Soudnímu exekutorovi náleží odměna za výkon exekuční činnosti. Prováděl-li exekuční činnost, náleží mu odměna i v případě, že exekuce byla zastavena, aniž by cokoliv vymohl a to v zásadě ve výši 3.000,- Kč dle ust. § 1 odst. 2 vyhl.č. 330/2001 Sb. V takovém případě mu náleží i náhrada hotových výdajů.

54 Co 990/2011-47 U s n e s e n í Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudců JUDr. Evy Fučíkové a Mgr. Miroslava Pecha v exekuční věci oprávněné SPEDITION RICHTER s.r.o. se sídlem Boršov nad Vltavou, Včelná, 5. května 27, identifikační číslo 26059312, zastoupené Mgr. Petrem Wölflem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 133/1, proti povinné DELTRANS Spedition s.r.o. se sídlem Římov 25, identifikační číslo 28284348, zastoupené Mgr. Janem Úlehlou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 5, pro 13.685,- Kč s přísl., o odvolání oprávněné proti usnesení JUDr. Marka Franka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Český Krumlov z 10.10.2011, č. j. 125 EX 474/11-25, t a k t o : I. Usnesení soudního exekutora se ve výroku II. m ě n í tak, že povinná je povinna zaplatit náklady exekuce ve výši 7.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám soudního exekutora JUDr. Marka Franka. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Výše uvedeným usnesením, jeho výrokem I., rozhodl JUDr. Marek Frank, soudní exekutor, který byl dříve pověřen provedením exekuce na majetek povinné, k uspokojení pohledávky oprávněné, o zastavení exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v Třebíči z 30.8.2011, č.j. 9 EXE 2083/2011-16. Výrokem II. uložil soudní exekutor oprávněné nahradit mu náklady exekuce ve výši 7.800,- Kč, a to s odůvodněním, že oprávněná zavinila zastavení exekuce, neboť tak bylo rozhodnuto na její návrh. Právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků (výrokem III.). Usnesení, a to pouze jeho výrok II., napadla odvoláním oprávněná. Namítla, že exekutorskému úřadu nevznikl nárok na náhradu nákladů exekuce, neboť pohledávka, která měla být vymožena, zanikla ještě před právní mocí usnesení o nařízení exekuce, tedy v době, kdy exekutorský úřad nemohl exekuci fakticky provést. V této souvislosti odkázala též na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 2930/09. Pro případ závěru, že exekutorskému úřadu vznikl nárok na náhradu prokazatelných výdajů exekuce, nesouhlasila se závěrem, že by tyto náklady měla hradit ona. Byla to povinná, která svým chováním zapříčinila zpětvzetí důvodně podaného návrhu. Navrhla, aby odvolací soud napadený výrok II. zrušil, resp. změnil tak, že povinnost nahradit náklady exekuce uloží povinné. Povinná k odvolání oprávněné připomněla, že povinnost splnila dobrovolně před doručením usnesení o nařízení exekuce. Uvedla, že je třeba odlišovat zpětvzetí návrhu na nařízení exekuce od návrhu na zastavení exekuce. Ten může oprávněný učinit až po právní moci usnesení o nařízení exekuce, v této věci proto exekutor nemohl zpětvzetí návrhu na nařízení exekuce posoudit jako návrh na její zastavení a o nákladech exekuce rozhodnout tak, jak to učinil. Obdobně jako oprávněná zdůraznila, že pro určení odměny exekutora včetně náhrad je třeba vycházet pouze z exekutorem vymoženého plnění, v tomto případě však exekutor nic nevymohl a ani vymoci nemohl. Žádala, aby odvolací soud napadený výrok II. zrušil. Oprávněná podala odvolání včas a jako osoba k tomu oprávněná, napadla usnesení, proti kterému je odvolání přípustné (§ 55c zák. č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění předpisů pozdějších, dále jen „e.ř.“). Proto odvolací soud přezkoumal napadené usnesení soudního exekutora stejně jako (podle obsahu spisu) i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání lze nejméně z části považovat za důvodné. Povinné lze přisvědčit v závěru, že je nutno odlišovat mezi zpětvzetím návrhu na nařízení exekuce a návrhem na zastavení exekuce. Správným však již nebyl závěr, že návrh na zastavení exekuce může oprávněný učinit až po té, co nabude právní moci usnesení o jejím nařízení. Tento závěr platí výlučně pro návrh na zastavení exekuce podaný povinným a to z důvodu dle ust. § 268 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., tedy z důvodu, že rozhodnutí, podle kterého byla exekuce nařízena, se doposud nestalo vykonatelným (nevykonatelnost je současně i odvolací námitkou proti usnesení o nařízení exekuce a v takovém případě je třeba, aby byla projednána v odvolacím řízení – viz již stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 18.2.1981, Cpjn 159/79). Návrh na zastavení exekuce z jiných důvodů (včetně důvodů dle ust. § 268 odst. 1 písm. c/ či g/ o.s.ř.) může být podán a může být o něm i rozhodnuto i před právní mocí usnesení o nařízení exekuce. Soudnímu exekutorovi však lze vytknout, že bez dalšího rozhodl o zastavení exekuce na základě podání oprávněné z 26.9.2011, byť z obsahu podání nebylo zcela zřejmé, zda tímto podáním oprávněná skutečně navrhuje zastavení exekuce, či zda bere návrh na nařízení exekuce zpět (jak bylo v podání rovněž uvedeno) – v tom případě (za situace, kdy usnesení o nařízení exekuce doposud nenabylo právní moci) by bylo namístě, aby usnesení o nařízení exekuce bylo zrušeno a řízení zastaveno. Protože však výrok I. o zastavení exekuce nebyl odvoláním napaden, nabyl právní moci a přezkumu nebyl odvolacímu soudu otevřen. I pro případ, že se jednalo o návrh na zastavení exekuce, pak za situace, kdy doposud nebyly zaplaceny náklady exekuce, nebylo ve smyslu ust. § 55a e.ř. namístě zastavovat exekuci zcela. Mohla být zastavena pouze v části, ve které byla nařízena pro vymožení pohledávky oprávněné a dále pokračovat již pouze pro vymožení nákladů exekuce. Z důvodů výše popsaných, přezkoumával odvolací soud pouze výrok II. o nákladech exekuce (a související výrok III. o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky). Pro rozhodnutí měl odvolací soud za významné, v jaké fázi řízení a z jakého důvodu bylo o zastavení exekuce rozhodnuto, jaké úkony v dosavadním průběhu exekučního řízení soudní exekutor činil. Z obsahu exekučního spisu bylo zřejmé, že soudní exekutor převzal dne 26.7.2011 návrh na nařízení exekuce, následující den pak požádal exekuční soud o nařízení exekuce. Poté, co exekuční soud usnesením z 30.8.2011, č. j. 9 EXE 2083/2011-16, exekuci nařídil a soudního exekutora pověřil provedením exekuce, zaslal soudní exekutor toto usnesení jednak oprávněné a dále povinné (té s návrhem na nařízení exekuce a současně s výzvou k dobrovolnému zaplacení z 20.9.2011, téhož dne došlo i k doručení povinné). 15.9. pak též učinil výzvy k součinnosti za účelem zjištění majetku povinné (dotazem na více bank). 22.9. a 5.10.2011 pak vydal exekuční příkazy, a to k provedení exekuce přikázáním pohledávek povinné z účtů u Komerční banky a.s. a též u České spořitelny a.s. 23.9.2011 zaslal exekučnímu soudu doručenky s žádostí o vyznačení právní moci usnesením o nařízení exekuce. Přípisem z 1.9.2011 byl soudní exekutor informován oprávněnou o částečném splnění vymáhané pohledávky ze strany povinné, ke kterému mělo dojít dne 15.8.2011, s tím, že další procesní postup je ponecháván na soudním exekutorovi. Následně obdržel soudní exekutor podání oprávněné z 26.9.2011, obsahující návrh na zastavení exekuce (či zpětvzetí návrhu na nařízení exekuce). Usnesením z 10.10.2011 rozhodl soudní exekutor o zastavení exekuce, usneseními z 16.11.2011 pak (zřejmě i v reakci na žádost povinné) o zrušení dříve vydaných exekučních příkazů. V nálezu z 29.7.2009, sp. zn. II. ÚS 1540/08, Ústavní soud dovodil, že za situace, kdy povinný uhradil pohledávku oprávněného před tím, než mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, splnil svůj dluh dobrovolně, mimo rámec probíhající exekuce. Soudní exekutor již nemohl vymoci nic, a tudíž základem pro určení jeho odměny byla částka nulová. Povinnému proto nebylo možno uložit náhradu odměny soudního exekutora, v tom smyslu není relevantní ani ustanovení stanovící soudnímu exekutorovi odměnu 3.000,- Kč jako nejnižší v § 6 odst. 3 vyhl. č. 330/2001 Sb.; tato částka by se mohla uplatnit jen tehdy, bylo-li exekučním řízením vymoženo alespoň něco. Odvolací soud přistupoval k rozhodnutí v této věci s vědomím, že ač soudní systém České republiky není vystavěn na principu precedentálního práva, jsou obecné soudy při své rozhodovací činnosti vázány nejen zákonem, nýbrž také ústavním pořádkem. Jestliže pak Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy pověřen ochrannou ústavnosti, má se za to, že obecné soudy jsou povinny respektovat judikaturu Ústavního soudu a ta je v tomto smyslu pro ně závazná (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu z 21.9.2005, sp.zn. 2 Afs 114/2004-50), stejně jako jsou v konečném důsledku závazné i pro samotný Ústavní soud. Odvolací soud se shoduje i s formulací podmínek, za kterých se může obecný soud odchýlit od judikatury Ústavního soudu (tedy nereflektovat rozhodovací důvody, o které se Ústavní soud při rozhodování ve skutkově a právně srovnatelné věci opíral), tak jak tyto formuloval Ústavní soud ve svém nálezu z 13.11.2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05. Vycházel tedy ze závěru, že výše zmíněná závaznost judikatury Ústavního soudu pro soudy obecné nemůže být chápána absolutně, že s ohledem na oprávnění Ústavního soudu měnit své ústavněprávní výklady musí mít i obecné soudy příležitost takové změny navrhnout, že však takto lze činit pouze ve výjimečných případech, kdy je obecný soud z vážných důvodů přesvědčen, že by nebylo správné následovat rozhodovací praxi Ústavního soudu, že je zde dostatek relevantních důvodů svědčících pro změnu jeho judikatury. Odvolací soud výše zmíněné závěry Ústavního soudu, vyslovené v nálezu sp. zn. II. ÚS 1540/08, akceptoval a neviděl důvodu, pro který by bylo možno se od nich odchýlit, avšak právě pouze v té části, ve které dopadaly na možnost přiznání odměny za provedení exekuce dle ust. § 6 vyhl. č. 330/2001 Sb. ve znění předpisů pozdějších. Naproti tomu se však odvolací soud nemohl ztotožnit se závěrem, že by i za situace popsané v právě citovaném nálezu, stejně jako ve věci této, exekutorovi nenáležela odměna vůbec. Již výše bylo popsáno, jaké úkony exekutor v průběhu exekučního řízení učinil. Dle názoru odvolacího soudu skutečnost, že činil úkony ještě předtím, než usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci a než mu bylo sděleno, že vymáhaná pohledávka zanikla, není důvodem, pro který by mu odměna nepříslušela. Odměna, která je součástí nákladů exekuce (§ 87 odst. 1 e.ř.), náleží exekutorovi za výkon exekuční činnosti (viz hlava I. části 2. vyhl. č. 330/2001 Sb. ve znění předpisů pozdějších). V případě, že exekutor nařízenou exekuci provedl (tedy vymohl exekučním titulem dříve uložené plnění) náleží mu odměna za provedení exekuce. Tato se vypočítá dle ust. § 5 až 10 citované vyhlášky (v případě exekuce pro vymožení peněžité částky pak vypočtená z výše vymoženého plnění). Z ust. § 11 odst. 2 téže vyhlášky však vyplývá, že exekutorovi náleží odměna i v případě, že jeho pověření k provedení exekuce zanikne rozhodnutím soudu o jeho vyloučení, o pověření jiného exekutora provedením exekuce nebo též rozhodnutím o zastavení exekuce (to vše v případě, že zánik pověření nezavinil). Odměna exekutora (tedy i v případě zastavení exekuce) činí 3.000,- Kč. V této výši se při zániku pověření odměna exekutora stanoví právě tehdy, jestliže před zánikem pověření k provedení exekuce na peněžitém plnění nevymohl nic (§ 11 odst. 3 citované vyhlášky a contr.). Dle názoru odvolacího soudu bylo třeba současně zdůraznit, že odměna není čistým příjmem exekutora, slouží též k pokrytí těch jeho nákladů, které nelze zahrnout pod pojem hotové výdaje (např. nájemné za užívání prostor jak kancelářských, tak i případně skladových, úhrady za dodávky energií, pořízení vybavení užívaného při exekuční činnosti, mzdové náklady v souvislosti s jeho zaměstnanci, atd.). I tyto náklady vynakládá exekutor v souvislosti s prováděním exekuční činnosti. Provádění exekuční činnosti exekutorem není vázáno na právní moc usnesení o nařízení exekuce. Exekutor exekuční činnost provádí od chvíle, kdy byl usnesením soudu provedením exekuce pověřen (viz ust. § 46 odst. 1, 2 e.ř., podle kterého pověřený exekutor postupuje při provedení exekuce rychle a účelně, činí i bez návrhů úkony směřující k jejímu provedení). Proto i výše popsané úkony, které exekutor činil v předmětné věci po doručení usnesení o nařízení exekuce, byly úkony, které exekutor činil důvodně, v souladu s naposledy citovanými ustanoveními exekučního řádu, v souvislosti s prováděním exekuční činnosti. Nebylo důvodu, pro které by měly být považovány za úkony učiněné neúčelně - snad s výjimkou exekučního příkazu z 5.10.2011 pro případ, že návrh na zastavení exekuce (či zpětvzetí návrhu na nařízení exekuce) byl soudnímu exekutorovi doručen již dříve, před vydáním tohoto příkazu. Exekutor tedy po doručení usnesení o nařízení exekuce prováděl úkony v rámci výkonu exekuční činnosti. Náleží mu tedy odměna, byť s ohledem na to, že nevymohl ničeho, jen ve výši 3.000,- Kč dle ust. § 11 odst. 2 citované vyhlášky. Odvolací soud tak měl za to, že v předmětné věci, byť v ní došlo k zastavení exekuce předtím, než mohlo být soudním exekutorem cokoliv vymoženo, není důvodu, pro který by měla být exekutorovi odepřena i odměna dle ust. § 11 odst. 2 citované vyhlášky (tedy z důvodu, se kterým Ústavní soud ve svém výše zmíněném nálezu neuvažoval). O možném snížení odměny náležící dle ust. § 10 odst. 3 citované vyhlášky nelze dle názoru odvolacího soudu uvažovat. Zde nejsou využitelné ani závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu z 17.2.2009, sp. zn. I. ÚS 684/07. Ty se týkaly možného snížení odměny dle ust. § 6 citované vyhlášky, tedy odměny za provedení exekuce. Ústavní soud přitom navíc vycházel ze znění vyhlášky účinného do 31.10.2010. Z ust. § 11 odst. 1 písm. a/ citované vyhlášky ve znění účinném od 1.1.2008 však vyplývá, že minimální odměnu dle ust. § 6 odst. 3 této vyhlášky již snížit nelze. S ohledem na výše popsané závěry pak nebylo možno dle názoru odvolacího soudu odmítnout jako nedůvodný ani nárok soudního exekutora na paušální náhradu hotových výdajů dle ust. § 13 odst. 1 citované vyhlášky, jak to učinil Ústavní soud ve svém nálezu z 21.1.2010, sp. zn. I. ÚS 2930/09 (zmíněném oprávněnou v odvolání). Prvotní důvod spočíval již v samotné skutečnosti, že Ústavní soud zde nemožnost přiznání paušální náhrady nákladů odvozoval od nemožnosti přiznání paušální odměny ve výši 3.000,- Kč (resp. 1.500,- Kč). Přitom, jak výše uvedeno, v předmětné věci bylo dovozeno, že exekutorovi odměna náleží. Vedle toho nutno připomenout, že i paušální náhrada ve výši 3.500,- Kč náleží soudnímu exekutorovi jako náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s výkonem exekuční činnosti, nikoliv tedy vzniklých v případě provedení exekuce či v souvislosti s provedením exekuce (viz § 13 odst. 1 citované vyhlášky). Exekutor pak v rámci exekuční činnosti provedl řadu úkonů. Proto mu ve smyslu ust. § 87 odst. 1, 2 e.ř. náležela náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s uvedenou exekuční činností a v předmětné věci nebylo shledáno důvodu, pro který by nemohla být přiznána v paušální výši dle ust. § 13 odst. 1 citované vyhlášky. Za situace, kdy soudní exekutor je plátcem daně z přidané hodnoty, byla nákladem exekuce rovněž tato daň (§ 87 odst. 1 e.ř.), a to ve výši 20 % z odměny a paušální náhrady (1.300,- Kč). Jestliže tedy soudní exekutor vyčíslil celkové náklady exekuce částkou 7.800,- Kč, měl odvolací soud toto vyčíslení za správné. Stejný závěr však již nebylo možno učinit ohledně té části usnesení, kterou byla povinnost k náhradě exekuce uložena oprávněná. Dle ust. § 52 odst. 1 e.ř., § 271 o.s.ř. bylo třeba při rozhodování o osobě povinné k úhradě nákladů exekuce zohlednit, z jakého důvodu k zastavení exekuce došlo, tedy kdo toto zastavení zapříčinil. Jak vyplývá z dříve popsaných podání oprávněné z 1.9. a 26.9.2011, jejíž pravdivost povinná nezpochybnila, k zastavení exekuce došlo poté, co povinná až v průběhu exekučního řízení (které bylo zahájeno podáním návrhu 26.7.2011) vymáhanou pohledávku oprávněné zaplatila. Bylo tak zjevné, že návrh na nařízení exekuce byl podán důvodně a k jejímu zastavení došlo až v důsledku jednání povinné v průběhu exekučního řízení. Procesní zavinění za zastavení exekuce tak spočívalo zcela na straně povinné, a proto právě jí a nikoliv oprávněné bylo třeba uložit, aby nahradila soudnímu exekutorovi náklady exekuce. Proto odvolací soud usnesení soudního exekutora ve výroku II. změnil a k náhradě nákladů exekuce zavázal povinnou. Oprávněná byla se svým odvoláním úspěšná. Za situace, kdy se již v průběhu řízení před soudním exekutorem práva na náhradu nákladů řízení ve vztahu k povinné vzdala a kdy současně povinná podání odvolání nezapříčinila (v průběhu řízení se nedožadovala rozhodnutí, kterým by k náhradě nákladů exekuce byla zavázána oprávněná) neshledal odvolací soud ve smyslu ust. § 150 o.s.ř. důvody pro přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení na straně žádného z účastníků. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Jihlavě 23. ledna 2012 JUDr. Jaroslav Mádr v. r. předseda senátu