32 A 47/2013-14 ČESKÁ REPUBLIKA  R O Z S U D E K J M É N E M   R E P U B L I K Y    Krajský soud v Brně rozhodl  samosoudkyní  JUDr. Miladou  Haplovou,  v právní věci žalobce N.T., nar. ……………, st. příslušnost Mongolsko, t. č. pobytem ………………………….., proti žalované Policii České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Přijímací středisko cizinců Zastávka, se sídlem  Havířská 514, 664 84 Zastávka, o zajištění, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 19.6.2013, č. j. CPR-6985/ČJ-2013-931200-ZZC,   takto:   I. Žaloba se zamítá. II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.   O d ů v o d n ě n í :   Rozhodnutím ze dne 19.6.2013, č. j. CPR-6985/ČJ-2013-931200-ZZC žalovaná podle ust. § 124 odst. 1 písm. b) zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, ve znění změn a doplnění (dále jen zákon o pobytu cizinců) zajistila cizince za účelem správního vyhoštění z území členských států Evropské unie. Dobu trvání zajištění stanovila na 30 dní a je shodná s dobou vykonatelností. V odůvodnění rozhodnutí uvedla, že se cizinec dne 28.5.2013 dostavil do Přijímacího střediska cizinců Zastávka s cestovním pasem a výjezdním příkazem s platností do 28.5.2013 a učinil prohlášení              o mezinárodní ochraně na území ČR. Kontrolou a lustrací v policejní evidenci žalovaná zjistila, že cizinec do ČR přicestoval v roce 2007 a do 18.12.2012 zde pobýval na základě povolení k pobytu, do 15.2.2013 na základě výjezdního příkazu. Dne 28.2.2013 se dostavil Přijímacího střediska cizinců Zastávka, kde poprvé projevil úmysl požádat o mezinárodní ochranu a  současně s ním bylo zahájeno správní řízení o správním vyhoštění. Dne 29.3.2013 bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění na dobu jednoho roku, které nabylo právní moci dne 11.4.2013. Po zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu dne 19.3.2013 se dostavil opět dne 17.4.2013 a znovu projevil úmysl požádat o mezinárodní ochranu, ale řízení bylo zastaveno pro nepřípustnost, rozhodnutí nabylo právní moci dne 29.4.2013 a cizinec obdržel výjezdní příkaz s platností  do 28.5.2013. V tento den již potřetí projevil úmysl požádat           o mezinárodní ochranu. Dne 28.5.2013 byl zajištěn a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová, dne 30.5.2013 bylo vydáno rozhodnutí o povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců podle § 46a odst. 1 písm. c) zák. č. 325/1999 Sb. Na základě tohoto rozhodnutí žalovaná ukončila zajištění a předala cizince ministerstvu vnitra. Dne 19.6.2013 bylo cizinci předáno rozhodnutí podle § 25i zákona o azylu, tím přestal být žadatelem             o mezinárodní ochranu a od tohoto okamžiku se na něho pohlíželo jako na cizince podle zákona o pobytu cizinců. Cizinec má platný cestovní pas, nedisponuje dostatečnými finančními prostředky, nemá stálý příjem, není hlášen k pobytu, k návratu do Mongolska mu nic nebrání, pouze nedostatek finančních prostředků. Po zhodnocení těchto skutečností dospěla žalovaná k závěru, že jsou důvody pro rozhodnutí o zajištění, když mírnější donucovací opatření by nebyla účinná a uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle § 123b zákona o pobytu cizinců je nedostačující vzhledem k jednání cizince, který je bez hlášeného pobytu a bez finančních prostředků. Opakovaným podáváním žádostí                o mezinárodní ochranu dává najevo, že nechce opustit území EU, jednání je účelové a maří tím a stěžuje výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Uložení zvláštních opatření by nebylo účelné, neboť sám dne 28.5.2013 uvedl, že nemůže území ČR opustit, protože má nedostatek finančních prostředků a podanými žádostmi chce získat čas pro zajištění náležitostí k pobytu. Než být zajištěn, raději by vycestoval sám, což neučinil a ani nevyužil možnost dobrovolné repatriace v době postavení žadatele o mezinárodní ochranu. Odmítl uvést, zda má finanční prostředky na cestu, u sebe měl pouze 120,-Kč, což není dostačující pro finanční záruky. Všechny tyto skutečnosti vyvolávají důvodné pochyby o tom, že bude v budoucnu ochoten     a schopen ukončit svůj neoprávněný pobyt a vycestovat z území členských států Evropské unie. Využití zvláštního opatření za účelem vycestování podle ust. § 123c nepovažuje žalovaná za postačující.  Doba trvání byla stanovena na 30 dní, vzhledem k době nutné k zajištění přepravy cizince vlastnícího cestovní doklad a začala běžet dnem vykonatelnosti rozhodnutí.   V žalobě žalobce namítal porušení ust. § 2 správního řádu, 124 odst. 1b zákona            o pobytu cizinců, čl. 15 odst. 4 Směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/115/ES (návratová Směrnice) ve spojení s § 50 odst. 4, § 68 odst. 3 správního řádu a čl. 5 Úmluvy      o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobce se domnívá, že v jeho případě nedošlo ke kumulativnímu splnění podmínek ust. § 124 odst. 1 písm. b), neboť neexistuje nebezpečí, že by mařil či stěžoval výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, žalovaný vycházel ze skutkových okolností existujících v době prvního zajištění dne 28.5.2013, neboť jak je zřejmé z rozhodnutí, žalobce se dostavil sám a dobrovolně dne 28.5.2013 do Přijímacího střediska Zastávka v poslední den platnosti výjezdního příkazu, jeho pobyt byl legální a to za účelem podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. I když učinil prohlášení o mezinárodní ochraně, bylo zahájeno řízení o zajištění za účelem správního vyhoštění. Tehdy nebyly dány podmínky pro jeho zajištění. Další pochybení spatřuje v chybějících úvahách                          o realizovatelnosti správního vyhoštění, které musí být součástí každého rozhodnutí                o správním vyhoštění. Žalovaný správní orgán má po celou dobu zajištění zkoumat, zda je účel zajištění naplňován a existuje reálný předpoklad pro vyhoštění. Zda je správní vyhoštění reálné v napadeném rozhodnutí chybí. Žalovaná rovněž nepřezkoumatelně stanovila délku zajištění na 30 dní, neboť chybí individuální zdůvodnění vyplývající z konkrétní situace žalobce, chybí úvahy, jak bude vyhoštění možné provést, a tudíž dosažení účelu zajištění v rámci této stanovené doby. Žalovaný měl uvést konkrétní kroky, které je třeba učinit, aby bylo možno výkon správního vyhoštění ve stanovené lhůtě provést. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné a to z důvodu nedostatečného odůvodnění. Navrhl, aby rozhodnutí bylo zrušeno, souhlasil s tím, aby soud rozhodl bez nařízení jednání.   Žalovaná ve vyjádření uvedla po skutkové stránce shodně jako v odůvodnění rozhodnutí, pouze blíže uvedla, kdy žalobce učinil prohlášení o mezinárodní ochraně a kdy byla uvedená řízení pravomocně skončena. Z vyjádření rovněž vyplývá, že prvé zajištění 28.5.2013 bylo dne 30.5.2013 ukončeno podle § 124a zákona o pobytu cizinců. Řízení            o mezinárodní ochraně bylo dne 19.6.2013 ukončeno, proto téhož dne bylo vydáno rozhodnutí o zajištění cizince na dobu 30-ti dnů. Realizace správního vyhoštění byla naplánovaná na 12.7.2013, na kdy byla zajištěna letecká eskorta, žalobce však dne 8.7.2013 podal žalobu proti poslednímu rozhodnutí MV ČR, OAMP o zastavení řízení o mezinárodní ochraně, zároveň podal návrh na přiznání odkladného účinku žaloby a tím byla realizace vyhoštění žalobce do rozhodnutí soudu o odkladném účinku zrušena. Proto bylo dne 12.7.2013 vydáno rozhodnutí o prodloužení doby zajištění o 60 dnů. Žalovaná se domnívá, že postupovala v souladu s právními předpisy. Žalobce zjevně naplnil důvody pro použití          ust. § 124 odst. 1 písm.b), neboť zjevně stěžuje výkon rozhodnutí o správním vyhoštění opakovaným prohlášením o mezinárodní ochraně v době po sobě velice blízké, podáním žaloby proti poslednímu rozhodnutí o ukončení řízení o mezinárodní ochraně, neprovedení prokazatelných úkonů směřujících k respektování vydaného rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalovaná zkoumala, zda trvají důvody zajištění a dospěla k závěru, že hrozí nebezpečí, že se bude žalobce stejně jako do současné doby vyhýbat návratu a tento stěžovat. Žalovaná neporušila § 50 odt. 4 ani § 68 odst. 3 správního řádu, neboť zjistila a všechny rozhodné skutečnosti odůvodnila důvody vydání rozhodnutí a v řízení žalobce neuplatnil žádné návrhy ani námitky. Podotkla, že rozhodnutí o vyhoštění ze dne 29.3.2013, kleté nabylo právní moci dne 11.4.2013 není dosud vykonatelné vzhledem k opakovaným žádostem o udělení mezinárodní ochrany s cílem vyhnout se realizaci správního vyhoštění. Žalovaná navrhla, aby byla žaloba zamítnuta, projevila souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání.   Po zhodnocení skutkového stavu, z něhož žalovaný při vydání rozhodnutí o zajištění podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců dne 19.6.2013 vycházel, když žalobce jiný skutkový stav ve věci neuvedl ani netvrdil,  dospěl soud k závěru, že v době rozhodnutí     o zajištění byly splněny všechny podmínky v tomto zákonném ustanovení uvedené. V té době existovalo pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění, nepostačovalo uložení zvláštních opatření za účelem vycestování, neboť v případě žalobce nebyla záruka, že by mohl některým  z těchto opatření dostát (neměl hlášený žádný pobyt, nedostatek finančních prostředků pro finanční záruku) a existovalo a trvalo nebezpečí, že by mohl mařit či ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť jak vyplývá z uvedeného skutkového stavu od 28.2.2013 až do 28.5.2013 postupně podal tři žádosti o mezinárodní ochranu, po pravomocném ukončení předchozího řízení na sebe navazující a reálné vyhoštění stanovené na den 12.7.2013, kdy měl letecky vycestovat. Podání žaloby proti rozhodnutí o zastavení řízení o mezinárodní ochraně včetně návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby realizaci správního vyhoštění zmařil a musela být zrušena. Z uvedeného vyplývá, že lhůta 30-ti dnů byla stanovena reálně a nešlo vzhledem k délce této lhůty ke zneužití správního uvážení či překročení jeho mezí, jak se domnívá žalobce. Podmínka existence nebezpečí maření nebo stěžování výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění byla naplněna nejen  dne 28.5.2013 ale      i 19.6.2013, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, neboť žalobce svým jednání dne 28.5.2013 nedával žádnou záruku, že chce z území ČR dobrovolně vycestovat a na tomto se nic nezměnilo ani v mezidobí od 28.5.2013 do 19.6.2013, kdy bylo vydáno další rozhodnutí    o zajištění, neboť jak správně žalovaný poukázal, v době řízení o mezinárodní ochraně nevyužil možnosti dobrovolně repatriace za situace, kdy sám tvrdil, že v návratu do Mongolska mu nic nebrání, pouze nedostatek finančních prostředků, a tudíž  důvody pro zajištění za účelem správního vyhoštění trvaly dne 28.5.2013 i 19.6.2013 a byly  totožné. Soud posuzuje napadené rozhodnutí jako přezkoumatelné, žalovaný správní orgán se podrobně zabýval a popsal skutkový stav týkající se žalobce od 18.12.2012, který žalobce v žalobě nezpochybnil a o tento skutkový stav opřel své důvody pro zajištění, nemožnost použít  mírnějších donucovacích  opatření a uložení zvláštních opatření za účelem vycestování. Nepřekročil meze správního uvážení ani je stanovením třicetidenní lhůty zajištění nezneužil.    Na základě  shora provedeného posouzení žalobních  námitek soud dospěl k závěru, že nejsou důvodné a proto žalobu ve smyslu ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítá.     Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1, 2 s.ř.s., když úspěšné  žalované nevznikly náklady řízení nad rámec její běžné úřední činnosti.    P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   V Brně dne 30. července 2013               JUDr. Milada Haplová, v.r.               samosoudkyně