30Af 95/2011 – 27     ČESKÁ REPUBLIKA  R O Z S U D E K J M É N E M   R E P U B L I K Y             Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Viktora Kučera a JUDr. Petra Polácha v právní věci žalobce: Ing. Lee Louda, insolvenční správce upadnuvšího dlužníka L. K., zast. Auditorskou a daňovou kanceláří s. r. o., se sídlem Husitská 344/63, Praha 3, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 31, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 19. 4. 2011, č.j. 454211-1301-705679,   t a k t o :   I.             Žaloba   s e   z a m í t á .   II.          Žalobce   n e m á   právo na náhradu nákladů řízení.   III.       Žalovanému   s e   n e p ř i z n á v á   právo na náhradu nákladů řízení.     O d ů v o d n ě n í :   I. Vymezení věci        Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19.4.2011, č.j. 4542/11-1301-705679, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutím Finančního úřadu ve Zlíně (dále jen „správce daně“) ze dne 15.11.2011 č.j. 238335/10/303917706140 na částku 688 Kč za zdaňovací období od 1.6.2009 do 30.6.2009, č.j. 238450/10/303917706140 na částku 3 537 Kč za zdaňovací období od 1.8.2009 do 31.8.2009, č.j. 238457/10/303917706140 na částku 7 037 Kč za zdaňovací období od 1.9.2009 do 30.9.2009, č.j. 238464/10/303917706140 na částku 6 367 Kč za zdaňovací období od 1.10.2009 do 31.10.2009, č.j. 238483/10/303917706140 na částku 2 329 Kč za zdaňovací období od 1.11.2009 do 30.11.2009, č.j. 238491/10/303917706140 na částku 4 765 Kč za zdaňovací období od 1.12.2009 do 31.12.2009, č.j. 238527/10/303917706140 na částku 1076 Kč za zdaňovací období od 1.1.2010 do 31.1.2010 a č.j. 238542/10/303917706140 na částku 26 008 Kč za zdaňovací období od 1.5.2010 do 31.5.2010. Výše specifikovanými rozhodnutími (platebními výměry) byl L. K. jako daňový subjekt prostřednictvím žalobce – insolvenčního správce Ing. Lee Loudy vyrozuměn podle § 63 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků), o předpisu úroku z prodlení úhrady daňových povinností ve výši uvedené v jednotlivých platebních výměrech.        Vyhláškou ze dne 25. 2. 2009, č.j. KSBR 45 INS 966/2009-A-2, oznámil Krajský soud v Brně zahájení insolvenčního řízení ve věci dlužníka L. K. (dále jen „daňový subjekt“). Usnesením Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 45 INS 966/2009 byl zjištěn úpadek dlužníka L. K., jemuž byl ustanoven insolvenční správce Ing. Lee Louda, a na jeho majetek byl prohlášen konkurs. Dle žalovaného dne 27.7.2009 podal daňový subjekt daňové přiznání k dani z přidané hodnoty (dále jen DPH) za zdaňovací období od 1.6.2009 do 30.6.2009 (evidované pod č.j. 74214/09), kde byla vykázána daňová povinnost ve výši 27 000 Kč se splatností dne 27.7.2009. Daňový subjekt DPH uhradil dne 25.9.2009.  Za zdaňovací období od 1.8.2009 do 31.8.2009 podal daňový subjekt daňové přiznání k DPH dne 1.8.2009 (evidované pod č.j. 209942/09), a vykázal v něm daňovou povinnost ve výši 32 446 Kč, která byla splatná dne 25.9.2009. Daňovou povinnost přitom uhradil daňový subjekt jen částečně, poslední platba na tuto povinnost byla provedena dne 5.11.2010. Za zdaňovací období od 1.9.2009 do 30.9.2009 podal daňový subjekt daňové přiznání k DPH dne 26.9.2009 (evidováno pod č.j. 228674/09) a vykázal v něm daňovou povinnost ve výši 45 652 Kč se splatností dne 26.10.2009. Daňová povinnost však dosud nebyla uhrazena. Za zdaňovací období od 1.10.2009 do 31.10.2009 podal daňový subjekt daňové přiznání k DPH dne 25.11.2009 (evidována pod č.j. 241350/09) a vykázal daňovou povinnost ve výši 45 025 Kč se splatností dne 25.11.2009. Daňovou povinnost dosud neuhradil. Za zdaňovací období od 1.11.2009 do 30.11.2009 podal daňový subjekt daňové přiznání k DPH dne 4.1.2010 (evidováno pod č.j. 2069/10) a vykázal v něm daňovou povinnosti ve výši 17 483 Kč se splatností dne 28.12.2009. Daňovou povinnost neuhradil. Dne 4.8.2010 podal daňový subjekt dodatečné daňové přiznání k DPH (evidované pod č.j. 22419/09, kde zvýšil daňovou povinnost o částku 799 Kč. Dodatečně přiznaná daň nebyla dosud uhrazena. Za zdaňovací období od. 1.12.2009 do 31.12.2009 podal daňový subjekt daňové přiznání k DPH dne 27.1.2010 (evidováno pod č.j.22419/09) a v něm vykázal daňovou povinnost  ve výši 41 129 Kč se splatností dne 25.1.2010. Daňovou povinnost dosud neuhradil. Za zdaňovací období od 1.1.2010 do 31.1.2010 podal daňový subjekt daňové přiznání k DPH dne 22.2.2010 (evidované pod č.j. 46702/10) a v něm vykázal daňovou povinnost ve výši 10 430 Kč se splatností dne 25.2.2010. Daňovou povinnost dosud neuhradil. Za zdaňovací období od 1.5.2010 do 31.5.2010 podal daňový subjekt dne 25.6.2010 (evidováno pod č.j. 157773/10) a v něm vykázal daňovou povinnost ve výši 483 574 Kč se splatností dne 25.6.2010. Daňovou povinnost přitom dosud neuhradil. Správce daně proto předepsal výše citovanými platebními výměry úrok z prodlení úhrady daňových povinností na DPH.        Daňový subjekt v zastoupení žalobce se proti výše uvedeným platebním výměrům odvolal, nicméně žalovaný předchozí postup správce daně potvrdil a poukázal na to, že správce daně byl povinen vést daňové řízení a vydávat rozhodnutí týkající se povinností daňového subjektu bez ohledu na účinky prohlášení úpadku, a to v souladu s § 40b zákona o správě daní a poplatků. V daném případě se jednalo o daňovou povinnost za zdaňovací období, resp. jeho část následující po rozhodnutí o úpadku, tj. o daňovou pohledávku za majetkovou podstatou podle § 40a odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, přičemž napadený platební výměr na úrok z prodlení pouze deklaruje již vzniklou povinnost daňového subjektu uhradit úrok z prodlení z neuhrazených částek DPH.   II. Obsah žaloby        Podle žalobce ovšem povinnost uhradit řádně a včas DPH,  jakož i následně vzniklý úrok z prodlení, měla být správcem daně uložena jemu a nikoliv upadnuvšímu dlužníkovi, neboť ten prohlášením konkurzu dne 17.7.2009 ztratil oprávnění nakládat s majetkem a nedisponoval žádnými zdroji k úhradě platebních povinností. Sankce za nesplnění daňových povinností splatných po prohlášení konkurzu musí stíhat insolvenčního správce, nikoli dlužníka v úpadku. Podle žalobce je proto v rozporu se zákonem postup správce daně, který uplatnil úroky z prodlení úhrady daňových povinností vůči daňovému subjektu, ačkoli tento nebyl povinen předmětné daňové povinnosti uhradit. Daňový subjekt tak bude po skončení konkurzu povinen uhradit sankci za nedodržení fiskální disciplíny, kterou nezpůsobil a zároveň nebude mít možnost se bránit, neboť mu uplyne lhůta pro podání správní žaloby a daňový řád již neobsahuje institut srovnatelný s výzvou k úhradě daňového nedoplatku v náhradní lhůtě.        Jako další žalobní bod – pokud by krajský soud nepřisvědčil předchozímu – žalobce namítl, že žalovaný v daném případě nebyl oprávněn sdělit úrok z prodlení, protože k prodlení s úhradou daňových povinností nedošlo. Dle jeho názoru totiž pohledávka z titulu neuhrazených plateb DPH může být insolvenčním správcem uhrazena až po zpeněžení majetkové podstaty, a proto v daném případě není, resp. nebyl vázán lhůtami splatnosti podle daňových předpisů. Jinými slovy, jelikož majetková podstata dosud nebyla zpeněžena, nedostal se insolvenční správce do prodlení. Připomněl přitom přednost speciální úpravy v zákoně č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, konkrétně ustanovení § 296 odst. 1 tohoto zákona, podle kterého se pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavení, jakož i náklady, které souvisí se správou majetkové podstaty, hradí z výtěžku zpeněžení. Insolvenční správce tedy nemůže pohledávku za majetkovou podstatou uhradit kdykoliv, ale musí nejprve zpeněžit majetkovou podstatu, tj. převést veškerý majetek, který do ní náleží, na peníze a teprve pak může hradit jakékoliv pohledávky za majetkovou podstatou.        Na základě výše uvedeného tedy žalobce navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost zrušil a uložil mu povinnost nahradit náklady řízení.   III. Vyjádření žalovaného        Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že bez ohledu na insolvenční řízení je nadále daňovým subjektem L. K. Insolvenční správce není subjektem, který by plně nahrazoval daňový subjekt. K takovému nahrazení může dojít pouze v rámci dědění či přeměny právnické osoby. Insolvenční správce je tak v postavení podobném jako například zástupce, když jedná na účet daňového subjektu. Veškeré daňové povinnosti, které jsou v rámci § 40a odst. 2 zákona o správě daní a poplatků stanoveny, jsou však stanoveny daňovému subjektu, ne insolvenčnímu správci. Doplnil přitom, že má-li správce pocit, že pochybení bylo způsobeno jeho činností, je zde pro takové účely ustanovení § 37 insolvenčního zákona, které upravuje odpovědnost insolvenčního správce za škodu způsobenou nerespektováním zákona. K další žalobní námitce ohledně vztahu insolvenčního zákona a zákona o správě daní a poplatků žalovaný konstatoval, že považuje § 40a zákona o správě daní a poplatků za ustanovení speciální ve vztahu k insolvenčnímu zákonu, neboť upravuje specificky konkrétní otázky insolvenčního řízení ve vztahu ke správě daní. Úrok z prodlení tak má charakter pohledávky za podstatou a jako příslušenství daně vzniká i po účinnosti rozhodnutí o úpadku. Dle jeho názoru bylo chybou žalobce, že zmíněné daňové pohledávky neuhradil a díky tomu vznikla zákonná povinnost hradit úrok z prodlení. Ten je povinen uhradit insolvenční dlužník, jak již bylo vyjádřeno výše, přičemž otázka vypořádání soukromoprávních vztahů mezi ním a žalobcem je věcí jinou, pro jejíž řešení zde není místa.        Vzhledem k tomu žalovaný navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout a nepřiznat žalobci právo na náhradu nákladů řízení.                                     IV. Posouzení věci krajským soudem       Napadené rozhodnutí žalovaného krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v mezích uplatněných žalobních bodů, ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (ex offo), a vycházeje ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného správního orgánu, dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.        Podstatou projednávané věci je posouzení postupu správce daně, potažmo žalovaného, který v průběhu insolvenčního řízení přistoupil k předpisu úroku z prodlení úhrady daňových povinností na platbách DPH. Úrok z prodlení předepsal daňovému subjektu, přičemž podle žalobce měl být tento úrok předepsán jemu jako insolvenčnímu správci.        V tomto směru krajský soud nejprve zkoumal postavení daňového subjektu, vůči kterému bylo zahájeno insolvenční řízení a následně prohlášen konkurz na majetek tohoto daňového subjektu a postavení insolvenčního správce v daňovém řízení. Vycházel primárně z toho, že podle § 246 insolvenčního zákona prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou.        V návaznosti na to žalobce podle ust. § 101 odst. 1 a 2 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen ZDPH), ve znění platném pro přezkoumávanou věc, stíhala povinnost podávat v průběhu konkursu ve lhůtě 25 dnů po skončení každého zdaňovacího období (u daňového subjektu činilo 1 měsíc) daňové přiznání, přičemž vlastní daňová povinnost byla splatná ve lhůtě pro podání daňového přiznání. Žalobce však DPH v přiznané výši neodvedl. Žalobce tuto skutečnost v rámci žaloby ani nerozporoval. Správce proto daňovému dlužníkovi předepsal do evidence úrok z prodlení úhrady daňových povinností na DPH za jednotlivá výše popsaná zdaňovací období. Postupoval přitom správně a v souladu se zákonem, pokud tuto povinnost uložil daňovému dlužníkovi a nikoli insolvenčnímu správci.        Na hmotně-právním postavení daňového subjektu se totiž prohlášením konkurzu nic nemění. Daňový subjekt i nadále zůstává daňovým dlužníkem a správce daně při vyměření daně proto musí tuto daň vyměřit přímo daňovému subjektu, nikoli insolvenčnímu správci. Prohlášením konkurzu na majetek daňového subjektu však dochází k omezení jeho dispozičních oprávnění ve smyslu výše citovaného § 246 insolvenčního zákona. Toto omezení se pak promítá v rovině práva procesního a tudíž i v rovině daňového řízení, do kterého vstupuje osoba insolvenčního správce. Projevem omezení dispoziční volnosti daňového dlužníka v úpadku je přechod práv a povinností, které jinak dle daňových předpisů přísluší daňovému dlužníkovi, na insolvenčního správce, v případě, že tato práva a povinnosti souvisejí s majetkovou podstatou (mutatis mutandis srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2005, č. j. 1 Afs 55/2004 – 94, publ. pod č. 713/2005 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz, stejně další zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).        V návaznosti na výše uvedené lze poznamenat též to, že insolvenční správce měl podle § 9a zákona o správě daní a poplatků obdobná práva a povinnosti v daňovém řízení jako daňový dlužník v úpadku; podle § 20 odst. 3 daňového řádu má insolvenční správce dokonce stejná práva a povinnosti jako daňový subjekt. Proto bylo povinností správce daně a žalovaného doručovat insolvenčnímu správci rozhodnutí v daňovém řízení, což se také v projednávaném případě stalo a správce daně ani žalovaný v daném případě nepochybil. Bez ohledu na insolvenční řízení je to stále daňový subjekt, vůči kterému směřují sankce stanovené zákonem o správě daní a poplatků. Nelze přisvědčit názoru žalobce, že insolvenční správce se stává po prohlášení konkurzu na majetek daňového dlužníka jeho jakýmsi alter egem, neboť k přechodu daňové povinnosti z daňového subjektu na subjekt odlišný dochází pouze ve vztahu k dědici fyzickému nebo právnímu nástupci právnické osoby, jak již poukázal žalovaný ve svém vyjádření k žalobě.        Danou námitku lze tedy uzavřít s tím, že není důvodná, neboť veškeré daňové povinnosti i po prohlášení konkurzu stíhají nadále daňový subjekt a nikoli insolvenčního správce.        Další námitkou je přesvědčení žalobce, že mu správce daně nebyl oprávněn sdělit úrok z prodlení, neboť nedošlo k prodlení s úhradou daňových povinností. I v případě této námitky krajský soud uvážil tak, že lze přisvědčit postupu žalovaného, resp. správce daně, neboť žalobce, na kterého přešla v souladu s § 246 insolvenčního zákona povinnost odvést DPH, porušil povinnost uvedenou v ust. § 101 ZDPH a DPH ve lhůtě splatnosti neuhradil. V důsledku této skutečnosti vznikla daňová pohledávka, která má charakter pohledávky za majetkovou podstatou, protože vznikla v mezidobí ode dne účinnosti rozhodnutí o úpadku do ukončení insolvenčního řízení. Tyto tzv. zapodstatové pohledávky je možné – na rozdíl od tzv. přihlašovaných pohledávek – uspokojit kdykoli v průběhu řízení, a to od okamžiku pravomocného rozhodnutí o úpadku [§ 168 odst. 2 písm. e) a odst. 3 insolvenčního zákona].        Účelem a smyslem vzniku většiny pohledávek za majetkovou podstatou je zejména udržení hodnoty majetkové podstaty, případě její zhodnocení. Jejich privilegované uplatnění v průběhu insolvenčního řízení je tím pádem vcelku logické a dochází k němu nikoli přihláškou, ale pořadem práva přímo proti insolvenčnímu správci, který vystupuje v pozici jako by byl dlužníkem. Neuspokojí-li insolvenční správce tyto pohledávky v plné výši a včas, věřitel je oprávněn uplatnit své pohledávky podle § 203 odst. 4 žalobou proti insolvenčnímu správci, aniž by bylo nutno čekat až na případný výtěžek zpeněžení dlužníkova majetku podle § 296 odst. 1 insolvenčního zákona.        Toto ustanovení nepředstavuje žádnou žalobcem dovozovanou specialitu insolvenčního zákona vůči zákonu o správě daní a poplatků; reaguje pouze na situaci, kdy pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené, jakož i náklady, které souvisí se správou majetkové podstaty, nejsou uhrazeny v průběhu řízení a hradí se tak až z výtěžku zpeněžení, ještě před jeho rozvrhem. To ostatně vyplývá i z ustanovení § 305 odst. 1, věty první insolvenčního zákona, dle kterého se před rozvrhem uspokojí dosud nezaplacené pohledávky, které se uspokojují kdykoli v průběhu konkurzního řízení.        Bylo-li by nutné vyčkat vždy až na výtěžek, který byl dosažen zpeněžením, bylo by tím v podstatě popřeno předestřené privilegované postavení pohledávek za podstatou, které jsou sice různé povahy, ale společné mají to, že vznikají až po zahájení insolvenčního řízení a dochází k nim právě v důsledku existence tohoto řízení. Jeho účelem je uspořádání majetkových vztahů dlužníka, který je v úpadku. Naproti tomu daňové řízení upravuje postup při správě a výběru daní, přičemž situace, která v projednávané věci nastala, je reálným stavem souběhu obou řízení, který řešila a řeší právní úprava daňového řízení s tím, že toto řízení lze zahájit a pokračovat v něm (s výjimkou daňové exekuce) i po zahájení insolvenčního řízení (§ 40b zákona o správě daní a poplatků, resp. § 243 odst. 1 daňového řádu). Ve vztahu k projednávané věci, v níž došlo k prohlášení konkurzu, je na místě navíc poukázat též na § 266 odst. 1 písm. c) inslovenčního zákona, dle kterého se daňové řízení prohlášením konkurzu nepřerušuje.        V tomto kontextu je tedy nepochybné, že žalovaný, resp. správce daně, byl oprávněn vést v daném případě daňové řízení vůči daňovému dlužníkovi; ten zůstává během celého insolvenčního řízení (výslovně i po prohlášení konkursu) nadále účastníkem daňového řízení s neomezenou procesní způsobilostí i způsobilostí k právním úkonům, avšak za provedení řádné a včasné úhrady daňové pohledávky za podstatou, která je výsledkem takového řízení, odpovídá insolvenční správce. Jeho postavení je sice specifické, nicméně nelze říci, že by se vymykalo v tom smyslu, že by nebyl vázán lhůtami splatnosti podle daňových předpisů, jak se domnívá žalobce.        Názor žalobce, dle kterého do doby, než je pohledávka za podstatou uhrazena, nevzniká ode dne původní splatnosti úrok z prodlení, není udržitelný a nemá naprosto žádnou oporu ani v insolvenčním zákoně ani zákoně o správě daní a poplatků, za jehož účinnosti byl daňový subjekt vyrozuměn o předpisu penále platebním výměrem. V § 63 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků je bezvýjimečně stanoveno, že daňový dlužník je v prodlení, pokud nezaplatí splatnou daň nejpozději v den její splatnosti, z čehož vyplývá, že v prodlení se dlužník ocitá při neuhrazení splatné daně včas a v plné výši. Ze shora nastíněných skutkových okolností případu je přitom zřejmé, že daňový dlužník se v průběhu konkurzního řízení dostal do prodlení, když žalobce jako insolvenční správce neuhradil DPH za výše uvedená zdaňovací období.        Správce daně ani žalovaný proto nebyl jako orgán státní správy, vázaný postupovat pouze v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2. Listiny základních práv a svobod), oprávněn vyloučit úročení u daňového subjektu. Nehledě na to, že v opačném případě by byl oproti ostatním daňovým subjektům neodůvodněně zvýhodněn tím, že by nemohl být postižen za neplnění zákonem stanovených povinností.        Přijetí argumentace žalobce by vedlo k závěru, že v průběhu konkurzního řízení úpadce povinnosti (daňové) nestíhají. Pro tento závěr však právní předpisy oporu neskýtají a je i v rozporu s výše citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 55/2004. Tomuto rozsudku navíc předcházel rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2005, č. j. 1 Afs 96/2004 – 62, publ. pod č. 674/2005 Sb. NSS, který výslovně řešil předpis penále v průběhu konkurzního řízení za období po prohlášení konkurzu a který dospěl k závěru, že tento předpis možný je, jakkoli platí, že pokud vznikla povinnost zaplatit penále až po prohlášení konkurzu, nelze pohledávku správce daně z tohoto titulu uspokojit v konkurzním řízení podle § 33 odst. 1 písm. d) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Právní úprava v insolvenčním zákoně tuto úpravu převzala a z uspokojení v rámci insolvenčního řízení výslovně v rámci ustanovení § 170 písm. d) vyloučila: „mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, s výjimkou penále za nezaplacení daní, [ …] pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před rozhodnutím o úpadku“. Nebylo sice reflektováno na to, že zákon o správě daní a poplatků byl v mezidobí v oblasti řešící mimosmluvní sankce novelizován zákonem č. 230/2006 Sb., kterým se změnil charakter penále a zavedl úrok z prodlení, nicméně z hlediska jeho charakteru i vzniku ho nepochybně lze pod pojem mimosmluvní sankce subsumovat.        To znamená, že též platební výměr, jímž byl daňový subjekt vyrozuměn o předpisu úroku z prodlení, se nepříčí § 170 písm. d) insolvenčního zákona, neboť pouze deklaruje již vzniklou povinnost a nesměřuje přímo k uspokojení pohledávky správce daně. Ostatně pokud zákonodárce do předmětného ustanovení zakotvil dovětek „pokud povinnost zaplatit penále vznikla před prohlášením konkurzu“, zjevně byl srozuměn s tím, že penále, jakož i úrok z prodlení, může vzniknout i po prohlášení konkurzu. Je tak nutno přisvědčit závěrům žalovaného, že povinnost daňového subjektu uhradit úrok z prodlení podle § 63 zákona o správě daní a poplatků nebyla dotčena tím, že v době splatnosti daňové povinnosti již byl na jeho majetek prohlášen konkurz; shodně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2010, č. j. 8 Afs 26/2009 – 76, publ. pod č. 2068/2010 Sb. NSS.        Nic na tom nemění ani to, že s majetkem daňového subjektu byl výlučně oprávněn disponovat žalobce jako insolvenční správce, který danou daňovou povinnost nesplnil (nezaplatil) a který je povinen postupovat s odbornou péčí a za případnou škodu nebo jinou újmu ve vztahu k daňovému subjektu – dlužníkovi je odpovědný nejen podle § 37 insolvenčního zákona, ale zejména podle ustanovení o obecné odpovědnosti za škodu. Výše vymezené vyloučení daňové povinnosti, resp. pohledávky z uspokojení v insolvenčním řízení totiž neznamená, že taková pohledávka zaniká a že by případně nemohla sloužit jako exekuční titul. Naopak, po skončení řízení je možné tuto pohledávku vymáhat běžnými prostředky po dlužníkovi (pokud mu ovšem zbude nějaký majetek); ten má přitom možnost bránit se ve vztahu k předchozímu postupu insolvenčního správce shora uvedeným způsobem.   V. Shrnutí a závěr        Lze tedy shrnout, že je to daňový subjekt – úpadce, kterého nadále stíhají daňové povinnosti, přičemž insolvenční správce je i po prohlášení konkurzu na jeho majetek vázán lhůtami splatnosti daňových povinností stanovených daňovým řádem a pokud je neuhradil, správce daně správně přistoupil k předpisu úroku z prodlení. Krajský soud proto shledal žalobu nedůvodnou a jako takovou ji zamítl v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s.   VI. Náklady řízení        O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta) a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní agendy nevznikly.     P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   V Brně dne 28.5.2013                                                                                                           Mgr. Milan Procházka                                                                                                             předseda senátu