Probíhá-li exekuce pro vymožení i do budoucna splatného výživného, pak dojde-li ve smyslu ust. § 163 o.s.ř. ke změně původního rozhodnutí o výživném, podle kterého byla tato exekuce nařízena, vztahuje se nařízení exekuce i na všechny částky zvýšeného výživného. Původně nařízená exekuce dále probíhá i pro vymožení výživného podle nového rozhodnutí. Za jejího trvání zásadně nemůže probíhat jiné exekuční řízení pro vymožení výživného stejného oprávněného proti témuž povinnému a to ani podle pozdějšího rozhodnutí o zvýšení výživného. Takové rozhodnutí (poté, co se stane vykonatelným) bez dalšího rozšiřuje exekuční titul, podle kterého byla již probíhající exekuce nařízena, stává se jeho součástí.

54Co 607/2012-31 U S N E S E N Í Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudců JUDr. Ivany Čeledové a JUDr. Tomáše Lichovníka v exekuční věci oprávněného A.T., nar. XXXXX, bytem XXXXX, zastoupeného JUDr. Rostislavem Kovářem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova 52, proti povinnému A.T., nar. XXXXX, bytem XXXXX, zastoupenému JUDr. Evou Hodějovskou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova 52, pro vymožení výživného, o odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu v Třebíči z 6.3.2012, č. j. 6 EXE 633/2012-13, t a k t o : I. Usnesení soudu prvního stupně se z r u š u j e a řízení se z a s t a v u j e . II. Oprávněný je povinen zaplatit povinnému na náhradu nákladů odvolacího řízení 24.750,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. JUDr. Jiří Komárek, soudní exekutor Exekutorského úřadu Žďár nad Sázavou se sídlem Jihlavská 107, Žďár nad Sázavou, nemá právo na náhradu nákladů exekučního řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Třebíči výše uvedeným usnesením rozhodl o nařízení exekuce na majetek povinného k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 19.400,- Kč jako dlužného výživného za dobu od 1.9.2010 do 29.2.2012 a dále běžného výživného ve výši 2.500,- Kč za dobu od března 2012 do budoucna, nákladů oprávněného a nákladů exekuce, jejichž výše bude vyčíslena samostatným rozhodnutím. O nařízení exekuce rozhodl podle usnesení Okresního soudu v Třebíči z 12.1.2012, č.j. 5 C 164/2011-17. Provedením exekuce pověřil JUDr. Jiřího Komárka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Žďár nad Sázavou. Usnesení napadl odvoláním povinný. Namítl, že o nařízení exekuce ve prospěch téhož oprávněného a proti stejnému povinnému pro vymožení dlužného výživného a dále běžného výživného, tehdy ve výši 1.600,- Kč měsíčně, již Okresní soud v Třebíči pravomocně rozhodl, a to usnesením z 5.12.2011, č.j. 54 EXE 1534/2011-15. Nyní bylo rozhodnuto znovu o základu výživného 1.600,- Kč měsíčně, navýšeném o dalších 900,- Kč měsíčně, ovšem na základě nového návrhu, náklady právního zástupce i exekutora se znovu odvíjejí od násobku plnění, jsou tak přisouzeny znovu, dvakrát. Měl za to, že s ohledem na právní moc předcházejícího usnesení nelze pro stejné výživné, byť v mezidobí navýšené, zavést exekuci novou. Současně namítl, že není pravdivý údaj o tom, že v měsících lednu a únoru 2012 nebylo plněno na výživném vůbec a na splácení dluhu 14.400,- Kč nebyly zasílány žádné splátky. Výživné bylo sráženo exekučně, vedle toho dal povinný sám příkaz bance ke srážkám ve prospěch oprávněného ve výši 1.400,- Kč měsíčně. Měl za to, že v době podání návrhu bylo výživné za leden i únor zaplaceno plně. Navrhl, aby bylo rozhodnuto o zastavení exekuce a aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení. Oprávněný s odvoláním nesouhlasil. Připustil, že proti povinnému byla vedena jiná exekuce, a to pod sp. zn. 24 EXE 1534/2011, že ta však byla nařízena na základě rozsudku Okresního soudu v Třebíči z 25.10.2005, č.j. 8 C 101/2005-70, tedy sice mezi stejnými osobami, avšak na základě jiného exekučního titulu. Měl za to, že s ohledem na samostatný exekuční titul se jedná z právního hlediska o samostatnou, novou věc, a proto bylo namístě volit variantu samostatného návrhu na nařízení exekuce. Lze si těžko představit, jakým způsobem by mohl být nový exekuční titul implementován do již probíhající exekuce na základě exekučního titulu jiného. Současně uvedl, že pokud by soudem byla zjištěna např. překážka věci zahájené či překážka věci rozsouzené, pak by jistě nebyl důvod exekuci nařizovat a návrh by byl zamítnut či jiným procesním postupem jako nedůvodný odmítnut. Uvedl též, že povinný k 20.1.2012 nesplnil svoji povinnost, vyplývající z exekučního titulu (usnesení z 12.1.2012, č.j. 5 C 164/2011-70). Jakým způsobem a co mu bylo v této době sráženo, není podstatné. Pokud bylo něco sraženo, pak to bylo na exekuci předchozí a je věcí povinného, jak si tuto záležitost vyřeší s exekutorem. Navrhl, aby usnesení soudu prvního stupně bylo jako věcně správné potvrzeno a oprávněnému přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Povinný podal odvolání včas (§ 52 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění předpisů pozdějších, dále jen „e.ř.“, § 204 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění předpisů pozdějších, dále jen „o.s.ř.“) a jako osoba k tomu oprávněná (§ 201 o.s.ř., § 36 odst. 1 e.ř.). Napadl usnesení, proti kterému je odvolání přípustné (§ 44 odst. 7 e.ř.). Ve svém důsledku namítl nedostatek podmínky řízení spočívající v překážce řízení zahájeného, tedy skutečnost rozhodnout pro nařízení exekuce jako zákonem předvídaný odvolací důvod. Proto odvolací soud přezkoumal (bez nařízení jednání - § 254 odst. 8 o.s.ř.) usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání je třeba považovat za důvodné. Jak již bylo zmíněno, napadeným usnesením byla nařízena exekuce na majetek povinného k uspokojení pohledávky oprávněného, představované běžným výživným za dobu od března 2012 a nedoplatkem na výživné, který měl vzniknout v době od 1.9.2010 do 29.2.2012, a to podle usnesení Okresního soudu v Třebíči z 12.1.2012, č.j. 5 C 164/2011-17. Tímto usnesením bylo rozhodnuto o schválení smíru mezi účastníky, kterým se povinný (jako žalovaný) zavázal přispívat na výživu oprávněného od 1.9.2010 částkou 2.500,- Kč měsíčně, nedoplatek na výživném, vzniklý jeho zpětným zvýšením za dobu od 1.9.2010 do 31.12.2011 ve výši 14.400,- Kč pak zaplatit v pravidelných měsíčních splátkách po 500,- Kč měsíčně, počínaje splátkou za měsíc leden 2012, to vše s tím, že takto se mění rozsudek Okresního soudu v Třebíči z 25.10.2005, č.j. 8 C 101/2005-70, pokud jím bylo rozhodnuto o výživném pro žalobce ve výši 1.600,- Kč. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že již dříve byla nařízena exekuce na majetek povinného k uspokojení pohledávky oprávněného na výživném. Tato exekuce byla nařízena usnesením Okresního soudu v Třebíči z 5.12.2011, č.j. 24 EXE 1534/2011-15, a to podle výše uvedeného rozsudku téhož soudu z 25.10.2005, č. j. 8 C 101/2005-70, jejím provedením byl pověřen exekutor JUDr. Jiří Komárek. Jak bylo sděleno uvedeným exekutorem, tato exekuce (která je Exekučním úřadem Žďár nad Sázavou vedena pod sp. zn. 038 EX 58/11) i nadále probíhá pro vymožení běžného výživného. I pro exekuční řízení platí ust. § 83 odst. 1 o.s.ř., podle kterého zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení (§ 52 odst. 1 e.ř., § 254 odst. 1 o.s.ř.. Není tedy přípustné, aby jedna povinnost byla vymáhána ve dvou exekučních řízeních. V takovém případě v pořadí druhé zahájené řízení k vymožení téže povinnosti trpí neodstranitelným nedostatkem jedné z podmínek řízení a to překážkou zahájeného řízení dle ust. § 81 odst. 1 o.s.ř. (částečně odlišně je tomu ve vztahu mezi řízením o výkon rozhodnutí a exekučním řízení k vymožení jedné a téže povinnosti – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2003, sp. zn. 20 Cdo 1751/2002). V předmětné věci tak bylo třeba posoudit, zda zahájení exekučního řízení podle rozsudku Okresního soudu v Třebíči z 25.10.2005, č.j. 8 C 101/2005-70, brání tomu, aby mezi týmiž účastníky mohlo probíhat další exekuční řízení pro vymožení výživného náležícího oprávněnému podle jiného exekučního titulu. Vzhledem k ust. § 60 e.ř. se použijí na provádění exekuce srážkami ze mzdy a jiných příjmů přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy. Dle ust. § 284 odst. 3 o.s.ř. platí, že dojde-li během výkonu rozhodnutí k takové změně rozsudku podle § 163 o.s.ř., která záleží ve zvýšení výživného, vztahuje se nařízení výkonu rozhodnutí i na všechny části zvýšeného výživného; zvýšené výživné má stejné pořadí jako zbytek pohledávky. Podle rozhodnutí, kterým bylo zvýšeno výživné, nelze nařídit nový výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, za předpokladu, že dříve nařízený výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy i nadále probíhá (obdobně viz i Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 2324). Je skutečností, že se jedná o ustanovení upravující výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, zatímco předmětem přezkumu bylo usnesení o nařízení exekuce, která pak může být prováděna i jinými způsoby, než srážkami ze mzdy (způsob provedení exekuce určuje exekutor jednotlivými exekučními příkazy - § 47, § 58 e.ř.). Exekuce tak v předmětné věci mohla být prováděna i jiným způsobem, než srážkami ze mzdy. Současně však nebylo možno přehlédnout, že výkon rozhodnutí pro vymožení i v budoucnu splatného výživného lze dle stávající právní úpravy nařídit doposud jen právě v podobě srážek ze mzdy. Dle názoru odvolacího soudu je tak nutno ust. § 284 odst. 3 o.s.ř. přiměřeně použít (§ 52 odst. 1, § 60 e.ř.) netoliko na exekuci pro vymožení výživného prováděnou srážkami ze mzdy, nýbrž na exekuci k vymožení i v budoucnu splatného výživného obecně, ať je již prováděna jakýmkoliv způsobem. Probíhá-li tedy exekuce pro vymožení i do budoucna splatného výživného, pak dojde-li ve smyslu ust. § 163 o.s.ř. ke změně původního rozhodnutí o výživném (spočívající ve zvýšení výživného), podle kterého byla tato exekuce nařízena, vztahuje se nařízení exekuce i na všechny částky zvýšeného výživného. Původně nařízená exekuce tedy dále probíhá již i pro vymožení výživného podle nového rozhodnutí. Za jejího trvání zásadně nemůže probíhat jiné exekuční řízení pro vymožení výživného stejného oprávněného proti témuž povinnému a to ani podle pozdějšího rozhodnutí o zvýšení výživného. Takové rozhodnutí (poté, co se stane vykonatelným) bez dalšího rozšiřuje exekuční titul, podle kterého byla již probíhající exekuce nařízena, stává se jeho součástí. Závěry vyslovené dříve rozsudkem Nejvyššího soudu z 30.10.1969, sp. zn. 1 Cz 24/68 se již neuplatní – zčásti v důsledku změny ust. § 284 odst. 3 o.s.ř. novelou provedenou zák. č. 49/1973 Sb., zčásti byly překonány následující soudní praxí. Exekuční řízení pro vymožení mimo jiné běžného výživného ve výši 1.600,- Kč měsíčně bylo zahájeno podáním návrhu dne 8.11.2011 týmž oprávněným proti témuž povinnému, podle rozsudku Okresního soudu v Třebíči z 25.10.2005, č. j. 8 C 101/2005-70. Usnesení o schválení smíru z 12.1.2012, č. j. 5 C 164/2011-17, kterým byl změněn v části týkající se běžného výživného rozsudek č. j. 8 C 101/2005-70, je rozhodnutím o změně tohoto rozsudku ve smyslu ust. § 163 o.s.ř. (nejedná se o nové rozhodnutí o výživném, které by bylo vydáno poté, co předcházející rozhodnutí bylo např. zrušeno). To s ohledem na výše popsané závěry znamená, že exekuce nařízená usnesením Okresního soudu v Třebíči dne 5.12.2011, č.j. 24 EXE 1534/2011-15, která dle sdělení soudního exekutora stále probíhá, se vztahuje (a již i v okamžiku podání dalšího návrhu na nařízení exekuce dne 27.2.2012 též vztahovala) i na všechny částky zvýšeného výživného podle usnesení o schválení smíru z 12.1.2012, č. j. 5 C 164/2011-17. Za trvání exekučního řízení vedeného Okresním soudem v Třebíči pod sp. zn. 54 EXE 1534/2011 tak nemohlo po právu probíhat další exekuční řízení pro vymožení výživného téhož oprávněného proti témuž povinnému podle usnesení o schválení smíru z 12.1.2012, č. j. 5 C 164/2011-17, neboť tomu bránila překážka již zahájeného řízení. Překážka zahájeného řízení představuje neodstranitelný nedostatek jedné z podmínek řízení, tedy vadu, pro kterou nemůže řízení probíhat. Dle ust. § 219a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. proto odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně zrušil a současně dle ust. § 221 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. řízení zastavil. Povinný byl se svým odvoláním úspěšný. Dle ust. § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. mu proto bylo proti oprávněnému přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, představovaných náklady právního zastoupení, a to v plném rozsahu. Tyto náklady spočívaly především v odměně právní zástupkyni povinného ve výši 24.150,- Kč (§ 151 odst. 2 o.s.ř., § 3 odst. 1 bod 7, odst. 2, § 12 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., uvažováno s hodnotou předmětu řízení ve výši 150.000,- Kč jako pětinásobku ročního plnění), dále pak paušální náhradou hotových výloh v souvislosti se dvěma úkony právní služby (převzetí zastupování, sepis odvolání) po 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). S ohledem na zastavení řízení bylo třeba rozhodnout i o nákladech exekuce náležících soudnímu exekutorovi. Protože ten se náhrady nákladů exekuce vzdal (jak bylo dovozeno z jeho podání ze dne 2.7.2012), právo na náhradu nákladů exekuce mu nebylo přiznáno. Poučení : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné, ledaže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam. V takovém případě lze dovolání podat do dvou měsíců ode dne doručení tohoto usnesení, k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Okresního soudu v Třebíči. V Jihlavě dne 23. července 2012 JUDr. Jaroslav Mádr v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Petra Jánová