsledkem použití novelizovaných ustanovení zákona o soudních poplatcích na řízení zahájená před nabytím účinnosti zákona č. 218/2011 Sb. by byl zánik již existujícího práva na straně žalobkyně pouze tehdy, pokud by došlo k zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby učiněné žalobkyní ještě před nabytím účinnosti posledně zmíněného zákona (tedy přede dnem 1.9.2011), když právo na vrácení soudního poplatku by mohlo vzniknout až v souvislosti s úplným zpětvzetím žaloby a zastavením řízení. Legitimní očekávání žalobce ohledně vrácení soudních poplatků se totiž podle názoru odvolacího soudu může pojit toliko s úkonem, kterým vzal žalobce žalobu zpět v plném rozsahu. V případě, že by se tak stalo před účinností zák. č. 218/2011 Sb., byl by žalobce zcela důvodně v legitimním očekávání, že mu bude vrácen soudní poplatek dle úpravy účinné v době, kdy bral žalobu zpět (opačný výklad by vedl ke zjevně absurdnímu závěru zejména v případech, kdy by návrh byl vzat zpět třeba i s několikaměsíčním předstihem před účinností novelou dotčeného ustanovení zákona, avšak soud by o zastavení řízení – a tedy i o vrácení soudního poplatku – i přesto rozhodoval až po účinnosti novely). Pokud pak jde o legitimní očekávání žalobce v době podání žaloby, není sice sporu, že to mohlo vycházet ze všech ustanovení právního řádu, účinných v době, kdy byla žaloba podána, tedy hypoteticky se mohlo týkat i otázky případného vrácení soudního poplatku. Avšak hybným momentem, který žalobce vede k podání žaloby k soudu, je obvykle vymožení nezaplacené pohledávky (resp. vydání rozhodnutí ukládajícího povinnost takovou pohledávku zaplatit) a ne skutečnost, že žalobce obratem vezme žalobu zpět s předpokladem vrácení soudního poplatku. Zásadní význam je tedy zapotřebí přisoudit zejména legitimnímu očekávání ve vztahu k vlastnímu důvodu podané žaloby – tedy, že žalobou uplatněný nárok bude řádně (dle úpravy účinné v okamžiku podání) projednán, což s úpravou vracení soudního poplatku nesouvisí. Jinými slovy, pokud by nastala situace, kdy by žalobkyně vzala zpět žalobu dříve, nežli novela provedená zákonem č. 218/2011 Sb. nabyla účinnosti, bylo by na místě rozhodovat o vracení soudního poplatku podle pravidel platných ke dni dojití podání obsahujícího zpětvzetí žaloby soudu. Pokud však dochází ke zpětvzetí žaloby až po nabytí účinnosti zákona č. 218/2011 Sb., je zapotřebí při vracení soudního poplatku postupovat podle právní úpravy účinné ode dne 1.9.2011. Odvolatelce tedy lze přisvědčit v tom, že v případě zpětvzetí žaloby před nabytím účinnosti zákona č. 218/2011 Sb. lze u účastníka řízení spravedlivě dovozovat, že tak činí zjevně v legitimním očekávání, že mu bude soudní poplatek vrácen podle právní úpravy účinné do té doby. Ve zde projednávaném případě je pak zastavení řízení spojováno nikoliv s úkonem žalobkyně v podobě zpětvzetí žaloby, nýbrž s nedostatkem jedné z podmínek řízení, a sice nedostatkem právní subjektivity žalovaného, jenž tu byl již ke dni samotného zahájení řízení (žalovaná fyzická osoba totiž zemřela před podáním žaloby ve věci). I v tomto případě má odvolací soud za to, že lze při stanovení odpovídajících pravidel pro řešení otázky vracení soudních poplatků vycházet z obdobných předpokladů, jak uvedeno shora, které lze pro účely veškerých rozhodnutí o vrácení (či nevrácení) soudních poplatků v souvislosti se zastavením řízení zobecnit tak, že rozhodující pro posouzení je, kdy nastala skutečnost, která je oním důvodem pro zastavení řízení. Ve zde řešeném řízení pak důvod pro zastavení řízení (na rozdíl od výše rozebíraného zpětvzetí žaloby) existoval již od samotného zahájení řízení (nedostatek pasivní legitimace žalovaného tu byl dán již od počátku řízení, které bylo vyvoláno žalobou proti zemřelému). Žalobkyně tudíž mohla logicky již od samotného zahájení řízení předpokládat, že bude-li řízení vedeno proti osobě, která již v minulosti pozbyla způsobilost být účastníkem řízení (uvedenou skutečnost totiž žalobkyně nemusí být schopna v době podání žaloby objektivně zjistit), bude logickým důsledkem takové situace zastavení řízení (podle § 104 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 103 a § 19 o.s.ř.). Povinností soudu prvního stupně pak je, aby na existenci nedostatku podmínky řízení, jež nejde odstranit, reagoval neprodleným zastavením řízení podle posledně zmíněných zákonných ustanovení. Pakliže tak neučinil a přistoupil k zastavení řízení až po nabytí účinnosti zákona č. 218/2011 Sb., kterým byl novelizován zákon o soudních poplatcích (zák. č. 549/1991 Sb.), a zároveň při řešení otázky vracení zaplaceného soudního poplatku vycházel z novelizovaných ustanovení s argumentací, že rozhoduje za účinnosti novelizovaného předpisu, nelze jeho postup považovat za správný. Závěrem lze ještě jednou připomenout, že výše popsané postuláty jsou použitelné logicky pouze v případě těch řízení, jež byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 218/2011 Sb. (tedy přede dnem 1.9.2011). V řízeních, jež byla zahájen až po nabytí účinnosti zmíněné novely zákona o soudních poplatcích, je zapotřebí při vracení soudního poplatku vždy postupovat podle právní úpravy účinné od 1. 9. 2011. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že o vrácení soudního poplatku bylo ve zde řešením případě třeba rozhodnout dle ust. § 10 odst. 3 zák. o soudních poplatcích ve znění účinném do 31.8.2011 a že tedy soudní poplatek měl být vrácen žalobkyni v plném rozsahu. Proto usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku III. za přiměřeného užití ust. § 220 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. změnil a rozhodl tak, jak ve výroku I. tohoto usnesení uvedeno. Zcela nad rámec shora uvedeného odůvodnění odvolací soud připomíná, že jím výše vyslovený názor není nikterak v rozporu s právním závěrem vyjádřeným v jiném předešlém rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 10.2.2012, č.j. 44Co 444/2011 (RC 56/2012), v němž odvolací soud dovodil, že jestliže bylo řízení před prvním jednáním zastaveno podle § 107 odst. 5 o.s.ř. usnesením vydaným po 31.8.2011, pak soud vrátí soudní poplatek splatný podáním návrhu na zahájení řízení snížený podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. ve znění zákona č. 218/2011 Sb., i když bylo řízení zahájeno před 1.9.2011. Z úhlu pohledu argumentace popsané v odůvodnění výše totiž v posledně zmíněném případě ona skutečnost, jež zakládá důvod zastavení řízení (tedy ztráta způsobilosti účastníka být účastníkem řízení), nastala (na rozdíl od zde projednávané věci) nikoliv před, nýbrž až po zahájení řízení (viz § 107 odst. 1, věta první o.s.ř. – jež předurčuje možnost aplikace celého ustanovení § 107 o.s.ř. včetně jeho odstavce pátého). Navíc ani sama skutečnost, že účastník řízení pozbyl způsobilost být účastníkem řízení (zemřel v případě fyzické osoby, či zanikl v případě osoby právnické) až po zahájení řízení, nedává ještě jasnou odpověď na otázku, zda-li se má řízení zastavit či nikoliv. Jak totiž vyplývá z pravidel obsažených v zákonném ustanovení § 107 odst. 1 až 3 a odst. 5 o.s.ř., jež blíže vyložil Nejvyšší soud ČR (ve svém rozhodnutí sp. zn. 21Cdo 857/2004) otázka možnosti či nemožnosti pokračování v řízení není zřejmá nejen v den smrti účastníka, nýbrž není dána najisto ani pravomocným usnesením soudu o zastavení řízení o dědictví vydaného podle ustanovení § 175h o.s.ř. Soud totiž z takového rozhodnutí vydaného v dědickém řízení vychází, jen nebude-li zjištěno, že zůstavitel ve skutečnosti zanechal majetek vyšší než nepatrné hodnoty. V opačném případě by nemohlo být zastaveno řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o.s.ř. z důvodu, že zemřelý účastník nemá žádného právního nástupce. Jinými slovy, soudu nelze klást za vinu, že v případě ztráty způsobilosti účastníka být účastníkem řízení je prováděno šetření, jehož cílem je právě vyhodnocení předpokladů buď pro postup podle § 107 odst. 2 o.s.ř. (rozhodnutí o procesním nástupnictví a pokračování v řízení s právním nástupcem) nebo podle § 107 odst. 5 o.s.ř. (tedy pro zastavení řízení pro existenci neodstranitelného nedostatku jedné z podmínek řízení). V tomto je tedy situace diametrálně odlišná od případu projednávaného zde, kdy pro rozhodování o procesním nástupnictví nebyl dán prostor, když řízení bylo od počátku vedeno proti zemřelému, pročež soud neměl jinou možnost, než-li řízení neprodleně zastavit. Žalobkyně byla se svým odvoláním úspěšná, protože se však jednalo o odvolání proti výroku, který se žalovaného jakkoliv nedotýkal, měl odvolací soud za to, že žalovaný není účastníkem tohoto odvolacího řízení a nemůže být ani zavázán k tomu, aby žalobkyni nahradil náklady odvolacího řízení, což by konec konců ani nebylo možné z důvodu toho, že žalovaná osoba zemřela před zahájením tohoto řízení. Jinými slovy tedy, nebylo v této projednávané věci pro rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení místo. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Jihlavě dne 9. května 2012 JUDr. Eva Fučíková v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Lenka Dušková